Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola patnáctá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola čtrnáctá	Kapitola patnáctá	Kapitola šestnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola patnáctá
Podtitulek:	O nešťastném dobrodružství D. Quijota, když byl s několika bezbožnými Yanguesy se potkal.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 74–79. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Učený Cide Hamete Benengeli vypravuje, že, když D. Quijote se svými hostiteli a ostatními po pohřbu pastýře Chrisostoma se rozloučil, on i jeho zbrojnoš tím samým lesem se dali, kam, jak byli viděli, pastýřka Marcella byla odešla. Jezdíce přes dvě hodiny kol kolem ji hledali; když ale ji dlouho najíti nemohli, přijeli na jednu louku plnou svěží trávy, kterou tichounký a čerstvý pramen protékal, takže to vábilo, ano nutilo, dobu polední, mocně již nastupující, zde stráviti.

Don Quijote i Sancho ssedli a nechavše dobytče i Rocinanta v hojné trávě volně se pásti, dali se do tlumoku a beze všech obřadů svorně a pokojně vše, co v něm bylo, snědli.

Sancho byl opomenul Rocinanta sepnouti, mysle o něm s jistotou, že jest tak krotký a tak málo bujný, žeby všecky kobyly pastviště kordovského k necnosti jej nepřivedly. Ale náhoda a ďábel, který nikdy nespí, chtěli tomu, že po údolí tom se páslo také stádo herek několika yangueských vozků, kteří obyčejně na travnatých a vodnatých místech se svým dobytkem poledne držívají; a to místo, kde právě D. Quijote se nalézal, bylo pro Yanguesy velmi příhodné.

Tu náhodou dostal Rocinante chuť s pannami kobylami se povyrazit, a jak mile je byl uzřel, dle svého přirozeného zvyku a obyčeje, bez dovolení svého pána k nim do klusu se dal a žádost svou jim na jevo dávati začal; ty ale jak vidět bylo, více chuti k pastvě nežli k tomu míti musely, a podkovami a zuby tak jej přivítaly, že v krátce řemení mu se strhalo a sedlo docela s něho spadlo. Avšak ještě hůře se mu svedlo, když koňaři, vidouce, že jejich kobylám násilí činí, s kyji přiběhli a tolik ran mu nasázeli, že zcela ztřískaného na zem jej porazili.

Zatím D. Quijote a Sancho Panza Rocinantovo zbití uviděli a oba tryskem k němu běželi, při čemž D. Quijote Sanchovi pravil: Jak vidím, příteli Sancho, nejsou to žádní rytíři, ale nějaká sprostá luza, a proto můžeš mi zde pomáhat, křivdu, která Rocinantu před našima očima se stala, pomstit.

Jak, u čerta, máme se pomstit, odpověděl Sancho, když je jich více než dvacet a my toliko dva, anebo snad jen půl druhého?

Já jsem za sto, odvětil D. Quijote, a beze vší další řeči meč svůj vytasiv po Yanguesech se hnal, což i Sancho Panza za příkladem svého pána učinil. Vidouce Yanguesové, jichž tolik bylo, jak tito dva lidé proti nim si počínají, chopili se svých kyjů, obklopili je, a strašně do nich mlátit počali. Již po druhé ráně ležel Sancho na zemi, a to samé stalo se také D. Quijotu, aniž mu jeho obratnost a statečnost co platna byla. Náhoda právě chtěla, že padl zrovna k nohoum Rocinantovi, který posud ještě nebyl vstal, a z toho je vidět, jak silně klacky v rukách rozhněvaných pacholků naň padaly. Když Yanguesi viděli, co ztropili, s největší rychlostí dobytek svůj sehnali a dále na cestu se dali, nechavše ony dva dobrodruhy v bídném jich stavu a ještě špatnějším rozmaru na zemi ležeti.

