Jiřík/I.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: I.
Autor: Vítězslav Hálek
Zdroj: HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 39–47.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1858
Licence: PD old 70

Což to bylo v Brázdově za radosť tu noc před prvním májem! Mladíci — kde jen který byl, vy vandrovali ze vsi, každý ozbrojen sekerou. Ty můj spasiteli, a to ta celá radosť? — A proč ne? Vždyť tu noc před prvním májem vyvandrovat s sekerou za ves, víte, co to je? A k tomu má-li člověk ve vsi jak říkáme „známosť“ — nu, toho by přece holka neodpustila svému hochu, kdyby z rána před oknem neviděla máje! Ba, důkazy lásky se dějí všelikým způsobem; a mají-li do sebe ceny dary, jichžto vy v městech svým krásotinkám uštědřujete, proč neměl by do sebe ceny dar z přírody, jímž synek své nejmilejší lásku svou osvědčí?

Avšak snad ještě ani nevíte, o čem vlastně mluvím! Nu tedy zkrátka! Hoši Brázdovští šli za humna na topole, aby si tam nasekali větví, které si za dne vyhlídli, že jsou pěkně štíhlé, a pak aby je za tmy ještě postavili každý své nejmilejší pod okno. Bude to divení! Až ráno Naninka anebo Márinka vstane, a uvidí tam z čista jasna strom, a bude tušit, kdo ho tam zasadil, a zejtra v neděli až se na cestě do kostela s hochem setká, a na něho se zasměje a prstem mu pohrozí — a on jako by nic, a ona dále bude vyzvídat, a on se některým slovem vyzradí, a oba pak vypuknou v jemný smích, a pohlédnou si do očí, že si rozumějí — — ej hoši, jen chutě do toho, a nechť je arcipecivalem, kdo dnes doma zůstal!

„Ale hoši, jestliže pak asi někdo u Nováků zasadí máj?“

„Leda bys jej sám zasadil!“

„Ta by mně vykápla z oka!“ pravil zase první.

„Starý myslí, bůh ví co má. Však kdyby nebyla jedinou dcerou, a kdyby Novák neměl pro ni takového jmění — však on by šel mnohý jen okolo, kdo tam teď chodí,“ dodal jiný.

„Však se o tom jmění také ledacos povídá, a jestli že kdysi zavázal lidem oči, proto jim ještě nezavázal huby.“

A skutečně se o starém Nováku ledacos povídalo, jakým způsobem přišel k jmění. Zvláště lidé, kteří od něho nezáviseli, a kteří rovného věku s ním byli, leckdys dlouho, ba až do noci o tom rozmlouvali. Možná, že mluvili nepravdu — a zkrátka, mluvilo se o tom, a řeč je jako proud — ta se nedá zastavit, zvláště má-li svou příčinu. Jmenovitě stará Židlická, která mnoho věcí pamatuje, o tom ví, že ti chudí lidé, kteří tak často chodí Nováka navštívit, jsou prý jeho bratří a příbuzní, které on o jmění otaškařil. Ale což platno mluvit, když se mu to nesmí říci do očí! Ale vědělo se o tom, že jsou příbuzní jeho chudí, a také se vědělo, že si Novák jmění svou šikovností nevydobyl, neboť ač byl sedlákem, přece v apatice nekoupil, a kovář mu leckdys řekl do očí, že by byl nemusil pan Novák na svou šikovnosť ani bývat na studiích. Ale pan Novák, či že tomu nerozuměl, či že nechtěl rozumět, jen se vždy usmál, a pravil: „I ba právě, vždyť já také na študiích nebyl!“

A že Novák svou dceru také ledakomus dát nechtěl — o tom byl každý ve vsi přesvědčen; ba Novák to věděl ještě lépe, nežli všichni ve vsi, a proto by snad nebyli ani žádnému domácímu otevřeli. Také by se byl ani žádný z domácích netroufal zaklepat, neboť v tom byli usjednoceni, že pro ni smí přijeti jen pán se čtyrma koňma. A že uměl Novák spočítat, že je dvacet tisíc víc nežli devatenáct, o tom není ani pochybnosti, a že ten, který měl o padesát zlatých víc, musil být hodnější nežli jiný, který jich neměl, toť se samo sebou rozumí. Leč kdyby byl ještě někdo přeplatil o padesát zlatých, kdož by nepochopil, že by ten měl prim, a že by se pak tím spíše mohla dít vůle boží?

