Jiřík/III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Vítězslav Hálek
Zdroj: HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 57–64.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1858
Licence: PD old 70

Jiřík měl ještě týden zůstat u Nováků, než jiný oráč přijde na jeho místo.

Zatím byl ve čtvrtek v blízkém městě výročný trh, čili jak se vůbec u nás říká — jarmark.

Jarmark ve městě bývá pro celé okolí vždy zvláštní, milou událostí. Odpoledne toho dne se slaví v okolí jako svátek, a čeládka by toho odpoledne nic nevzala do ruky, kdyby ji pěkně prosil. Na ten den musí čeledín do města, a kdyby si tam měl koupit jen kudlu, a děvčata snad by to odstonala, kdyby nemohla na jarmark. A proč by jednou za čas nešly! Vždyť každý rád něco uvidí. Ba i pantátové a panímámy se sjíždějí z okolí, a čeledín si na ten den dá zvláště záležet, aby se koně leskli. A pantátové, zvlášť mají-li dcery, rádi jezdí na jarmark. Tam přece člověk přijde mezi lidi, přijdou tam hoši z celého okolí, a kdo ví, k čemu to dobré. Mnohý pantáta už svou dceru na jarmarku odbyl.

S jarmarkem bývá obyčejně spojena muzika v některém z lepších hostinců. Tam se tančí „na sále“. A ta mládež by si to ani neodpustila, kdyby se tam nepodívala.

I Novák s Márinkou jeli dnes na jarmark; Jiřík je tam vezl.

Ej což se toho hemží na náměstí! — Ty boudy jako by se nové město přestěhovalo do města — a toho zboží a toho běhání lidu! Kam se jen člověk ohlídne — všude lidí, všude se prodává, všude se kupuje. Jak jsou ty holky vyšňořeny! Jak ten hošík si tam pyšně vykračuje za maminkou, která mu nese v košíčku na nové kalhoty. To se budou na něj hoši dívat, až je v neděli obleče. Jak pak ne! Celý svět musí vědět, že má nové kalhoty. A což až se ukáže se svou novou čepicí se stříbrným prýmkem! Takové čepice nemá posud nikdo ve vesnici!

Ale což se divíme dětem, když i staří mají radosť! Jen se podívejte, jak dědeček tam kupuje marcipány, aby vnoučatům přinesl „jarmarku“. Jen kdyby to měl kam dát! Ale na mou věru — ještě zapomněl, že své staré ničeho nekoupil. To, to! přijít domů s prázným. Aspoň „ňáký ten rohlíček“ musí vzít s sebou!

A co těch panáků a panen všude je rozvěšeno. Toť jakoby se byl s nimi pytel roztrh’! A je to také podívaná! — Jak se ten hošík tam potajmu usmívá tatíkovi za šosem, že se dal konečně přemluvit, a koupil mu malovanou trumpetku. — To bude muziky! Což je všechna turecká muzika celého světa proti té jeho! Nikde nemají tak hezké trumpetky, jako on.

Jaké dělají ty děti starosti, když je jich mnoho! Ten chce to, ten ono — a člověk aby měl ruku pořád jen v kapse. No ale jen když je to k světu podobné! Člověk na těch pár krejcarů nekouká, jen když jim udělá radosť.

A což ta holka tam! Ta je nastrojená — jen což děláš! A což pak, až doma poví, že jí tatínek koupil na dvoje nové šaty! To ji bude musit mít maminka ještě jednou tak ráda! Vímeť, jak jsou maminky rády, když mají dcerušky ošaceny. Co se kolikrát maminka nashromáždí, co chudák se naschořuje, co strachu vystojí, aby se nevyzradila, a to všechno jen pro dceru. A zde to koupí tatínek sám! Věru to je hodný tatínek — a já vám holky přeju všechněm takového.

O kluky se maminka nestará — ať se stará táta. člověk toho má bez toho dost, když má být jen něco v pořádku.

