Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/XVI.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
XV.	XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů XVI.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 231–242. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hlas Chiomářin odumíral a dozněl slabým zakvílením bědující duše, trýzněné trpkou upomínkou na dávno přestálá již muka. Nastalo hluché, mrtvé ticho; utíral jsem si pot, řinoucí se z mého čela a chvěl jsem se mrazem, vnikajícím mi takřka až do kostí, neboť dojmy spůsobené písní Chiomáry byly tak živé a mocné, že zastavovaly tlukot mého srdce. Nebyla to pouhá slova, dorážející na mé ucho: byla to vidina, celý ten strašný, krvavý děj viděl jsem před sebou, jako by se byl právě udál, jako stíny táhly ještě postavy děsného děje před zrakem mým s rukama poskvrněnýma vraždou, s krvavou září požáru na bledých lících. Zakryl jsem si tvář rukou, abych ničeho již neviděl. Když jsem opět vzhledl, stál stín Chiomáry přede mnou, ale nikoliv již v oslňující zářivé kráse jako včera, nikoliv v podobě kněžky Koridvény, jak jsem ji byl viděl před chvilkou, uchvacující barbarskou velikostí, soptící divokou vášní. Byla to arci její podoba, ale celá ta tragická, děsivá velikosť byla zmizela s její tváře, stála tu bledá jako pravý přízrak, ale očištěna, s okem tklivým kajicnice, pohroužena v hluboký smutek duševní.

„Jak lidská jsi!“ zvolal jsem překvapen, „nezdáš se již býti obyvatelkou světa jiného, jsi jako pravá dcera této země! Mohu na tebe hledět beze strachu, bez bázně, jako na sestru! Jak velice dojalo mne utrpení tvoje!“

Chtěl jsem ji soustrastně za ruku chopit, ale necítil jsem než prázdný vzduch a Chiomára se míhala jako pára před větrem.

„Znáš utrpení moje na zemi,“ zněl hlas její v odpověď, vábný jako šepotání vln, „ale neznáš celou řadu běd, přetrpěných na jiných světech.“

„Jak!“ vzkřikl jsem, „což jest nám i po smrti ještě dále trpět? Což nejsi duchem světlým, vznešeným, požívajícím míru a blaha bez konce?“

Chiomára zatřásla smutně hlavou.

„Nejsem posud šťastna. Jsem osamotnělá, truchlá, jako tenkráte, když na zemi jsem žila. Nejsem posud duchem, obývám ještě tělo, jak vidíš, lidskému podobné. V porovnání s tělem lidským jsem arci stín… Žijeme v ethéru, poletujeme se světa na svět, vznášíme se přeroděním výš a výše a staneme se časem duchy skutečnými… Nechápal bys život náš, nemá nic společného s životem pozemským… Každým přetvořením v bytosť jinou ztrácíme paměť bývalé své bytosti, až přijde doba zrození rozhodného, až se staneme bytostí, jako jsem právě teď, kde paměť naše se vrací, kde veškerá minulosť naše před námi leží, jako širá pláň, jež se rozprostírá u nohou vysoké hory, doba, kde přehlížíme jako s vyvýšeného stanoviska celý ten dlouhý řetěz různých životů, prožitých od okamžiku, kdy se duše naše vyprostila z úzké, němé, obmezené, mrtvé ponravy, od oné doby, kdy slabým tlukotem života se lišit počínáme od nedýšící hmoty, až na konec probdělé dráhy životův. Tu proudí mocně v nás různé city, dávno neznané, probouzejí se jako sopky v naší bytosti, tu táhne nás to buď vzhůru ku životu čistšímu, blaženějšímu prý než ten, který jsme poznali na dlouhé pouti zmírání a rodění, aneb nás cosi tajemně táhne nazpět tam, kam vrátiti se jest hříchem… Hle, a já mám odvahu postaviti se tam, kde místo moje není… Já volím hřích… Já k zemi vracím se!“

