Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola druhá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola druhá
Podtitulek: Jedná o prvním výjezdu důvtipného D. Quijota z domova.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 5–9. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

Když byl tedy tyto přípravy učinil, nechtěl s vyvedením své myšlénky déle meškati; dohánělať jej k tomu škoda, kterou, jak on myslil, svět jeho váháním trpěl, nebo bylo křivd, jež pomstít, nepravostí, jež napravit, pošetilostí, jež zlepšit, a povinností, jimž zadostučiniti zamýšlel. A tak nikomu se svým zámyslem se nesvěřiv, aniž od koho jsa viděn, jednou ráno časně za parného dne měsíce července, celou svou zbrojí se oděl, na Rocinanta vsedl, svou slátanou přílbici si nasadil, štít navlekl, kopí chopil, tajnou brankou ze dvora vyjel a s nesmírným potěšením a blahem nad snadným počátkem svého předsevzetí v poli se octnul. Však sotva že to byl vyvedl, an hrozná myšlénka jej napadla a sice taková, žeby málem byla jej přinutila od počatého podniknutí ustati. Přišloť mu na mysl, že není rytířem pasovaným a že podle rytířských zákonů ani nemůže, aniž smí, s nějakým rytířem zbraní se potkati, a mimo to měl míti zbroj čistou, jako rytíř nováček, beze znaku ve štítu, ažby svou chrabrostí jej si vydobyl. Tyto myšlénky zviklaly sice jeho předsevzetí, ale že jeho šílenství více nad ním mohlo, než kterákoli moudrá myšlénka, umínil si, že od prvního rytíře, s nímž setká se, dá se pasovati, za příkladem mnoha jiných, kteří, jakož byl v knihách četl, taktéž jsou učinili. Co do čistoty své zbroje umínil si při příležitosti ji tak vycídit, že bude nad hranostaje bělejší, a tímto upokojen dal se na cestu, kam jeho kůň sám chtěl, maje za to, že v tom hlavně dobrodružství záleží. Cestou náš z brusu nový dobrodruh takto sám k sobě promlouval: Jaká pochybnost, než že ve příští čas, až pravdivá historie mých slavných činů na světlo vyjde, onen učenec, jenž o nich psáti bude, když k vypravování o tomto mém prvním tak ranném výjezdu přijde, takto položí: „Sotva že rudý Apollo po tváři města a šíré zemi zlaté nitky svých krásných vlasů byl rozestřel, a sotva že malincí a pestří ptáčkové svými zvučnými jazýčky v libé a medové harmonii byli uvítali výstup růžové Jitřeny, jenžto opustivši měkké lože žárlivého chotě ze bran a pavlanů jasného obzoru se ukázala: slavný rytíř D. Quijote de la Mancha opustiv pohovné peřiny vsedl na svého výborného oře Rocinanta a vyhlášenou plání montielskou se bral.“ Jelť tamtudy skutečně a pravil dále: „Šťastná léta, šťastný věku ty, kde činy moje na světlu vyjdou, důstojny, aby ryty byly v kov, tesány v mramor a malovány na obrazech pro památku časům budoucím! O ty věhlasný kouzelníče, buď si kdo buď, jenž máš se státi spisovatelem této obzvláštní historie, prosím tě, nezapomeň mého dobrého Rocinanta, stálého mých cest a příhod společníka.“ Pak hned na to začal mluvit, jakoby opravdu byl zamilován: „O princezno Dulcineo! paní tohoto poddaného srdce, jak veliký bol jste na mne vzložila, an mne od sebe propouštějíc tak přísně jste mi zakázala, před Vaši krásu nepředstupovat. Pohněte se, paní moje, a rozpomeňte nad tímto Vám oddaným srdcem, jež tak těžko pro Vaši lásku trpí!“

Takto se ubíraje u jiných ještě nerozumech pokračoval, vše toho způsobu, jak byl ze knih, kterých řeč co možná nápodobil, se naučil: při tom jel tak pomalu a slunce tak rychle a tak horoucně vystupovalo, žeby mu byl mozek roztáti mohl, kdyby jaký byl měl. Skoro celý den byl jel, aniž ho co potkalo, coby za povídání stálo, nad čímž on si náramně zoufal, neb chtěl záhy s někým setkati se, aby na něm sílu ramena svého zkusil. Někteří spisovatelé praví, že první příhoda, co jej potkala, byla ona v přístavu lapicském, jiní mysli, že ona s větrními mlýny; co já za pravdu uznati byl s to, a též co jsem v letopisech mancheských psáno nalezl, jest to, že on celý den jel a že za soumraku jak on tak i kůň jeho celý umdleni a hladem téměř umořeni byli. Když pak na vše strany se ohlížel, zdaliby nějaký hrad nevypátral neb aspoň nějakou pastýřskou chýši, kde by se zotaviti a z nouze si pomoci mohl, uzřel nedaleko cesty, kterou jel, hospodu a bylo mu, jakoby hvězdu byl spatřil, ne-li do palácu, aspoň do bran jeho spásy vedoucí. Popílil si v cestě a ještě za soumraku k ní dojel.

