Přeskočit na obsah

Jiřík/II.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: II.
Autor: Vítězslav Hálek
Zdroj: HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 47–57.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1858
Licence: PD old 70

V neděli odpoledne — což to bylo živo v Brázdově! Hoši seřadili se u pestrý průvod v čele nesouce pentlemi a kvítím okrášlený májový strom, a provázeni veselou muzikou, šli od stavení ke stavení, kde byly zasazeny máje. Ve stavení přáli hospodáři a hospodyni šťastné a veselé jaro, pantáta se nedal zahanbit, padlo několik mázů, muzika spustila a hoši prováděli domácí dceru — až se srdce smálo.

I k Novákovům zašli; jak pak ne, když měli dceru, a před oknem stál májový strom! Starý Novák nic proti tomu nemá, když už jsou jednou zde, ba uhodil se přes kapsu, a dal jim na půl sudu piva, aby měli večír co pít. Hoši se dlouho neupejpali a prováděli Márinku jako jinou. Oknem se dívala do světnice chasa, jak to Márince sluší. V pozadí stál Jiřík — slzy mu polily tváře; nechtěl to dát na sobě znát, a odešel.

Tak obešli hoši celou ves. — První máj, muzika ve vsi, veselá mládež — ej kdož pak by nebyl vesel!

A což teprv k večeru, když se mládež s muzikou soustředila v hospodě!

Děti z celé vsi rejdily u hospody pod oknem. Což tu plesání, radosti a křiku! U hospody pod oknem bývá rejdiště dětí vůbec a o muzice zvlášť. Tam se učí dítě na trávníčku abecedu tance — muziku je slyšet pod okny tak dobře, jako v hospodě, a k tomu se zde na dítě nikdo neosopí, neušlápne je nikdo, a děti zde přivyknou tanci a sobě. U hospody pod oknem jsme se všichni naučili tančit bez tancmistra a bez gardedamy — a proč bychom toho těm dětem nepřáli! Děti se už na to těšily dávno; a chci se vsadit, že jsou tam radší, nežli ve škole.

Dívky se scházely jedna po druhé, matky a otcové s nimi, baby oblehly kamna, muzika hrála — a jaký tedy div, že se tančilo!

I Márinka Nováková přišla. To nesměl přece Novák sousedům udělat, aby ji tam nedovolil, když jejich synkové se u něho zastavili. Neboť Novák rád měl s každým dobrou vůli, zvláště se sousedy. Kdo ví, čeho prý někdy od nich nebude potřebovat!

Ve vejstupku u šenkovny si zasedli sousedé. Neboť nač se mládeži plést do kola! Oni si už svoje odbyli, ať si ta mládež užívá, pokud je mladá. Přijde stáří, přijdou trampoty a starosti, a pak také to jde s člověkem místo na horu — dolů. Tu začne scházet to, tu ono, a stařec pak je rád, když sedí.

K sousedům si obyčejně zasedal Jiřík. Sousedé mu přáli, že je mírný a pracovitý, a někteří v něm ctili zbytky selského synka, neboť jeho otec, říkali, byl řádný muž. Ale to bylo jen tak, aby měli co mluvit. Někteří též myslili na své děti — když je jich mnoho, kdo ví, co na ně čeká. Do statků to nemůže člověk všecko zaopatřit — kde pak!

Jiřík si taky někdy zatančil. Ve vsi se v tom ohledu nedělá mnoho ceremonií. Kdo je mladý a je v hospodě — ten tančí, bohatý — chudý, synek — čeledín — — vše jedno.

Dnes ale seděl Jiřík celý zamyšlený. Muzika sice hrála, ale on z ní mnoho neslyšel — bůh sám ví, kde bloudil. Sousedé mluvili vedle a kolem něho vespolek — ale co mu po jejich řeči! Každý má jiné starosti a co hněte hospodáře, nehněte čeledína. Někdy sice viděl, jak se Márinka Novákova kmitla v tanci kolem dveří, ježto vedly z vejstupku do šenkovny — trhlo to jím, ale což platno!

Někteří ze sousedů si povšimnuli sice jeho nemluvnosti; ale Jiřík vždy býval tichý, a nikdy nenadělal mnoho řečí. Až se rozkuráží, však on se mu jazyk rozváže.

