Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třetí

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola druhá	Kapitola třetí	Kapitola čtvrtá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třetí
Podtitulek:	Vypravuje, na jak pěkný způsob D. Quijote jest na rytířství pasován.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 10–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

S touto myšlénkou znepokojován svou hospodní a špatnou večeři zkrátil a záhy k sobě hospodského povolal. Zavřev se s ním v stáji pokleknul před ním na kolena a pravil: Já nevstanu dříve, statečný rytíři, až Vaše láska mi vyplní prosbu, která i ku chvále Vaší i k slávě celého člověčenstva poslouží.

Vida hospodský hosta u svých nohou a slyše tuto řeč, užasnul velice a hleděl naň, nevěda ani co říci ani co činiti. Snažil se, jej pozdvihnouti, on ale nikoliv vstáti nechtěl, až konečně mu říci musil, že splní, oč jej žádá.

Neočekával jsem jinak od Vaší velikomyslnosti, pravil na to D. Quijote; a pročež Vám, pane můj, pravím, že prosba, kterou mi Vaše ochota má splniti, jest, byste mne zítra ráno na rytíře pasoval. Tuto noc budu v kapli Vašeho hradu státi na stráži a ráno, jak jsem pravil, nechať se vyplní, oč Vás tak snažně žádám, bych mohl, jak se sluší, všecky čtyry díly světa projíždět a k přispění ku pomoci nešťastným dobrodružství vyhledávat, jakožto jest povinností rytířství a rytířů dobrodružných, jako jsem já, kteréhožto jediná touha jest po činech takových.

Hospodský, jak praveno, byl šelma a již také o nerozumu svého hosta něco tušil. Slyše pak řeč tuto docela o tom se přesvědčil a, chtěje noci té něco pro zasmání míti, po vůli mu být si umínil. Pravil mu tedy, že velmi moudře jedná v tom, co chce a žádá, že taková pohnútka jest vlastností a přirozenou věcí rytířů tak vznešených, jakým on se zdá býti, a jak slušná úprava jeho ukazuje, on že též v létech své mladosti k čestnému řádu tomu byl náležel, v rozličných světa dílech dobrodružství hledal, neopominuv ani předměstí malazských, ostrovů riaranských, okolí sevillského, tržiště segovského, oliv ve Valencii, strážnice v Granadě, nábřeží v San Lucaru, mučírny kordovské, krčem toledských^[1] a jiných rozličných míst, kde rychlost svých nohou a hbitost svých prstů osvědčil, ledaco nepravého učinil, mnohou vdovu škádlil, kolik děvčat svedl a nedospělých ošidil a skoro po celém Španělsku se všemi audiencemi a tribunály se seznámil. Konečně prý do hradu toho na odpočinek se odebral, kde ze svého a cizího živ jsa, všech cestujících rytířů hostí, buďte si oni jakéhokoli stavu a rodu, z pouhé k nim náklonnosti a že oni za dobré srdce jeho své jmění s nim sdílí. Pověděl mu také, že v jeho hradu není žádné kaple, v nížby mohl na stráži státi, ješto jest zbořena a znovu stavěti se má; však že prý ví, že v nouzi může se kdekoli státi a on této noci že bude moci stát na dvoře hradním. Ráno, bohda, že se vykoná slavný obřad, kde on bude pasován na rytíře a to takového, že na světě lepšího ani býti nemůže.

Pak se ho tázal, má-li jaké peníze, a D. Quijote odpověděl, že nemá ani vindry a že nikdy nebyl četl v příbězích dobrodružných rytířů, aby s sebou byli co vozili. Na to pravil hospodský, že se mýlí, ješto prý proto v historiích o tom se nepíše, že spisovatelům jejich nevidělo se třeba psáti o věci tak patrně potřebné, jako peníze a prádlo s sebou voziti a proto že nemá se myslit, že jich neměli, nýbrž že v skutku všickni dobrodružní rytíři, o kterých knihy jsou plny a natlačeny, dobře naplněné vaky pro všeliké potřeby s sebou vozívali. Taktéž že měli prádlo a skřínku masti na rány, ješto mnohdykráte v polích a pustinách, kde se potýkají a raněni bývají, nikoho není, kdoby je hojil, leč mají-li nějakého moudrého čaroděje přítelem, aby jim záhy ku pomoci přispěl, přijeda povětřím na oblaku a maje s sebou nějakou pannu neboli trpaslíka s láhvičkou jisté vodičky, z niž jak mile oni kapku okusí, té chvíle od bodů a ran svých se uzdraví, jakoby žádných ani nebyli měli. Když ale tomu tak nebylo, uznali rytíři dobrodružní za věc rozumnou, své zbrojnoše penězi a jinými nevyhnutelnými věcmi: obvinky a mastěmi, opatřiti, a stalo-li se, že takoví-to rytíři zbrojnošů neměli — ale těch bylo málo a zřídka — vozili oni sami to s sebou v nějakém tlumoku velmi malém, že jej ani znát nebylo, a sice v zadu na koni, anby jinde jim víc překážel. V jiných okolnostech neslušeloby se ovšem nijak rytířům dobrodružným, aby tlumoky s sebou vozili. Proto tedy žeby radil, ačby mu to co kmotr, jímž brzy státi se měl, poručiti mohl, aby bez peněz a potřebných věcí odtud dále nejezdil a že uhlídá, jak mu přijdou vhod, až toho nejméně se nadá.

