Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/XIV.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů XIV.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 210–217. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Světlo sluneční zářilo plnou slávou spuštěnými záclonami do ložnice, když jsem se z těžké mdloby probudil. Flóra seděla vedle postele.

„Je ti lépe?“ tázala se soucitně s nejlaskavějším úsměvem.

„Což jsem byl nemocen?“ divil jsem se nabývaje jen poznenáhla vědomí o včerejším příběhu v knihovně.

„Ach, jak jsem byla polekána,“ oddychla si Flóra. „Slyšeli jsme těžký pád v knihovně a dušený výkřik, stropy jsou tak tenké zde v starém tom domě… Nemohli jsme dlouho dvéře knihovny otevřít; umírala jsem strachem, když jsi se na všechny otázky, na všechno naše volání neozýval… Odnesli tě sem a poslala jsem pro lékaře. Bohu díky, vidím, že uhodl dobře tvůj stav, ujišťuje mne, že není žádného nebezpečí… Zajisté je to následek stoupání po příkrých našich kopcích. Jaký to nápad pěšky nocí se…“

„Tak lékař tedy byl zde?“ přerušil jsem jí slovo a zakryl si oči dlaní, zahloubaje se do podivných upomínek na nepochopitelné včerejší dobrodružství.

„Lékař je posud zde, nepustila jsem ho, žádajíc, aby zde zůstal, až se úplně zotavíš, ač mne přesvědčoval, že mdloba tvoje v klidný spánek se změnila. Je nahoře v jídelně při snídaní, půjdu pro něj.“

„Není třeba, Flóro, přijdu sám do jídelny, jsem úplně zdráv, obleču se a přijdu za tebou snídat.“

Flóra uposlechla a já jsem se rychle oblekl, rozevřel záclony a vpustil proud zářícího světla do pokoje.

„Slunce bude nejlepším lékem,“ pravil jsem si, „v jasném jeho svitě rozplynou se noční příšery…“

Zachvěl jsem se — tam, tam u samého okna to bylo, beze tvaru, bez obrysu, jasnější než slunce a přece jako stín se to tam choulilo, ač bez očí, přece to na mne hledělo.

„Přelud, prázdná vidina…“ drkotal jsem mezi zuby a zavřel oči. Bojácně jsem je otevřel — bylo to tam posud.

Zmužil jsem se učinit několik kroků, upřel vyzývavě zrak na jasný stín.

„Zpátky, holá smyšlenko choré obraznosti,“ volal jsem, „do nicu, z kterého horečka tě vyvolala… zmiziž!“

Ale světlý stín nabýval určitosti více a více a nezmizel… Klesl jsem zničen do křesla a zahalil tvář do záclon postele. Nevím, jak dlouho jsem tak seděl, když se ozval Flóřin hlas.

„Ty nepřicházíš,“ pravila s jemnou výčitkou a tichý, hluboký její hlas zněl mi jako hudba, teplá, lehká ruka její spočinula mi na čele… vzhledl jsem: ó radosti! Přelud zmizel!

„Pojďme!“ volal jsem radostně a chopil jsem se její ruky upíraje zrak tam na ono místo, z kteréhož se vidina byla ztratila. Bylo mi volno a vesele po boku Flóry. —

Šli jsme spolu do jídelny a snídal jsem bezstarostně s lékařem a s Flórou. Lékař byl starý přítel naší rodiny, bavili jsme se velmi nenuceně, neobtěžoval mne žádnou otázkou, spokojil se pouze zkoumáním pulsu. Flóra pozvala ho k obědu a přijal, toliko prosil o koně a kočár, aby si odbyl návštěvu u nemocného as hodinu od naší vesnice vzdáleného. Ráno bylo teplé a jasné, vzduch čistý a slunný, lékař radil mi procházku do polí a Flóra nabídla se, že mne doprovodí. Sotva že vyšla z pokoje pro klobouk, již opět choulilo se to v koutě. Zmužil jsem se tenkráte, cítil jsem, jak blednu, ale zmužil jsem se tak daleko, že jsem chováním svým pozornosť lékaře k sobě neobrátil. Vzal jsem noviny na stole ležící a počal čísti. Ale sotva že upřel jsem na ně zrak, položila se ruka krásného tvaru, průhledná jak křišťál na chvějící se v mé ruce list.

