Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola osmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola osmá
Podtitulek: Jak dobře pochodil statečný Don Quijote v strašlivém a nikdy neslýchaném dobrodružství s větrnými mlýny mimo jiné blahé paměti hodné události.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 34–39. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

V tom shlédli třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, jenž na oněch polích stály. Jak mile D. Quijote je spatřil, pravil svému zbrojnoši: Osud naši záležitost lépe řídí, než si přáti můžeme, nebo hle! tamto, příteli Sancho Panzo, je vidět třicet anebo více ještě velikánských obrů, s kterými já bitvu svésti a jež všecky pobiti hodlám, abychom jejich kořistí se obohatili. Jeť to spravedlivý boj a skutek bohulibý, takové zlé símě s obličeje země sníti.

Jaké pak obry? pravil Sancho.

Ti tam s těma dlouhatýma rukama, odpověděl pán jeho; někteří je mají skoro na dvě míle.

Vždyť, Vaše Milosti, odpověděl Sancho, to, co se vám zdá, nejsou žádní obři, nýbrž větrné mlýny a, co za ruce máte, jsou jejich lopaty, kteréžto jsouce větrem otáčeny žernovem točí.

To se ti zdá, pravil D. Quijote, protože nejsi zběhlý v takových příhodách. Obři jsou to a, máš-li strach, odejdi stranou a modli se, až já s nimi v nerovný boj se pustím.

A to řka zabodnul Rocinanta a neposlouchal křik zbrojnoše svého Sancha Panzy, který dobře věděl, že to jsou větrné mlýny a nikoliv obrové, s nimiž on jde se bit. Ale D. Quijote byl tak jist, že to jsou obři, že nedbaje volání zbrojnošova, aniž lépe se podívav, co to je, ač již téměř u samých byl, stále jel a přitom volal: Neutíkejte, zbabělí a bídní tvorové; neb je to jen jediný rytíř, jenž na vás útokem žene. V tom se trochu vítr zdvihl a veliké lopaty hýbat se začaly, což vida D. Quijote, pravil: Ačkoli větší ramena zdvíháte, nežli měl velikán Briareus, budete předce pykat. A to řka a s celým srdcem své slečně Dulcinei se poručiv, by v této nesnázi mu přispěla, štítem svým dobře ukryt Rocinanta do skoku zabodl. Potkav se s nejbližším mlýnem vjel kopím do jeho lopaty; v tom ale vítr s takou silou jí zatočil, že kopí na kusy se přelomilo, lopata koně i s jezdcem na se vzala a veliký kus do pole jimi mrštila. Sancho Panza pospíšil, co jen osel běžeti mohl, pánu svému ku pomoci, a když k němu dojel, viděl, že sebou ani hýbat nemůže. Takový to byl pád, který D. Quijote s Rocinantem byl učinil.

Pro pána krále! pravil Sancho, nepovídal jsem Vaší Milosti, abyste povážil, co děláte, že to jsou jen větrné mlýny, a musel to každý vidět, ledaby sám vítr v hlavě měl.

Mlč, brachu Sancho, odpověděl D. Quijote; neb ve vojně je vše neustálé změně podrobeno. Co ale já myslím a co také skutečně pravda jest, že onen mudrc Freston, který mi byl knihy i pokoj ukradl, ony obry ve mlýny proměnil, aby mne o vítězství nad nimi a slávu připravil. Takovou má on na mě zášť; konečně ale přece málo zmůže bezbožné umění jeho proti spravedlivosti meče mého.

Naprav to všemohoucí Pánbůh! řekl na to Sancho, pomohl mu vstát a zase na Rocinanta, který byl na polo přeražen, vsednout.

Rozmlouvajíce o přestálé nehodě konali cestu dále k Lopicskému přístavu; neb tam, pravil D. Quijote, musí se najíti mnoho a rozličných dobrodružství, jelikož místo ono jest velmi navštěvováno.

Velice ale našeho hrdinu trápilo, že nemá žádného kopí, i pravil svému zbrojnoši: Pamatuju se, že jsem četl, kterak jeden španělský rytíř, jmenem Diego Perez de Vargas, když byl v jedné bitce o kopí přišel, s dubu silnou haluz neboli větev ulomil a ní onoho dne takových věcí dovedl a tolik Mórů pomlátil, že mu příjmí Machuca (mlatec) se dostalo, od čehož i jeho potomci pak Vargasové a Machucové se jmenovali. To jsem ti proto pověděl, poněvadž také já s prvního dubu, který mi se namane, takový a tak dobrý stonek si ulomiti hodlám a jím takových činů vykonati míním, že, až je spatříš, za šťastna budeš se pokládat, žes u mne sloužil a byl očitým svědkem věcí, které nikdy nebudou chtít věřiti.

