Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/XV.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
XIV.	XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů XV.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 217–231. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Druhého dne kupila se těžká mračna po západu slunce ze všech stran, temné obrysy hor zdály se též jen velkými mraky, celá obloha se zasmušila a jen sem tam mrkala drobná nějaká hvězdička v širokých trhlinách oblaků. Venku bylo dusno, jen jednotlivá zaburácení větru zatřásla náhle a vášnivě listím, zahučela kolem domu a umlkla pak tak náhle, jak byla povstala. V němém očekávání seděl jsem u okna, čekaje zářícího stínu a dalšího svého osudu. Marně hleděl jsem kolem sebe, nebylo stopy světlé záře ani v knihovně ani venku v zasmušilém vzduchu večera, ale podivný vánek, zvláštní, příšerný zahrál mi ve vlasech jako mrazivý dech, a tu věděl jsem, že zjev je přítomen.

„Ty’s zde, a nevidím tě!“ volal jsem a oko moje bloudilo po komnatě, pak oknem po krajině a mračné obloze. Mezi mraky svítila hvězda velká, bělavá, mnou nikdy dříve nevídaná. „To’s ty, můj zjeve?“ šeptal jsem, „cítil jsem, že’s na blízku! Nepochopitelná, různotvárná, jaké jméno tobě dám?“

„Jmenuj mne Chiomárou!“ šelestil slabý větřík.

„Chiomára?“

„Toť jméno, kteréž jsem měla, když na zemi jsem žila, dcera druidů, nešťastná, bídná.“

„Ty jímáš mocně duši moji, Chiomáro, ty’s dcera druidů? Ty bídná, ty nešťastná?“

„Bylať jsem dcerou lidu mocných bohatýrů, dcerou Keltův zmizelých, jak svaté doubraviny, v jejichž stínu žili. Umlkly stříbrné harfy bardův, zašly zpěvy připomínající slávu mocných oněch mužů, kteří ni bohů svých ni moře ni blesku se nebáli a naproti bouřkám se smíchem široké své pavezy nastavovali, vyzývajíce hrom, by do nich pral. Zaváta stopa jejich nohou… Upři oko svoje na to, co hvězdou se ti zdá a naslouchej písni, kterou bardové pěli o mně a o mých osudech. Znej z písně dávno doznělé smutný děj mého života na zemi…“

Šelest větérku umlkl. Upřel jsem oko na slabou kmitavou zář bledé hvězdy a brzy zdálo se mi, že stříbrný soumrak linoucí se z ní mne zahaluje kol a kol, krajina zmizela před mým zrakem a zdálo se mi, že slyším šumění mohutných doubravin; do šumu jejich listů mísil se zvuk jakoby strun a smutný hlas, hlas Chiomáry, pěl píseň barbarskou, jednotvárnou jako hukot potoka. Obsah její podati jest velmi nesnadné; rozuměl jsem písni jako rozumíme melodii beze slov a pamatuji se na podivný ten zpěv pouze tak, jak se pamatujeme na uprchlý sen, jehož vidiny se před vnitřním naším zrakem ještě chvějí, ale hmotným slovem jen s těží se dají vylíčit. Však přece pokusím se naznačiti dle možnosti vše, co jsem tenkráte v osudný večer slyšel či spíše cítil. Zpěv Chiomářin zněl tedy asi takto:

„Ó hrade bohatýra Maelguna, jak pustý jsi! Kde sláva tvoje? Kde tvoji hodovníci, naplňující síně tvoje smíchem a zpěvem svým? Běda, pochodně zářící při hodech Maelguna roznítily plamenné hranice pro bohatýra i jeho hosty. Popel jejich letí rozbouřeným vzduchem po mrtvé pláni! Ó hrade bohatýra Maelguna, jak jsi pustý! Nezbylo z komnat tvých, než vychladlý kámen vyhaslého ohniště uprostřed bujných bodláků a travin! Strop tvůj jsou černá nebesa noční beze hvězd a děsné ticho smrti bydlí v rozvalinách tvých! Paprsek slunce padá na zčernalé stěny tvých sřícenin a ty usmíváš se, avšak úsměv ten je trpký a zádumčivý, rozrývá srdce a budí smutek jako divoký chechtot zmítaného moře, když v kruté hře své koráby o skaliska tříští…

Ó Maelgune, mocný bohatýre! Kdykoli zazní tryzna o tvé smrti, kdykoli zazní píseň o kruté pomstě krásné Chiomáry, zapláče lid tvůj, zasmuší se líce panen, povzdechne každý jun dobrý!