Hrr! Jak se to tam hrne. Dráb zabubnoval na buben, a ohlašuje, že se od slavného ouřadu na vědomosť dává, že zejtra bude licitace.

Ale kdo pak by jeho řeči poslouchal. Tamhle je něco jinšího. Aló! To bude podívaná! Komedianti pěšky i na koni, s muzikou a paňáca píská na koště — i tatínku pojďme se tam také podívat! Jen poslouchejte, co ohlašuje! Slavnému obecenstvu na vědomosť se dává, že budou provozovati své kunšty na provaze s paňácou, kůň že bude počítat, a k večeru že budou lítat rachejtle. Na první místo groš, na druhé krejcar, na třetí kousek seníčka pro mého koníčka, aneb kdo co přinese od oběda. Šauplac je na frai rinku na place.

A buben zase víří, trumpetky hrajou — a ta ženská, že s toho koně nespadne! A ten paňáca, jak může po těch dřevěných nohách chodit, a neupadne! Věru, to bych já nedovedl.

Leč nechme lidi jít za komedianty, a podívejme se, co dělá Jiřík. Novák se s Márinkou prochází po městě, půjdou se též podívat „na sál“ a vrátí se až někdy k večeru.

Jiřík nakrmil koně, a teď má práznou chvíli. Když nemá člověk právě co dělat, vlezou všelijaké myšlenky do hlavy.

„E co!“ pomyslil si Jiřík, „půjdu to zapit!“

Jiřík, zdá se mi, že vůbec tento týden víc pije, nežli kdy jindy. Ubohý! Chce zalít zlosť a lítosť. Že zlosť — to víme proč. A lítosť? Což je člověk za bídné stvoření, když myslí, nač nemá myslit. Jiřík — chudý Jiřík — a Márinka — — co mu to jen napadlo!

Ty můj bože! K čemu se divíte, co mu to napadlo! Ptám se vás všechněch, kteří jste zamilováni, co vám to napadlo! Jen se nečervenejte, a hezky s barvou ven! Ale ubohý Jiřík, jak pak on má s barvou ven!

Ale dnes jí to musí říci! Ať si to přijme jakkoliv. A kdyby měl na to umřít — déle to není možná snést, sice mu srdce pukne. Vždyť se ona na něho nikdy neosopila, vždycky mu byla k ruce, leckdys mu ledacos poskytla. Ale co otec! Toho si rozhněval — a kdyby mu na krásně mohl být nakloněn, jak pak je to možná nyní! Ale což — to by šlo, aby si ho zase udobřil. Mohl by jen ceknout, a Novák by ho rád u sebe podržel.

Předsevzetí stojí pevně. Dnes se příležitě Márince vysloví — a pak ať se děje, co se děje. Pak buďto u Nováků zůstane, anebo — —

Teď mu napadlo, zdali nemyslí hříšně, myslí-li si co čeledín na Márinku. Ale ty můj bože, vždyť on by rád na něco jiného myslil; ale poručme si, když to samo pořád a pořád z nova přichází.

Už se skoro smrákalo, když se Novák vrátil s Márinkou do hospody. Hospoda jak by nabil. Ba o jarmarce jsou všechny hospody jak by nabil, ba všechno je, jak by nabil.

„Jiříku, jdete zapřáhnout!“ pravil Novák, našed ho v koutě při džbánku.

Jiříka jakoby ze spaní probudil. Šel, ale velmi ho mrzelo, že mu pantáta vykal; povždy mu tykal, a jenom ve zlosti mohl říci „vy“.

Novák chtěl za Jiříka platit outratu. Když se ptal hospodského, co vypil, pravil tento, že oráč sám už zaplatil. Nováka to domrzelo, neboť mu to Jiřík ještě nikdy neudělal.

Na cestě začal Novák sám rozprávku:

„Jiříku, proč pak jste mne tak zahanbil, a sám jste platil? Co pak lidé o mně řeknou, že vám ani nepřeju se napit!“

Jiřík neodpověděl ani slova. — To je pravda, palici má tvrdou! Co si jednou předsevezme, od toho neupustí, a kdyby v tom bylo nevím co.