S Pánembohem! pravil Sancho; já tomu všemu tak věřím, jak to Vaše Milost povídáte; ale narovnejte se trochu, nebo se mi zdá, že sedíte na křivo a budete tím padnutím bezpochyby polámán.

Máš pravdu, Sancho, odvětil D. Quijote, a že si nenaříkám na bolest, činím to jen proto, že se nesluší rytířům dobrodružným, stěžovat si na nějakou ránu, byťby i střeva ní mu lezla.

Toli tak, pravil na to Sancho, nemám nic proti tomu; ale Bůh ví, žeby mne netěšilo, kdybyste Vašnosti si naříkal, že Vás něco bolí. O sobě ale musím se vyznati, že při sebe menší bolesti již si naříkati musím; pakliže totiž také o zbrojnoších rytířů dobrodružných to neplatí, že si naříkat nesmějí.

D. Quijote nemohl se udržet smíchu nad sprostností svého zbrojnoše a oznámil mu, on že si může dost bědovat, jak a kdy bude chtít, podle chuti, a že až posud nebyl jinak v knihách rytířských četl.

Nyní jej Sancho upomenul, že je čas jíst; pán odpověděl, jemu že toho posud není třeba, on ale aby jedl, kdy mu se zlíbí. S tímto dovolením usadil se Sancho, co nejlépe mohl, na svém oslu, vybíral z tlumoku, co tam byl vložil, a jeda hezky podál za svým pánem, takou chutí do zásoby sáhal, žeby mu byl mohl nejúpravnější hostinský malazský záviděti. A co takto jel pilně si pochutnávaje, zapomněl na všecky sliby, které mu pán jeho byl dal, aniž mu přicházelo za obtíž, nýbrž za velikou příjemnost, jezdit po dobrodružstvích, byť i sebe nebezpečnější byla. Konečně tu noc strávili někde pod stromy a s jednoho z nich ulomil D. Quijote suchou větev, udělal si z ní kopí a nasadil na ni železo s onoho, které mu bylo se rozlámalo.

Celou tu noc D. Quijote nespal, nýbrž na svou slečnu Dulcineu myslil; řídilť se podle toho, co byl četl v knihách rytířských, kde rytíři mnoho nocí trávili beze spaní, v lesích a pustinách v myšlénky na své slečny jsouce zabráni.

Jinak trávil noc Sancho Panza, kterýžto maje žaludek plný a to ne úkropem, celou ji přespal, a kdyby pán nebyl jej zvolal, nebylyby ho zbudily ani sluneční paprsky, které mu do očí padaly, ani zpěvy ptactva, které v množství a vesele příchod nového dne vítalo. Vstávaje hmátnul na tlumok a shledal, že je mnohem práznějši, než před večerem, nad čím jej srdce velmi zabolelo, an myslil, že nejedou cestou, kdeby nedostatek tak brzy mohl se nahraditi. D. Quijote ani nesnídal; nebo, jak již praveno, myšlénkami se živil. Dali se zas na předešlou cestu k přístavu Lapicskému a asi ve tři hodiny jej spatřili.

Tam, pravil D. Quijote, když jej shledl, bude dobrodružství až po kolena. Však, pamatuj si, kdybys mne viděl v tom největším nebezpečenství na světě, nesmíš k mé obraně meče svého se dotknout, leda když uvidíš, že ti, kdo mi ubližujou, jsou luza a lid sprostý. Tu mi můžeš ku pomoci přispěti; jsou-li to ale rytíři, není ti nikterak zákony rytířský dovoleno, abys mi pomohl, pokud nebudeš na rytířství pasován.

Zajisté, pane, řekl Sancho, budu Vaší Milosti v tom velmi poslušen, a to tím více, poněvadž jsem již od přirození člověk pokojný a nerad do křiku a hádky se míchám. Ale to je také věc jistá, coby ublížení mé osobě se týkalo, že nebudu na ony zákony tuze dbát; nebo božské i lidské právo dovoluje, aby se každý bránil, když mu se křivda činí.

Já jinak nepovídám, pravil D. Quijote; ale co se týká toho, pomáhati mně proti rytířům, musíš svou přirozenou prchlivost držet na uzdě.

