Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola první

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
	Kapitola první	Kapitola druhá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola první
Podtitulek:	Jedná o povaze a zaměstnání slovutného zemana Dona Quijota de la Mancha.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 1–4. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

V jedné vsi na Manche, na jejíž jmeno si nechci zpomenouti, byl živ před nedávným časem jeden zeman, takový, co jedno kopí na polici, hubeného koně a psa chrta mívají. Olla více z hovězího než skopového masa, studená sekanina obyčejně k večeři, míchané vejce s mozečkem v sobotu, čočka v pátek, nějaké holoubátko na přilepšenou v neděli, činily tři části jeho důchodů. Ostatek padl na kabát z pěkného sukna a nohavice a trepky aksamitové pro svátek; takto mezi týdnem odíval se suknem trochu hrubším, předce však pěkným. V domě svém měl hospodyni, které bylo přes čtyřicet, jednu neť, která ještě nebyla dospěla dvadceti, a jednoho pacholka, který mu i koně sedlal i hospodářství obstarával. Stáří našeho rytíře vadilo již o rok padesátý, postavy byl vysoké, těla hubeného, tváře vyzáblé, vstával velmi časně a byl honby milovník. Jmenoval prý se Quijada nebo Quesada — o čemž právě se neshodujou, kdo o tomto příběhu psali — ač pravdě podobněji lze se domyslit, že Quijana se nazýval. Avšak na tom naší povídce málo záleží; nám dosti na tom, aby v historii té ani čárky pravdy nescházelo. To ale musí se věděti, že řečený rytíř, kdykoli měl pochvíli, což v roce nejčastěji bývalo, čítáním knížek rytířských s takovou horlivostí se obíral, že docela na cvik v lovu a správu statku svého zapomínal; a pro tuto jeho dychtivost a pošetilost přišlo to tak daleko, že mnoho měr polí odprodal, aby sobě rytířských knih ke čtení najednati mohl. Takto jich co jen mohl do svého domu sehnal, a ze všech žádné tak výbornými mu se nezdály, jako ty, které pověstný Feliciano de Silva byl složil; neb ta jasnost jeho slohu a ta zamotaná řeč jeho pravými perlami být mu se zdály. A zvláště, když počal čísti o těch výjevech lásky a soubojích, kde na mnohých místech psáno stálo: Pomysl na křivdu, jenž se úmyslu mému děje, tak mysl mou rozněcuje, že bych byl beze smyslu, kdybych nenaříkal na krásu Vaši. Podobně, když četl: Vznešená nebesa, kterážto Vaši vznešenost tak k hvězdám vznášejí a činí Vás zasloužilou zásluhy, kterou vznešenosť Vaše zasluhuje.

Nad tou a takovou řečí ztratil ubohý zeman rozum a namáhal se jim porozuměti a smysl v nich najíti, což by ani sám Aristoteles nedovedl, kdyby jen proto z mrtvých byl vstal. S ranami, které Don Belianis rozdával a dostával, nebyl hrubě spokojen; nebo myslil, kdyby sebe větší mistři jej byli hojili, jak obličej tak i celé tělo jeho jizev plny býti by musely. Přece ale chválil na spisovateli, že knihu svou slibem ukrutného dobrodružství ukončil, a mnohdykráte mu přišla chuť, vzíti péro do ruky a spis ten tak ukončiti, jak tam slíbeno. Nejspíše že by to byl učinil a i vydal, kdyby jiné důležitější a stálé myšlénky jej od toho nebyly zdržely. Častokráte míval rozepři s farářem své vsi, jenž byl člověk učený a v Siguence graduovaný, kdo byl slavnější rytíř, Palmerin de Inglaterra anebo Amadis de Gaula; ale mistr Nicolas, lazebník tamější, říkával, že žádný rytíři del Febo se nevyrovná, a že, mohl-liby někdo s ním se porovnati, byl by to jediný Don Galaor, bratr Amadise de Gaula, protože prý měl výborných vlastností vůbec, nebyl rytíř tak rozmazlený a takový fňukal, jako bratr jeho, kterémnu ani co do síly neustoupí.

