Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola čtvrtá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola čtvrtá
Podtitulek: O tom, co potkalo našeho rytíře, když byl z hospody vyjel.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 15–19. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

Svítalo, když D. Quijote z hospody vyjížděl s takovou vážností, spokojeností a posilou, že byl již na rytířství pasován, že radost mu po podpínce koňově se prýštila. Však zpomenuv si na radu svého hostitele stran potřeb tak nevyhnutelných, jež s sebou míti měl, zvláště peněz a prádla, umínil si vrátit se domů a vším tím se opatřit. Též zbrojnoše nějakého myslil si najmouti a to jednoho chalupníka, souseda svého, který byl chudý a mnoho dětí měl, avšak za zbrojnoše rytířova velmi dobře se hodil. S tou myšlénkou obrátil Rocinanta ku své dědině, kterýžto, jakoby svou stáji čul, s takou radostí utíkat začal, že, jak se zdálo, kopyty ani země se nedotýkal.

Nebyl dlouho jel, an se mu zdálo, že z houštiny na levé straně slabý hlas, jakoby někdo si naříkal, jest slyšeti, což jak mile zaslechl, zvolal. „Díky Bohu za tu milost, že tak záhy my poskýtá příležitost, povinnost svého stavu konati a ovoce mého šlechetného úmyslu požiti. Hlas tento jest bezpochyby od nějakého nešťastníka aneb nešťastnice, jenž mého přispění a mé pomoci potřebuje.“ A trhnuv uzdou, Rocinanta přímo tam zařídil, odkud hlas vycházel. Sotva že několik kroků do lesa vjel, spatřil u jednoho stromu uvázanou kobylu a u druhého pacholíka po půl těla obnaženého, asi patnáctiletého, který tak si naříkal. A nebylo to bez příčiny, nebo sedlák jej notně řemenem mrskal a při každé ráně jej káraje a napomínaje, opakoval: Jazyka šetři, očima hleď. Pacholík odpovídal: Já to už víc neudělám! a lepší pozor na dobytek dávat sliboval.

I vida D. Quijote, co se děje, pravil hlasem hněvivým: Nešlechetný rytíři! hanebno jest takto nakládat s člověkem, který bránit se nemůže. Vsedněte na svůj kůň a chopte se kopí svého — mělť jakousi tyčku státi u dubu, u kterého kobyla přivázána byla — a já Vám dokážu nestatečnost Vašeho jednání. Rolník vida nad sebou tu postavu celou ve zbroji a kopím nad svou hlavou mávat, myslil, že již je po něm, a pravil mírnými slovy: Pane rytíři! tento pacholík, jejž trestám, jest můj čeledín a hlídá mi tamhle to stádo ovcí; on ale je tak nedbalý, že každý den mi některá schází, a protože já jeho nedbalost a bezbožnost trestám, praví, že s ním špatně nakládám, že mu povinnou mzdu neplatím, a Bůh ví, co všecko lže.

Ty budeš u mé přítomnosti lhát, sprostý chlape! vzkřikl D. Quijote. U slunce, jež na nás svítí, já tímto kopím naskrz tě probodnu. Zaplať hned, bez odkladu, sice, Bůh je svědek, že tě přinutím a tu chvíli na kusy rozmlátím. Odvaž ho!

Sedlák svěsil hlavu ani slova neodpovídaje a čeledína odvázal, kterého pak D. Quijote se ptal, mnoho-li mu hospodář jeho jest dlužen. On pravil že za devět měsíců, po sedmi realech za každý měsíc.

D. Quijote to spočetl a shledal, že to dělá třiašedesáte reálů, a pravil sedlákovi, aby tu chvíli je vysázel, nechce-li to smrtí zaplatit. Ulekaný sedlák odpověděl, aby se zdráv z toho místa nehnul a že může na to přisáhat — ačkoli nepřisáhal — že tolik to nedělá, protože se musejí odrazit a od počtu odtáhnout troje střevíce, které mu byl dal, a jeden real za dvoje pouštění žilou v jeho nemoci.

To je všecko dobře, odpověděl D. Quijote; avšak střevíce a plat za pouštění přijdou hochu za výprask, který jsi mu dal; nebo roztrhal-li on kůži na střevících, které tys mu zaplatil, roztrhal jsi ty mu kůži na jeho těle a pakli lazebník v nemoci krve mu ubral, pustils mu ji při zdraví, takže tím způsobem ti praničeho dlužen není.

Ale to je nejhorší, pane rytíři, pravil sedlák, že já tu žádných peněz nemám; ale ať jde Kuba se mnou domů a já mu dám o jeden reál více.

Já s ním jít? pravil pacholík, ouvej! ne pane, ani pomyšlení, nebo jakby viděl, že jsme sami, odřel by mne jako svatého Bartoloměje.