A proto se nikdo nepodiví, jestliže o Novákově Márince se vědělo kolik mil v okolí, a že tam ženich ženicha zrovna honil — netřeba dokládat, že každý přijel v kočáře. Neboť za našich časů holka s penězi — to jde jako po telegrafu. A za našich časů, kde se láska licituje, za našich časů, pravím, dívat se na něco jiného, nežli na peníze — nu, dovolte mi, to je přece sprosté! A pročež bych já vám všem, kdo nemáte peněz, byl tou bratrskou radou, abyste se ani nezamilovali. Neboť láska bez peněz — to přece chápete, že láska bez peněz je jako víra beze skutků! Z lásky ani advokát nic neudělá, a jak by mohl někdo žádat, aby dal Novák dceru někomu z lásky! Já sice vím, že by se byl už Márince leckterýs hoch líbil — ale což pak ona rozumí, že jsou peníze! Onať jich jaktěživa nevydělala, a ostatně tomu musí otec rozumět, kde láska může být a kde nic.

Hoši se zatím vraceli s májemi. Hej, jak jim bylo lehko u srdce, třebať se pod tíží větví trochu prohýbali. Nač se po celý rok těšili jako na posvícení, jako na nové šaty — nesou právě s sebou, a zejtra na to muzika — i toť kdyby byl člověk chromý, dnes by toho necítil.

V největší tichosti vcházeli do vsi, a s ještě větší opatrností kopal si každý pod oknem důlek, aby tam zasadil nepozorován a neslyšen májovou větev.

„Vojtěše, podívej se k Novákovům, nezdá se ti, že tam někdo kope pod okny důlek? Hle — teď se skoro jako krade pryč!“ pravil jeden hoch k druhému, kteří právě v sousedství zasadili máje.

„To se ti snad jen zdá!“ odpověděl Vojtěch. „Komu pak by napadlo, aby ze sebe udělal blázna!“

„Nu, nechci se přít — měsíc nesvítí, a tak jasno není, aby tam mohl člověk bezpečně dohlédnout, ačkoliv, jak pravím, se mi to zdá,“ dokládal druhý.

„Ne, ne — Mári Novákova zůstane bez máje. Vždyť z nás by byl přece nikdo pro ni nesekal!“ pravil zase Vojtěch.

„Víš co, okolo jít smíme, a podíváme se, zdali tam nic nestojí,“ pobízel druhý.

Šli okolo. Po máji ani stopy. A bylo-li tam co kopáno, kdož to mohl za tmy najít! Stálo se tedy na tom, že u Nováků máje stát nebude.

Hoši si ulehli — a jakž pak možná spát!

Byla to ale z rána podívaná! Do vesnice jako by se mladý les byl přestěhoval. Děti obskakovaly máje, plny radosti, ani samy nevědouce proč, a plny udivení, že nevěděly, odkud se to zde všechno za noc vzalo. Jenom ti výrostkové mezi nimi to tušili, a sami se již těšili, že i na ně brzy dojde řada. Však i dědečkové a babičky se zalíbením se dívali na máje, a v myšlénkách se jim oživily doby, za kterých také oni si podobně lásku osvědčovali. A jak se mnohý pantáta podivil, u jehož dcery se dnes teprvé ponejprv zasadilo, o které dosavád myslil, že ještě posud jako nic — a ona že zatím — tenton — též má něco pro sebe. Zatrolené děti — sotva ze školy vystoupí, už aby se člověk o to staral.

A což teprve kdybyste byli viděli hochy — jak leckdes mnohý číhal v koutku, zdali a kdy jeho nejmilejší z okna vyhlédne a jak se poleká!

Ale kdož pováží udivení všechněch mladých i starých, když viděli, že u Nováků stojí nejštíhlejší, nejkrásnější strůmek! Vida, vida! Tak přece někdo! Na to by si byl nikdo ani ve snu nepomyslil! — Ale kdo?

Věru že to „ale kdo“ vrtalo leckomus mozkem. Staří si počali ledacos šeptat, mladí sestrkovali hlavy, hádalo se to a ono — ale což platno! Kde pak my sprostí lidé můžeme vědět, co se za noci děje u bohatých! A považte jen ještě to! I starý Novák se divil, i on hádal to a ono — ale, jak pravím, těžko se dohádat. Ba i Márinka se nemálo nad tím pozastavila; neboť i jí to bylo divné. Ona přece nevěděla o nikom, kdo by se „opovážil“ — tak aspoň se vyznala svému otci. Ale kdož pak na takové vyznání může co dát! Vždyť známe ty holky, mnoho-li as svým otcům povědí. Leč starý Novák přece věřil své dceři na slovo. A jakž pak nevěřit! Vždyť se sám kolikrát vyznal, že Márinka má více rozumu, nežli on sám.