On konečně do svého čtení tak se pohroužil, že celé noci jím trávil, od večera do rána a od rána do večera čítaje, a tímto nevyspáním a stálým čtením tak mozek mu vyschnul, že úplně o rozum přišel. Obraznost jeho naplnila se vším tím, co v knihách byl četl, jak kouzly tak zápasy, bitvami, souboji, ranami, zjevy lásky, nehodami a nesmysly nemožnými. A utkvělo mu v hlavě, jakoby celá ta skladba blouznivých smýšlenek, jež četl, ryzá byla pravda, tak že proň pravdivější historie na světě nebylo. On říkával, Cid Rui Diaz že byl velmi dobrý rytíř, však že nebyl roven rytíři Plamenného Meče, který sám jednou ranou dva divé a ukrutné velikány rozpoltil. Lépe obstál Bernardo de Carpio, protože byl v Ronvesvallech očarovaného Roldana zabil na způsob Herkulesův, když jest Anteona syna Země ve svých rukou zaškrtil. Velmi chvalně mluvíval o velikánu Morgantu, protože jsa z rodu obrů, kteří všickni bývají hrdí a pyšní, sám byl zdvořilý a přívětivý. Nade všecky ale byl mu Reynaldos de Montalvan, zvláště když jej viděl vyjíždět ze hradu a loupit, koho zastihnul, a když ukradl v Allende onen obraz Mahometův, který celý byl ze zlata, jak historie povídá. Kdyby byl mohl zrádce Galalona několikrát do žeber kopnout, bylby svou hospodyni a snad i neteř k tomu za to dal.

Rozum jeho byl již v skutku zabit a přišel na tu podivnou myšlénku, že pošetilejší ještě nikdy na světě nebylo; on uznal totiž za slušno a na nejvýš potřebno, jak pro rozmnožení své cti, tak ve prospěch vlasti, státi se dobrodružným rytířem a jíti se zbraní a koněm svým po celém světě hledat dobrodružství a vše to vykonávati, co, jak byl četl, bludní rytíři jsou konali, mstíce každou křivdu a vydávajíce se v nehody a nebezpečí, které když překonali, věčným jmenem a slávou se okryli. Ubožák již viděl sílu svého ramena aspoň císařstvím trapezuntským odměněnu; a tak v těchto příjemných myšlénkách, pobádán svrchovanou oblibou, již v nich pociťoval, náhlil přání své v skutek uvésti.

Přede vším jiným musela býti vyčistěna zbroj, která po jeho pradědu celá již rezí ožrána a plesniviny plna v koutě pohozena a zapomenuta ležela. Vyčistil a připravil ji, co nejlépe mohl; shledal však, že jest velmi nedostatečna, ješto přílba nebyla úplná a toliko pouhý hemelín. Avšak tu on svým důvtipem nahradil, nebo udělal z lepenky dolejší polovici, a spojiv ji se svrškem takto podobu úplné přílby tomu dal. Na to pak v skutku, aby pevnost její zkusil a bude-li moci ránu mečem vydržet, vytasil svůj meč a dvě rány jí dal; ale již jedním okamžikem bylo zkaženo, o čem byl celý týden pracoval. I mrzelo ho, že ji tak snadno mohl rozbiti, a aby před takovouto nehodou budoucně se uchránil, počal ji znova dělati a uvnitř dva železné pruty podložil; jsa takto o její pevnotě ubezpečen, již více jí nezkoušel, ale za nejřádnější přílbu považoval a cenil.