Slibuju, že tak učiním, odpověděl Sancho, a že mi bude ten příkaz tak svatý, jako neděle Páně.

Když takto rozmlouvali, spatřili na silnici dva bratry z řádu svatého Benedikta, jedoucí na velbloudech, nebo mezkyně, na kterých seděli, nebyly nic menší. Měli pocestní okuláry a stínidla. Za nimi jel vůz se čtyrmi nebo pěti jezdci jej provázejícími a dvěma pacholky od mezků pěšími. Ve voze seděla, jak se pak zvědělo, nějaká biskajská paní, jedouc do Sevilly za svým manželem, který měl odplouti do Indie za znamenitým úřadem. Ti bratři s ní nejeli, ač tou samou cestou se brali.

Jak mile D. Quijote je uzřel, pravil svému zbrojnoši: Buď se mýlím, anebo to bude to nejslavnější dobrodružství, co jich kdy se událo; nebo to černé tam budou asi, ano bezpochyby jsou nějací kouzelníci, kteří nějakou ukradenou princeznu v tom voze mají, i musím vší silou toto bezpráví potrestati.

To bude horší, než ty větrné mlýny, pravil Sancho; vždyť pane, jsou to bratři svatého Benedikta a vůz ten bude nějakým pocestným patřiti. Dejte si říci a považte, co činíte, ať Vás čert zas neošidí.

Já ti již řekl, Sancho, že ty dobrodružstvím pranic nerozumíš; co já povídám, je pravda a hned to uhlídáš.

A to řka pojel ku předu a do prostřed cesty, kudy bratři přijížděli, se postavil. Když byli tak blízko, že myslil, že budou moci slova jeho slyšeti, zvolal hlasem vysokým: Lidé bezbožní a ďábelští! propusťte v tu chvíli ty vznešené princezny, jež v tomto voze máte zajaté; pakli ne, připravte se na jistou smrt za spravedlivý trest hříšných svých skutků.

Bratři zastavili a s úžasem, jak nad podobou D. Quijota, tak nad jeho slovy, státi zůstali. Pak odpověděli mu na to: Pane rytíři! my nejsme žádní bezbožní ani ďábelští lidé, nýbrž dva duchovní z řádu sv. Benedikta a jedeme svou cestou, aniž víme, jsou-li v onom voze jaké zajaté princezny anebo ne.

Já na žádnou výmluvu a lest nedám, neb já vás znám, zrádná čeládko, pravil D. Quijote a nečekaje více na odpověď, zabodl svého Rocinanta a namířeným kopím po prvním mnichu hnal s takovou zuřivostí a silou, že kdyby mnich nebyl s mezka spadl, on by mu byl s něho na zem pomohl, k tomu zle poraněnému aneb docela nebožtíku. Druhý duchovní, když viděl, jak s jeho bratrem se nakládá, pobodnul v boky svou mezkyni a do pole na útěk, rychleji než vítr, se dal.

Sancho Panza vida mnicha na zemi, slezl rychle se svého osla, běžel k němu a ze šatů jej svlékat začal; v tom ale přišli oni dva pacholci mnichů a ptali se ho, proč jej svléká. Sancho pravil, že mu to právem náleží, jakožto kořist z boje, který pán jeho byl vyhral. Pacholci, kteří žertu nerozuměli, aniž čeho o boji a kořisti věděli, vidouce, že D. Quijote již byl odjel a s oněmi ve voze mluví, popadli Sanchu, mrštili jím o zem a jako žito ho zmlátili, že bez sebe na zemi ležeti zůstal.

Mnich ovšem ani chvílku neváhal a celý ustrašen, uděšen a zbledlý na mezka vsedl a za svým soudruhem uháněl, kterýžto hodný kus odtud naň čekal a, jaký konec asi to překvapení vezme, pozoroval. Nechtějíce déle čekati dali se oba na cestu, křižujíce se více, než kdyby ďábla byli v patách měli.

D. Quijote, jak pověděno, rozprávěl s paní ve voze a pravil jí: Vaše sličnost, paní moje, může nyní úplně dle své libosti jednati, nebo hrdost Vašich lupičů jest již poražena tímto mým statečným ramenem a, abyste dlouho netoužila zvědět jmeno moje, vězte, že se jmenuju Don Quijote de la Mancha a jsem rytíř dobrodružný a bludný, láskou k nevyrovnáné, krásné slečně Dulcinei z Tobosa raněný. A za službu a dobrodiní, které jsem Vám prokázal, nežádám nic jiného, než abyste do Tobosa nazpět se obrátila, tam místo mne před onu slečnu se dostavila a jí oznámila, co jsem pro Vaše osvobození byl učinil.