„Doktore!“ vzkřikl jsem.

„Co jest?“ vyjel ulekaně, odhodiv tužku, kterou cosi do tobolky zapisoval.

„Hleďte, hleďte, co pozorujete na tomto listě?“ tázal jsem se.

„Co mohl bych pozorovat? Leda že jej držíte obráceně?“ divil se doktor.

„A ruka?“ drkotal jsem.

„Věru, ruka vaše se zimničně třese,“ vrtěl hlavou a skoumal opět tepnu moji jako kladívko bušící.

„Jsem hotova!“ volala Flóra vstupujíc do pokoje a klid okamžitě se mi vrátil.

„Pojďme, doktore, a nestarejme se o malý zbytek rozechvělosti zimničné,“ oddychl jsem si a spěchal napřed přes schody.

Před domem vzala mne Flóra v růžovém rozmaru za ruku a utíkali jsme několik kroků jako děti, posmívajíce se starému lékaři, který, poněkud tělnatý, nám stačiti nemohl. Pak jsme ho doprovodili až ke kočáru na silnici a brali se úzkou cestou na velkou louku k samému lesu se táhnoucí. Louka ta bývala někdy také lesem a poslední stopou a památkou na dávnou její tvářnosť byla mladá, osamělá bříza, kterou někdy byli ponechali co útlý prut vedle velkého omšeného kamene. Ohromný ten balvan byl zajisté jakousi eruptivní silou až sem ze vzdálených hor v pradávných časech při násilném jakémsi převratu smeten a letěl pak do tehdejšího hvozdu, kruše jako blesk věkovité koruny velikánů lesních. Listy té břízy chvěly se zelenozlatě v ranním vzduchu a rosa její padala na zem jako slzy. Zastavil jsem se u stromku, tajemná, nevysvětlitelná moc mne k němu táhla. Marně se mne Flóra ptala, co tak obzvláštního na té bříze pozoruju, marně mne pobádala k další chůzi. Usedl jsem na konec balvanu a zadumal se do svých myšlenek, neposlouchaje milý švehol bavící mne Flóry. Konečně uvázl proud její řeči, když jsem na žádnou otázku mimo „ne“ a „ano“ neodpovídal.

Vstala.

„Zůstaneš zde?“ tázala se, „nutno abych přihlédla k dítěti. Ale přijdu opět a půjdeme pak spolu dále.“

„Jsem příliš unaven od včerejška,“ lhal jsem, „přijdu za tebou domů, až mne slunce prohřeje.“

Sotva že Flóra odešla, začal jsem se kol kolem ohlížet; divno, neděsil jsem se již svého dobrodružství, nýbrž toužil jsem po dalším jeho průběhu. Ruka, kterou jsem byl tak zřetelně spatřil, vzbudila ve mně přání uviděti celou postavu toho stínu, mne tak vytrvale pronásledujícího. Neviděl jsem ničeho, ale za chvilku zašelestil větřík v ratolestech břízy, a tato se pojednou chvěla spůsobem nápadným… Nemohl to být následek větru, neboť tráva stála kolkolem nepohnuta a bylo, jakoby neviditelná ruka stromem zatřásala. Přistoupil jsem ještě těsněji a tu ovanul mne opět onen tajuplný dech, který mne byl včera před zjevením přeludu mrazil. Ucho moje bylo naplněno tichým šelestěním drobných listů, ale uvnitř mé duše zaznělo to divně jako hudba jasných zvuků pojících se v lidský hlas a lidskou mluvu a ač jsem takřka v duchu tomu naslouchal, co se jako vlastní myšlenka ve vlastním nitru rodilo, zdálo se přece, jakoby se to linulo z nekonečné dálky, z úst cizích.

„Přestaň se mne děsit,“ vanulo to lichotivě.

