Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola dvanáctá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola jedenáctá	Kapitola dvanáctá	Kapitola třináctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvanáctá
Podtitulek:	Co jeden kozák D. Quijotovi a jeho společníkům vyprávěl.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 55–59. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

V tom k nim přišel jiný mladík, který jim ze vsi potravu přinášel, a pravil: Víte-li pak, bratři, co ve vsi se stalo?

Jak bychom to mohli vědět? odpověděl mu jeden z nich.

Tedy vězte, vyprávěl příchozí, že dnes ráno onen pověstný a učený pastýř Chrisostom umřel a povídá se, že od lásky k oné čertové holce Marcelle, dceři bohatého Quillerma, která v pastýřských šatech po těchto horách se potlouká.

Marcellu myslíš? pravil jeden.

Ano tu, odpověděl kozák; a to je to nejpěknější, že on ve své poslední vůli nařídil, aby pod šírým nebem, jako pohana, a sice pod skalou tam u studánky vedle korkového dubu, jej pochovali. Pravíť se, a on sám to také povídal, že to je to samé místo, kde ji ponejprv uviděl. Mimo to prý také ještě jiných podobných věcí nařídil, které ale úřad nechce dát vyplnit, proto že mu se zdají býti pohanskými. Na to ale nejdůvěrnější přítel jeho, student Ambrosio, který s ním též za pastýře se přestrojil, naléhá, aby všecko na vlas se vyplnilo, jak byl Chrisostom poručil, nad čímž celá ves je pobouřena. Ale, jak se praví, stane se konečně, jak Ambrosio a ostatní jeho přátelé pastýři chtějí, a zejtra ho budou s velikou slávou tam, co jsem pravil, pochovávat. Myslím, že to bude pěkné podívání; já aspoň neopomenu jít tam se podívat, kdybych i věděl, že ani zítra do vsi se nedostanu.

To my také uděláme, pravili na to kozáci, a vrhneme kostky, kdo bude mít za nás všecky kozy hlídat.

Dobře máš, Pedro, řekl jeden z nich; avšak této opatrnosti nebude zapotřebí, nebo já zde za všecky zůstanu. Nepřičítejte to mi k zásluze anebo mé malé zvědavosti, nýbrž tomu, že jsem jsi nedávno zarazil trn do nohy a proto jít nemohu.

My ti za to přece děkujeme, řekl na to Pedro.

D. Quijote prosil Pedra, aby mu pověděl, kdo byl onen nebožtík a ta pastýřka; načež mu Pedro pravil, že, co on ví, byl zemřelý syn bohatého muže z jedné dědiny v těchto horách, který v Salamance mnohá léta studoval a konečně v domnění, že již jest dost učený a vycvičený, domů se navrátil. Zvláště povídali o něm, že dobře znal hvězdářství a všecko, co na nebi se sluncem a měsícem se děje, a on nám také v skutku vždycky s jistotou elypse slunce i měsíce předpovídal.

Eklypse jmenuje se to, příteli, a nikoliv elypse, když se tyto dvě největší hvězdy zatmí, pravil D. Quijote. Však Pedro nedav se touto maličkostí vytrhovat, povídal dále: Také uměl předpovídat, bude-li rok sírný, nebo neúrodný.

Žirný chceš říci, příteli, namítl D. Quijote.

Žirný, nebo sirný je všecko jedno, odmítl na to Pedro. Slovem, jeho radou otec i přátelé, kteří mu věřili, velice zbohatli, protože dělali, co on radil. Říkával: Tento rok sijte ječmen, přes rok se povede olej, a po tři následující léta nesklidí se ničeho.

Umění to se jmenuje astrologie, pravil D. Quijote.

