Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola šestá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola šestá
Podtitulek: O vážné a slavné prohlídce, již farář s lazebníkem v knihovně našeho důvtipného zemana měli.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 24–29. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

Ten pořád ještě spal. Farář požádal na neteři klíče od pokojíku, kde knihy, původkyně toho neštěstí, se nalézaly, a ona mu je s největší radostí vydala. Vešli tam všickni i hospodyně s nimi a našli přes sto velikých, dobře svázaných a jiných menších knih. Když je hospodyně spatřila, hned se obrátila a co jen mohla z pokojíku utíkala; brzy ale opět se vrátila, kropenku se svěcenou vodou a kropáč přinesla a pravila: Tu máte, Vašnosti, pane licenciáte, a vykropte ten pokojík, aby některý z těch čarodějníků, co v těch knihách vězí, nám neučaroval za to, že chceme je potrestat a se světa shladit. Tato sprostnost hospodynina vyloudila faráři úsměv a on nařídil lazebníku, aby mu ty knihy, jednu po druhé podával, by viděl, o čem jednají, proto žeby mezi nimi mohly některé býti, které trestu ohně nezasluhujou.

Ne, pravila neť, neodpouštějte žádné, nebo všecky byly škodny; nejlépe bude, házet je oknem na dvůr, udělat z nich hranici a zapálit je. Anebo je vynesme tam do zadního dvora a tam se udělá oheň, aby kouř nepřekážel. Totéž hospodyně pravila a obě na smrt těch nevinňátek se těšily; ale farář k tomu nesvolil a chtěl aspoň nápisy knih přečísti.

První, kterou mistr Nicolas do rukou mu dal, byla „Amadis de Gaula“ a farář pravil: To má něco znamenat, nebo jak jsem slyšel, to byla první rytířská kniha, která ve Španělích se tiskla a všecky ostatní od ní svůj počátek a původ vzaly. Proto myslím, že jakožto původce tak zlé sekty beze vší výmluvy do ohně zatratit se musí.

Nikoliv, pane, řekl na to lazebník; nebo já jsem zas slyšel, že to jest ta nejlepší kniha ze všech, co jich toho způsobu bylo sepsáno, a tudy jí, jakožto výtečnici mezi svými, musí se odpustit.

To je pravda, řekl farář, a z té příčiny se jí nyní život daruje. Vizme druhou, která k ní je připojena.

Jsou to, pravil lazebník, Činy Esplandiana, řádného syna Amadise de Gaula.

Však nemá, pravil farář, pomoci synovi zásluha otcova: nate slečno, otevřte okno a hoďte ho na dvůr, ať je základem hranice, kterou uděláme.

Hospodyně to s velikou ochotností učinila a chudák Esplandian sletěl na dvůr a se vší trpělivostí usouzený mu oheň očekával.

Dále, pravil farář. Tuhle přichází, pravil lazebník, Amadis de Greca a všickni v tomto svazku, jak mi se zdá, jsou z pokolení Amadisova.

Ať tedy jdou všickni na dvůr, řekl farář, a shoří, neb abych královnu Pintiquiniestru a pastýře Daryela s jeho pastýřskými zpěvy spáliti mohl, poslal bych svého vlastního otce do ohně, kdybych ho v podobě dobrodružného rytíře dopadl.

Toho mínění jsem také já, pravil lazebník. A já také, přidala neť.

Tedy na dvůr s nimi! pravila hospodyně. — Dali jí je; bylo jich mnoho a ona ušetřivši schodů oknem dolů jimi hodila.

Co je to? optal se farář.

To jest, odpověděl lazebník, Don Olivante de Laura.

Spisovatel této knihy, pravil farář, je ten samý, co psal květnou zahradu, a v skutku nemohou určit, která z těchto dvou knih jest pravdivější, čili, abych lépe řekl, která je méně lživá. Jen to mohu říci, že poletí na dvůr, proto, že jest nadutá a pošetilá.

Nyní přichází Florismarte de Hircania, pravil lazebník.

To je pan Florismarte? řekl farář, i, ten musí hned na dvůr pro svůj podivný původ a pošetilé dobrodružství, neb jinak ani suchý a drsný sloh jeho nezasluhuje. Na dvůr s ním i s tímhle, panno hospodyně!

S radostí, odpověděla ona, a ochotně učinila, co jí se kázalo.

Tu jest Rytíř Platír, pravil lazebník.

Starý to škvár a nenalézám na něm, pročby odpuštění zasluhoval; jdiž bez omluvy za ostatními. A tak se i stalo.

Otevřena jiná kniha a viděli, že má jmeno: Rytíř svatého kříže. K vůli tak pobožnému názvu, jejž kniha ta má, mohloby se její pošetilosti odpustit; ale říká se, že čert někdy i za kříž se schovává. Ať jde do ohně!

Vzav lazebník jinou knihu pravil: To je Zrcadlo rytířství.