„Kde jsi?“ tázal jsem se, aniž bych retem hnul.

„Mluvím k tobě šelestem stromku,“ — zvučelo to v odpověď.

„Tedy se zjev! Co činit mám, abych tě uviděl?“

„Nic než chtít mne vidět, ale chtít vůlí pevnou, nezlomnou, beze strachu.“

„Již chci!“

„Nelze teď!“ volalo to tišeji a z dálky jako zmírajíc.

„Kdo ti brání?“

„Ona!“ vzdychl hlas a dozněl jako přetrhnutá struna.

Listy břízy visely zase nepohnutě na větvích. Ohledl jsem se — Flóra stála vedle mne.

„Nemohu té přece o samotě nechat,“ pravila starostlivě, „rozešlo mne to na cestě k domu, jsi ještě churav, zůstanu s tebou.“

Odhodlal jsem se raději k návratu do své komnaty; cítil jsem skutečné unavení a usnul jsem tedy brzy na pohovce. Neměl jsem žádný sen, spal jsem klidně a doktor, přijedší k obědu, prohlásil mne za úplně zdravého. Procházeli jsme se po obědě v zahradě, hráli na večer v karty a když lékař odjížděl, nařídil, abych dříve než obyčejně ulehl. Flóra ustanovila, aby starý náš služebník tuto noc u mne v komnatě spal, pro větší jistotu, kdybych opět ochuravěl.

„Zůstala bych s tebou,“ pravila mi, „ale nemohu bez děcka a to mohlo by svým pláčem spánek tvůj rušit.“

Byl jsem se vším spokojen. Starý sluha seděl vedle mne a když jsem oči zamhouřil, ulehl na divan, a za několik okamžiků spal sám spánek spravedlivých. Ležel jsem ještě čtvrť hodiny přemítaje stále o prapodivném případě s čarovným nápojem a snažil jsem se přemluviti se, že bylo všechno přece jen následkem nesmírného rozčilení a rozdrážděné obraznosti. Avšak co bylo rozumování moje platno? Jako palčivou žízeň cítil jsem neukojitelnou touhu spatřiti opět svou vidinu, vynutit na tajuplném stínu zvěsť o světě neznámém! Zíral jsem do prázdna, pátral kolem sebe, ale nespatřil jsem ničeho, neslyšel než odměřené dýchání starého muže. Opatrně vstal jsem s postele, přehodil rychle svoje šaty, zatáhl záclony u postele, aby starý Řehoř, probudí-li se, moji nepřítomnosť nespozoroval, pak vykradl jsem se tichým krokem z pokoje a nikým v tiše dřímajícím domě nezpozorován, octnul jsem se v nejhořejším patře v temné knihovně. Okno bylo posud otevřeno a poskytovalo uchvacující pohled na lunoskvělou krajinu. Roztouženě rozpřáhl jsem náruč jako milenec po milence.

„Zaklínám tě,“ šeptal jsem ven do chladné noci, „zaklínám tě, duchu tajemný, ve jménu moci, která světy tvoří a světy boří, zjev se mi! Ve jménu ducha duchův, duše duší, ve jménu dechu, kterým dýše vesmír, staň přede mnou a zjev se mi! Chci tě vidět, chci tě znát, buď si andělem či démonem.“

„Nikoli tvého zaklínání, tvého přání poslouchám,“ zašumělo to tichým vánkem, „hle, jsem před tebou! Následuj!“

Daleko v poli na mezníku seděla postava bílá zahalená v mlhové závoje: tichý ten vánek, šepotající ten hlas pocházel odtamtud… Nerozmýšlel jsem se dlouho. Strhl jsem vyrudlou záclonu visící na skříni foliantů, přivázal jsem ji na okno a spustil se po ní na vysoký ořech pod oknem šumící. V okamžiku byl jsem v zahradě u plotu, přehoupl se a chvátal do pole. Zahalená ona postava vznášela se přede mnou jako lehká mlha větrem hnaná, vzniklá z lesa za rána letního, a míhajíc se jako bludička vedla mne příkrou cestou na pustý kopec, hustě porostlý kvetoucím vřesem. Polekaně prchalo noční ptactvo přede mnou a z vesnice zaznívalo příšerné smutné vytí psů. Na vrcholku kopce zastavil se těkavý stín a udýchaný vrhnul jsem se do vysokého vřesu.