Já nevím, jak mu říkají, ale to vím, že on to všecko, ba ještě více, věděl. Konečně za několik měsíců, co byl přišel ze Salamanky, ustrojil se po pastýřsku, s holí a v kožichu, a dlouhý šat studentský odložil. Spolu s ním učinil to také jeden dobrý přítel jeho, jmenem Ambrosio, někdejší jeho spolužák. Zapomněl jsem povědít, že byl nebožtík Chrisostom velmi dobrý veršovec a že dělával koledy k vánocům a písně na Boží Tělo, které hoši z naší vsi provozovali a všickni velice chválili. Když sousedé ony dva studenty tak podivně ustrojené viděli, celí se podivili a nemohli uhodnouti příčiny, jenž by je byla k této podivné změně pohnula. Tehda byl otec našeho Chrisostoma nebožtíkem a on byl se stal dědicem velikého jmění, jak movitého tak nemovitého, stáda dobytka většího i menšího a velikého množství peněz. Toho všeho byl tedy nyní mladík úplným pánem a v skutku také toho hoden; bylť velmi dobrý společník, milovník a přítel dobrých lidí a tvář jeho pouhá dobrota. Konečně začalo se pozorovat, že ono přestrojení nestalo se z jiné příčiny, leč že na těchto pustých stráních ona pastýřka Marcella, kterou Vám náš soudruh již jmenoval, se zdržovala, a že do ní ubohý Chrisostom se zamiloval. I musím Vám nyní povídat, co to je za holku, ta Marcella; musíte to zvědět, protože snad a beze snadu něco takového neuslyšíte, byťby jste i více let živi byli, nežli Cára.

Řekněte Sára, řekl D. Quijote, nemoha kozákovo překrucování slov snésti.

Cára byla dost dlouho živa, odpověděl Pedro, a budete-li mne, pane, neustále ze slov kárati, nebudeme ani za tak dlouhý čas hotovi.

Odpusťte, příteli, pravil D. Quijote; já jsem Vám povídal, že se nemá říkat Cára ale Sára; však jste pravil velmi dobře, že byla Sára dlouho živa. Pokračujte ve svém povídání a já vám již nebudu v ničem odpírat.

Tedy, můj milý, drahý pane, vyprávěl kozák, v naši vsi byl jeden soused, ještě bohatší, než otec Chrisostomův, kterému Quillermo říkali, a tomu dal Pánbůh vedle mnoha a velikého bohatství jednu dceru, při kteréžto porodu matka, nejváženější žena v celém okolí, zemřela. Jakobych ji ještě viděl s tou její tváří, na jedné straně slunce, na druhé měsíc a k tomu tak přičinlivá a dobrá k chudým lidem, že její duše zajisté s Pánem bohem v nebeském království se raduje. Ze zármutku nad smrtí tak dobré ženy umřel brzy také její manžel Quillermo, a udělal nad svou mladinkou a bohatou dcerou Marcellou jednoho strýce, kněze a faráře v naší dědině, poručníkem. Holka rostla a byla tak hezká, že nám velice krásnou matku svou připomínala; ano dalo se souditi, že ji i předčí. A tak se také stalo; nebo když jí šlo ze čtrnáctého roku na patnáctý, nemohl na ni nikdo pohledět, aby nebyl chvalořečil Pánubohu, že takovou krásu byl stvořil. Téměř každý se do ní zamiloval. Strýc ji s velikou starostí a opatrností střežil; ale pověst o její kráse přece tak se rozšířila, že jak pro ni tak pro její veliké bohatství nejen od jinochů z naší dědiny, ale na kolik mil vůkol a také od vznešenějších jest žádán, aby jim ji dal za manželku. On ale, jakožto poctivý muž a dobrý křesťan, nechtěl ji proti její vůli vyvdati, ačkoliv, jak mile dospělou se stala, rádby ji byl zaopatřil, bez ohledu na zisk, který by byl z toho měl, kdyby od sňatku ji byl zdržoval a jmění její déle v rukou svých podržel. A v skutku to se k pochvale hodného kněze toho tam ve vsi v každém domě povídá. Musíte vědět, počestný pane, že v malých místech o všem se mluví a jedná; a musíte uznat, jako jsem já přesvědčen, že to musí velmi spořádaný farář být, když o něm osadníci, zvláště na vsi, nejinak než dobře mluví.

Tak jest v pravdě, pravil D. Quijote; avšak pokračujte dále, nebo vaše povídka jest velmi pěkná a vy, milý Pedro, roztomile ji vyprávíte.