„A co láká tě sem na smutnou tu naši zem, plnou utrpení, běd a slz?“

„Touha neukojitelná, nevysvětlitelná i zralejšímu mému duchu, prošlému zkoušky nejrůznější. Což neviděl’s, že lidé v palácích zlatoskvoucích trpké slzy přelévali, osudu svému klnuli, přemítajíce ve dne v noci o polozbořené chaloupce, rozpadající se někde v stínu vlhkého lesa? Když se paměť moje vrátila, když přehledla jsem dlouhou řadu různých jsoucností, tu zakmitla ve mně láska po tmavém tomto údolí a veškeré světlo světů ostatních bledlo před zrakem mým; když bytosti vznešenosti polobožské mi kývaly, abych s nimi do výšky oslňující se vznášela, tu cítila jsem touhu po bytosti jiné, vášeň pro duši lidskou, bytosť to, která mne přece byla vždy jen nenávistí trýznila. Tu viděla jsem útrpnosť se jeviti na tváři tvorů čistších, ale zároveň slyšela jsem tvoje volání a jako divokým vírem jata ponořila jsem se v mlhu zemského vzduchu. Zavrhuji společnost duchův, společnosť vyšších tvorů, hledám duši lidskou, která by volna veškerého svazku pozemského se mnou plula širokým, nekonečným étherem, duši, která by osudem samozvoleným ke mně se přikovala, která by se mnou vzdorovala železnému zákonu neznámého vládce! Odnesu duši tu na svět zářící se krásou, chci s ní bloudit ode světa k světu u věčném opojení, u věčné radosti. Moc moje a síla chránila by nás oba od pohromy, duši milenou pak od změny, přerodění, zkoušek trpkých.“

„Chci s tebou věčně býti!“ zvolal jsem omámen kouzlem neodolatelným, neboť mezi řečí byla se Chiomára opět změnila na bytosť vyššího druhu, zářící krásou na zemi nevídanou, a dychtivosť viděti světy jen ve snách tušené, seznati jejich tajemství, chápati bytosti jiné, zmocnila se mne silou takovou, že jsem na vše mimo Chiomáru a její slova zapomněl.

„Mluv, co činit mám?“ tázal jsem se.

„Mám jen tenkráte k tobě moci, zavrhneš-li odhodlaně vše, co tě k zemi víže… Slyšíš, vše! Odhoď tížící tě břemeno svého těla, rozdrť odhodlaně chatrnou tu slupku a volně, jako paprsek sluneční pronikneš olověný tento vzduch a octneš se se mnou v modrém étheru! Avšak více ještě než tělo tvoje, vázala by tě k tomu světu a stála by jako skála mezi nimi láska k bytostem pozemským; cítíš-li takovou, rozloučím se s tebou na vždy, jsi pro mne ztracen! Zatluče-li srdce tvoje při pohledu na mne pro ženu z ženy zrozenou, rozplynu se v nivec před tvým zrakem, nejsem ti pak ničím, než vysnilým již snem! Jak chtěl by’s bohu vzdorovat a jeho pořádku, kdybys síly neměl zašlápnouti slabou jiskru lidské lásky?“

„Nic nevíže mne k této zemi,“ volal jsem, „osamotněn, nemilován jako někdy ty, putuji neutěšeným životem… Tvůj jsem! S tebou chci věčně být!“

Skočil jsem ku skříni, kde vedle malé sbírky vzácných, starožitných zbraní krásná bambitka visela, kterouž jsem si byl z Paříže přivezl a tam umístil. Třesoucíma se rozechvěním rukama jal jsem se zbraň tu nabíjeti. V tom okamžiku ozval se tichým domem pláč našeho dítěte, dojemné kvílení a hned na to konejšivý zpěv Flóřin a hluboké, třesoucí se zvuky několika akkordů na harmoniu. Zůstal jsem bez hnutí s bambitkou a nábojem v ruce, nohy moje počaly se třásti, a usedl jsem do křesla. Boj krutý počal v srdci mém, ale když stín Chiomářin mezi mým váháním bledl a bledl, zmocnila se mne nevýslovná tíseň.

„Stůj, stůj, stíne luzný!“ volal jsem, „neváhám s tebou jíti, neodolatelné mne to k tobě vábí, ale srdce moje krvácí odtrhujíc se od bytostí milých! Jen krátké „s bohem!“ na rozloučenou a jsem tvůj na věky!“

Chopil jsem se rychle tužky a začal jsem psáti několik slov Flóře, a vzpomínal jsem krátkou větou svého dítěte; ale mezi tím visel zrak můj stále na blednoucím přízraku Chiomáry.

„Běda, běda!“ úpěl stín, „ty miluješ, jiná pouta tebe vížou, lneš k zemi… Zdráv buď na věky! Proč volal’s mne?“

„Nic mne nevíže!“ volal jsem téměř šíleně strachem, že mi Chiomára zmizí, „již s tebou jdu!“

Ale stín Chiomáry bledl a úpění dozvučelo slabě v nářku větru pod oknem.

„Již tě téměř nevidím! Kde jsi?“ zvolal jsem a když neodpovídala, skočil jsem k tajné skříni u okna a chopil se fióly s čarovným nápojem. Chtěl jsem obsah křišťálu vyprázdnit, zrak svůj duševní zostřit, bych ji vypátral v mlze, do které obrysy její se rozplynuly.

