Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola desátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola desátá
Podtitulek: O pěkné rozmluvě D. Qujjoia se Sanchem Panzou, jeho zbrojnošem.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 44–48. Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

Zatím již byl vstal Sancho Panza, kterému pacholci mnichů hodně byli natloukli, a hledě na zápas svého pána D. Quijota, prosil v srdci svém Boha, aby mu vítězství ráčil dáti a on nějaký ostrov vydobyl, na kterémby by jej, jak mu slíbeno, vladařem učiniti mohl. Vida však, že již je po boji a že pán opět na Rocinanta sedá, šel mu podržet třmen a dříve ještě, než na koně vstoupil, vrhl se před ním na kolena a ujav jej za ruku políbil mu ji a pravil:

Račte, V. Milosti pane D. Quijote, učiniti mne vladařem na ostrově, který jste v tuhém boji tomto vydobyl; nebo, byťby sebe větší byl, cítím se, že jej dovedu zpravovat tak dobře, jako kdo jiný, jenž byl kdy na světě nad ostrovy panoval.

D. Quijote mu na to odpověděl: Věziž, brachu Sancho, toto dobrodružství a jemu podobná nejsou dobrodružství s ostrovy, nýbrž dobrodružství na křižovatkách, v kterých nic jiného nelze získati, než několik ran do hlavy aneb o kus ucha přijíti. Však měj strpení a ono zajisté se nahodí nějaké dobrodružství, kde budu moci tě nejenom vladařem ale i něčím více udělati.

Sancho mu na to velice děkoval a znovu ruku a okraj brnění mu políbiv na Rocinanta sednouti pomohl; pak sám na svého osla vylezl a jel za svým pánem, kterýžto po skončené přihodě s paními ani se nerozloučiv, aniž slova s nimi promluviv blízkým lesem se bral. Sancho na svém hovadu za ním klusal, a že Rocinante pospíchal a on pozadu zůstával, byl nucen na svého pána volati, aby posečkal. D. Quijote to učinil a Rocinanta uzdou zadržel, až unavený zbrojnoš k němu dojel.

Pane, mně se zdá, pravil na to Sancho, žeby bylo radno, abychom do některého kostela se utekli; nebo tomu, co jste s ním se bil, bude bez pochyby zle a on nejspíše celou tu příhodu svatému bratrstvu udá, které pak nás chytí. Věru, stane-li se to a, než my z vězení vyvázneme, bude se nám hřbet zle potit.

Mlč! řekl na to D. Quijote. Viděl, nebo četl jsi kdy, aby dobrodružný rytíř byl před soud pohnán býval pro vraždy, které byl spáchal?

Já v těch věcech arci nejsem pranic prohnán, odpověděl Sancho Panza; to ale vím, že svaté bratrstvo po těch pátrá, kteří se veřejně perou, a do toho ostatního se nepletu.

Však neměj starosti, příteli, pravil D. Quijote; nebo já bych Tě vysvobodil z rukou Chaldejských, neřkuli z rukou sv. bratrstva. Pověz mi ale na svou duši, viděl-lis kdy na celém povědomém světě udatnějšího rytíře nade mne? A nebo četl-lis kdy o někom, žeby byl míval více statečnosti v útoku, více síly, vytrvalosti, více hbitosti v sekání neb více rychlosti u vítězení?

Abych řekl pravdu, odpověděl Sancho, já jsem nikdy nic nečetl, nebo neumím ani číst ani psát; však to musím dosvědčit, že odvážlivějšímu pánu, než že V. Milost, jaktěživ jsem nesloužil. Jenom dej Bůh, aby tato odvážlivost nás tam nepřivedla, kam jsem povídal. Ale prosím V. Milosti, abyste si to ucho zavázal, teče Vám mnoho krev z něho a já tu mám třepenku a trochu bílé masti v tlumoku.

Toho ničeho nebude třeba, odpověděl D. Quijote; neb já hodlám si udělat lahvičku balzámu Fierabrasova a jedinou kapkou mnoho času i léků se ušetří.

