Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola jedenáctá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola desátá	Kapitola jedenáctá	Kapitola dvanáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola jedenáctá
Podtitulek:	Co Donu Quijotu s několika pasáky koz se přihodilo.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 49–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Jest od pasáků vlídně přijat a Sancho, co nejlépe mohl, Rocinanta opatřiv, šel po vůni, která z několiku kozích kýtek, které v kotli u ohně se vařily, pocházela. A ačkoliv by byl rád zkusil, jsou-li dost, aby z kotle do žaludku se překládaly, musel nechati tak; neb kozáci je od ohně vzali a prostřevše několik ovčích koží, velmi zkrátka svou prostou večeři přistrojili a je oba na důkaz upřímné vůle své k ní pozvali. Oněch šest, co u bravu se nacházeli, kolem koží se posadilo; Dona Quijota ale s velikou zdvořilosti poprosili, aby na obrácené koryto se uhostil. D. Quijote si sedl a Sancho zůstal státi, aby mu číši, která z rohu byla udělána, podávati mohl.

Vida ho pán jeho státi, pravil mu: Abys věděl, Sancho, jakou dobrotu dobrodružné rytířství do sebe má, a jak snadno možno těm, jenž mu jakýmkoli způsobem slouží, ke cti a vážnosti před lidmi přijíti, chci, abys tu po mém boku a ve společnosti dobrých lidí těchto se posadil a byl jedno se mnou, jenžto jsem tvůj pán a skutečný velitel. Jez se mnou z jedné mísy a pij, odkud já piju; neb o rytířství dobrodružném lze to samé říci, co o lásce se praví, že všecko sobě rovným činí.

Mnoho díků, pravil Sancho; však musím V. Milosti říci, že mně, když jen mám co jíst, tak dobře ano lépe se to jí stoje, než kdybych vedle císaře seděl. A také, mám-li s pravdou ven, mně chutná mnohem lépe to, co ve svém koutku jím, bez ostychu a okolků, třeba to byl chléb a cibule, než bažanti u cizého stolu, kde musí člověk pořád se upejpat, málo jíst, často se omlouvat, nesmí si odkýchnout ani zakašlat, když mu chuť přijde, aniž co učinit, co samota a svoboda s sebou přináší. Pročež, pane můj, račte tuto čest, kterou V. Milost mně, svému služebníku, chce prokázat a již dobrodružné rytířství s sebou nese, k němuž já náležím, jsa V. Milosti zbrojnošem, račte prosím čest tu v něco mně pohodlnějšího a prospěšnějšího obrátit. A proto poníženě děkuju, jakoby se bylo stalo; bez toho budu moci do nejdélší smrti býti.

Proto ale přece musíš si sednout, pravil na to D. Quijote; nebo, kdo se ponižuje, bývá povýšen. — Vzav jej za ruku, přinutil ho, že vedle něho se posadil.

Kozáci té řeči o rytířích a zbrojnoších nerozuměli, toliko jedli, mlčeli a na své hosti se koukali, kterak s velikou chutí co pěst veliké kusy kozloviny hltali. Když bylo po mase, vysypali sladkých žaludů na kůže a při tom půl sýrce, tvrdšího, než kdyby z vápna byl býval, předložili. Roh mezi tím nezahálel, neb koloval tak pilně, pln a prázden, jako okov u studně, že snadno jeden ze dvou měchů tu se nacházejících jest vyprázdněn.

