Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola devátá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola osmá	Kapitola devátá	Kapitola desátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola devátá
Podtitulek:	Závěrek a konec strašné půtky statečného Biskajce s chrabrým Manchanem.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 40–43. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Zůstavili jsme v předešlé kapitole této povídky statného Biskajce a chrabrého Dona Quijota s meči vytasenými a napřaženými, jakoby dvě strašné rány si zasaditi chtěli; což kdyby skutečně bylo se stalo, aspoň byliby se rozpoltili, shora až dolů rozťali a jako granatové jablko rozskočili.

V tom rozhodném okamžení ale skladatel nás opustil; přervalť náhle nit svého zajímavého vypravování a ni pokynutí nám nedal, kdebychom pokračování hledati mohli. To mne velmi bolně dojalo a potěšení z toho, co jsem již byl četl, obrátilo se záhy v mrzutost, když jsem pomyslil, jak asi těžkým způsobem bude nalézti tak velikou čásť, která dle mého zdání od této tak pěkné povídky scházela.

Zdálo se mi věcí nemožnou a příliš nespravedlivou, aby tak výtečnému rytíři nebyl se dostal nějaký učenec a sepsání nevídaných činů jeho na se nebyl vzal. Vše to se dostalo každému bludnému rytíři, který, jak se praví, na dobrodružství byl vyjel; mělť každý z nich jednoho nebo dva umělé muže, kteří nejen činy jeho spisovali, ale i ty nejnepatrnější myšlénky a titěrnosti vyličovali, byťby sebe tajnější byly bývaly. Neměl tedy tak výborný rytíř býti tak nešťastným, aby mu se nedostalo, čím sám Platir a druzí všickni oplývali. A tudy mi nebylo možno, myslit, aby tak utěšený příběh byl zůstal necelý a kusý, a přičítal sem vinu zlobě času, toho zhoubce všech věcí, který jej buď již byl ztrávil anebo na dlouhý čas ukryl.

S druhé strany zdálo se mi, že když mezi jeho knihami Lék proti žárlivosti a Nymfy kenarské, knihy tak nové, se našly, též jeho příběh nový býti musí, a, kdyby i psán nebyl, v paměti lidu oné vsi a jejího okolí bude. Toto domnění naplňovalo mne nepokojem a dychtivostí, zvědět úplný a v skutku celý život a neobyčejné skutky našeho znamenitého Španěla, D. Quijota de la Mancha, hvězdy a zrcadla zemanstva mancheského, prvního, jenž za našich dob a v tomto tak strastiplném věku se byl vydal v nesnáze a svízele rytířství dobrodružného, co obhájce nevinnosti, pomocník vdov a sirotků, ochrance panen, obzvláště takových, co bez ujmy svému panenství, pěšky, na koni neb oslu s ostruhami a bičem po horách a dolech se potloukaly, a které, pakliže náhodou nějaký zlosyn, nebo hanebný pastýř, neb nemrava rytíř je nezmrhal, před časy v osmdesátém roce svém, ač po celý ten čas pod střechu nebyly přišly, tak nevinny do hrobu šly, jako matky, které je byly porodily.

Pravím, že tedy pro tu a mnohou jinou příčinu náš šlechetný D. Quijote věčné památky a chvály hoden jest, při čemž také mně pochvala upříti se nesmí za práci a pilnost; kterou jsem na hledání konce této krásné historie vynaložil. Vím však také dobře, že kdyby nebe, osud, štěstí nebyly mne podporovaly, svět přece potěšení a zábavu bylby musel opykati, kterých ten, kdo příběh ten pozorně bude čísti, skoro po dvě hodiny bude moci požiti.