Luzná jako jaro byla Chiomára, avšak pomsta její zhoubná jako požár na pusté hoře v suché houšti vzniklý, jenž plamenné své vlny do tichých lesů a v zlaté pole plání lije. Chiomára byla tvojí kněžkou, bohyně bílá, velebná Koridvéno! Tobě chvála, tobě sláva, vládkyně luny čaromocné, vládkyně svaté noci, z které vzešel svět! Ty’s dcera boha nejvyššího, boha Esa hrozného, ty’s vznešena, ty’s svatá — chvála tobě! Devět panen čistých zasvěceno službě tvojí, do úst jejich kladeš svoji věštbu, ruce jejich konají tvoje divy! Uprostřed zuřivých vln nekonečného moře na ostrově žulovém je jejich bydliště, jest tvoje svatyně. Chiomára, dcera druidův, jest jednou z nich. Chiomára zlatovlasá, světlooká, jako jaro luzná!…

Černým mrakem skrývá rudý měsíc zářící svou tvář. Vichřice zuřivá brázdí hluboce všehltající moře. Bílá pěna vln stříká vzhůru až na vrchol tajuplného ostrova. Hle! co kolébá se, jako list urvaný, na temných vodách? Toť člun! Mohutnou silou ramen vede jej Sinat bouří, mořem. Nechvěje se srdce jeho strachem. Rámě jeho silné jako oštěp vítězného bohatýra, ale v prsou chová sladký zpěvu dar. Co je meč, co oštěp, co oř války Sinatovi? Onť syn bardův, milujících slunné stesky lesin a velkou mluvu hlubokého ticha hvozdů. Co hledá Sinat zde ve válce živlů? Hledí vzhůru a oko jeho zírá do rudých ohňů na ostrově, kterých deště neuhasí. Černě stíny věštkyň míhají se tajuplně kolem plápolajících hranic. Vlasy jejich nocí vlají, ruce jejich mávají smolnými pochodněmi při záři blesků a tlumené výkřiky jejich volají odpověď třeštícím hromům. Pod pláštěm noci vystoupí Sinat na pustý břeh. Krok jeho lehký jako skok jelena na omšené půdě lesin a hrd jako krok oře, zpínajícího se pod břemenem vítězného bohatýra. Vstoupí Sinat do kruhů věštkyň. Při zvuku jeho hlasu stane jejich noha, nepohnutě stojí jako kameny, jež ruka druidů pod stínem svatých dubů bohům na oslavu staví. A Sinat volá hlasem stříbrozvučným: „Ve svatém jménu velké bohyně, třikrát svaté Koridvény, vy její kněžky, v odpověď mi stůjte!“ A padaje na tvář před lepou Chiomárou zadržuje rukou černý její závoj, závoj hustý jako mlha zimní noci. Nehýbá sebou lepá Chiomára, ale družky její táhlým krokem kráčejí máchajíce rudým světlem nad hlavami a temný jejich zpěv jako skřek dravých ptáků nocí sviští. Do hrudi tvrdé skály je devět slují vryto, tam mizí družky lepé Chiomáry. Sinat zvedá ruce vzhůru a proud zvuků ode rtů mu plyne.