Na to šel ke svému koni a ačkoliv on tak hladký byl, jako zorané pole, a více chyb měl nežli herka Gonelova, která tantum pellis et ossa fuit (kost a kůže byla), zdálo se mu, že ani Alexandrův Bucefal ani Cidův Babieca mu by se nevyrovnali. Čtyry dni ztrávil přemýšlením, jaké jmeno mu dáti; poněvadž — jak sám u sebe pravil — neslušelo by se, aby oř tak slavného rytíře a sám v sobě tak výborný, žádného známého jmena neměl. I snažil se mu takové dáti, kteréby znamenalo, čím dříve býval, než koněm dobrodružného rytíře byl, a čím nyní jest. Neboť příslušelo právem, aby, když pán stav svůj proměnil, též i on jmeno své změnil a nějaké zvučně a slavné dostal, podle řádu a úřadu, do kterého vstupoval. A tu konečně po mnohých, jež utvořil a zamítnul, zase vymyslil a opět zavrhnul a pohodil, vymyslil to nejvhodnější a nazval jej Rocinantem; jmeno to dle jeho zdání vznešené, zvučné a znamenající, čím býval dříve, když byl sprostým koněm, jakož i čím teď jest, totiž ze všech koní na světě nejpřednějším.

Když byl koni svému toto jmeno dal, které jak jemu, tak i koni se líbilo, chtěl i sobě nějaké dáti a v této myšlénce opět celých osum dní ztrávil, až poslez Donem Quijotem se nazval, což spisovatelům této pravdivé historie zavdalo příležitost k domněnce, že on nejspíše Quijada a nikoliv Quesada, jak někteří chtěli povídat, se jmenoval. Zpomenuv si ale, že slavný Amadis nepřestal na tom, nazvat se pouze Amadisem, ale že si přidal jmeno svého království a své vlasti, aby jí slavnou učinil, a tudy Amadisem de Gaula se nazval, ustanovil on též co pravý rytíř ke jmenu tomu jmeno své vlasti přidati a D. Quijotem de la Mancha se nazývati, čímž dle svého zdání vlast i rodiště své velmi dobře vyznačil a přijetím jmena jejich poctil.

Když byl tedy zbroj svou vycídil, z hemelínu přílbici učinil, koně svého i sebe překřtil, viděl, že již mu nic neschází, než najíti nějakou dámu a do ní se zamilovati; nebo dobrodružný rytíř bez lásky je strom bez listí a bez ovoce a tělo bez duše. A tu pravil sám k sobě: když já za trest svých hříchů neb šťastnou náhodou svou někde s nějakým obrem se setkám, jakž obyčejně dobrodružným rytířům se přihází, a jej v boji porazím, jej buď rozpoltím anebo přemohu a si podrobím, nebude-li dobře, když budu míti, ke komu jej poslati, aby přišed a ukloniv kolena před mou milostslečnou řekl hlasem pokorným a poníženým: Já, paní moje, jsem obr Caraculiambro, pán ostrova Malindranie, jejž byl ve zvláštním souboji přemohl veleslavný rytíř D. Quijote de la Mancha, kterýžto mi rozkázal, abych se dostavil před Vaši Milost, by Vaše Výsost dle své libosti se mnou učinila. O jak plesal milý rytíř náš takto s sebou rozmlouvaje a zvláště, když mu napadlo, kohoby měl svou dámou nazvati. Bylať, jak se vůbec myslí, nedaleko v jedné vsi selská holka jedna, velmi hezká, a do té byl on od nějakého času zamilován, ačkoli, jak se rozumí, ona o tom nevěděla, aniž byla co pozorovala. Jmenovala se Aldonza Lorenzova a tu ráčil on jmenem vládkyně svých myšlének poctiti, a hledaje pro ni jméno, kteréby ode jmena jeho velmi se nelišilo, pro kněžnu a paní se slušelo a hodilo, nazval ji, protože byla v Tobosu rodilá, Dulcineou de Toboso, jmenem to dle zdání jeho libozvučným, obzvláštním a významným tak jako druhá, jež byl sobě a svým věcem dal.