„Ty miluješ, ty váháš,“ znělo to poněkud hlasitěji a obrysy v mlze svítily jasněji.

„Nemiluji a neváhám!“ volal jsem radostně, „hle důkaz, že odcházím lhostejně se světa toho plného běd! Ani slova něžného k těm, kteří zde mrtvolu moji zkrvácenou naleznou!“

V divokém nadšení přikročil jsem ku stolu, vzal počaté psaní, strhl se své šíje malý medailon s podobiznou Flóřinou, rozžehl sirku zapálil list, do kterého jsem byl medaillon byl zabalil. Plápolající papír hodil jsem do krbu; za chvilku tam vyšlehl plamen, bylo tam množství pohozených papírů a kousky polouhořeléhu dříví. V okamžení, kde od plápolajícího ohně jsem odstoupiti chtěl, abych ranou z bambitky životu svému konec učinil a duchu svému volnosť dal, zatřásl se vzduch tajeplným proudem nejsladších zvuků; svatě, lahodně a sladce valil se ke mně proud těch tónů harmonia, do kteréhož se měkký a hluboký, ze samého srdce linoucí hlas Flóřin mísil. Oko moje zvlhlo, jako bleskem udeřena zatřásla se celá moje bytosť, cítil jsem v tom okamžení, jak nevýslovně drahá byla Flóra duši mé.

„Oh, Flóro,“ zvolal jsem pohnutě, „kéž by’s mne byla milovala.“

Pak ale střásl jsem slabosť tu okamžitou se sebe.

„Bylo to poslední mé váhání,“ šeptal jsem, „opět se vracím k tobě, Chiomáro.“

Ale místo bambitky chopil jsem se fióly, obsahující čarovný nápoj; proč tak jsem učinil, nevysvětlil jsem si nikdy. A ještě jednou vzdychl jsem:

„Oh, Flóro, kéž by’s mne byla milovala!“

„Já tě miluji a ty to nechápeš!“ zazněl v okamžení tom Flóřin smutný hlas. Byla tato slova refrainem staré škotské ballady, kterou Flóra právě pěla, mně ale v tom okamžení zdálo se, že ona přímo ke mně mluví, že na vzdech můj tuto mi posýlá odpověď. Ve mně to zajásalo, srdce moje zabušilo, jakoby puknouti chtělo…

„Tvá láska by světem byla jediným, po kterém bych toužil! Oh, Flóro, Flóro!“ zvolal jsem nadšeně, a odhodil fiólu od sebe přímo do ohně.

Odskočil jsem, omámen ranou hromovou. Jako vlny divoké řeky vyvalil se okamžitě oheň z krbu a ihned olizovaly bledomodré jazyky nesčíslných plamenů staré knihy a spuchřelý nábytek knihovny, ba i kabát můj, který jsem rychle svlékl a odhodil. Celý vzduch byl jako v plameny proměněn. Knihovna hořela jediným plamenem. S duchapřítomností, kterou sám si nevysvětluji, byl jsem se hořícího šatu zbavil a v okamžiku byl jsem na chodbě. Myšlenka, vyvarovati Flóru před možným požárem, zachránit ji a dítě, hnala mne na schody dolů k síni vedoucí, avšak výpary znícené tekutiny tak mne omámily, že jsem schodů nenašel; minul jsem se v spěchu a klesl polomrtev jedovatým dýmem na nejzazším konci korridoru.

Mlha, která myšlenky mé obestřela, byla krátká, ale přece viděl jsem, zpamatovav se, jak za krátký ten čas požár byl v starém domě s ohromnou rychlostí pokročil. Dole pod sebou slyšel jsem volání, spěšné kroky, křik, povyk.

„Bohudíky!“ myslil jsem, „rána je vyburcovala, zachrání se v čas!“

Chtěl jsem se vzchopit a ku schodům doplížit, avšak síly moje byly příliš znavené a držel jsem se jen s těží na nohou. Pozvedl jsem hlavu: na druhém konci chodby, nad knihovnou, byla se střecha sřítila a viděl jsem jak s výšky těžké mraky se dívaly do ohně a jak v trhlinách jejich na zarudlém nebi bledé hvězdy se chvěly a bledly, ale nad divokými plameny vznášel se stín Chiomáry. Ruce její byly rozpjaté a ke mně vztažené, byla krásná jako meteor, vznešená a strašlivá jako smrť.

