Přeskočit na obsah

Fidlovačka, neb: Žádný hněv a žádná rvačka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Fidlovačka, neb: Žádný hněv a žádná rvačka
Podtitulek: Obrazy života pražského se zpěvy ve čtyřech odděleních.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: Online na Internet Archive
Vydáno: In: Sebrané spisy Jos. K. Tyla díl III. Praha:B. Kočí, 1907.
Licence: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka

Psáno roku 1834. — Ukázky z oddělení 1. a 2. uveřejněny ve »Květech« z roku 1834.[1] — Dáváno prvně .

Osoby

[editovat]
  • Paní Mastílková, pražská máselnice
  • Lidunka, její neť a chovanka.
  • Kroutil, švec.
  • Jeník, jeho syn, mlynářský chasník
  • Chevalier Dudéc, vlastně Dudek, švihák.
  • Slečna Cibulčini, vlastně Cibulková, zpěvačka.
  • Pan Hvězdoleský, literát.
  • Paní Klinkáčková, vdova po sládkovi.
  • Hubínek, uzenář.
  • Kozelka, dohazovač.
  • Ondřej Jammerweil,
  • Markyta, stará panna, hospodyně, oba v domě Mastílkové.
  • Jiřík, sluha,
  • Jan, sluha, oba v domě Mastílkové
  • Pavelka,
  • Šebelka, drvoštěpové.
  • Žid Šiveles.
  • Dráb.
  • Dorotka,
  • Madla, obě děvečky.
  • Slepý Mareš, starý hudebník.
  • Bětuška, jeho vnučka.
  • Dvě písničkářky.

Lid městský i venkovský, kejklíři, prodavači, chasa mlynářská.[2]

Obsah

[editovat]

  1. Tyl přičinil k ukázkám ve Květech tuto poznámku: „Divadelní této hry, kteráž v měsíci prosinci r.b. na divadle pražském provozovati se bude, podávám tuto malé zlomky na ukázku. Obecenstvo naše proto jen bych rád na tento první pokus o lokální frašku pozorným učinil, poněvadž dílo to pouhými obrazy jmenuji, a dle téhož i posuzovati je prosím. Okolnosti divadla našeho přinutily mne, že jsem se při práci hrubě uchýliti musil od plánu, dle něhož jsem z počátku byl pracoval. V podobě prvopůvodní okáže se snad Fidlovačka, až jestli tiskem světla božího uvidí.“ —
    Dle původního rozvrhu kusu, jak z podpisu ve „Květech“ vidno, mělo býti obrazů pět.
  2. Při knižním vydání vyšla tato poznámka:
    Zdar neb zmar Fidlovačky spočívá hlavně na souhře a zevnější úpravě kusu. Režisér hledíž tedy píli ku zkouškám míti, přiměřenými skupeními osob, tancem a zpěvem výjevy oživiti a vůbec vše na zřeteli míti, čeho třeba ku provedení hry tak zvané výpravné. Poslední obraz může skončiti na místě tance nějakým kupletem neb sborem.