„Ó děvo, bohyni zasvěcená,“ volá chvěje se u nohou kněžky, „hleď s ustrnutím na mne! Při oněch hvězdách neheských, jež mraku černosť nyní skrývá, při blankytu oblohy, která po přestálé bouři se opět smavě shlížet bude ve hladině moře, při svatém jasu slunce, při bozích světlých, při běsech bydlících v temnotě zívající propasti, nakloň ucho své k mé prosbě. Slyš strasti mé přetěžké břemeno… Bylo jitro rosné, vůní dýšící v době květonosné vesny. Z růžových obláčků vycházelo slunce. Odpočíval jsem na pokraji posvátné druidům studánky. Vlnky její jasné linou se bublajíce z šedých balvanů na měkký lesa mech. Deset svatých dubů obstupuje ji a klenou šumnou střechu nad plynoucím stříbrem chladné vody. Z úcty k posvátnému proudu odstupují stromy daleko od koryta, jež k širé pláni bublající pramen v trávě si vyhloubal. Podél běhu jeho vinutého letí zrak můj v dáli. Hle, mezi větvemi vidím povoz. Po bujné trávě loudavě se plouží. Dva sněhobílí tuři jsou jeho spřežením. V řásném rouše stojí stařec na povoze a řídí kroky turův. Vous jeho jako mléko splývá k pasu a hlava jeho ověnčena jest ratolestí dubu. K němu zvedá tvář dívka hvězdné krásy. Nad hlavou její, jako chomáč třpytivého sněhu, vznáší se tlupa mladých ptáků a lahodný jásot jejich písní rozehřívá srdce v hrudi…

Hle! nyní povoz stojí uprostřed květné trávy a modré zvonky květin kloní se před krokem lepé panny, která seskočivši se blíží k mému úkrytu. Mohutný peň mne kryje blankytnému oku. Stojí panna tiše a jako slunce zhlíží se v hladině vody. Proplétá si zlaté vlasy listím dubu, snímá je se stromu zlatým srpem, kterýmž dcery druidů posvátné jmélí v dubravinách obírají. Zelené stíny a zlaté paprsky slunce celují o závod labutí její šíji a lepotvárná ramena zlatými náramky zdobená, a jasná rosa kape jako radostné slzy svatých stromů na proudící lesk rozpuštěných vlasů. Nyní nahýbá slastné tělo na pokraj vody a sbírá jasnou vodu do posvátné nádoby. Však opět stojí a zhlíží se s úsměvem ve vlnách studánky. Zrak můj očarován tkví na její kráse, noří se v blankyt toho oka a nepohnutě stojím jako peň stromu, který mne skrývá. Hruď moje dme se a hluboký vzdech trhá tuhý svazek němých rtů. Mocnou rukou lámu křoví jímající v lichotivou náruč omšený peň dubu a nořím se z křovin před ulekanou pannou. I ona na mne hledí, němě, bez pohnutí! Zrak její se klopí. Oblak nachový letí přes její líce…

Tu zaznívá hlas volajícího starce: „Chiomáro, Chiomáro!“ A lesy kolkolem ve valném sboru volají v odpověď: „Chiomáro, Chiomáro!“ a v dáli v pláni umíraje šeptá ranní vánek ještě jednou: „Chiomáro!“ Jako laň odpočívající v houštině stinných stromů při hrubém hlasu lovce a při štěkotu vrahů psů, vyskočila Chiomára polekána a míhá se jako luzný přízrak mezi stromy… Stařec bodá bílé túry, povoz mizí a s ním Chiomára… Hleď, kněžko, oko moje bývalo smavé jako nebe jara, a jest nyní zarudlé dlouhým pláčem. Mé srdce bývalo klidné jako lesklá hladina jezera, v kteréž se zhlíží večernice, a bývalo šťastné jako pestrá louka letní, na které se kvítí rodí… ale když se mi byla zjevila Chiomára jako sen, který v noci vzniká a ránem mizí, tu stalo se srdce moje mořem divokým, na kteréž se noc a bouře valí, stalo se jako mrtvá pláň obrácená v poušť mocným slovem čaroděje. Písně moje umlkly jak ptáci v podzimu. Pověsil jsem harfu stříbrnou v kobku otcův jako mrtvou, sňal jsem věnec březový, kterýmž mne byli ověnčili při zápasu písní… Hledal jsem stopu zmizelé Chiomáry… Léto shaslo na lučinách, sníh zavál lesiny a ztrhal se stromů věnce vesny a duby halily se do závoje mlhy v němém smutku… A opět vrátila se vesna s hvězdami a květy, však Chiomáry neuzřel již truchlící můj zrak! Nežádám si slovo bohyně Koridvény z úst tvých, děvo kněžko! Žádám slovo tvoje vlastní, nechť zahlaholí hlas tvůj, ty moje spáso, jako hudba sladká! Vím, co černé tvoje roušky kryjou, je to tvář mé Chiomáry! Ustrň se nade mnou! A je-li srdce tvoje jako skála tvrdá, nuž zavolej přec svoje družky! Smrť tomu smělci, který ve svatyni Koridvény lásku její kněžky hledá! Ano smrť chci! Co mi život bez tebe, ty bílá holubice, uvězněná v temném domě smutku?