Sancho se nejdříve zpamatoval, a vida, že leží blízko svého pána, hlasem slabým a žalostným zvolal: Pane D. Quijote! ach, pane D. Quijote!

Copak chceš, milý Sancho? odpověděl D. Quijote tímže slabým a žalostným hlasem, jako Sancho.

Prosím vás, můžete-li, pravil Sancho Panza, dáti mi asi dva doušky nápoje toho ošklivého Blasa, máte-li ho po ruce; snad, když je dobrý pro rány, bude také pro ztlučení kostí dobrý.

Ach, cožby nám scházelo, kdybych ho s sebou měl? odpověděl D. Quijote. Avšak přisáhám ti na svůj rytířský řad, že, než dva dny minou, pakli v to nějaká nehoda nepřijde, jej míti musím, aneb ať mi ruce ochromnou.

Za kolik dní, myslíte asi, že budeme zas moci vstáti? ptal se Sancho.

Co mne se týče, musím se přiznati, odpověděl D. Quijote, že to posud na dny určiti nemohu. Však já sám jsem toho vinen; nebo neměl jsem tasiti meč na takovouto holotu, na rytířství nepasovanou, jako jsem já, a z trestu za toto přestoupení rytířských zákonů, bojím se, že bůh války tuto pokutu na mne seslal. A proto si pamatuj, co ti nyní řeknu, neb oběma nám na tom záleží. Když uhlídáš, že podobná slota nám něco takového dělat bude, nemysli, že já k meči sáhnu, neb to již jak živ neučiním; ale ty sám z pošvy vytáhni a jak náleží ji potrestej. Kdyby jí ale mezi tím rytíři ku pomoci přišli, pak tě dovedu bránit a je zkrotit; vždyť již tisíckráte jsi viděl, co síla mého ramene může. — Takť byl zhrdnul chudák rytíř po vítězství nad statným Biskajčíkem! — Ale Sanchovi se toto poučeni pánovo nehrubě líbilo, pročež mu odpověděl:

Pane, já jsem člověk pokojný, tichý a mírný a rád každou křivdu snesu, protože mám doma ženu a děti, které živit a chovat musím; pročež vězte, V. Milosti, že já nikdy ani proti sprosťáku ani proti rytíři meče se nedotknu, a že od této doby budoucně všecku křivdu odpouštím, která se mi stala a státi má, ať mi ji učinil, činí neb učiní člověk vznešený nebo sprostý, bohatý neb chudý, pán neb poddaný, žádného rodu ani stavu nevyjímaje.

To když pán jeho slyšel: O kéžbych měl tolik dechu, pravil,abych mohl trochu promluviti a bolest tuto v boku jen tolik mi ulevila, abych ti, Sancho, mohl ukázat, na jakém jsi to omylu. Což, ty hříšníče! kdyby vítr náhody, který až posud nám byl tak protivný, k našemu prospěchu se obrátil a do plachet naší žádosti zavál a my bezpečně, beze všeho protivenství se dostali do přístavu některého ostrova z těch, co jsem ti byl přislíbil? Jaký bys to byl chlapík, kdybych já, dobyv ho, učinil tebe pánem jeho? Ale ty to všecko si pokazíš, protože nejsi rytíř, aniž jím býti chceš a nemáš síly ani vůle, mstíti svých křivd a brániti statku svého. Musíšť vědět, že v královstvích a zemích nově dobytých nikdy nebývají lidé tak pokojni a pánu oddáni, aby nebylo od nich zpoury a převratu se co báti, a aby, jak se říká, o své štěstí se nepokoušeli. A proto je třeba, aby nový pán měl rozum k vládnutí a dostatečně síly ku své obraně a ochraně v každé případnosti.

