Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola sedmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola sedmá
Podtitulek: O druhém výjezdu našeho milého rytíře Dona Quijota de la Mancha.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 30–33. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

V tom začal D. Quijote křičet: Nuže, vzhůru, stateční rytíři! Nyní je třeba ukázat sílu mohutných páží svých, aby dvořáci slávu turnaje neodnesli.

Na tento křik a povyk nechali prohlížení ostatních knih a tu bezpochyby přišly do ohně, beze všeho soudu a výslechu la Garolea a Lev španělský se Skutky císařovými, které D. Louis de Avila byl sepsal, jež zajisté mezi nimi byly; možná, že, kdyby je byl farář uviděl, tak přísný ortel nebylby je potkal. Když k D. Quijotu přiběhli, byl on již s postele vstal a s neustálým křikem zuřivě na všecky strany kolem sebe sekal a bodal, a tak vypadal, jakoby ani nebyl spal. Chopili se ho a mocí na lože opět jej dostali, načež on trochu se upokojiv k faráři takto mluviti počal: Zajisté, pane arcibiskupe Turpine, jest to veliká hanba pro nás, ježto dvanácti Páry se nazýváme, že jsme rytířům dvorským tak ledabylo dali vítězství z tohoto turnaje odnésti, kdežto my dobrodružní jsme dobyli slávy tří dnů předešlých.

Upokojte se, Vašnosti pane a příteli; neb bohda, že osud se změní, a co dnes se ztratilo, že zítra se nabude. Myslete Vašnosti nyní raději na své zdraví, nebo, jak se mi zdá, musíte být velmi slabý, nebo snad i těžce raněn.

Raněn ne, pravil D. Quijote, ale ztřískán bez pochyby a ztlučen, neb ten pankart D. Roldan mne zmrskal dubovým kmenem a to jenom ze závisti, protože ví, že já jediný jsem sokem činů jeho. Však ať se jmenuju Reynaldem de Montalvan, pakli, až s toho lože povstanu, mu za všecka jeho kouzla nezaplatím. A nyní mi dejte jíst, neb je mi toho velmi zapotřebí; potom se postarám o pomstu.

Učinili tak, dali mu jíst a on zase usnul, ješto oni celí užaslí nad jeho šílenstvím byli. Tu noc pálila a utrácela hospodyně na dvoře všecky knihy z celého domu a musely i takové shořet, které zasluhovaly býti chovánu v archivech na věčnou památku; avšak nedal tomu osud a spěch vyšetřovatelův a splnilo se tudy na nich přísloví, že někdy nevinný s vinným trpívá.

Ještě jednoho prostředku užil farář s lazebníkem proti nemoci přítelově, dal totiž zazdíti dvéře u pokoje, v kterém knihy bývaly, aby až vstane, jej nenalezl a odstraněním příčiny snad také účinek přestal. Umínili si mu říci, že kouzelník nějaký pokoj i se vším byl odnesl, což s velikou rychlostí je vykonáno.

Teprv za dva dni povstal D. Quijote a první cesta jeho byla ke knihám; že ale pokoj nenalezl, kde býval, chodil s místa na místo a jej hledal. Přišel k místu, kde bývaly dvéře; ani slova neříkaje hmatal rukama a oči vyvaloval. Konečně ale, a po hodné době, ptal se hospodyně, kam asi jeho pokoj s knihami se poděl. Hospodyně jsouc o všem poučena, co má odpovědět, pravila: Ten pokoj hledáte, pane? Toho již není více v domě tomto, ani knih, nebo to ďábel vzal.

To nebyl ďábel, řekla na to neť, nýbrž jakýsi kouzelník, kterýž tu noc na to, když jste odjel, přiletěl na oblaku a s draka, na němž seděl, sestoupiv do pokojíku vešel. Co se tam dělo, nevím; ale on za malou chvíli stropem vyletěl a celý dům dýmem naplnil; když pak na to chtěli jsme se podívat, co asi tam udělal, ani knih ani pokojíku jsme již nenalezli a jediné to si já a hospodyně pamatujeme, že když právě tou neobyčejnou cestou vyjížděl, hlasem hlubokým pravil, že z tajné zášti k pánu těch knih a toho pokojíku v domě tem škodu učinil, která teprv potom se se uvidí. Pravil též, že se jmenuje mudrc Muňaton.

Freston bude se jmenovat, pravil D. Quijote.

Nevím, odpověděla hospodyně, pravil-li Freston anebo Friston; jenom to vím, že na ton jmeno jeho se končilo.

Tak jest, pravil D. Quijote; nebo to jest jeden mudrc kouzelník, veliký nepřítel můj, který má na mne zlost, protože ví ze svého umění a svých knih, že mi časem bude bojovati s jedním rytířem, kterému on přeje, a že jej přemohu, aniž bude on moci to překaziti. A proto mi všemožné příkoří činí; ale já mu dokážu, že nehrubě bude moci se vyhnout a protivit tomu, co nebem jest ustanoveno.

Kdož by o tom pochyboval? pravila neteř; ale kdopak nutí Vás, pane strýčku, k těmto půtkám? Nebyloby lépe, kdybyste pokojně doma seděl a zbůhdarma světem se nepotloukal; pomyslete, mnohý vyšel na lup, a vrátil se domů sám oloupen.

O milá neti moje! na jakém jsi Ty to omylu. Nežbych já dal se oloupit, raději každého z kůže svléknu, kdoby jen se opovážil mi vlasem hnouti.

