Jiřík/IV.

Jiřík Vítězslav Hálek
III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 64–69. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1858
Licence:	PD old 70

S Jiříkem se stala v krátkém čase velká změna. Ten starý Jiřík jakoby se z něho byl vystěhoval. Není více ten mírný a pracovitý Jiřík, kterým býval. Nemluví, nepracuje — ale pije celé dni — dnes, zejtra, pořád.

„Na lítosť a na zlosť!“ mluví často sám k sobě.

Lidem je divno, že chodí ustavičně v hedbávné vestě. Ba mnozí mu to již vytýkali — ale jen po straně. Chudý člověk jako by jim ani nestál za to, aby s ním promluvili zřejmě.

Kdyby mu aspoň někdo byl poradil — takhle a tohle — možná, žeby byl poslech’, a stal se opět pracovitým. Ale ne! Ba Jiřík to skutečné cítil, že je samotný. Jeho bývalí kamarádi si ho nevšímali, a jiní si myslili, že jim po něm nic není. Bez zaměstnání, bez práce, samoten — jaký div, že chtěl zahnat zlosť a lítosť? Jiný na jeho místě snad by se byl právě proto stal ještě pracovitějším, aby prací zapomněl na lítosť a zlosť. Ale Jiřík v tom ohledu neměl dosti samostatnosti.

Pravda, že měl něco peněz od Nováků zachováno. Ale dlouho-li pak to trvá! A člověk naučí-li se jednou pít, těžko odvyká. Vem pak, kde vem — jen když jsou.

Lidé si o něm sice povídali, že jest ho škoda — ale což lidé! Lidé si také povídají, když jede vůz po návsi, když se někomu husa ztratí — lidé mají stále co povídat. Ale aby někomu poradili, aby ho předešli, ubíhá-li v záhubu, na to málo kdo pomýšlí. A člověk když vidí, že se ho straní ten a ten, s kterým býval jindy za dobré, člověk takový ztratí všechnu důvěru ve svou hodnosť, v možnosť napraviti se, zkrátka — ztratí důvěru v sebe.

Ty hezké tváře Jiříkovy opuchly, oči měly matný výraz, síla v oudech jakoby se byla utopila. Když Jiříkovi peníze došly, a lidé mu nechtěli více čekat, zaklepal sice leckdes a žádal za službu. Ale lidé se ho báli, že prý je piják, že to jest na něm vidět, a ta černá hedbávná vesta — kdož ví, jak to s tím vypadá. Takový člověk a hedbávnou vestu — kdo ví, komu prý vlastně náleží, a v domě by nic nebylo před ním jisto.

Jiřík dlouho po službě nechodil. Zamrzelo jej, že svět o něm tak soudí a jej odstrkuje. A těžko se chytat břehu, když se s člověkem láme. Mimo to myslil Jiřík, že dělá dobře, když se snaží pitím na své myšlénky zapomenout.

Jiřík došel až do jedné hospody na silnici. Tam se nabídl podomkovi, že mu leckdys v ledačems vypomůže, dá-li mu na nějakou tu skleničku kořalky. Podomek byl srozuměn, a co Jiřík od něho dostal, a jest-li že mu někdy něco káplo po straně, to nechal v hospodě. Lidé si ho nevážili; mysliliť, že jest od jaktěživa kořalou. Ba ani Jiřík mu více neříkali, nýbrž Jirka, ba někdy ho nazývali zkrátka „ten ochlasta“. Čemu člověk všemu nepřivykne! Ze začátku jej to sice bolelo, ale přezdívají-li člověku ustavičně — i člověk se konečně otupí.

Někdy mu to sice vlezlo do hlavy, a tu myslil, že se zrovna zblázní; ale lidé si ho nevšímali, neboť myslili, že to dělá z opilství. A Jiřík skutečně dlouho nelenil, ale pil z nova, aby zapomněl na staré myšlénky.

Ale to bylo podomkovi i ostatní čeládce divno, proč Jiřík nosí i ve všední den hedbávnou vestu. Ba podomek se mu častěji nabídl, že ji od něho koupí. Ale Jiřík mu říkal, že raději poslední košili se sebe svleče, nežli by tu vestu prodal. To mu dodávalo aspoň tolik vážnosti, že lidé si o něm vypravovali, že kdo ví, co na té vestě má.

Jiřík se později chytal žebroty. Ze začátku sice jen prosil pocestné, kteří se v hospodě zastavili, a on jim v něčem posloužil, aby mu něco přidali zpropitného. Později ale chodil po okolních vesnicích, byla-li tam pouť, posvícení, aneb něco podobného. Co dostal na jídle, to buď prodal za nějaký capart ještě chudším, neboť mu žaludek víc netrávil.

Šaty na něm scházely. Z počátku si přišil sám tu a tam záplatu; později si ale už ani díry nevšímal. Ale ku podivu! jeho hedbávná vesta — jakoby nebrala porušení. Té tak šetřil, že na ní nebylo špinavého flíčku, a zdála se býti jako nová. —

Zatím uteklo půl třetího roku, co odešel Jiřík od Nováků. Za půl třetího roku — co se s člověkem všecko nestane!