Potom, když D. Quijote svůj žaludek náležitě byl upokojil, vzal hrst Žaludů a chvíli na ně hleděv hlas svůj pozvedl řka: Šťastný věk a blažení časové oni, jež staří zlatými jsou nazvali, ne proto, že tenkrát zlato, jež za tohoto železného věku tak se cení, za oněch šťastnějších dnů snadněj se nabývalo, nýbrž proto, že ti, co za těch časů žili, oněch dvou slov mé a tvé neznali. Ve šťastném věku tom byly všecky věci společné a nikdo nemusel k nabytí své denní obživy ničeho činiti, leč ruku natáhnouti a dosáhnouti si jí s mohutných dubů svým sladkým a výborným ovocem přívětivě kynoucích. Průzrační pramenové a šumné řeky zdravou a průhlednou vodu poskýtaly. Ve skalních skulinách a dutých stromech mívaly pilné a umělé včely svou obec, každé ruce bez ohledu ovoce své sladké práce podávajíce. Mohutní korkové svlékali beze všeho úsilí sami širokou a suchou kůru svou, aby se jí pokrývati mohly domy o sprosté koly podepřené a k ničemu jinému neurčené, než k záštitě přede zlobou počasí. Tehda byl samý mír, samé přátelství, samá svornost, aniž se opovážilo těžké rádlo zakřiveného pluhu útrobu milé první matky země otvírat a prohlížet; ona bez nucení rozdávala na vše strany z hojného a velikého lůna svého, co k obživě a radosti jejím tehdejším dítkám postačovalo. Ano tenkráte, kde nevinné a krásné pastýřky z úvalu do úvalu, s pahorku na pahorek, prostovlasé přecházívaly, nemajíce vice oděvu, než co slušnost žádá k zakryti toho co po vše časy nutno bylo zakrývati. Jejich ozdoba nebyla taková, jaké nyní se užívá: nach tyrský a ono tolikerým způsobem zmučené hedvábí; nýbrž několik zelených listů hořkého lupene s břečtanem a ony byly v tom sličné a slušelo jim to tak pěkně, jako nyní našim dvořankám ty neobyčejné a cizokrajné vynálezy, k nimž zahálčivá strojivost je přivedla. Tenkráte panoval u výjevech lásky nejčistější výraz duše bez hledaných a k jich vylíčení vymyšlených slov. Lest, šalba a zloba nechodily ještě v rouše pravdy a upřímnosti. Spravedlnost byla nepohnutelná a ni přízní ni ziskem zviklati se nedala, ježto ji nyní tak často matou, točí a kroutí. Libovolný výrok by nebyl mohl soudci ani na mysl přijíti, nebo tenkrát nebylo ani co ani koho soudit. Panenství a poctivost chodily samy, kde chtěly a bez bázně, žeby nezbednost a nekalý úmysl je urazil, a ony samy podle své vůle a libosti se zadávaly. Ale nyní, za těchto prokletých časů, není žádná panna jista, třeba ji skrýval a zavíral nějaký nový labyrint, jako byl kretský; nebo skulinami, ano s povětřím vniká tam svodná nákaza lásky a po celé jejich nevinnosti jest veta. A proto v pozdějších časech, kde tato nepravost více se zmáhala, povstal řád rytířů dobrodružných k ochraně pannen, záštitě vdov, prospěchu sirotků a ubohých. K řádu tomu, bratři kozáci, jimž já děkuju za dobré přijetí a pohostinství, které jste mně a mému zbrojnoši prokázali, náležím já, neb, ačkoli podle zákona přirozeného každý jest zavázán, býti přítelem rytířů dobrodružných, přece sluší se, jelikož vím, že vy, ačkoliv jste tuto povinnost svou neznali, mne jste přijali a častovali, abych vám dle možnosti za tuto dobrou vůli vaši poděkoval.

Celé této dlouhé řeči — jíž si ovšem ušetřiti mohl — podnětem byla hrst žaludů, která jej na zlatý věk upamatovala a ponukla, učiniti pasákům tento zbytečný výklad, který oni v tichosti a s podivením poslouchali.

Sancho také mlčel a žaludy čas si krátil, docházeje při tom za časté k druhému měchu, který, aby víno čerstvé zůstalo, na dubu visel.

Rytířova řeč trvala déle, než večeře. Nato ale pravil jeden kozák: Abyste v skutku mohl říci, že jsme vás podle své možnosti uctili, ať Vás, pane rytíři, jeden náš soudruh, který brzy přijde, svým zpěvem potěší. Je to vtipný hoch a velmi zamilovaný; mimo to umí číst, psát a hraje na skřipce, až milo poslouchat.

Kozák sotva dořekl a již bylo skřipce slyšeti, načež hned mladík as dvaadvaceti letý, zrůstu velmi pěkného, se objevil.