„Pojď se mnou!“ bučelo to vichřicí a šeptalo to vánkem; nořila se do červených plamenů jako do vln a tyto hnaly mně ji vstříc… Ale náhle zamihl se druhý stín dýmem, bledý, bílý s vlajícím vlasem — byla to Flóra. K polonahým ňadrům, strhaným šatem jen polo zakrytým, tiskla dítě, balíc je temným vlasem jako závojem, oči její byly nesmírně velké, hrůzou vytřeštěné, a v tmavé jejich noci zrcadlil se tisícerými jiskrami požár. Jako štvaná laň hnala se vzhůru po schodech, hlavu pohozenou v týl, ústa pootevřená, líce bledé a hlas její velký volal mocně nocí a požárem: „Lazare! Lazare! Lazare!“ Zoufale zírala do plamenů a zočivši mne na druhém konci chodby živého, bez úrazu, zajásala a za okamžik ležela na kolenou vedle mne. Jednou rukou tiskla dítě k sobě, které se udiveno do lesklého ohně dívalo a sladce se usmívalo bez starosti uprostřed hrozící nám smrti, druhou rukou chopila se mne.

„Bohu díky!“ volala, „ty žiješ! Nechtěli mne k tobě pustit, již prý je pozdě! Zápasila jsem. Pojď rychle!“ Chtěla mne táhnout za sebou.

Já však stál jsem jako přikován k svému místu. Stín Chiomáry zblednuv při zjevu Flóry nabýval opět určitějších rysů, byla krásná jako nikdy před tím, zrak její vábný, neodolatelný, posuněk její ruky majestátní; byla mocná jako božstvo, táhlo mne to tam, neposlechnout zdálo se mi nemožností.

„Co mi chceš?“ tázal jsem se Flóry, pozdvihuje ruku a ukazuje na přízrak. „Hleď tam do plamenů, nevidíš, jak tam luzný duch se vznáší, jak mně kyne? Jeho ruka ukazuje mi cestu, kudy kráčet mám! Jeho jsem, propadlý jeho moci. Chci zemřít, nepůjdu odsud — ty jdi a zachraň se, zachraň své dítě!“

Flóra sebou zatřásla a smrtelná úzkosť objevila se na její tváři. Vztýčila se.

„Kdo dal ti právo voliti smrt? Bůh ti to zakazuje: mně patříš a našemu dítěti.“

„Tobě, ženo hrdá, bezcitná? Jakým to právem? Či jsem tvým otrokem?“ volal jsem a osvobodil se z jejího objetí; odstrčil jsem ji od sebe a vzplanul vášnivostí, připomínaje si celé své neštěstí v tomto okamžiku. „Ty sama vehnala’s mne do záhuby, ty sama dala’s mne do rukou moci neznámé, pohrdlivé tvoje rty jsou původem mé samovraždy, krev moje padá na tebe, tvoje srdce lásky neschopné zavinilo všechno…“

„Lazare!“ volala vášnivě, „co mluvíš? Což možné, že zrakem takovým na mne hledíš? Oh, Lazare, já tě miluju! Zde v tom okamžiku, kdy smrť mne každou chvíli schvátit může, zde ti přísahám na život svého dítěte, že tě miluju, že jsem tě milovala od prvního okamžení, že srdce moje náleželo vždy jen tobě, tobě, tobě jedinému!“

Zavrávoral jsem, byl bych zajásal, ale nemohl jsem věřit.

„Ty lžeš, ty lžeš!“ šeptal jsem, ale ona nedbala a řeč její se stávala vroucnější a vášnivnější každým slovem, jež pronášela.

„Již co dítě, když jsi v dálce dlel, bylo jméno tvoje lahodou mému uchu, milovala jsem tě dříve, než jsem zvěděla, co je láska! Již tenkráte zaslechla jsem, jak otcové naši mluvili o našem sňatku budoucím a osoba tvoje stala se mi zlatou bájí, byl’s pro mne bytostí andělskou, která mne spasit měla a vyvésti z domu otcovského, kde nelásku jsem těžce snášela. Když jsi nepřicházel, truchlila jsem a tenkráte přemýšlela jsem o klášteře. Když konečně jsi přišel, milovala jsem tě celou duší a jen tenkráte lhala jsem, když jsem lásku svoji zapírala v zahradě, tenkráte, když o ruku mou jsi žádal. Plakala jsem, vidouc, že v lásku nevěříš, zoufala jsem, ale jásala při tom, že přece jenom budeš mým!“

„A to tvoje tajemství, které přede mnou jsi skrývala, které mimoděk na polo jsi vyzradila, to nebyla tedy láska k jinému?“ tázal jsem se omámen jejím vyznáním a jako probouzeje se ze sna.