Jiřík pil dost — snad že se chtěl stát roztržitějším; možná, že už byl při kuráži, ale s řečí to nějak nešlo.

„Což, Jiříku, ty nepůjdeš do kola?“ ptal se soused Franěk.

Jiřík neslyšel.

Franěk mrkl na sousedy, a pravil pološeptem: „Něco mu vlezlo do kotrby.“

Ba do hlavy! Je to sice někde doleji, ale hlava je toho plna.

„Jářku, Jiříku,“ pojal ho zase soused Franěk za ruku, „nepůjdem si skočit?“

Jiřík se naň podíval, jakoby spadl s hvězdy. Hned ale se spamatoval, usmál se a pravil: „I s pánembohem! Myslím si, že ještě času, že se do půl noci ještě vyskáču.“

„Ale teď si můžeš ještě vybrat, dokud je zde holek, později to bude řídnout.“

„Máte pravdu!“ pravil Jiřík, zavdal si ještě a pak se postavil do výstupkových dveří, aby při první písničce také šel do kola. Snad též, aby si něco vyhlídl?

To je pravda, Jiřík uměl tančit lehce, jako větřík po strništi, a každá holka s ním šla ráda k tanci. Uměl i pohovořit, zažertovat, štípnout do tváří — a to mají holky rády. A mimo to byl Jiřík hezký, jako kytka; a která holka neráda vidí hezkého hocha! Jak pravím — Jiříkovi nic nescházelo, jen Novákův statek, a nebylo by daleko široko nad něho.

„Ej Jiříku — toť dnes do nás ta muzika vjela. Viď, brachu, tak veselých májí ještě nebylo. Dej mi hubičku, tys můj kamarád,“ přivítal ho jeden ze synků a objal ho.

„I hle, hle — Jiřík!“ přišli zase jiní. „Já ani nevěděl, žes tady. Kde pak po čertech vězíš, že tě ani nebylo vidět!“

„Jiříku, pojď trochu na stranu, chci ti něco říci,“ nabízel se ten první.

Jiřík šel.

„Kamaráde, nevšimnul jsi si Klokovských hochů zde?“

„Nevšimnul.“

„Dělají nám tu výtržnosť. Přemlouvají nám holky naše, a my abychom se na ně jen tak dívali. Zvláště Rubšův se otáčí stále kolem Mári Novákovy, a nedá nám ani žádnému s ní si zatančit. Rozumíš, kdyby to k něčemu přišlo — jsme všichni jedno.“

„Dobrá. Ale Rubšův? Toho já neznám.“

„Jak pak ho neznáš! Ten samý, co byl před týdnem u vás na námluvách.“

„Ten? Ten co mi dal v neděli na srozuměnou, že má právo s čeledínem orat? — Dobrá!“

Když se oba vrátili, mrkli na ostatní, že je Jiřík už s nimi doma.

Muzikanti spustili valčík, a Jiřík právě stoje u Márinky Novákovic, vzal ji k tanci. Přetančil s ní několikrát do kola, a když ostatní tleskali, postavil se s ní zase, aby jiným udělal solo.

V tom k němu přišel Rubšův, vzal mu Márinku z ruky a pravil: „Tahle písnička je má!“

Jiříka jako když ohněm polil. Tanečnici mu někdo vzít u prostřed písničky — hrome! to se mu ještě nestalo.

Jiřík ani nevěděl, co se s ním děje. Hoši se dívali jeden na druhého, a už jen do toho. Jiřík ale mrknul a pravil zdánlivě tiše: „Počkejte, až ho dostanem v pasti.“

Tančilo se sice, bylo hlučno — ale v hospodě přece začalo být nějak dusno, ouzko, jako v přírodě bývá před blízkou bouří.

Jiřík se zase postavil do výstupkových dveří, díval se na tanec, na Márinku, na Rubše — a tak dále. Zdál se být tichý, ale v hlavě mu to šlo kolem.

Hoši si mezi sebou ledacos povídali — ale nezdálo se, že to žertovný hovor. Sem tam se hodilo okem — ale ty jiskry v očích jako blesky!

Jiřík se prodral k muzikantům, a zasedl si k jejich primátoru.

