Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/XVII.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů XVII.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 242–243. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dům lehl popelem, jen stará rytířská síň s podobiznami předků s velkým kamenným krbem zůstala nám bez porušení; učouzený její strop jest jedinou památkou, již hrůzyplná ona noc na tváři její zůstavila. Hrdě hledí tento zbytek starého domu mých otců vzhůru ke slunci zpod hustého loubí parku, kamenná jeho klenba vzdorovala statečně bořícím se zdem, hořícím trámům a padajícím krovům. Vystavěli jsme dům nový beze vší nádhery, dům malý, ale útulný, prostý a milý. Bujně a bohatě pne se břečťan a plané víno ze zahrady vzhůru až přes lomenici na břidlicovou střechu, odkudž neustále hejna ptáků k oblakům se vznášejí, aby se opět vrátila a vesele nám do otevřených oken štěbetala. Spojili jsme nový dům s rytířskou síni dřevěnými arkádami a chceme-li si odpočinout od práce, světit svátek, jak říkáváme, usedneme s Flórou do staré komnaty. Nikde není nám tak slavnostně, tak mile, jako tam. Máť to místo pro nás zvláštní poesii, tam nejraději říkáme si němým ruky stisknutím, jak šťastni jsme. Minulosť pro nás nemá chmury od onoho času, kdy si tak úplně rozumíme, kdy jeden druhému až na dno duše hledíme. Nač rozjímati o minulosti, když budoucnosť naše a přítomnosť tak šťastna, slunná jako ten pohled, který nám poskytuje kraj guirlandami planého vína před oknem, kde vše ve zlatém světle září, modré hory a blízké kopce, pole a lesy, v jejichž sosnách šumící vítr tajuplné svoje písně hude. Málo o tom rozjímám, bych si vysvětlil, co se to vlastně se mnou bylo udalo, jestli vše jen bylo pouhou vidinou, horečným záchvatem neb čirým šílenstvím. Kdo označí, kde hranice je mezi pravdou a klamem, mezi rozumem a šílenstvím? Připomínám si někdy, jak Římané si vykládali šílenství. Věřili, že šílenec je mány štván, pronásledován dušemi zemřelých, že vidiny jeho jsou přízraky jej děsící. A já zachoval se dle zákona u starých platného: „Kdo přiblížil se k zlému démonu, nechť uteče se k oltáři bohův!“

Což není láska chrámem boha nejvyššího? A srdce Flóřino je oltářem bohu tomu důstojným a před oltářem tímto kleče, cítím, že jsem láskou očištěn a láskou spasen.