Právě začínala posvícení.

I v Brázdově bylo posvícení. Což to za radosť o tom posvícení! Děti běhají jako posedlé, že prý maminka už peče koláče. Ale je to také koláčů — že by je člověk na vozy nepobral! Přijdou flašinetáři z celého okolí — nu každý rád si zakousne koláče, a když toho pánbůh nadělí a požehná, každý ho rád poskytne. A což až přijde neděle! Sjedou se hosté — a na ty nové šaty, což to bude dívání! Však to také dá práce a starostí — to posvícení! Celé dni a celé noci jest práce plné ruce — tu bílit, tu mýt — člověk aby měl všude oči. Ale hospodyně to rády dělají. A je to přece jen radosť, když je o posvícení všechno čisté. A jak se hoši těší — a ty holky! V neděli muzika, v pondělí muzika — samá muzika — — ej, což to bude veselo! —

Jiřík chodil po okolí žebrotou. Vlastně mu ani nepřicházelo, že chodí žebrotou. Chodil tak od vesnice k vesnici — ani skoro sám nevěděl, kde chodí.

Dnes přišel i k Brázdovu. Už byl skoro u vesnice — daleko-li pak jest od těch topolí do vesnice, to ani nestojí za řeč. Jiřík se zastavil, díval se na vesnici, zdála se mu být známou — — teď mu teprv napadlo, že jde žebrotou. Ne, do té vesnice nepůjde — tam ho zná každé dítě, to raději hned umře.

Ulehl si pod topol. — Bože, jak to s ním daleko přišlo! Ba tenkrát bylo všechno jinak. Hle ten topol — jak jest štíhlý! Ale nějak smutný. Snad že stůně na staré ráně. Ba věru — tam jest jedna větev usečena — ale už dávno; kolem té rány roste již mech — ale rána nezarůstá.

Nezměnilo se zde mnoho, ale — jak jest přece všecko jiné. Ba jen se upamatuj — to je ten samý topol, z něhož jsi tenkrát za noci usekl májovou větev. Věru — ty obrazy, jak by v něm oživly. Ta větev byla tak krásná, nejkrásnější ze všech, co jich který topol měl. Ba, teď kam se ohlídne, nikde není vidět podobné. A jak pyšně stála tehdy pod okny! Odpoledne přišli hoši s muzikou — on se také podíval oknem na Márinku, jak jí to sluší — — leč marně si zpomínat. Oči se mu opět zalily slzami, a div se mu srdce bolestí neutrhlo. Ne — raději umře, než by šel do vesnice.

A přec — aspoň ji ještě jednou uvidět! Vždyť ho nepozná, jako tenkrát nepoznala, kdo jí postavil májový strom.

Vzchopil se, šel do Brázdova a tam přímo k Novákovům.

Děti, ježto si tam hrály před vraty, pravily si, že jde k Jiskrovům zase žebrák. Z toho poznal, že se tam více neříká u Nováků.

Vešel na dvůr — psi naň štěkali, ti samí, kteří se jindy k němu lichotili. Vešel do síně a prosil za almužnu.

Mladá žena, na ruce nesouc roční dítě, dala mu koláč.

Jiříkovi se třásla ruka, když koláč bral, a div mu z ruky nevypadl.

Mladá žena se divila, že má žebrák hedbávnou vestu. Zdálo se jí, jakoby ho byla už někdy viděla, ale nepoznala ho.

„Odkud pak jste?“ tázala se ho.

Jiříkovi místo odpovědi vyhrkly slzy. Mladá žena se za ním dlouho dívala, jak odcházel k topolům, a pravila pak, že se jí zdá být ten žebrák nějak podivný.

V Jiříkovi se ozvaly všecky lepší stránky. Bolesť, lítosť, — ale i pevné předsevzetí, že povede nový život. V práci chce vyhledávat spokojenosť.

Jak jest Márinka šťastna!

Bylo po žních; práci dostal. Předsevzetí měl dobré, ale vůle již nebyla dosti pevná. Tělo již tolik nemohlo vzít na sebe, jako jindy. Umdléval tělesně i duševně. Několik dní žil vždycky pořádně, ale pak opět upadl ve staré návyky — a návyky byly silnější nežli vůle.

V zimě mlátil, ale často mu napadlo, že se musí jít zahřát skleničkou kořalky; někdy se vrátil hned, někdy se tělo nechtělo hned zahřát, a on zůstal v hospodě.

Na jaře a v létě nemohl těžší práci zastávat. Hospodář, u něhož byl, dal ho za hlídače.

Hedbávnou vestu nosil ustavičně.

Přišlo opět posvícení, a zase mu to tak všechno lezlo do hlavy. — Služka mu nesla do boudy koláče, ale přišla s nimi opět nazpět. Ten hlídač s hedbávnou vestou leží prý v boudě mrtvý.

Nebohý Jiřík! —