„Nezamluvil si nikdo příští písničku?“ ptal se, když muzikanti dohráli.

„Nezamluvil.“

„Tedy hrajte opět valčík, ale až za chvilku.“

Primátor rozdal opět noty k valčíku. Jiříkovi byli vždy muzikanti rádi po vůli. Když se pustil do tance, platil jim třeba víc, nežli selský synek. O Jiříkovi se vůbec vědělo, že má peníze zachovány. Novák mu přál, leckdys kápla nějaká diškrece — Jiřík nebyl žádná outrata, kam by se to tedy dělo! Pravda, když se někde ukázal, tedy se dal vidět, a muzikanti naň mnoho drželi a byli by mu mnoho k vůli udělali.

Rubšův se Márinky nespustil. Procházel se s ní, žertoval s ní — nepochybno, že s ní bude opět tančit.

Rubšův šel s Márinkou kolem muzikantů.

„Nějakou polku!“ pravil k muzikantům.

„Je už zamluvený valčík,“ pravil primátor.

„A kdo si ho zamluvil?“ tázal se Rubšův.

„Do toho prozatím žádnému nic není,“ prohodil Jiřík, podepřel se loktem o stůl a díval se jinam.

Nezdálo se, že to Rubšův zaslechl. Šel s Márinkou dále.

„Jak pak platívá Rubšův?“ tázal se Jiřík, nakloniv se k muzikantům.

„Darmo mluvit! Dal by si pro groš koleno vrtat. Rád mnoho poroučí, ale nerad co dá,“ pravil ten, co byl jako jejich hlava.

„Začněte!“ pravil Jiřík.

Muzikanti spustili. Jiřík vstal a postavil se před stůl, zády jako k muzikantům, kde obyčejně ti stávají, kteří si dali zahrát.

Hoši chodili kolem něho, jakoby čekali na jeho komendu.

Začínalo se tančit, kolo bylo plné, ale skoro samí Klokovští hoši v něm.

Rubšův tančil s Márinkou.

Tančilo se nějakou chvíli, a hoši Brázdovští zatleskali solo.

Někteří poslechli a zůstali stát, Rubšův ale tančil dál, jako by byl tleskání neslyšel.

Teď právě tančil kolem Jiříka. Jiřík mrknul na hochy, skočil k Rubšovi, vystrčil jej z kola, a vzal mu Márinku.

„Ta písnička je má!“ pravil.

„Jak? ty žebráku, ty se opovážíš —“ osopil se Rubšův, a než se kdo nadál, bylo vše jeden roj.

Do Jiříka vjel oheň. Počala hádka.

„Nedej se!“ volali hoši s několika stran, a to bylo heslo k pranici. Márinka zatím od Jiříka utekla, muzika přestala hrát, tety a panímámy utíkaly z hospody, kluci skákali oknem na náves, šenkýř zavřel přihrádku, v níž byly uschovány sklenice, sousedé se vyrojili z vejstupku, hoši ulamovali nohy židlicem, jiní se chápali džbánků a sklenic, a dřív než co to povídám, byli Klokovští a Brázdovští hoši v sobě.

Musíme ještě podotknout, že Klokovští hoši byli známi co náramní práči. Žádná muzika skoro neminula, aby nebyli něco svedli, a obyčejně, když přicházeli do cizí vsi, předvídalo se, že odtamtud s prázným neodejdou.

Šenkovna byla hned jako by ji vymet’ — rozumí se až na ty, kteří živě dokazovali, že tam jsou. Sousedé darmo vylézali z výstupku, aby krotili. V takové pranici nepomůže žádná autorita, a kdo se do toho vplete, snadno si něco utrží — a není nic snadnějšího než to.

Nemůže víc zabolet, jako když někdo člověku chudému, který to skutečně cítí, že je chudý, vyčítá chudobu. A jestliže takovýto pocit vysloví se činem — pak se člověk nezná.

„Tu máš žebráků!“ křičel Jiřík, a oplácel Rubšovi hojně, co mu tento dal napřed.

Pranice se pak už ani nesoustředila v Jiříku a Rubšovi; ale od koho kdo co při zastání se toho či onoho ulovil — s tím se hlavně bavil.