Znám jeho milost, řekl farář; je v něm pan Reinaldos de Montalvan se svými přátely a tovaryši, většími to zloději, než byl sám Kakus, spolu s dvanácti páry a pravdomluvným dějepiscem Turpínem. Tybych vlastně odsoudil toliko k věčnému vyhnanství ze země, neb oni jsou dílem výmyslem slovútného Matea Boyarda, z něhož také křesťanský básník Ludovico Ariosto svou látku utkal. Pakliže ale toho zde najdu a bude-li v jiné řeči, než své vlastní, nebudu mít s ním žádného ohledu; bude-li ale ve svém původním jazyku, vezmu si jej na svědomí.

Já ho mám italsky, pravil lazebník, ale nerozumím mu.

Anižby bylo dobře, abyste mu rozuměl, řekl na to farář, rádibychom byli odpustili panu kapitanovi, kdyby jej byl do Španěl nepřevedl a nebyl přeložil; neb mu ujmul mnoho ceny jeho, jakož obyčejně se stává všem, kdo veršované spisy chtějí na jinou řeč převádět, an při vší péči, již vynaloží, a vší schopnosti, již ukazujou, nikdy je tak nepodají, jako v původním jazyku svém byly. Myslím, abychom tuto knihu a všecky, které ještě o francouzských příbězích se naleznou, na nějaké místo uschovaly, až po pilnějším vyšetřeni se uhlídá, co s nimi má se státi. Vyjímám toliko jistého Bernarda de Carpio a jinou knihu, která Roncevalles se jmenuje; nebo jak mile ty do ruky mi přijdou, hned k hospodyni a odtamtud bez milosti do ohně poputujou.

Lazebník ke všemu tomu svědčil a vše za dobré a velmi moudré pokládal, věda, že farář jest horlivý pravdy přítel a žeby pro vše na světě jinak nemluvil.

Otevřev jinou knihu, viděl, že to jest Palmerin de Oliva, k němuž připojena byla ještě jedna kniha se jmenem Palmerin de Ingalaterra, což uviděv licenciát pravil: Tato oliva ať se hned rozseká a spálí, aby z ní ani popele nezůstalo; za to ale tato anglická palma se ušetří a opatruj co něco obzvláštního a dej se na ni dělat taková skříně, jako byl Alexander v kořisti po Dariovi nalezl a ke schránce spisů básníka Homera odhodlal. Kniha ta, příteli, zasluhuje vážnost pro mnohé věci; předně, že jest sama sebou výborná, a za druhé, že prý ji jeden učený král portugalský složil. Všechny příhody na hradu miraguardském jsou velmi pěkné a dobře vyvedené, řeč pěkná a srozumitelná, jakož i věcem, o kterých jedná, zvláště přiměřená. Myslím tedy, pane mistře Nicolase, aby tento a Amadis de Gaula před ohněm obstáli, a všecky ostatní ať beze všeho dalšího vyšetřování a soudu ať zhynou.

Nikoliv, pane a příteli můj, namítnul lazebník; nebo mám tuto ještě pověstného Dona Belianisa.

Nu ten, řekl farář, se svým druhým, třetím a čtvrtým dílem potřebuje trochu rhabarbary pro vyčištění nesmírného hněvu jeho a třeba z něho vymýtit vše o hradu Slávy a jiné ještě větší pošetilosti. Dá se mu tedy lhůta a, jak se polepší, buď milost nebo právo. Zatím, příteli, uschovejte Vy je u sebe, ale nikomu číst nedávejte.

S radostí, odpověděl lazebník a nechtěje se více namáhat prohlížením knížek, poručil hospodyni, aby je vzala a všecky na dvůr vyhodila. Ta se nedala dvakrát pobízet, nebo ona se na jejich upálení více těšila, než kdyby jí veliký kus tenkého plátna byl přislíbil, vzala jich tedy asi osum najednou a oknem je shodila. Protože jich vzala tak mnoho najednou, upadla jedna lazebníkovi k nohoum, kterýžto jsa žádostiv zvědět, o čem jedná, shledal, že sluje: Historie o pověstném rytíři Tirantu Bílém.

Zaplať Pánbůh, vykřiknul farář hlasitě, to je ten Bílý Tirante! Dejte ho sem, příteli, nebo zajisté nalezl jsem v něm poklad potěšení a pramen zábavy. Jeť tam Don Kyrieeleison de Montalvan, statečný rytíř, a bratr jeho Toma z Montalvanu, rytíř Fonseca, boj silného Detrianta s Alanem, vtipná slečna Placerdemivida, zamilovaná a lstivá vdova Reposada a paní císařovna, zamilovaná do panoše Hypolita. V skutku, pane a příteli, pro svůj sloh je to ta nejlepší knížka na světě; tam rytíři jedí, spí a umírají na svých postelích, dělají kšaft před smrtí a jiné přirozené věci, o kterých v ostatních knihách toho druhu ani zmínky nebývá. Při tom ale přece mám za to, že by ten spisovatel, poněvadž tolik času a pile na sepsání takových pošetilostí vynaložil, byl zasluhoval, aby na celý život svůj na galeje přišel. Vezměte si jej domů a čtěte a uhlídáte, že je pravda, co jsem Vám řekl.