Jakoupak lahvičku a co je to za balzám? ptal se Sancho Panza.

To je balzám, odpověděl D. Quijote, na který mám recept v paměti a s kterým nemusím se smrti báti, ani myslit, že od nějaké rány zemru. A až jej udělám, dám jej tobě a ty nebudeš muset nic jiného udělat, než, když uvidíš, že v některém boji v půli jsem přeťat, jak to častokráte se stává, že ten díl těla, který na zem spadne, dobře a opatrně, dřív než krev ustydne, ke druhé půlce, která v sedle zůstala, přiložíš. Pak hned mi na to dáš jen dvakrát toho balzámu se napít a v tu chvíli zase zdráv budu, jako ryz.

Je-li tomu tak, pravil Sancho, v tu chvíli vlády nad ostrovem se odříkám a za své mnohé a dobré služby žádné jiné odměny nechci, než aby V. Milost mi dala recepis na tuto výbornou vodičku; nebo já jsem přesvědčen, že každý mi za lot rád dva reály dá a já nepotřebuju více, abych tento život se ctí a beze starosti tráviti mohl. Ale třeba také vědět, mnoho-li jeho příprava stojí?

Ani tři reály ne a mohou se ho udělati tři žejdlíky, odpověděl D. Quijote.

To jsem blázen! odvětil Sancho, proč tedy váháte, V. Milosti, jej udělat a mne tomu naučit?

Mlč, příteli! odpověděl D. Quijote, nebo já zamýšlím ještě větším tajnostem tě naučiti a větších milostí ti prokázati. Nyní ale musím to ucho si zavázat, nebo mne bolí, že již toho mám dost.

Sancho vyndal z tlumoku třepení a mast. Když ale uviděl D. Quijote, že má přilbici rozbitou, div že se nezbláznil, a položiv ruku na meč a očí k nebi pozdvihnuv pravil: Přisáhám Bohu všemohoucímu a na všecka čtyry svatá evangelia, kde nejobšírněji jsou psána, že budu živ jako slavný markýz mantuanský živ byl, když byl se zapřisáhl, pomstit smrt synovce svého Valdovina, nejísti totiž chleb svůj u stolu, aniž kochati se s ženou, mimo jiné věci ještě, na které se nyní nepamatuju, které ale také k tomu patří, pokud se úplně nepomstím nad tím, jenž mi tuto urážku byl učinil.

Slyše to řekl Sancho: Račte povážit, V. Milosti, že pakli onen rytíř splnil, co jste mu rozkázal, totiž dostavil-li se k slečně Dulcinei de Toboso, že již učinil, co měl, a nedopustí-li se nového provinění, žádného trestu již nezasluhuje.

Dobřes podotkl a výborně řekl, pravil na to D. Quijote, a já tedy svou přísahu odvolávám ve všem, co opětné pomsty se dotýče; avšak skládám ji znovu a zavazuju se, že povedu život takový jak jsem pravil, dokud na nějakém rytíři mocí nedobudu jinou přilbici, takovou a tak dobrou, jako byla tato. A nemysli, Sancho, že to bez předložení činím, nebo mám koho v tom následovat, jelikož to samé se událo s přilbici Mambrinovou, která Sacripantu tak draho přišla.

Vem čert tyto Vaše přísahy, pane můj, zvolal Sancho; nebo jsou nám k veliké škodě a proti všemu svědomí. Rekněte mi, nepotkáme-li za kolik dní člověka s přilbicí, co si počneme? Nač takovou přísahu plnit, která má tolik nepříjemného a obtižného, jako, spát nesvlečenu, pod šírým nebem mimo jinou mnohou trýzeň, která v přísaze toho starého blázna markýza mantuanského, přichází, jehož Vy nyní obnoviti chcete. Pomyslete jenom, Vaše Milosti, že po všech těchto cestách žádní ozbrojení lidé nechodí, nýbrž jen samí mezkáři a vozkové, kteří žádných přilbic nenosí, ba ani snad jich jmenovat neslyšeli.