Náhodou stály u vrat dvě mladé ženské, tulačky nedobré pověsti, které s mezkaři, jenžto v této hospodě na noc zůstati hodlali, do Sevilly cestovaly. A že našemu dobrodruhu vše, co myslil, uviděl a napadl, tak přicházelo a se dělo, jak byl čítal, přišlo mu, že to jest hrad se čtyrmi věžemi a báněmi zlatoskvělými, se zdvíhacím mostem, hlubokými příkopy a všemi vlastnostmi a případy, jak takové hrady se líčí. Přirazil k hospodě, domnělému hradu svému, a trochu podál Rocinantu uzdou trhl, čekaje, až nějaký trpaslík na cimbuří vystoupí a troubou dá znamení, že jest k hradu rytíř přijel. Když ale viděl, že váhají a že Rocinante do chléva pospíchá, vjel do vrat, a spatřiv tam ony dvě spustlé děvky, hned si z nich dvě krásné slečny a milostné dámy, jenž před branou hradu si hoví, udělal. Při tom se nahodilo, že sviňáček, který houf prasat — takť, prosím za odpuštění, v skutku jim říkají — s pole domů hnal, aby se sběhly, na roh zatroubil; i napadlo hned D. Quijota, co si byl přál, že totiž trpaslík to jeho příjezd ohlásil. Tedy s největší spokojeností vjel do hospody a přímo k oněm dámám zamířil, kteréžto vidouce člověka tak ozbrojeného s kopím a štítem, plny strachu do krčmy utíkat začaly. Však D. Quijote, soudě z jich útěku na bázeň, pozdvihnul své papírové hledí a svůj vyzáblý a uprášený obličej odhaliv, se slušnou způsobilostí a hlasem mírným na ně zavolal: Neračte prchati, Vaše Milosti, aniž jakého ublížení se báti, nebo rytířskému řádu, ku kterému já náležím, se nesluší a nepatří, někomu ublížiti, tím méně tak vznešeným slečnám, jak na Vás jest viděti.

Děvky naň koukaly s vyvalenýma očima a pod špatným hledím tvář jeho hledaly; když ale slečnami se jmenovat slyšely — slovo to daleké jejich živnosti — nemohly se zdržet smíchu, takže D. Quijote horšit se začal a takto jim pravil: Dívkám se sluší způsobnost a veliká je to hloupost, smáti se bez příčiny; avšak já Vám to nikoli nepravím, abych Vás urazil, neb rozhněval, neb má jediná žádost jest, sloužiti Vám.

Slečny té řeči nerozuměly a nemohly při pohledu na našeho rytíře smíchu se zdržeti, což ještě více jej rozhněvalo, tak žeby té chvíle byl odjel, kdyby v tom hospodský, člověk velmi tlustý a tudy mírumilovný, nebyl přišel. Spatřiv tuto neforemnou postavu, oděnou tak rozdílnou zbrojí, jako byla uzda, kopí, štít a krunýř, div že spolu s děvkama do smíchu se nedal. Ale v skutku té příšery tak strašně ozbrojené se obávaje, umínil si, zdvořile s ní promluvit, a pravil: Pakli Vaše Milost, pane rytíři, nocleh hledáte, mimo postel — nebo té v hospodě nebylo — vše ostatní v hojnosti zde naleznete.

Vida D. Quijote zdvořilost správce hradu, neb za to hospodského i hospodu měl, pravil: Já jsem, pane kastelláne, se vším spokojen, neb moje vše jest má zbroj, pohodlí mé boj, a t. d.