Celou tuto řeč D. Quijotovu jeden z jezdců vůz provázejících, rodilý Biskajčík, poslouchal, kterýžto vida, že nechce dát vozu dále jeti, a chce, aby záhy do Tobosa se obrátil, přijel k D. Quijotu a popadnuv ho za kopí, pravil v špatné řeči kastilské a ještě horší biskajské: Jděte po svých, rytíři, nebo na mou duši, jestli ten vůz nepustíte, zmelu Vás, jako že jsem Biskajec.

D. Quijote mu dobře porozuměl a s velikou mírností na to odpověděl: Kdybys byl rytířem, jako že jím nejsi, bylbych již tvou drzost a opovážlivost potrestal, Ty otrocká duše!

Já že ne rytíř! křičel Biskajčík, na mou duši, ty lžeš, jako křesťan! Zahoď kopí a vytas meč a uhlídáš, čí vlk kozu ponese. Biskajec na zemi, šlechtic na moři, šlechtic u všech čertů! anebo v hrdlo lžeš, pravíš-li něco jiného.

Hned to uhlídáš, pravil Agrages, odpověděl D. Quijote, a odhodiv kopí na zem, tasil svůj meč a štít na ruku navléknuv hnal po Biskajci a zabiti ho chtěl. Což když Biskajčík viděl, bylby rád s mezkyně slezl, protože byla najata a špatná a nebylo lze, na ni se spolehnouti; avšak rytíř naň tak prudce hnal, že sotva byl s to, meč svůj vytasiti. Dobře mu ale přímo vhod, že se u vozu nacházel a s něho polštář si vzíti mohl, který mu za štít sloužil, načež hned do sebe se dali, jako dva úhlavní nepřátelé. Ostatní lid je chtěl smířit, ale nebylo možná; nebo Biskajčík křičel ve své drchané řeči, nedají-li mu ten boj skončit, že on je všecky i s paní pobije. Paní ve voze mřela leknutím a strachem nad tímto divadlem a poručivši vozkovi, aby trochu stranou poodjel, z podálí na strašnou bitvu se dívala. Zatím ťal Biskajčík D. Quijota mečem do ramena tak ukrutně, že kdyby nebylo jeho štítu bývalo, až po pás bylby jej rozťal.

Když D. Quijote tuto strašlivou ránu ucítil, zvolal hlasem velikým řka: O paní srdce mého, Dulcineo! květe krásy! Přispějte svému rytíři, kterýžto pro zadostučinění Vaší spanilosti tento krutý boj podniká! A to říci, meč napřahnouti, štítem se ukryti a po Biskajci hnáti, bylo jedno okamžení, neb on si předevzal touto jedinou ranou boji konec učiniti.

Vida Biskajčík, kterak naň žene a poznav z toho jeho neohroženost, umínil Bi, mu nepovoliti a chráněn polštářem útok jeho očekával. Ale jeho mezek nedal se ani v pravo ani v levo říditi, protože pro unavenost ani krok s místa učiniti nemohl a kromě toho takovým hloupostem nebyl zvyklý.

Jel tedy, jak již praveno, na opatrného Biskajce D. Quijote s mečem napřaženým a chtěl jej v půli rozštěpiti. Biskajčík ale jej též s mečem napřaženým a ukryt za svým polštářem očekával; všickni přítomní s bázní a pochybností očekávali, co asi z těch hrozných ran, jimiž si hrozili, vypadne. Paní vozu a její služky skládaly na tisíce slibů a slibovali tisíc obětí všem obrazům a místům posvátným ve Španělích, aby Bůh jejich zbrojnoše a je samé z tak velikého nebezpečí, v němž se nacházeli, vysvobodil.

Avšak škoda, že právě v tom spisovatel této historie o půtce té přestává, omlouvaje se, že nebyl nalezl více psáno o činech D. Quijota, než co již pověděl. Zato ale druhý spisovatel díla toho nevěřil, žeby tak znamenitá historie byla propadla zákonům zapomenutí, aneb žeby tak málo zvědavých lidí na Manche bylo bývalo, aby ve svých archivech neb knihovnách nějakých listin nebyli měli, o tomto znamenitém rytíři jednajících. A v tomto domnění nepochyboval, že skončení této utěšené historie nalezne, jež také s Boží pomocí našel a bude moci v příští kapitole vypravovati.