„Jsme u cíle své pouti?“ tázal jsem se.

„Jsme,“ odtušil přelud a temnota a mlha padaly z neurčitého zjevu jako tmavá rouška, a postava luzná vznášela se před udiveným zrakem mým v plné nadpozemské kráse. Tak vídal jsem v dalekých krajích jihu stříbrný kruh tajemně mlčenlivé luny povlovně se vynořovat z modrých vln hlubokohlasného oceánu. Jako lepá bohyně stál přízrak před oslněným zrakem mým, tělo její bylo jako ze sněhobílého světla shluklé, jako paprsky rudého zlata splýval k zemi vlnící se její vlas a roucho, utkané z paprsků růžových hvězd a jiskřivých démantů, zastíralo pestrou září svou skvělosť lepotvárných údů. Vedle dokonalosti toho tvora hasly obrazy štětcem a dlátem nesmrtelných umělců vykouzlené úplně. Zakryl jsem si oči, obávaje se oslepení od záře toho světla.

„Jsi andělem, jsi bohyní?“ zvolal jsem překonán krásou a velebností zjevu.

V uších mých to znělo jako hudba nejsladší a nejpodivnější, hlas jakýsi se ozýval, ale jako uvnitř vlastní mé osoby, nemluvil řečí lidskou, ale porozuměl jsem mu jako výrazné melodii.

„Nohy moje kráčely někdy po zemi, kteráž je matkou mojí, jako tvojí. Nejsem pouhým stínem, ale duše moje bydlí v těle plujícím étherem a kojím se světlem slunečním. Vzhledni ke mně!“

„Nelze!“ volal jsem, „oslepuješ smrtelný můj zrak. Avšak mluv, zaklínám tě! Ty obýváš kraj neznámý, svět vyšší, čistější našeho! odpověz, jest ten, kteréhož bohem zoveme?“

Stín mlčel.

„Odpovídej! Hleděla’s mu tváří v tvář? Jest on? A co jest?“

Stín mlčel.

„Odpověz, zaklínám tě ve jmenu jeho!“ volal jsem po třetí.

„Letěla jsem vesmírem a dlela na prahu světů, o kterých obyvatelé této zemi ani jsoucnosť netuší, unavena letem odpočívala jsem na osamělých pustých hvězdách, ozářených slunci, jejichž paprsky nikdy na hranici říše tvého slunce nedopadají, viděla jsem tvory, před kterými jsem klesala na tvář, jako ty právě přede mnou… I já tázala jsem se jako ty… Neodpovídali, jako já. Ani oni nechápou jeho a jako já tobě pravím, tak pravili oni mně, že znají tvory dokonalejší, vznešenější sebe — ale i ty jsou němy k jejich otázkám.“

„Běda, tedy věčně, věčně nic než záhada?“

„Červe, co víš ty o věčnosti? Věčnosť jest nekonečné umírání, nekonečné znovurození a cíle nezná nikdo než On!“

„A co vyvábilo tebe z říše světla nazpět do naší temnoty?“

Dlouhý, dlouhý vzdech byl jedinou odpovědí.

„Netaž se dále,“ šeptal hlas zmírající v dálce, „vzduch pozemský mne tíží… Na shledanou! Zítra v noci uvidíš mne opět!…“

Vyskočil jsem se země a napřáhl rámě, chtě lapit prchající stín, ale vznášel se klidně nad hlavou mou a mizel pomalu jako mlha rozplývající se na slunném vrcholku hor. Ještě jednou zasténal krajinou hluboký vzdech a vše zůstalo pak ticho a prázdno… Posílal jsem zraky na vše strany, však nebylo již stopy zjevu ni v dřímající krajině, ni na třpytné obloze noční.

Loudavým krokem vrátil jsem se domů.