Černé roušky padají s temene její hlavy a ze tmy noří Chiomára bledou tvář. Oči její jako ze sna se probouzejí. Jasné slzy chvějí se na dlouhých brvách. Líce její plna tajemného svitu jako letní nebe v době, kdy v noční tišině země dřímá a zlatý úsměv bohův na hvězdných výšinách se kmitá.

„Ó prchni, Sinate,“ šeptá kloníc hlavu. „Mocnější než příkaz bohyně jsou tvoje slova. Síla čarotvorná, dar vzácný Koridvény, opouští mne, jsem malomocná jako dítě. Prchni, varuj se pomsty družek mých. Duch můj tě doprovází. Zaslechneš-li žalování osiřelé holubice, věz, že hlas to můj! Zaslechneš-li kvílení větru v trávě na pláni, v stromech lesů, věz, to že moje vzdechy jsou. Ó běda, Sinate! Běda! Padnu za oběť třikrát hrozné Koridvéně! Ty ale prchni!“…

Domluvila a mizí v temnosti sluje.

Po devět nocí zní hlas Sinata v jekotu vln a burných vichrů a když po desáté noc se s širých nebes po zlatých stopách světla spouští, nezůstává kvílení pěvce bez ohlasu. Odhodila Chiomára černé závoje Koridvény a jako bílá labuť vznáší se se skaliska dolů temnou nocí. Zajásal Sinat. Člun jeho ryje si cestu zpurnými vlnami. Na pevném břehu stojí nyní jeho noha a kroky utečenců skrývá brzy lesův stín…

Co značí jasné zvuky hlaholící ranním vzduchem? Jaký to blyskot kovu míhající se lesem při ranních červáncích? Silný rek Maelgun sedí na balvanu šedém pod loubím mohutného buku. Přátelé jeho v kruhu stojí a vojínové jeho provádějí tanec mečů. Nohy jejich v matném víru křepčí, meče jako plameny se v slunci lesknou, kovové hřivny, zlaté náhrdlíky se jako hadi v skočném letu míhají. Maelgun hlavou hrdě kývá. Vlas jeho vlající jak vlasatice chvost, jak letní oblak jeho prsa bílá. Opírá silné páže o štít azurový a stříbrem leskne se pochva velkého jeho meče. Maelgun je paveza svému lidu a svých nepřátel záhuba jistá…

Proč vyjel Maelgun jako blesk s šedého balvanu? Kam upírá orličí své oko? Zočil bílou holubici Chiomáru. Ulekaně drží Chiomára ruku pěvce, krok jí vázne, srdce strachem zmírá. Maelgun spěchá jako střela mezi křovím, jako jestřáb zhlednuvši koroptev na útlou se děvu vrhá. Jako když vichr od západu věje a druhý vichr od východu bouří a na pláni široširé pustý zápas vedou, drtíce stromů sílu a kalíce modro nebes nekonečným mrakem prachu, písku: tak Maelgun a pěvec Sinat o děvu zápasí. Pláč její volá bohy ku obraně a lesy sténají stonem jejím…