To on neučiní, pravil na to D. Quijote, nebo já při uctivosti, kterou ke mně má, mu to přikážu, a když přísahou na rytířský řád, jejž byl obdržel, mi se zaváže, jej propustím a zaplacení mzdy ti pojistím.

Považte, Vaše Milosti, co to pravíte, řekl pacholík, vždyť tento můj hospodář není žádný rytíř, aniž jaký rytířský řád byl obdržel, nebo je to bohatý Juan Haldudo, soused z Quintanary.

To nic nedělá, odpověděl D. Quijote, nebo Haldudové mohou také býti rytíři, zvláště, jelikož každý synem svých činů jest.

To je pravda, řekl Kuba, ale jakých pak to činů synem jest můj hospodář, když mi mzdu, můj pot a mozoly upírá?

Neupírám, milý Kubíku, pravil na to sedlák; buď jen tak dobrý a pojď se mnou, přisáhám ti na všecky řády rytířské, že ti zaplatím, jak jsem řekl, o jeden reál víc a ještě s nádavkem.

Za nádavek Vám děkuju, pravil D. Quijote; dejte mu jen ty reály a já jsem spokojen. Hleďte to splnit a pakli ne, já podobně Vám přisáhám, že přijdu Vás potrestat a že Vás najdu, kdybyste jako ještěrka zalezl. A chcete-li vědět, kdo Vám takto velí, abyste tím více se nutil k vyplnění toho, vězte, že jsem já statečný D. Quijote de la Mancha, mstitel všech křivd a všeho bezpráví. Buďte s Bohem, a nesejdi Vám s mysli Váš slib i přísaha po trestem slíbeným.

To řka pobodnul Rocinanta a v brzce od nich se vzdálil. Sedlák jej chvíli očima stíhal a když viděl, že již z lesa vyjel a již vidět ho nebylo, obrátil se k čeledínovi Kubíkovi a pravil: Pojď jsem, hochu, já ti zaplatím, co jsem dlužen a co onen mstitel křivd mi poručil.

Já Vám povídám, pravil Kubík, nevyplníte-li, co milost pán, ten statečný rytíř, jehož Panbůh zachovati račiž, Vám přikázal — je to velmi rozumný pán — věřte mi na mou duši, jestli mi nezaplatíte, že proň dojdu, aby vyplnil, co byl přislíbil.

A ty mi také věř na mou duši, pravil sedlák; protože tě ale tak rád mám, udělám si u tebe dříve ještě větší dluh, abych tím více ti pak platiti mohl. A uchopiv ho za ruku zase k stromu jej přivázal a takový výprask mu dal, že téměř bez sebe ležet zůstal. Teď si volej, Kubíku, mstitele křivd a uhlídáš, že on tuto nepomstí; ačkoliv tuším na tom ještě není dost a mělbych tě ubiti tak, jak jsi povídal. Konečně přece ho odvázal a pustil, aby pro svého zástupce šel, by svou přípověď vyplnil. Kubík šel pln hněvu a přisáhal, že jde hledat statečného D. Quijota mancheského a všecko na vlas mu poví, co mu se stalo a že se mu to bude muset stonásobně nahradit. Přece ale odešel s plačky, an hospodář úsměšně za ním se díval.

Takto byl jest statečný D. Quijote bezpráví potrestal a nad touto událostí velmi potěšen byl, maje ji za šťastný a slavný počátek příštích rytířských činů svých. S úplnou spokojeností nad sebou jel ku své dědině dále a cestou takto sám k sobě pravil:

Šťastnou můžeš slouti přede všemi, co jich nyní žije na zemi, Ty nade všecky krásky krásnější Dulcineo tobosská! Neboť jest Ti poddán a Tvé vůli podroben tak statečný a slavný rytíř, jako jest D. Quijote mancheský, kterýžto, jak celému světu jest známo, do řádu rytířského jest přijat a dnes potrestal veliké bezpráví a křivdu, které bezbožnost a ukrutnost jest se dopustila. Dnesť jsem vyrval bič z ruky onomu nelidskému nepříteli, jenž tak bez příčiny ubohého pacholíka mrskal.

V tom přišel na místo, kde cesta na čtvero se dělila, a hned mu přišly na mysl křižovatky, na kterých rytíři přemýšlívali, kterou se mají dáti. Za jich příkladem zůstal státi a mnoho se narozmýšlev konečně Rocinantovi uzdu pustil a v jeho vůli docela se odevzdal; ten jda za svým hlavním pudem přímou cestou k své stáji pospíchal. Jeda asi dvě hodiny zahlédl D. Quijote houf lidí, kteřížto, jak potom se zvědělo, byli kupci z Toleda a do Murcie pro hedvábí jeli. Bylo jich šest, jenžto se svými stínidly jeli; za nimi ještě čtyři sluhově na koních a tři pacholci od mezků pěšky. Jak mile D. Quijote je zočil, hned se mu zdálo, že to jest nějaké nové dobrodružství a, poněvadž ve všem zcela tak se řídil, jak byl ve svých knihách četl, uznal tenkráte za vhodno, takto učiniti. Se vší způsobností a statečností tedy o třmeny se opřev, kopí uchopil a štítem svým prsa si zakryv uprostřed cesty očekával, až oni pocestní rytíři — za ty je měl a považoval — přijedou. Když byli tak daleko dojeli, že se dobře vidět a slyšet mohli, pozdvihl D. Quijote hlas svůj a pravil se smělým srdcem: Celému světu se postavím, nevyzná-li, že není na světě krásnější dámy nad císařovnu mancheskou, nevyrovnanou Dulcineu z Tobosa!