„To tajemství byla láska k tobě!“ volala a z očí jejích se valil proud jasných slz. „Chtěla jsem lásku tu potlačit, když hrdosť moje vzplanula při tvé lhostejnosti, nechtěla jsem, abys věděl, jak tě miluju, bála jsem se tvého posměchu! Když jsi mi tenkráte pýchu a chladnosť moji vytýkal, cítila jsem, jak srdce moje puká, chtěla jsem se k nohoum tvým vrhnout jako nyní a vyznati ti vše! Ale cynický tvůj smích byl peklem vyhánějícím mne z ráje! Nemohla jsem mluvit, mlčela jsem a tím dopustila jsem se zločinu! Jsem vinna, pravdu děl’s, jsem vinna a bůh mne tresce! Snášeti je jedinou ctností ženy, milovati jedinou povinností! Láska pravá neptá se po odměně, po uznání! Žena nemá jiné cti, jiné důstojnosti, jiné svatosť, než lásky! Ó Lazare, smiluj se nade mnou, dej mi napravit, co jsem zlého učinila, ó pojď a zachraň se! Chci býti tvojí otrokyní, směj se mi, nemiluj mne a mého syna, ale pojď a zachraň se!“

„Flóro, Flóro!“ zvolal jsem, „miluji tě více než duši svou! Běda mně! Již pozdě! Nemohu již odvrátit zraku od onoho stínu, čaromocí jeho zkameněly moje nohy, nemohu tě následovat! Jdi sama; jdi a zachraň dítě!“

Flóra vyskočila se země, na niž byla při posledních slovech klesla, rámě její ovinulo se kolem mé šíje, vlas její vál větrem a šlehal mojí tvář. Flóra zadívala se do plamenů, cítil jsem, jak se třásla, také ona viděla Chiomářin stín. Ale strach její zmizel rychle.

„Nebojím se tebe, výpare pekla!“ volala a pustila mne jednou rukou a vzala jí dítě s podlahy, kam je byla na okamžik položila. „Pustím se v zápas s tebou a neobávám se výsledku, neboť láska moje silnější jest tvého kouzla, ona polobohy činí z tvorů slabých a já zvítězím!“

Nadšeně tiskl jsem ji k srdci, nesmírná láska k ní rozvlnila se ve mně — a stín Chiomářin bledl.

„Nepůjdu od tebe, Lazare můj!“ volala Flóra, „zemřeš-li, zemru i já a dítě naše půjde s námi. Byl okamžik, kde lhostejnosť tvoje k dítěti kladla mezi tebe a srdce moje temný mrak, okamžik, kde cit můj mateřský se proti tobě bouřil, okamžik ten zmizel! Nejen sebe, ale i syna tvého přináším ti za oběť… Nejsi v moci žádného démona, nevěřím v jinou moc než v moc boží, a bůh je milostivý, on nás nerozloučí a nechci ráje jiného, než s tebou spojení! Obejmi mne, manželi, ó poceluj mne, hle toť naše noc svatební — věčné spojení, hle již smrť se blíží!“

Unavena klesla hlava její na mou hruď a síly Flóru opouštěly; ale za to navrátily se moje dvojnásob. Pevně objal jsem ji kolem pasu a chvátal ku schodům, tiskl jsem ji k sobě a ona činila tak s dítětem. Viděl jsem ještě slabý stín Chiomářin v plamenech, ale nedbal jsem dále, moc jeho byla na vždy zmizela. Došed na schody, ohledl jsem se ještě jednou, stín její vzplanul naposled, vzplanul vysoce jako hora a vznesl se do samých nebes, rudé a modré blesky zasvítily tím tělem obrovským, šlehlo do výše jako plamen před zhasnutím a zmizelo ve tmě jako jiskra, kterou zašlápla noha v popeli… Již letěl jsem s břemenem svým drahým přes schody, již byl jsem před domem… Byl čas nejsvrchovanější, neboť v tom okamžení sřítila se střecha do vnitř chodby a byla by nás pohřbila… Sloupy dýmu a kouře valily se za námi do zahrady, jiskry na nás pršely, ale zachráněnu položil jsem Flóru pod starý dub a slzy radosti padaly na její tvář a ona celujíc dítě, usmála se na mne sladce jako světice. Bouř, která po celý večer byla hrozila, se nyní konečně spustila a nesmírný liják pomáhal z celého okolí přikvačilým vesničanům hasit. Přinesli Flóře velký šátek a vedl jsem ji do vsi, kde se prozatím u starého učitele umístila, pak teprve přihlížel jsem sám, co by se v domě našem zachránit dalo.