Slyše hospodský kastellánem se nazývat, myslil, že jej jmenuje prohnaným Kastilianem, ač byl on Andaluz, takový zloděj jako Kakus a při tom šelma nad študenta i páže; odpověděl mu nato: Tedy bude lůžkem Vaší Milostí tvrdé kamení a stálé bdění spaním Vaším i můžete slézti s koně s jistotou, že se najde v této chatrči dost příčin a příležitostí, nespat třeba celý rok, neřku-li jednu noc. To řka D. Quijotu třmeny podržel, kterýžto s velikou tíží a prací sesedl, jako člověk, který celý den byl nejedl. Pravil hospodskému, aby měl velikou péči o jeho koně, an to je ten nejlepší ze všech, co jich na světě obrok žere. Hospodský jej prohlédl, ale on ani polovic tak pěkným mu se nezdál, jak byl D. Quijote pravil: postaviv jej do konírny vrátil se, co host bude žádat. Toho děvky právě odstrojovaly, neb již byly s ním se smířily; když ale krunýř a náramníky mu sundaly, neuměly a nebyly s to, rozepnout mu obojek a sejmout neforemnou přílbici, silnými tkanicemi přivázanou. Nemohouce uzlů rozvázat, bylyby musely je přeřezat, v to ale on nikoliv nechtěl svolit, raději celou noc přílbu na hlavě si nechal a vyhlížel, že nic krásnějšího nelze si pomyslit. Maje za to, že ony daremnice, co jej svlékaly, jsou nějaké vznešené paní a dámy hradu toho, pravil mezi tím s velikou způsobností:

Nikdy nebylo rytíři
Od dám tak posluhováno,
Jako jest Donu Quijotu,
Když ze své dědiny vyjel;
Slečny o něj pečovaly,
Princezny o jeho oře.

O Rocinante, neb to jest, slečny moje! jmeno mého koně a Don Quijote jest jmeno mé, což, ačže nechtěl jsem vyjeviti, ažby činy mnou ve Vaší službě a pro Vás vykonané vyzradily, nutnost, přitočiti tuto starou romanci Lanzaretovu, byla příčinou, že jste mé jmeno dříve se dověděly. Však přijde doba, kde Vaše Výsosti mi povelí, a já poslechnu, abych silou svého ramena dokázal, jak mocně toužím, Vám k službám býti.

Děvky, nezvyklé slyšet takové řečnění, ani slova neodpovídaly; ptaly se ho toliko, nechce-li něco jísti?

Budu jíst, ať je to co chce, odpověděl D. Quijote, nebo jak pozoruju; přijde mi to velmi vděk.

Náhodou byl toho dne pátek a v celé hospodě nebylo ničeho, mimo jakýsi druh ryb, které v Kastilii abadejo, v Andalusii bacallao, někde curadillo a jinde zas truchuela, treska sušená, jmenujou. Ptali se, bude-li Jeho Milost tresky jísti, že jiných ryb nemají, kteréby mu k jídlu dáti mohli.

Bude-li mnoho malých tresk, odpověděl D. Quijote, bude to jako jedna velká, nebo je to zcela jedno, dostat osum reálů drobných, nebo jeden kus osmirealový. A kromě toho může býti,že jsou ty pstruhy jako jalůvka, která jest lepší, než kráva, jako kůzle chutnější, než koza. Ale buď si co buď, jen ať je to brzy, nebo těžko snášet obtíže zbraně, když není o žaludek postaráno.

Postavili mu stůl před vrata hospody na čerstvé povětří a hospodský přinesl kus špatně močené a ještě hůře vařené tresky a kus chleba tak černého a plesnivého, jako jeho zbroj byla. Avšak jíst ho vidět, bylo věru k smíchu; nebo protože měl přílbici na hlavě a hledí oběma rukama si držeti musel, nemohl nic do úst dáti, když mu to někdo jiný do huby nestrkal. Tedy jedna z oněch holek v té nouzi pomáhala; ale dát mu pít, nebyloby možno bývalo, kdyby hospodský nebyl trubku vyvrtal a jedním koncem mu ji do huby strčiv do druhého víno naléval. On to všecko snášel s trpělivostí, jen aby mu tkanice u přílby se nepřetrhly.

Zatím co toto se dálo, přišel do hospody nunvař a několikrát na svou šalmaji zatroubil. To D. Quijota docela ujistilo, že jest v nějakém znamenitém hradu, že hudbou jej vyrážejí, treska že jest pstruh, černý chléb z nejbělejší mouky pšeničné, nevěstky dámy, a hospodský kastellán; přitom si velice liboval, že jeho záměr a výjezd tak dobře vypadl. Přece ale to velmi jej trápilo, že posud nebyl na rytířství pasován, jelikož myslil, že dle práva nebude moci ničeho podniknouti, pokud rytířského řádu míti nebude.