Soudruzi jeho otázali se, zdali již byl jedl a, když přisvědčil, pravil ten, jenž onu nabídku učinil: Tedy, Antonio, můžeš nám udělat tu radost a trochu zazpívat, aby tento pan host náš viděl, že i po lesích a horách jsou lidé, kteří hudbu umí; my jsme mu povídali o tvých pěkných schopnostech a žádáme tě, abys je okázal a nás ve lži nenechal. Prosím tě tedy srdečně, abys se posadil a zazpíval nám romanci o své lásce, kterou ti byl velebný pan ujec tvůj složil a která ve vsi tak tuze se líbila.

S radostí, odpověděl hoch a nedav se více pobízet, sednul si na dubový pařez, načež naladiv své skřipce, s velikou slušností takto zpívati se jal:

Já, Olalto, vím to dobře,
    Že mne tuze miluješ,
Ač mi slovem, ani okem
    Lásku svou nezjevuješ.

Důvtip tvůj — o, znám jej dobře —
    Poskytá mi naději,
Že poznání jedné lásky
    Jeví druhou později.

Arci že jsi kolikráte
    Již mi dala znamení,
Jakoby tvá duše ocel,
    Srdce bylo kamení.

Přece ale ze všech tvých slov,
    Jimiž jsi mne odbyla,
Vždycky aspoň slabá čáka
    Lásce mé se jevila.

Jako ptáče rohatinu
    Oblétala láska má,
Neměnila ji ni hrdost,
    Ani přívětivost tvá.

Máš-li trochu uznalosti,
    Pevnou důvěru já mám,
Že konečně žádoucího
    Přístavu se dodělám.

Ochotou-li, úslužností
    Srdce lze si získati,
Bude zajisté i vděku
    Mé muset se dostati.

Tys snad nevšimla si toho,
    Všickni však to viděli,
Že svou nedělní kazajku
    Nosil jsem i v ponděli.

Jelikož se oděv vždycky
    Chce dle lásky říditi,
Chtěl jsem já se také tvému
    Oku, holka, líbiti.

Tance nechal jsem i zpěvu,
    Děvče, tobě k vůli jen;
Tys jej sama slýchávala
    Od večera, až byl den.

Za to, že tě všude chválím
    A tvou krásu vynáším,
Ač to pravda — nepřátelství
    Ode mnohých odnáším.

Víš, co mi Terezka řekla,
    Když jsem tě tak velebil:
Místo anděla jsi, bloude,
    Opici si oblíbil.

Líčenou, s cizími vlasy,
    Obalenou pozlátkem,
A s někdejší skrovné krásy
    Posledním již ostatkem.

Já ji nadal, ona za to
    Bratra na mne poštvala,
Ten mě tolik zpohlavkoval,
    Že mne zabil bez mála!

Láska moje není hadr,
    Já tě nechci ošidit,
Ale upřímný úmysl
    Svůj ti mohu zaručit.

Lehké jesti jho manželské,
    Z hedvábí jsou otěže,
Strč svou šíji do chomoutu,
    A pojď se mnou do spřeže.

Pakli nechceš přísahám ti,
    Že vyvedu hrozný čin
Pojdu tu na poušti, nebo —
    Bude ze mne kapucín.

Takto skončil kozák svou píseň, a ačkoli D. Quijote ho prosil, aby ještě více zpíval, nepřivolil k tomu Sancho Panza, kterému se více spáti chtělo, než zpěv poslouchati. Proto tedy pravil svému pánu: Vaše Milost by již v skutku měla se ohlédnout, kde dnešní noc ztrávíme, nebo tito lidé za celý den se upracovali a nemohou s námi noc zpěvem trávit.

Však já ti rozumím, odpověděl na to D. Quijote, a pozoruju, že tvoje časté návštěvy měchu spíše odpočinutí nežli zpěv žádají.

Tuším, že my všickni, chvála Pánu bohu, odpověděl Sancho.

Já to nezapírám, řekl na to D. Quijote; avšak ustel ty si, kde chceš, nebo lidé mého povolání raději bdí než spí. Proto ale rádbych, Sancho, abys mi mé ucho zas převázal; bolíť mne notně.

Sancho vyplnil pánovu vůli a, když jeden pasák tu ránu uviděl, pravil, aby neměl starosti, že ví prostředek, po kterém snadno se zahojí. A vzav několik listů rozmaríny, které tu mnoho bylo, rozkousal ji, promíchal trochu solí a na ucho přiložil s tím doložením, že jiného léku nebude zapotřebí. A tak bylo také pravda.