Do rozšlapané trávy padá pěvec Sinat, ruce jeho víže řemen tuhý, rozpůlena stříbrná je harfa, věnec březový je roztrhán na kusy. Nářek Chiomáry plní širé lesy a polekáno lítá ptactvo v houště. Silnou paží objímá Maelgun děvu, na bystrý oř před sebe ji usazuje, bleskem letí lesem, větrem sirou plání jak metéor luzný, zlo věstící a jak roj bledých hvězd za ním vojínové spějou. Daleká cesta Maelguna. Noc sklání černou peruť na umdlenou zemi, nová zora vystupuje z třaslavých vln moře dřímajícího a cíle není ještě jeho cestě. Když opět večer západ zdobí žhavým kvítím, bělá se před nimi na pahrbku pevný hrad, toť sídlo Maelguna. Pod pahrbkem jako stádo bravu, na zelené trávě ves kulatých chýžek stojí, z každé lehký sloup modrého dýmu krouží, v slunci jako zlatý. Na prazích těch chýžek před vůdcem se muži kloní, ženy volají. „Zdráv buď, pane!“

Vjíždí Maelgun pod střechu otcův. Dva túry, bílé bez poskvrny volí, jejichž šíje nikdy nenesla ještě jařma, ti za oběť nyní bohům padnou. Velká síň hlaholí smíchem hodovníků. Pijou v kruhu stolu z rohů lepotvárných. Radosť září z oka každého, jakoby štěstí stálé sídlo mezi nimi mělo a přec záhuba již smrtnou nohou blízko kráčí…

Kyne Maelgun a širokými veřejemi sbor se bardův blíží. Zavzněly harfy, zpěv se proudem valí. Zpívají o bozích, o bílé Koridvéně, o Belenu, bohu zlatovlasém, králi slunce, který udatenství v srdce mužů vlívá, jehož mocí zlaté ze země pučí obilí a který dává bejlí choroby hojícímu v stínech stromů z mechu růsti. Onť vítěz nad zpurnými obry, onť vítěz nad tmou smrtonosnou, kníže bardův, mocný nad vodami! Pluh jeho je uroben ze slunce paprsků, duha nebes je pás jeho těla, posvátná jalovice sleduje každý jeho krok. Pochvala mužů lahodí uchu bardův. Znova zpívají. Zpěv jejich vypravuje nyní o ostrovech ptáků, kde nebetyčné stromy u věčné zelenosti stojí a na nich hnízda svatých opeřenců. Křídla těchto jsou azurová, purpurová, šafránová, král jejich má hlavu zlatou a peruť jeho stříbrné má peří. Zpěv těchto ptáků je zpěv nebes a v odpověď jim děvy z moře kvílí, kteréž o samotě, daleko rodné zemi na výspě ve vyhnanství pláčí… Tak bardové, a hodovníci chválu kývají a medovina, víno plynou plným proudem, okouzlují ducha, zachvacují mysl jejich. Však němě sedí Chiomára. Oděli ji v roucha zlatotkaná, ruce, nohy, hrdlo zlatem ozdobili. Sedí něma, v žalu pohroužena. Vedou ji nyní panny do komnaty Maelguna. Závoj nevěsty vůní sladkou dýše, ze zlatého vlasu vonný balšám deští. Zář pochodně teď tisíci jisker hraje v zlatém šperku na labutích ňadrech, ale oko její tmavé, mrtvé. Chorovody panen umlkají, ticho v komnatě, Chiomára sama stojí podepřena o sloup svatební síně. Hle Maelgun vchází. Vznáší ruce k dívce, v oku jeho sladká něha plane.

„Můj Sinat!“ volá děva, „kde můj Sinat?“

Jako hadem uštknut trhá sebou Maelgun. Rámě jeho vinou se kolem těla dívky. Ale ona pevnou rukou sloup objímá.