Kupci se na ta slova zarazili a vidouce tu podivnou postavu a slyšíce řeč takovou z obojího na šílenství soudili. Chtěli však přece zvědět, co má znamenat ono vyznání, které na nich žádá, a jeden z nich trochu čtverák a vtipkář mu pravil: Pane rytíři, my nevíme, kdo ona krásná dáma, o níž pravíte, jest; ukažte nám ji, a bude-li tak krásna, jak pravíte, bez nucení a velmi rádi pravdu Vám vyznáme.

Abych Vám ji ukázal? odpověděl D. Quijote. Co, Vy váháte vyznati pravdu tak patrnou? Třeba jste ji neviděli, máte tomu věřit, to vyznat, dosvědčit, zpřisáhat a hájit; a pakli ne, jste se mnou v boji, Vy nezdvořilí, hrdí lidé! A pojďte si buď jeden po druhém proti mně, jakž to způsob rytířský žádá, anebo všickni najednou, jako je zvyk a hanebný obyčej Vašeho plemena, tu Vás očekávám a jist jsem, že právo jest na mé straně.

Pane rytíři, odvětil na to kupec, žádám Vaši Milost jmenem všech těchto knížat. My bychom neradi své svědomí obtížili dosvědčením něčeho, co nikdy jsme neviděli a o čem nikdy jsme neslyšeli, a to ještě ke škodě a na ujmu císařoven a královen alkarrské a estremadurské. Račte nám aspoň nějaký obrázek dámy té ukázat, třeba tak malý, jako zrnko pšenice, my po nitce se doděláme klubka, budeme s tím spokojeni a míti na tom dost a Vaše Milost bude zajisté také s námi spokojena. My jsme Vám již tak nakloněni, že kdybyste nám její obraz ukázal a ona na jedno oko šilhala a z druhého sýr a síra se prýštily, my přece Vaší Milosti k vůli a jí ke cti vše bychom dosvědčili, co na nás žádáte.

To se jí neprýští, sloto hanebná! odpověděl D. Quijote hněvem rozpálen, to se jí neprýští, pravím, ale ambra a pižmo mezi hedvábím a ona není šilhavá ani hrbatá, ale štíhlejší, než vřeteno guadarramské. Však ty zaplatíš pohanění, jež jsi takové kráse, jako jest má dáma, učinil.

A to řka namířeným kopím s takou zuřivostí a silou po něm se hnal, že kdyby na štěstí Rocinante přímo na rovině nebyl zakopnul a padnul, opovážlivému kupci zle by se bylo svedlo.

Rocinante upadl a pán jeho hodný kus cesty po zemi se kutalil. Když chtěl vstáti, nemohl, nebo kopí, štít, ostruhy, meč, přilbice a staré těžké brnění mu v tom překážely. Mezi tím co se namáhal vstáti a nemohl, křičel: Neutíkej, zbabělá holoto, luzo bojácná, a věz, že ne svou, ale koňovou vinou jsem přemožen.

Jeden z mezkařů, který bez pochyby žertu nerozuměl, když slyšel chudáka na zemi tak nadávat, nemohl to snésti a kopnutím do žeber mu dal odpověď. Pak mu vzal kopí, přelámal je a jedním kusem našemu D. Quijotu takové rány sázet začal, že, vzdor jeho zbroji, jako žito ho zmlátil. Páni jeho křičeli, aby ho tak nebil a nechal; pacholek ale byl v tom a nechtěl se dát vytrhnout, dokud poslední kapky zlosti si nevylil. Sebral poslední třísky kopí a dotloukal je o chudáka, kterýžto při všem hromobití ran, jež nad sebou viděl, úst ani nezavřel, nebi a zemi a těmto loupežníkům, zač je měl, lál a vyhrožoval. Pacholek se nasytil a kupci konali svou cestu dále, majíce všude o ubohém vypráskanci co povídat.

Tento vida, že je sám, počal zkoušet, může-li vstáti; ale nemohl-li to dovésti před chvílí, pokud byl ještě zdráv, jak to bylo nyní možno, an byl tak ztřískaný a téměř rozbitý? Předce však tím se těšil, ješto, jak za to měl, byla to nehoda dobrodružným rytířům přirozená, a při tom ji celou svému koni přičítal. Vstáti mu nebylo možno, jak celé jeho tělo bylo zdrceno.