Ty se mýlíš, pravil D. Quijote, nebo nebudeme ani dvě hodiny na těchto křižovatkách a uhlídáme více ozbrojených, než jich přišlo na Albraku krásnou Angeliku dobývat.

Dobře tedy, staň se! pravil Sancho, a dej Bůh, aby se nám dobře dařilo a brzy přišla doba, kde ten ostrov dobudeme, který mi tolik starostí dělá, že div ní neumru.

Já jsem Ti už řekl, Sancho, odvětil na to D. Quijote, nepřipouštěj si proto žádných starostí, nebo nebude-li ostrova, je tu království dinamarské neb sobradisské, které je pro tebe jako stvořeno, a že budeš na pevné zemi, budeš moci ještě radši býti. Avšak nechme toho na příhodnější čas, a podívej se, máš-li co v tlumoku k jídlu a, nebo ohlédněme se po nějakém hradu, kde bychom tu noc zůstali a já ten balzám, o kterém jsem ti pravil, udělat mohl; nebo, Bůh je svědek, že mne to ucho tuze bolí.

Mám tu cibuli, kus sýra a několik drobtů chleba, pravil Sancho, ale to není potrava pro tak statného rytíře, jako jest V. Milost.

To jsi na omylu, odpověděl D. Quijote; nebo věz, Sancho, že to jest ctí pro rytíře dobrodružného, nejísti třeba celý měsíc, a jí-li, ať je to, co mu právě se naskytne. I bylbys o tom se přesvědčil, kdybys tolik historií byl četl, jako já. Neb ačkoliv jich tak mnoho bylo, přece v žádné jsem nenalezl, žeby dobrodružní rytíři byli jedli, leda když se stalo, že jim ke cti skvostná hostina jest dána; kromě toho mívali dosti na nedostatku. A ačkoliv se rozumí, že nemohli býti bez jídla a bez vykonávání jiných potřeb přirozených, ješto byli v skutku lidé, jako my, třeba též si myslit, poněvadž největší díl svého života po lesích a pouštích, a to bez kuchaře jezdili, že jich nejobyčejnějším pokrmem taková sprostá strava byla, jako ty nyní mi podáváš. Neber si to tedy k srdci, příteli Sancho; jeť to má libost a ty ani svět nepředěláš, ani základy dobrodružného rytířství nevyvrátíš.

Odpusťte mi, V. Milosti, pravil Sancho; nebo poněvadž já, jak jsem Vám již řekl, ani číst ani psát neumím, nemohu pranic o základech rytířství věděti. Budu tedy budoucně svůj tlumok rozličným suchým ovocem pro Vaši rytířskou milost opatřovat, pro sebe ale, sprostého člověka, věcmi od peří a jádra jej naplňovat.

Já jsem neřekl, pravil na to D. Quijote, že rytíři nic jiného jíst nesmějí, než ovoce, jaks pravil, ale že ono jejich nejobyčejnější stravou má býti, mimo některé ještě byliny polní, jež oni dobře znali a já také znám.

Dobrá věc je to, odpověděl Sancho, znát takové byliny; nebo tuším, že mnohý den tato známost nám bude velice prospěšná.

Na to vyndal z tlumoku ty věci, o kterých povídal, a oni oba pokojně a svorně jísti začali; že ale přece po nějakém noclehu toužili, v krátkosti prosté a nuzné jídlo své odbyli. Vsedše záhy na svá hovada hleděli do vsi se dostati, dříve, než se stmí; avšak slunce jim zapadlo a s ním i naděje, dojeti tam, kam chtěli, právě u jakýchsi baráků kozáckých. Umínili si tedy zde přenocovati, a, ačkoliv to Sancha velmi trápilo, že do vsi nedojeli, byl jeho pán tomu velmi rád, že bude moci pod šírým nebem spáti; nebo se mu zdálo, že pokaždé, když se mu to přihodí, jest to proň nová příležitost, rytířského ducha svého osvědčiti.