„Slyš, co velím!“ šeptají její ústa. „Je-li hlava moje srdci tvému milá, odpovídej: chci vědět, kde můj je Sinat? Mlčíš-li, rozdrtím si hlavu o tvrdosť toho sloupu, a co mrtvola na svatební tvoje lože klesnu. Kde je Sinat?“ Maelgun dlouho mlčí, čelo jeho kryje mrak. Vzdychá a pak vece: „Dole v kobce pod touto komnatou na tvrdé skále dřímá Sinat tvůj, a zemře, nebudeš-li mou.“ A děva na to smutným hlasem:

„Jsem tvá, on aby žil.“ Chiomára chápe se zlaté číše, plné vína. „Tobě bohyně mocná, bílá Koridvéno, sláva buď!“ volá, „a ty zdráv buď, manželi můj Maelgune!“ Vylila něco vína na podlahu a klečíc, podává reku zlatou číši. Jedním douškem vyprázdnil Maelgun svatební pohár. Odhodil nádobu a blížil se Chiomáře — tu zatřásly se jeho nohy. Rty jeho blednou, oči v lebce hasnou a bohatýr padá k zemi jako kámen. Děsný smích Chiomáry zazněl jako vytí vlka. „Ty’s jed pil!“ volá, „na loži tvém odpočinu v loktech Sinatových, a tvou mrtvolu vyvrhnu psům! Tvůj lid ti nepřispěje ku pomoci, smíchala jsem medovinu s černou šťávou bejlí, daleko budu odsud s kochanem svým, než reci tvoji přemohou kovový svůj sen! Ne bez trestu urážel’s Chiomáru!“

Beze slova, umíraje svíjí se Maelgun vedle lože svatebního. Chiomára spěje dlouhou chodbou; do lůna země vedou vlhké schody, stíny prchají před plamenem pochodně, jiskry lítají do všech úhlů chodby. Chvějící ruka dívky otevírá těžké dvéře — výkřik zoufalosti zazněl tmavou klenbou, Maelgun lhal, žalář zeje prázdný! Chiomára bije bílé čelo proti skále, zoufale rve si vlasy s hlavy. Spěchá jako lvice nazpět do svatební síně, kde Maelgun mrtev vedle lože leží. Noha její krutě dotýká se hlavy umrlého. „Ty’s lhal!“ volá a chápe se jeho vlasu. Marně vráží dýku do vychladlých prsou, jako skála němý leží Maelgun. Stojí tiše Chiomára, jako strom, jenž v době dusné před výbuchem bouře větve truchle k zemi věsí, čekaje, až vichr z horských doupat se na něj vyřítí a mraky svoje blesky zrodí a těžké proudy dešťů. Srdce její v spárech zoufalosti, v hlavě její temnota se rozhostila. Myšlenka každá hasne v její duši jako v okamžiku onom v tajuplné noci listopadu tma zavládne, kdy druidové se zahalenou tváří posvátný oheň věčný hasí, a pak poznenáhla na znamení dané krb po krbu celé obce v mraznou tmu se halí, až noc hrozná, roditelka světla, celou zemí zavládne. Ale náhle, jak kdy v tétéž noci svatý oheň opět na posvátné hoře vzplane, obraz života nového, vyšlehla teď myšlenka z pusté mysli děvy. Vleče mrtvolu Maelguna před dům, váže ji ku chvostu bujného koně. Pak se vrací do svatební síně a divoce metá pochodeň na svatební lože. Bez meškání sedá na to Chiomára na hřbet koně a uhání tryskem čirou nocí. Nešťastného chotě vleče prachem. Kštice její zlaté lítají větrem, nahá ňadra bičují větve stromů, chechtot její děsný plaší koně. Na vrchu za lesem staví se. Hledí nazpět. Nebe je žhavé jako rudý kov a stříbrné hvězdy blednou jako zděšením. Plameny svatebního lože Maelguna hltají sloupy domu, liják jisker, pestrý jako duha, skvělý jako drahokamy padá proudem na tiché chýže, požár jako jezero ohnivé se šíří, každá chýžka potok ohně, vzhůru k nebi pne se plamen, vítězící, zpupný, obrovský to jazyk, který drze klenbu hvězdnou šlehá. Padající rozvaliny domu pohřbívají v rum a dým rodiny, kteréž dosud proti větru a dešti chránily, jako pod perutí samice, když mláďata svá chrání. Křik a nářek probuzených z železného sna otrávené medoviny reků zní tichou nocí, a Chiomára jen pěstě vzhůru týčí a rty její šepotají temné kletby. Pádí dále, dále, dále. Krev se řine z roztříštěného těla Maelguna a zneuctěný vlas jeho hlavy stírá rudé stopy vlastní krve po kamenech… Beze smilování je srdce Chiomáry… Mrtvá pláň dříme pod měsícem velkým, rudým, sloupy prachu po ní bloudí jako duše nepohřbených reků, šelmy pouště vyjou, ze skalisek, jež z písku čnějí, vyplašeně letí noční ptactvo a z podzemí mezi balvany vzhůru ku měsíci černý dým se sloupem valí. Toť je doupě čarodějky mocné. Nikdy nezří její oko slunce světla, v útrobách země naslouchá tajemnému tlukotu srdce světa, naslouchá temné zvěsti prorocké, kteráž z bezedna se line. Beze strachu stojí Chiomára před hrozným zjevem mocné čarodějky. Bílá její ruka zatáhla beze chvění černé řasy roucha čarodějky.