„Co pak jste si koupil, Jiříku, jarmarku?“ začala po chvilce sama Márinka.

Jiříkem to trhlo. Nevěděl, co má hned v té chvíli říci. Zdálo mu se, že má něco na jazyku — ale jazyk byl těžký jako prkno, a nemohlo to ven.

„I nic!“ pravil za chvilku, ale hlasem příjemným, tak že se mohlo zdát, že ta vzdorovitá kůra s něho se sloupla.

„To budete mít špatnou památku z jarmarku, když jste si nic nekoupil,“ pokračovala Márinka.

„Já jsem si tam také pro nic nejel,“ odpověděl Jiřík hlasem skoro bolestným, z něhož udušená slza prosvítala. Novákem to až hnulo, a poprvé se zamrzel, že Jiříkovi ukřivdil.

„Ten hoch má přece jen dobré srdce,“ myslil si, „a škoda ho bude od nás.“

Ale pýcha mu bránila, aby si Jiříka předešel, a Jiřík — — tomu bez toho bude vše jedno, co se s ním stane.

„Ale myslím, že přijmete, Jiříku,“ pravila zase Márinka, „když vám sama něco dám z jarmarku, abyste viděl, že jsem si na vás též zpomněla.“

Těžko povědět, jak tato slova na Jiříka účinkovala. Jiřík se na polo ohlídl do zadu, a kdyby byl neseděl Novák za ním, byl by padl Márince snad okolo krku, snad by byl do ohně skočil, kdyby toho právě byla chtěla — bůh sám ví, co by byl v tom okamžiku neudělal. Tak milý úsměv si zahrál okolo jeho rtů, jako by se chtěl tázat: „Opravdu?“ — Oko mu zářilo samou radostí — a to oko mohlo povědít všecko — všecko!

„Vždyť to nemusilo být!“ pravil konečně polo upejpavě. Musím ale podotknout, že se u nás přijímá každý dar, každá výsluha — všecko — se slovy: „I vždyť to nemusilo být!“ čímž se ale nikdy nechce vyslovit nešetrnosť k daru. Mluvil tak otec a matka, a proč tedy my bychom taktéž nemluvili. Jiřík byl jako v nebi.

Ale kdož pak může stopovat tu Jiříkovu radosť, krok za krokem! V jeho hlavě bylo teď všechno sváteční, jako o boží hod. Jak jsou pocity podivné! Hned žalosť, hned radosť — hned obojí. Teď snad by byl všecko učinil — jen na starého Nováka by byl nepromluvil.

Šlakovitá věc! Že jsem mu právě teď musil zpomenout na starého Nováka! Až ho mráz projel, a před očima se mu dělaly mžičky, div že s kozlíku nespad’. Ještě dobře, že koně znají cestu!

Když přijel Jiřík domů a koně ošetřil, usedl si na zápraží před stájí. Nebe bylo čisté — nikde ani mráčku, a kam se člověk podíval, všude samá hvězda.

Jiříkovi se jaksi zastesklo u srdce; ani sám nevěděl, proč.

Ale ty myšlénky, ty myšlénky!

Jiřík ani nespozoroval, že se k němu blíží lehká noha.

„Jiříku, koupila jsem vám na hedbávnou vestu. Budete mne mít rád?“

Jiřík byl jako u vidění. Márinka mu podávala hedbáví na vestu.

Jiřík uchopil Márinku za ruku — což pak mu bylo po vestě, když Márinka byla u něho.

„Márinko, já vás tuze miluji!“

Márinka se dala do smíchu, zanechala mu hedbávnou vestu v ruce, a smějíc se lehkým krokem zase odběhla.

Ubohý! co mohl jiného očekávat, nežli smích! On to skoro věděl napřed. Ale tak jest člověk! Čeho se bojí, tomu nerád věří, pokud se nepřesvědčí.