Příběh nálezu toho jest následující. Když jsem byl jednoho dne na trhu v Toledě, přišel k jednomu hedvábníkovi jakýs hoch s nějakými listy a starým papírem naprodej a, že jsem milovník čtení, třeba to i starý papír s ulice byl, puzen touto svou přirozenou náklonností, vezmu jeden balík z nich a poznám, že to jest písmo arabské. Ačkoli jsem je znal, neuměl jsem je čísti, a ohlížel se po nějakém Móru, aby mi je přečetl. A nebylo těžko takového tlumočníka najíti, jako snad, kdybych byl znatele některé jiné, lepší a starší řeči hledal. Náhoda mi tedy jednoho záhy namátla, kterýžto, když jsem mu žádost svou vyjevil a spis do ruky dal, u prostřed jej otevřev a trochu v něm četv, do smíchu se dal. Já se ho ptal, čemu se směje? a on mi odpověděl, že tomu, co jest v knize té na kraji poznamenáno. Já pravil, aby mi to přeložil, a on řekl se smíchem: Tuto jest na kraji napsáno: Onna Dulcinea del Toboso, o které v tomto spisu tolikráte je řeč, uměla prý mezi všemi ženskými na Manche nejlépe vepřovinu nasolovat. Slyše Dulcineu del Toboso jmenovat, zarazil jsem se a byl jsem překvapen, nebo hned mně napadlo, že ty papíry příběh D. Quijota obsahujou. V tomto domnění přiměl jsem jej, aby začátek přečetl, načež on ochotně arabštinu na španělštinu s místa překládaje, pravil, že tam stojí: „Příběh D. Quijota de la Mancha sepsaný Cidem Hametem Benengelim, dějepiscem arabským.“

Mnoho opatrnosti jsem potřeboval, abych svou radost zatajil, když jsem název knihy slyšel, a uchvátiv je hedvábníkovi všecky ty papíry za půl realu od hocha jsem koupil, kterýžto, kdyby byl chytrý býval a věděl, proč já je chci, přes šest realů by byl dostati mohl.

Zašel jsem hned s Mórem do kláštera hlavního chrámu a žádal jej, aby mi všecky ty listy, co o D. Quijotu jednají, na jazyk španělský přeložil, nic z nich nevynechal, aniž k nim co přidal, a slíbil jsem mu za to mzdu, jakou sám žádati bude. Chtěl padesát liber hrozinek a dvě měřice pšenice a zaručil se, že dobře, věrně a hezky stručně je přeloží; načež já, abych mu práci usnadnil a tak dobrý nález z rukou nedal, jsem jej vzal s sebou domů, kde on, téměř za půldruhého měsíce, jej celý, jak tuto zní, přeložil.

Na prvním listu byla velmi trefně vyobrazena bitva D. Quijota s Biskajcem, nacházejících se právě v tom postavení, jak naše historie povídá, s napřaženými meči; jeden byl zakryt svým štítem, druhý polštářem a mezkyně Biskajčikova byla tak věrně vypodobněna, že již zdaleka na ní bylo vidět, že jest najata. Biskajec měl u nohou podpis: D. Sancho de Azpeitia, což asi jeho jmeno bylo, a pod nohami Rocinantovými bylo napsáno: D. Quijote. Rocinante byl ku podivu dobře vyobrazen; tak vysoký a táhlý, tak tenký a hubený, se hřbetem tak zubatým a ostrým, že patrně ukazoval, s jakým důmyslem a pro které vlastnosti mu jest dáno jmeno Rocinante. Vedle něho stál Sancho Panza, drže za ohlávku osla svého, u jehož nohou opět jiný podpis: Sancho Zancas byl, a to asi proto, že měl, jak obraz ukazoval, veliké břicho, krátké tělo, a tlustá stehna. Z té příčiny také asi jest mu dáno přijmí Panza (břicháč) a Zancas (stehnáč), které obojí náš příběh několikráte mu dává. Bylo ještě jiné podrobnosti vidět; ty ale byly všecky malé váhy a není jich k pravdivosti historie zapotřebí, ač žádná není špatná, když je skutečná. Daloliby se ale proti pravdivosti této co namítati, mohloby to být jen to, že její skladatel byl Arab, ješto národu tomu je lež přirozena, ačkoliv, poněvadž jsou tací nepřátelé naši, spíše dá se domýšlet, že v ní raděj něco jest vynecháno, nežli přidáno. A tudy se mi zdá, že když byl mohl a měl rozvléci péro u chvále tak výtečného rytíře, tuším naschval mlčením ji pomine, což jest ovšem veliká chyba a znamení zlého srdce, jelikož dějepisci mají býti svědomití, pravdomluvní a nikoliv stranní. Ani zisk, ani bázeň, hněv ani náklonnost nemají dát jim ušinouti se od cesty pravdy, jejíž otcem je dějepis, odpůrce času, poklad činů, svědek minulosti, příklad a výstraha přítomnosti, rádce budoucnosti. V příběhu tomto bude zajisté vše se nalézat, co příjemnosti se týče a, bude-li přece něco podstatného scházet, jsem přesvědčen, že se to spíše vinou šelmy autora, nežli pro nedostatek předmětu stalo. Konečně druhý díl jeho, podle překladu, následovně začínal:

