Goetheho vybrané básně/Jana Sebusova

Goetheho vybrané básně Johann Wolfgang von Goethe
Král kouzelný	Jana Sebusova	Rybář

Údaje o textu
Titulek:	Jana Sebusova
Podtitulek:	Na památku sedmnáctileté krásky z vísky Briennu, která dne 13. ledna 1809 při strži ledu na Rýně a po velké průtrži v hrázi Cleverhamské, pomoc poskytujíc, zahynula.
Autor:	Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj:	[1], [2] a [3]
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Evangelista Nečas
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Johanka Sebusova

Hráz se trhá, vichr skučí,
 dmou se vlny, proudy hučí,
 „Probředu se beze škody,
 vynesu tě, matko, z vody.“

 „Také nás měj na paměti,
 sousedku svou a tři děti!“
 Slabá ženo!… Kam to, vede?
 Matku nese, vodou břede.
 „Na pahorek vy se dejte,
 chvilenku tam posečkejte,
 hned se vrátím k spáse vaší;
 vyveďte i kozu naši!“

 Hráz se boří, vichr skučí,
 vlny ryjí, proudy hučí.
 Matku do bezpečí dala,
 a zas do brodu se hnala.
 „Kam to hodláš? voda stoupá,
 vlna výš a výš se houpá;
 život sázíš na to chtění!“
 „Jde tu o jich zachránění!“

 Hráz se ztrácí, vlna skučí,
 moře příval, kypí, hučí.
 Lepá Zuzka pevným krokem
 ubírá se divým tokem,
 pahorku již došla švarná;
 všecka pomoc už je marna!

 Hráze není, moře skučí,
 o pahorek kolem hučí.
 Vzteklý jícen kypí pěnou,
 stáhl k sobě děti s ženou,
 rohy kozí chytl vírem,
 zhynou všichni v toku širém!
 Ještě stojí Zuzka milá:
 jak je mladá, ušlechtilá!

 Ještě stojí hvězdou ranní;
 který muž se pustl za ní?
 Vůkol víří voda zrádná,
 k ní se nehne loďka žádná.
 Oči se jí k nebi vzpjaly,
 vlny si ji v náruč vzaly.

 Není hráze, není pole,
 jenom stromy, věže holé
 trčí z vody. Ale v kraji
 Zuzky všude vzpomínají. —
 Voda spadla, pole vstalo,
 o Zuzku vše zaplakalo. —
 Kdo by o ní nechtěl pěti,
 propadni sám nepaměti!