Don Quijote slíbil, že podle jeho rady na vlas se zachová. Nato dostal rozkaz státi na stráži na velikém dvoře, který stranou hospody ležel, načež vzav všecku svou zbroj na koryto u studny ji položil a štít a kopí jav se slušnou vážností procházeti se začal, an právě noc počínala.

Hospodský zatím všem, kdo zde hospodou byli, o šílenství svého hosta, o jeho strážení a brzkém pasování na rytířství vyprávěl. Všickni tak strašnému nerozumu se divili, a když šli naň opodál se podívat, viděli, jak tu s pokojnou myslí jednou se prošel, tu zas o kopí podepřen oči své na střeženou zbroj upial a s ní ani jich nepozdvihnul.

Nastala noc a za světla měsíce, jenž tehda mohl se sluncem závoditi, mohl každý vidět, co nový rytíř počíná.

Pozděj ale chtěl jeden z mezkařů, jenž zde noclehem byli, dobytku svému dát vody; musil tedy zbroj D. Quijota na korytě ležící sundati. Vida rytíř že se blíží, jal se praviti hlasem vysokým: „O kdokoli Ty jsi, drzý rytíři! a chceš se dotknouti zbroje nejstatečnějšího rytíře, co jich kdy mečem se pásalo, považ, co činíš, a nechtěj jí se dotýkati, sice opovážlivost svou životem zaplatíš!“ Kéžby mezkář na slova ta, a tak i o své blaho lépe byl dbal! On ale za řemení zbroj sebral a daleko zahodil.

Vida to D. Quijote pozdvihnul oči své k nebesům a, jak se zdálo, na svou slečnu Dulcineu pomysliv: „Přispějte mi, slečno moje!“ pravil, „v této první nesnázi, jenž oddané Vám srdce potkala.“ A to promluviv, štít svůj odložil a oběma rukama kopí napřáhnuv, mezkářovi takovou ránu do hlavy zasadil, že jej strašně potřískaného na zem skolil, a že kdyby ještě jednou tak byl jej udeřil, on jak živ již lékaře nebyl by potřeboval. Nato zbroj svou zase na předešlé místo položil, a taktéž vážně, jako dříve, se procházel.

Nevěda, co se stalo, ješto mezkář omráčen ležeti zůstal, přišel jiný a také své mezky napojiti hodlal. Když ale zbroj s koryta bral, D. Quijote již ani slova nemluvě, aniž koho vzývaje o pomoc, znovu svůj štít sňal, zase kopí napřáhnul a třikrát mezkáře do hlavy udeřiv na čtyrech místech mu ji prorazil.

Na lomoz ten všechen lid z hospody i s hospodským ven vyběhnul, což vida Don Quijote štít na ruku si navléknul a pravici na moč položiv zvolal: „Krásná slečno! sílo a živote umdleného srdce mého! nyní jest čas, abyste očí svých obrátila na poddaného rytíře svého, jemuž tak veliké dobrodružství nastává.“ Nato dostal dle zdání svého ducha, že, kdyby všickni mezkáři, co jich na světě, jej byli napadli, on ani na krok by nebyl ucoufnul. Když mezkáři své spoludruhy zraněné spatřili, začali z podálí na D. Quijota kamením házeti; on ale štítem svým se zakryl a zbroj nikoliv opustit nechtěje, od koryta ani se nehnul. Hospodský křičel, aby ho nechali, an vědí, že je blázen a to že jej trestu sprostí, kdyby je i všecky pobil.