Bylotě jakoby napřažené a pozdvižené meče těchto dvou chrabrých a rozezlených soupeřů nebi, zemi i peklu byly hrozily; taková byla jejich neohroženost a zuřivost. První co dal ránu, byl zlostný Biskajec a dal ji s takovou silou a s takým vztekem, že kdyby meč v ráně nebyl se ztočil, jí jen byloby dosti bývalo k ukončení této tuhé půtky a všech dobrodružství milého rytíře našeho. Ale dobrý osud, jenž jej k větším věcem zachoval, zvrátil meč protivníka jeho tak, že ačkoli jej do levého ramena udeřil, jiné škody mu neučinil, leč že po celé té straně brnění mu srazil a hodný kus přílbice spolu s kusem ucha s sebou vzal, což vše se strašným rachotem na zem se sřítilo. Pomoz Pánbůh! a kdoby byl s to, popsat nyní úplně vztek, který srdce našeho Manchana pojal, vidoucího, co s ním se děje. Třeba toliko povědít, že znovu ve třmenech ze vztýčil a meč oběma rukama popadnuv s takovou zuřivostí po Biskajci ťal a tak dobře na polštář a hlavu jej udeřil, že on vzdor své dobré záštity, jakoby nějaký vrch naň byl padl, nosem, ústy a očima krvácet počal a na mezkyni se potácel; bylby jistě s ní spadl, kdyby rukama za krk nebyl jí se uchytil. Přitom ale přece nohy ze třmenů pustil a záhy i ruce mu ochábly, načež mezkyně tou strašnou ranou zplašena do pole na útěk se dala a po několiku skocích pána svého na zem shodila. D. Quijote s velikým poklidem na to patřil a uviděv jej spadnouti s koně skočil a s rychlostí k němu běžel. Namířiv mu ostří meče svého do oči, pravil, aby mu se vzdal, pakli ne, že hlavu mu utne. Biskajec byl tak pomaten, že ani slova promluviti nemohl a byloby mu zle se vedlo, jak byl D. Quijote rozvzteklen, kdyby paní z vozu, jež posud s velikou úzkostí na půtku tu hleděly, nebyly k němu přiběhly a s velikou vroucností jej prosily, aby jim tu milost a libost prokázal a tomu zbrojnoši jejich život daroval. Na to D. Quijote slavně povznesl hlas svůj a pravil s důrazem: Zajisté, sličné dámy, velmi rád učiním, oč mne žádáte, avšak stane se to s jistou výminkou a úmluvou; rytíř tento musí totiž mi slíbit, že půjde do dědiny Tobosa a mým jmenem před nevyrovnanou donnu Dulcineu se dostaví, aby ona s ním dle své libosti učinila.

Ustrašené a ulekané paní nerozmýšlely se dlouho nad řečí D. Quijotovou a netázajíce se, kdoby ona Dulcinea byla, slíbily mu, že zbrojnoš vše učiní, co od něho mu jest veleno.

Tedy, řekl D. Quijote, na víru slova toho, mu více neublížím, ačby toho ode mne velmi zasluhoval.