Tedy s pomoci Boží! neb na té všecko záleží, povídal Pedro dále. Musíte tedy vědět, že ačkoli strýc své neteři každého ženicha představil, všecky jeho vlastnosti a okolnosti jí rozložil a, aby se vdala a dle své chuti si vybrala, ji žádal, ona nikdy jinak mu neodpověděla než, že ještě nechce se vdáti, že jest mladá a posud neschopna nésti jho manželské. Na ty její, jak se zdálo, pravé výmluvy přestal strýc ji obtěžovat a doufal, že, až dospěje vyšších let, sama chotě dle své libosti si zvolí. Říkávalť, a měl pravdu, že nemají rodiče děti k sňatku proti jejich vůli nutit. A hle tu, že nikdo nebylby toho se nadál, jednoho dne zjeví se ostýchavá Marcella v pastýřském oděvu, a ač jí strýc a všickni s toho sráželi, odebere se s ostatními pasačkami do polí a počne své vlastní stádo pásati. Jak mile u veřejnost vystoupila a krása její na jevo vyšla, nemohu vám ani vypovědět, kolik bohatých mladíků, zemanů i sedláků pastýřský oděv na se vzalo a po polích za ní táhlo. Jeden z těch byl, jak praveno, náš nebožtík Chrisostom, který ji nemiloval, ale zbožňoval. A nemyslete si, žeby Marcelka, když takový svobodný a nevázaný život vésti počala, sebe menší příčiny k pochybnosti o své počestnosti a mravnosti byla zavdala; ano ona tak přísně bdí nad svým chováním, že z toho množství těch, co jí se dvoří a o ni se ucházejí, nikdo nesmí a nemůže se pochlubiti, žeby mu sebe menší naděje k ukojení své žádosti byla dala. Ona sice nevyhýbá a nechrání se společnosti pastýřů, nýbrž jest ve svém chování přívětivá a úslužná ke všem; jak mile ale kdo z nich svou lásku jí zjeví, třeba úmysl jeho tak čistý byl, jako svaté manželství, se vší nevolí jej odbude. A tímto svým chováním působí v té krajině více škody, než kdyby mor v ní zuřil; nebo její vlídnost a krása vábí všecka srdce k sobě, chladnost ale a odpor její přivádí je konečně k zoufalství, tak že vůbec nevděčnou a ukrutnou ji nazývají, což dobře povahu její znamená. A kdybyste, pane, asi den zde pobyl, uslyšel byste, jak tyto hory a doly nářkem nešťastných milenců jejích se rozléhají. Nedaleko odtud je místo kde několik buků stojí, a není jednoho, aby v hladké kůře jeho nebylo naznamenáno a vyřezáno jmeno Marcellino a pod některým z nich vyryt jest věnec, jakoby milovník nejzřejměji byl říci chtěl, že Marcella jej nosí a přede všemi kráskami tohoto světa zasluhuje. Tu vzdýchá jeden pastýř, tam běduje druhý, odtud slyšet milostné písně, odonud zoufalé truchlozpěvy.

Některý vysedí celou noc pod dubem nebo pod skalou, a tam jej, aniž byl uplakaných očí zavřel, láskou opojeného a v myšlénkách pohrouženého ráno slunce najde. Jiný, nemaje ani míry ani konce ve svém nářku, zmítá se za nejparnější doby polední v horoucím písku a vzdechy svými nebesa proráží. Marcella to vše vidí a se srdcem lehkým a lhostejným nad nimi vítězství slaví. My všickni, co ji známe, jsme žádostivi, kam ta její vysokomyslnost povede a kdo bude tak šťastný, že tuto krutou mysl překoná a neobyčejné kráse té těšiti se bude. A protože to všecko, co jsem povídal, skutečná pravda jest, bude tuším i to pravda, co náš soudruh o příčině smrti Chrisostomovy povídá. Proto vám, pane, radím, abyste neobmeškal, zítra na jeho pohřbu dát se najíti; bude tam mnoho vidět, neb Chrisostom má mnoho přátel a ani půl míle odtud není to místo, kde pochovati se kázal.

Jsem toho úmyslu, pravil D. Quijote, a děkuju vám za laskavost, kterou jste mi touto utěšenou povídkou prokázal.

Já nevím ani polovičku toho, odvětil kozák, co s milovníky Marcellinými se stalo; však možná, že zítra cestou setkáme se s některým pastýřem, který nám více poví. A nyní bude dobře, když si pod střechu lehnete, nebo nocleh pod šírým nebem mohlby vaší ráně škoditi, ačkoliv lék, který přikládáte, je tak dobrý, že jest dobrého výsledku se nadíti.

Sancho Panza, který kozáka i s řečí jeho již proklínal, též pána svého pobízel, aby do chyže Pedrovy spat šel.

On tak učinil a největší díl noci, za příkladem milenců Marcelliných, myšlénkou na svou slečnu Dulcineu se obíral. Sancho Panza se uložil mezi Rocinanta a své dobytče a spal, ne jako nešťastný milovník, ale jako člověk pořádně ztlučený.