Učiním to, odpověděl lazebník; ale co uděláme s těmito malými knížkami tuto?

Ty, pravil farář, nebudou asi o rytířích, nýbrž básně. A otevřev jednu viděl, že to jest Diana od Jorge de Montemayor. Mysle, že všecky ostatní jsou toho druhu, pravil: Ty nezaslouží býti spálenu, jako ty předešlé; neb ony nejsou škodlivy, jako jsou knihy rytířské. Jsouť to spisy rozumné a nevinné.

I velebný pane, pravila neť, dejte je také spálit, jako ty ostatní; nebo může se lebko stát, že až můj pan strýc z této nemoci se pozdraví a tyto knihy číst bude, se zase stane pastýřem a bude po lesích chodit a zpívat; ano, co horšího, že stane se básníkem, kterážto nemoc, jak se praví, jest nezlečitelná a nakažlivá.

Panna mluví pravdu, řekl farář a bude dobře, když našemu příteli i tuto závadu a příležitost odejmeme. A ješto začínáme od Diany de Montemayorovy, myslím, aby se nespálila, nýbrž aby se jí vzalo všecko to, co jedná o kouzelnici Felicii a té kouzelné vodě, též všecky větší básně, a ponechala se jí toliko prosa a čest, že jest první mezi knihami podobnými.

Tuto, pravil lazebník, následuje Diana nazvaná Druhá od Salmantina a tato má to samé jmeno a jest od Gila Pola.

Tedy ta od Salmantina jdi a rozmnož počet odsouzených na dvůr a ona od Gila Pola budiž zachována, jakoby to sám Apollo byl. Nyní jen dále, příteli; pospěšme si, jde to velmi pomalu.

Tato kniha, pravil lazebník otevřev jinou, jest Deset knih o osudech Amora od Antonia de Lofraso, básníka sardinského.

U všech posvěcení, jež jsem byl obdržel! pravil farář, od těch dob co Apollo jest Apollem, musy musami a básníci básníky, tak roztomilá a spolu tak bláznovská kniha jako jest tato nebyla složena. Ona jest nejlepší a jediná toho druhu, co jich toho způsobu na světlo vydáno, a kdo jí nečetl, nemůže říci, že byl kdy co hezkého četl. Dejte mi ji sem, příteli, neb si toho, že jsem ji nalezl, více vážím, než kdybych novou kleriku z nejpěknější florentinské látky byl dostal.

Položil ji s velikou uctivostí na stranu a lazebník dále pokračoval: Tyto zde jsou: Pastýř iberský, Nymfy henarské a Lék proti žárlivosti.

Tu se nemůže nic jiného stát, nežli odevzdat je světské ruce hospodyně, aniž třeba se ptáti proč, anby tomu ani konce nebylo.

Tu přichází Pastýř Filidin.

To není pastvec, pravil farář, ale velmi rozšafný dvořenín; budiž co drahý kámen ušetřen.

Tato veliká zde, pravil lazebník, má nápis Poklad rozmanitých básní.

Kdyby jich nebylo tak velmi mnoho, pravil farář, měly by více ceny, avšak byloby potřeba, aby z této knihy některé špatné věci se vyplely a vymýtily, které tam mezi dobrými se nalézají. Schovejte ji, neb skladatel jest můj přítel a ještě více znamenitých a chvalitebných věcí napsal.

Tuto, pravil lazebník, Kancionál Lopeza Maldonada.

I této knihy skladatel jest můj dobrý přítel, řekl na to farář; jest taková, že okouzluje. Je trochu rozvláčný v eklogách, avšak dobrého ještě nikdy příliš nebylo. Ulož se mezi vybrané. Však co je to za knihu při ní?

La Galatea od Miguela Cervantesa, pravil lazebník.

Mnoho tomu let, co tento Cervantes jest mým dobrým přítelem, a já vím, že je zkušenější v nehodách, nežli ve verších. Kniha jeho má dobrou myšlénku, však jen poněkud provedenou a konec takořka žádný; třeba počkat na díl druhý, který slibuje, snad se polepší a zaslouží milosti, které nyní není hodna. Uschovejte ji, příteli, v bytu svém.

Milerád, odpověděl lazebník; ale tuto jsou tři pohromadě, La Araucana de D. Alonso de Ercilla, la Ausiriada de D. Rufo, jurado de Cordova a el Monserrat de Christoval de Virues, básníka valemianského.

Všecky tři knihy tyto, pravil farář, jsou nejlepší, co jich veršem heroickým v řeči kastilské jest psáno, a mohou jíti o závod s nejslavnějšími italskými. Uschovejte je co nejdražší poklady básnictví španělského.

Farář byl již přehlížením knih unaven a chtěl, aby bez rozpaků všecky ostatní se spálily; ale lazebník měl již jednu otevřenou, která Slzy Angeliky se jmenovala.

Tybych byl já vyléval, řekl farář, uslyšev název tento, kdybych byl dal takovou knihu spálit; neb její skladatel jest jeden z nejslavnějších básníků nejen španělských ale všech na světě a byl též šťasten v překladu některých básní Ovidiových.