„Vím, že’s mocná jako z bohův jeden,“ volá Chiomára velkým hlasem, „tvoje vůle vládne živlům světa, velíš po knížecku hvězdám, tvoje slovo luně cestu káže, chceš-li, strhneš ji i s nebe a spadne na zem krvácejíc. Na tvé slovo vydá země popel padlých reků, ze svých hrobů k nohoum tvým se plazí zpráchnivělí nebožtíci a noční vítr hvízdající v prázdných lebkách tvoří slova lidské mluvy na tvůj rozkaz mocný. Nuž, při temnostech, které tebou vládnou, při osudu, který všechno shltí, při té moci, která světem vládne, zaklínám tě, tebe i tvoji vědu — nechť v odpověď mi stojí mrtvý tento bídník!“

Chiomára mlčí, v chvatném spěchu svléká s labutího hrdla šperky zlaté, s ramen a nohou zlaté kruhy, náramky a sponky, vše to hází k nohoum čarodějky.

„Zde to dávám temným bohům v oběť,“ volá, „zlato dávám, zkázonosný dar ten lidstva, krev, kterou prolila jsem, krev, kterou oni rádi pijou. Zlo a pomstu páchala jsem, to i tobě i tvým bohům sladko!“

Vstává vážně mocná věštka, jednou rukou béře Maelguna, vrhá mrtvé tělo mocného kdys bohatýra na hranici narovnanou. Hluboce se kloní bohům zkázonosným a pak začíná čarnou, hrůzoplnou píseň. Jako vytí vlků zní to, když v zimní noci hladem pominutí lesem zuří, postrach lidím; zní to jako skřek nočního ptactva, když bez luny nebe truchlí, zní to jako hrom, když stromy kácí, jako řeky hukot, když břehy trhá. Tak zní její píseň zaklínací. Při tom stříká jedy na tvář Maelguna, jedovatým hadem bílá jeho prsa šlehá a na zneuctěnou hlavu sype rudé jiskry. Pozvolna vstává mrtvola na hranici, oči její svítí jako blýskavice, vlas se ježí, ret se pohybuje, chrapot z hrdla se dere.

„Kde můj Sinat?“ volá Chiomára. Nebožtík na to odpovídá dutým hlasem: „Běda mně za černou moji zradu, sladký dar života na věky mi odňat! Běda mně, že medová slova lahodného děvce kdy jsem poslouchával, ještě blaze těšil bych se slunce svitu, nyní ale mrákota můj podíl! Zrádné, podlé je to plémě bardů. Opěval tvoji krásu Chiomáro, vášeň rozplamenil v mojím srdci, chtíč tě pojmout v divoké mé duši. Ve dne v noci po tobě jsem žádal. Sinat byl můj pobratim. Přísahal mi tisíckráte, k vůli mně že oheň, moře zmůže, ba i samu smrť podstoupí. Vida moji touhu po tobě se smíchem mi slíbil Sinat, že tě vyrve ze samé moci bohův, na mé srdce že tvé slastné tělo složí, na tvých ňadrech ukojím prý svoji touhu! Slib svůj splnil. Lhal ti lásku, vyrval tě z moci bohův, přivedl tě do úkrytu lesů, kde jsem s touhou čekal. Pouhou lží byl zápas náš o tebe. Za odměnu odnesl zlatou harfu a stádo odehnal běloskvoucích bravů.“

Chiomára jako bouřka temná, ňadra její jako moře dmou se. „A kde Sinat?“ volá hlasem hromu a noří nehty do labutí šíje.