Také Don Quijote hrozně křičel, nadávaje jim nevěrníků a zrádců a že hradu pán je taškář a darebák rytíř, protože s pocestnými rytíři takto nakládati dovoluje, a že, kdyby on již byl na rytířství pasován, potrestalby jej za zrádu jeho. „Ale s vámi,“ pravil dále, „nečistá, sprostá holoto, nechci ničeho míti, házejte si, pojďte a ubližujte mi, jak chcete, však uhlídáte, jaký plat za svou nezbednost a rozpustilost utržíte.“

To mluvil s takou silou a takovým duchem, že všecky, co jej kamenovali, hrozný strach pojal a proto na domlouvání hospodského házeti přestali. On nechal poraněné odvléci a s toutéž spokojeností a tím samým poklidem dále strážil.

Hospodskému se tyto kousky hostovy znelíbily a on ustanovil tomu konec učinit a černý řád rytířský dříve mu udělit, než se jiné neštěstí přihodí. Šel tedy k němu, omlouval se, že ona sprostá luza bez jeho vědomí s ním tak nešetrně nakládala, a slíbil, že je za jejich drzost co nejpřísněji potrestá. Pravil, že jak mu již byl pověděl, na jeho hradu žádné kaple není, avšak, že k tomu, co ještě vykonati se má, ji není zapotřebí. „Celýť ten obřad, státi se pasovaným rytířem, záleží v udeření do vazu a na rameno, a to, jak mi známo o řádových obřadech, může i pod šírým nebem se státi. Stráž Vaše, která toliko dvě hodiny trvává, je skončena, ješto jste přes čtyry hodiny strážil.“

Don Quijote všemu uvěřil a pravil, že je hned hotov jej uposlechnouti, aby se to s největší krátkostí vykonalo, an prý, kdyby ještě jednou byl přepaden a již na rytířství pasován, ani človíčka v hradě na životě by nenechal, mimo ty, jichžby pro šetrnost k němu ušetřil.

Takto poučen a postrašen přinesl hradní knihu, do které slámu a obrok mezkařům dávaný zapisoval; jeden pacholek mu nesl kus svíčky a on s oněma již známýma slečnama k D. Quijotu přistoupil. Poručiv mu kleknouti, začal ve svém denníku čísti, jakoby nějakou záslibenou modlitbu odříkával, pozdvihl u prostřed ní ruku, dal mu za vaz notnou ránu a vlastním mečem jeho přes záda ho přetáhl, neustále při tom, jakoby se modlil, mezi zuby mumlaje. Potom kázal jedné z oněch dám, aby jej mečem opásala, což ona s velikou slušností a umělostí učinila.

Těžko bylo neprasknout smíchy při každém punktu obřadu toho; avšak činy nového rytíře, jež děvky před chvílí byly viděly, smích jejich náležitě na uzdě držely.

Připínajíc mu meč, pravila milostivá slečna: „Bůh učiniž Vaši Milost nejdobrodružnějším rytířem na světě a dej Vám štěstí ve všech půtkách Vašich.“ D. Quijote se jí ptal, jak se jmenuje, aby i daleko jsa odtud věděl, komu jest povinen za milost mu prokázanou, a že milerád slávu, již mužným ramenem svým vydobude, s ní bude sdíleti. Ona s velikou způsobností mu pověděla, že se jmenuje Tolosa a že jest dcera jednoho prtáka z Toleda, že bydlí v kotcích sanchobienayských a že kdy a kdekoli bude chtít, mu k službám a za pána svého jej považovati bude. D. Quijote pravil, aby z lásky a k vůli mu to udělala a od této chvíle jej donem a sebe donnou Tolosou nazývala, což také ona mu přislíbila.

Nato mu druhá připiala ostruhy a on s ní právě tak rozmlouval, jako s tou, co jej mečem pásala. Ptal se ji na jmeno a ona mu řekla, že se jmenuje Molinera a je dcera mlynáře z Antequary. I ji žádal, aby jej donem a sebe donnou Molinerou zvala a všeliké nové služby a poctivosti jí přisliboval.

Po těch tak kvapných, náhlých, nikdy posud nevídaných obřadech spěchal nedočkavě D. Quijote vsednouti na kůň a jeti po dobrodružství. Záhy osedlav Rocinanta vylezl naň a louče se s hostitelem svým tolik mu toho namluvil a za lásku, že na rytířství jej pasoval, tolik mu se naděkoval, že to ani dostatečně vypověděti nelze. Hospodský, který by jej byl rád již daleko od hospody viděl, neméně řečnickými, ačže kratšími slovy mu odpověděl a ani plat za hospodu nežádaje, s Bohem jeti ho nechal.

---

1. Samá to místa veřejná, kde taškářové své kousky provádí anebo trestáni bývají.