Jiřík se konečně dostal s Rubšem do křížku. Že byl Jiřík o něco vyšší a snad i silnější, nežli Rubšův, podařilo se mu, Rubše vyzdvihnout do výšky; a pak ho nesl rovnou cestou ze dveří ven, a tam mu ukázal cestu k domovu. A Rubšův se skutečně více nevrátil, a posýlal za Jiříkem jen výhrůžky, že se ještě sejdou, a pak že mu teprva poví, zač je čeho loket.

Přesila byla na straně Brázdovských hochů, kteří brzy své soupeře vyklidili, a bylo po pranici.

Kluci se opět vraceli, šenkýř opět otevřel schránku svých sklenic, tety zasedaly zase ke kamnům, aby držely soud, jenom vylámané nohy se více nezasadily, odkud se vzaly, a rozbité džbánky a sklenice nesrostly, aby byly tak jako prve. Muzika opět hrála, a za chvilku nevěděl skoro nikdo, že byla pranice.

Pantáta Novákův zavolal si Jiříka do výstupku.

„Já myslil, Jiříku,“ pravil, „že víc na sebe dbáš. To se mi na tebe nelíbí. Márinka sem ke mně přiběhla, a pravila, žes ty toho příčinou.“

„Jsem anebo nejsem, pantáto, na tom žádnému nic nesejde, a myslím si, že zde není k tomu místo, abyste mne vyslýchal,“ odpověděl Jiřík, a třásl se na celém těle. Že ale Márinka svedla na něho příčinu, to ho bodlo u srdce.

„Podívejme se na pána, jak dostal rohy!“ pokračoval Novák. „Naposledy budu muset prosit za odpuštěnou u svého čeledína! Podívejme se.“

„Čeledín nebo nečeledín! Však on by mnohý byl čeledínem, kdyby mu bylo nevyneslo zlodějství. A jsem-li já chudý, proto nejsem ještě každému dobrý, aby si mnou hubu vyplách’!“

„Jiříku, to si pamatuj. Já ti nebudu více tím, čím jsem ti posud byl.“

„A víte co, pantáto, vždyť já u vás nemusím být, a je konec řeči.“

Ze sousedů někteří přisvědčovali Jiříkovi, někteří Novákovi. Ale co je pravda, to je pravda, tak jako chlapce Jiříka neměl zahanbit. A k tomu teď, když má ještě nevychladlou krev — kdež pak to člověk váží na vážkách, co mluví!

Jiřík šel zase do šenkovny. Hoši byli veselí.

„Vyprášili jsme jim!“ pravil jeden.

„Mají se teď co ošívat!“ řekl druhý.

„Muzikanti — polku — na vztek!“ volal Jiřík, a práskl pěstí o stůl, až inštrumenty na něm složené zařinčely.

Hoši myslili, že mu ještě Rubšův straší v hlavě, a proto se nikdo slovům jeho nedivil.

Jiřík ani nekoukal teď, s kým tančí. Ale tančil a výskal o přítrž. Lidé se až divili, že je Jiřík tak veselý. Tak prý ho ještě nikdy neviděli.

„A teď mi zahrejte jen pro poslyšenou — na lítosť:

„Loučení, loučení —“

Muzikanti hráli: Loučení, loučení… Jiřík plakal jako dítě. Lidé se až divili, že je tak smutný.

Tak prý ho ještě nikdy neviděli.

„Uhm!“ pravila jedna teta. „S tím hochem se muselo něco stát!“

Pak objímal jednoho kamaráda po druhém, hubičkoval se s nimi, dával všem připíjet a sám pil jako o sázku.

O tom, co měl Jiřík ve výstupku s pantátou, hoši nevěděli. Kdož se bude při muzice dívat do výstupku! Myslili, že jeho veselosť jest přirozená, a byli tomu rádi. Neboť na člověka, jindy vážného, zvláště rádi se díváme, když se rozveselí.

Jiřík stále pil, ba zdálo se, že se mu to už v hlavě mate. Začal zpívat: „Když jsi ty sedláčku pán, řezej si řezanku sám!“ a muzika musila jeho zpěv doprovázet.

Tetám ale jeho chování nevonělo. Jak pak by jejich jazyku mohlo něco ujít — to to!