„Dej již mému tělu odpočinku!“ úpí Maelgun na hranici.

„Kde je zrádce Sinat?“ řve Chiomára, jak když jalovice před oltářem bohů ostrou ocel v bílém těle cítí.

„V tichý spánek ponořený dřímá u studánky, kde poprvé tě spatřil,“ šeptá Maelgun a těžce klesá tělo jeho na hranici, kterou nyní čarodějka zapaluje…

Jako střela letí Chiomára slují, plaší divoce oře bohatýra Maelguna, oře zemdleného dlouhou poutí. Máchá Chiomára nahým mečem, mečem to Maelguna reka, hrotem jeho koně bodá a letí, letí dále, dále…

Hvězdy blednou v ranním šeru, červánky se v modré výši smějí. Seskočila Chiomára s koně, spěšným krokem po mechu se béře, našla juna ve snu ponořena, úsměv hraje na červeném jeho retu. Sladce dřímá pěvec Sinat. Bílá jeho prsa rosa koupá, zlaté jeho dlouhé vlasy mezi kvítím a zelenou travou jak potůčky světla bloudí, hrající si s ranním vánkem. Staré duby nad ním šumem prozpěvují a bílý motýl na čele mu sedí. Švarný june, usmíváš se sladce? Běda tobě, trpká smrť se blíží, neuzříš již slunce, ptačí zpěv už tvému sluchu němý!…

Chiomára u hlavy mu stojí, obě ruce její těžký meč tu drží.

„Zemři rabe podlý!“ volá Chiomára a noří čepel hluboko mu v prsa. Zasténal jinoch, prsa dmou se, prsty jeho rýjou kyprou zemi, zrak jeho ztrhán, líce jak smrť bledé, temné barví krev letní trávu květnou. Opět mihl se meč ranním vzduchem jak blesk smrtonosný, a jedním rázem odrazila Chiomára milostnou hlavu juna z mrtvého již trupu…

A noční dobou sedí kněžky Koridvény v němém žalu, kvílí o svou družku u rudého ohně. Hle! tu náhle v kruhu jejich stojí Chiomára, obraz smrti, bledá jako kámen, polo nahá, rozedraná s vlasem rozpuštěným, rozcuchaným, z kterého se krůpěje mořské vody lijou jako démanty a perly.

„Zde jsem!“ volá Chiomára, „zde mne vizte zneuctěnou kněžku Koridvény, zneuctěnou vlastní vinou, plnou vůlí! Pomsta dosáhla toho, který vinu se mnou nese! Stín jeho bledý bloudí bez pokoje mezi hrobem, mezi sluncem! Krev jeho rosí rudě letní trávu, na bílých jeho prsou krkavec černý sedí a jeho srdcem mláďata svá krmí! Rty jeho nelnou již lásku, ty oči shasly, které plamen v duši mojí roznítily! Proklát buď rab! Hle zde zlatovlasá jeho hlava!“ Rozevřela řasy svého roucha a hlava Sinatova k zemi padá, koulí se děsně k nohoum kněžek a odkopnuta do ohně se řítí. Panny stojí mlčky. Chiomára trhá svoje roucha s těla; „Chci svůj trest!“ volá, „což jest Koridvéna mrtva?“ Vrhá se do prachu tváří k zemi. Svatá vášeň, posvátné šílenství, velký hněv bohyně Koridvény rozzuřily se v prsou kněžek. Hrozný výkřik zazněl temnou nocí, věštkyně se na svou družku vrhají, — již bílé její tělo v kusy rozsápáno!… Ohně hasnou, ticho kolem vládne, mraky kryjou hvězdy, jenom vítr duje utlumeným pláčem, jenom vlnka šplouná, myjíc rudou stopu krve Chiomáry a temné moře sbírá v mokrém lůně rozmetané její krásné údy…