Novák dobře věděl, že se tomu diví celá ves. Ale jakž pak se také nedivit! Ve vsi ovšem stálo mnoho májí, a lidé by se byli mohli tak dobře divit jiným stromkům, jako tomu u Nováků. Avšak byl v tom přece nějaký rozdíl. Jinde se nenadělalo s láskou mnoho orací. To dobře věděli, ten chce tu, ten dochází tam a tam už tak a tak dlouho, onde už je svatba za dveřmi — tam zase ještě čekají jen na svolení strýcovo, jinde až bude syn na čisto vyproštěn z vojny — — ale u Nováků — — —

Nebohý Jiřík! Zdaž on mohl za to, že je pouze čeledínem, a k tomu čeledínem u Nováků! On by byl tak dobře dovedl být sedlákem, jako Novák — rozumu k tomu měl snad více, nežli Novák. Ale peněz — — proklaté peníze!

Jiřík byl sirotek. Rodiče mu též zanechali statek, na statku něco dluhů, ale poručník jeho na něm hospodařil tak dlouho, až zbohatl, a facit toho byl, že jsou dluhy na statku větší, nežli co statek stojí — statek se prodal, a co zbylo Jiříkovi jiného, nežli jít sloužit? Jiříkovi to sice často šlo na rozum, jak to s ním stojí — ale co platno, míti rozum, když není prostředků, aby lidé o něm zvěděli? O Jiříkovi se sice ve vsi mluví, že je pořádný čeledín, že je mírný, tichý, zdvořilý, že ani kuřeti vody nezkalí, že je povážlivý a moudrý — ale proto přece každý ví, že je jenom čeledínem, a od čeledína si ani chalupník nedá do prstů koukat.

Nebohý Jiřík! I on dnes zasadil máj! Ba, on seděl za stodolou sám a sám, když vesničtí hoši šli do topolí. Měl se k nim přidružit? A pro koho on by byl šel useknout májovou větev? Máje sázejí jen synkové. — Bože, jak je trapná chudoba, když člověk ucítí, že proto nic neplatí, že je chudý! Jiříkovi šla hlava kolem. On sám si netroufal myslit o tom, že myslí. A přec! kdož si to může upřít, že myslí, když všechny smysly, když celé srdce je jen jedna myšlénka! A ta myšlénka s člověkem bdí i sní, člověk je v ní blažen — ale kdyby jen nepřicházelo hejno jiných myšlének! Ba Jiřík chvilkami nevěděl, má-li rozum ještě, anebo je-li blázen — hlava horká jako oheň — a ty myšlénky, co ho tak trápí — ale vždyť o tom žádný neví, a ona se o tom také nemusí dovědět. Hoši teď jdou s májemi zpátky, a zajde-li on do topolí sám, kdož pak se o tom doví! Teď už jinak nemůže být. Celou noc, ba kolik nocí před tím nemohl spát — nechť si toho povšimne již, nebo ne. Nebohý Jiřík! Žebrák za to může prosit, co mu schází — ale on? Ne — v tom ohledu nezná svět milosrdenství. Kusy chleba se sice leckdes rozdávají — ale pokrm srdci — — leč, což pak ví svět, co jest srdce!

Pravda, Jiřík si vyhlídl nejkrásnější větev už kolik dní před tím, a na štěstí ji žádná ze seker veských hochů nezasáhla. — Byl tomu rád, že větev posud na stromě, byl tomu rád, že ji šťastně dostal dolů — ale co dál? Směl se radovat ještě dál? Ba i z toho se potěšil, že, když ji zasadil, stála jako svíčka — ale co dál? Ba měl z ní radosť, jako dítě — ale pak si ulehl a plakal jako dítě. A proč? Směl vědět proč? Jaký div, že se bál sobě samému se z toho vyznat, proč plakal.

Teď si umínil, že bude myslit moudře. Začal tedy myslit moudře. „Zejtra je boží neděle — půjdu do kostela, vezmu si modrou kamizolu, sejdu se s hochy, promluvíme si trochu po cestě, zastavíme se, Márinka půjde okolo — e, to už není moudré — tak se to nějak plete. Začnu jinak: koně mám čisté, jako sklo; kočí se budou divit, přijede-li dnes někdo na námluvy k Már — ale bože, bože — co se mi to pořád plete! — V pondělí bezpochyby budeme orat pod křížem — ano, pantáta o tom večír povídal, Márinka ještě stála u něho — ale nevím, nevím, jak mi dnes ty myšlénky jdou! Jen co bude pondělí — skřivánci už jsou zde, vlašťovky také — včera se Márinka dívala, jak si dělají hnízdo — což se mi to rojí v hlavě! — Však to bude nevyspáním; teď usnu — Márinka už bez toho také spí — ale, ale, kam to už zas myslím! — Někdy prý člověk nemyslí nic — Márinka to včera povídala — o, jen kdyby možná bylo usnout!“

Ubohý Jiřík! Zdaliž pak může člověk za myšlénky? A může-li pak si člověk poroučet, aby byl vždycky moudrým? A co jest to, být vždycky moudrým?

Jiřík na chvíli usnul. Štěstí, že chudí mají spaní.