Vidouce, že počíná hněvem se rozpalovat, přestaly mu odpovídati. Takto zůstal doma pět dní velmi pokojně, aniž bylo na něm co pozorovati, žeby chtěl své prvnější pošetilosti opakovat. Míval toho času roztomilé rozmluvy se svými přátely, farářem a lazebníkem, v nichž jim říkával, že na tomto světě nanejvýš jest potřeba rytířů dobrodružných a že on si předevzal, rytířství dobrodružné obnoviti. Farář mu někdy odpíral a někdy svědčil, nebo bez této opatrnosti nebylby mohl s ním vyjíti.

Po ten čas nabádal D. Quijote jednoho chalupníka, souseda svého, člověka zámožného — pakliže chudého tak nazvati lze — avšak nemnoha vtipu v mozkovici. Konečně mu toho tolik namluvil, tolik se ho napřemlouval a mu nasliboval, že chudák chalupník se odhodlal s ním jeti a jeho zbrojnošem se státi. Mezi jiným mu D. Quijote říkal, aby jen ochotně s ním jel, nebo že ho snadno může potkati dobrodružství, kde on za svou slaměnou chatrč nějaký ostrov vydobude a jej na něm vladařem učiní. Na ty a takové sliby opustil Sancho Panza — takť chalupník se jmenoval — ženu a děti a dal se za zbrojnoše k svému sousedu. Potom hned hleděl D. Quijote sehnati peněz a to prodav, ono zastaviv a vůbec všecko rozházev, hezkou sumu sehnal. Opatřiv si též kulatý štít, který od jednoho přítele svého se vypůjčil, a bídnou přílbici svou, co nejlépe mohl, zpraviv, oznámil zbrojnoši Sanchovi den a hodinu, kdy na cestu se vydat hodlá, aby též on vším se opatřil, čeho by nejvíce mu bylo zapotřebí. Aby také tlumok se stravou s sebou vzal, především mu nařídil. On řekl, že to učiní a že má jednoho velmi dobrého osla, kterého s sebou vzíti myslí, poněvadž není zvyklý, mnoho pěšky choditi. Co se osla týkalo, byl D. Quijote poněkud v nesnázi a vší mocí hleděl se upamatovati, zdali který dobrodružný rytíř byl zbrojnoše na oslu míval; ale něčeho takového nemohl se domysliti. Přece ale se odhodlal, vzíti jej s sebou, jsa toho úmyslu, že při nejbližší příležitosti tou nejlepší jízdou zbrojnoše svého opatří, až prvnímu nezdvořilému rytíři, s nímž se setká, koně vezme. Opatřil se košilemi a ostatními věcmi, co mohl, podle rady, kterou hospodský mu byl dal.

To vše když se stalo a bylo vykonáno, nerozloučil se Sancho Panza se ženou a dětmi, ani D. Quijote s hospodyní a neteří a jedné noci, takže je nikdo neviděl, ze vsi vyjeli, s takým spěchem, že za svítání, kdyby je byli hledali, jistě nikdo by již nebyl je nalezl. Sancho Panza jel na svém hovadu jako nějaký patriarcha s tlumokem a rancem a rádby již byl se viděl vladařem na ostrově, který pán jeho mu byl přislíbil. D. Quijote si vybral právě tu cestu, kterou na prvním výjezdu svém byl se dal, totiž polmi montielskými, a cestoval tudy s menší starostí, než tehda; a že byla doba ranní a paprsky sluneční jen kosmo na ně padaly, nebyli tak záhy unaveni. Mezi tím pravil Sancho Panza svému pánovi:

Neračte zapomenout, Vašnosti pane rytíři dobrodružný, co jste mi o tom ostrově slíbil; já dovedu jím vládnout, ať je veliký jak chce.

Věřiž, příteli Sancho, odpověděl na to D. Quijote, že dávní rytíři dobrodružní vždy mívali ten způsob a obyčej, ze svých zbrojnošů nad ostrovy a královstvími, jež vydobyli, vladaře dělati. Já jsem si předsevzal taktéž pěkný tento zvyk zachovávati, ano já myslím nad ně v něm předčiti. Neb oni mnohdy, a to nejvíce, čekali, až jejich zbrojnoši sestárli, již sloužit, špatné dny a ještě horší noci již snášeti nemohli; potom teprv jim dávali titul hraběte neb markýza některé krajiny neb provincie menší anebo větší. Ale budeme-li, ty a já, živi, možná, že, než mine šest dní, takové království vydobudu, které bude míti mnoho částí, jež nejlépe se hodí, abys za krále některé z nich byl korunován. A nediv se nic tomu; nebo takovéto rytíře potkávají věci a příhody tak neobyčejného a neslýchaného způsobu, že snadno ti budu moci více dáti, než ti slibuju.

Tím způsobem tedy, pravil na to Sancho Panza, kdybych já ňákým zázrakem se stal králem, jak V. Milost povídá, bylaby, jářku, moje žena Juana Gutierezova královnou a moje děti princemi?

Nu, a jaká pochybnost? odpověděl D. Quijote.

Já pochybuju, řekl Sancho Panza; nebo kdyby koruny s nebe na zem pršely, žádnáby na hlavu mé Máři se nehodila; nebo ta se za královnu ani za vlas nehodí. Takhle ňáká hraběnka, to ano; ale staň se vůle Páně.

Poruč to Pánubohu, pravil na to D. Quijote; však on jí dá, co nejlépe pro ni se hodí. Ty ale nebuď tak skromné mysli, abys s něčím menším se spokojil, nežli je vladařství.

To neudělám, pane můj, odpověděl Sancho Panza, zvláště když mám ve Vaší Milosti tak výborného pána, který také ví, co mi bude moci dáti, a seč budu.