V tom, co teď nám se přihodilo, odpověděl Sancho, přálbych si, abych měl takový rozum a tolik síly, jak V. Milost praví; avšak, jako že jsem chuďas člověk, věřte mi na mou duši, že jest mi více flastrů nežli řeči zapotřebí. Hleďte, V. Milodti, můžete-li vstáti, abychom Rocinantovi pomohli; on toho sice nezasluhuje, protože byl vlastně příčinou tohoto našeho ubití. Nikdybych nebyl to naň si pomyslil, nebo jsem jej držel za tak mravného a mírného, jako jsem já. A věru je pravda, že je mnoho času k seznání lidí třeba, a že na tomto světě nelze na nic se spolehnout. Kdoby byl si pomyslil, že na ten strašný výprask, který jste onomu chlapu dal, jako na zavolání a v patách následovat bude tak hrozný liják klacků, který na naše záda spršel?

Což tvoje záda, pravil na to D. Quijote, musejí být takovým lijákům zvyklejší; ale moje jsou vychovaná v bavlnce a hedvábí a musí je tato nehoda více bolet. A kdybych nemyslil, a co pravím, myslil? kdybych s jistotou nevěděl, že takovéto svízele jsou s válečným živobytím nevyhnutelně spojeny, muselbych samou zlostí pojit.

Pane, odpověděl Sancho, pakli rytířství také takových věcí vynáší, račte mi pověděti, přicházejí-li často, aneb mají-li své určité doby. Mně se zdá, že po dvojích takových žněch třetí již ani nevydržíme, pánbůh-li svou převelikou milostí nám nespomůže.

Věz, přiteli Sancho, život rytířů dobrodružných jest podroben tisícerým nebezpečím a nehodám; za to ale zcela snadno se přihodí, že rytíř dobrodružný králem a císařem se stane, jakož okázala zkušenost na mnohých a rozličných rytířích, jichž přiběhy já důkladně znám. Mohlbych ti povídat, kdyby mi to pro bolest bylo možno, o některých, jenž pouze mocí svého ramena na vysoké stupně ty se vyšinuli, a ti též před tím i potom u velikých úzkostech a nesnázích bývali. Statný Amadis de Gaula upadl v moc úhlavního nepřítele svého, kouzelníka Archalausa, který, jak s jistotou se ví, maje ho v zajetí, na dvoře k sloupu jej přivázati kázal a ohlávkou svého koně přes dvě stě šlehů mu dal. A jest také jeden spisovatel, nejmenovaný sice, ale dosti hodnověrný, jenžto praví, že rytíř Febův jistým tajným otvorem, který mu v jednom hradě pod nohama se otevřel, do hluboké jámy pod zemi spadnul, kde jej lapli, na rukou i nohou svázali, a klystýr ze sněhové vody a písku mu dali, takže div od toho nepošel. A v skutku, kdyby jeden znamenitý čaroděj mu nebyl ku pomoci přispěl, zle by chudáku rytíři bylo se svedlo. Protož netřeba mi za takové výborné společníky se styděti, kteřížto větších nehod byli snesli, než je ta, již my nyní snášíme. A musím ti pověděti, Sancho, že rány, které jsou dány nástroji náhodou v ruce se nalezajícími, nikoliv nejsou nečestné; nebo v zákonu o souboji stojí jasnými slovy psáno: Když jeden prták druhého uhodí kopytem, které právě v ruce měl, ačkoliv kopyto tak dobře je ze dřeva jako hůl, nemá přece o uhozeném se říci, že byl holí bit. To ti proto pravím, abys nemyslil, že jsme bitím, které jsme v této rvačce utržili, zneuctěni; nebo jediná zbraň, kterou nás ten lid napadal, byly koly z plotu, jež oni s sebou měli a, co já se pamatuju, u žádného ani dýky ani meče ani kordu jsem neviděl.

Já neměl kdy se ohlédnout, pravil na to Sancho; nebo sotva že jsem byl meč svůj vytáhnul, měl jsem již těmi klacky žebra tak namazaná, že mne sluch i zrak pošel, a oni tak mne skolili, jak tu posud ležím, a málo o to dbám, je-li to nečest nebo ne, když je člověk holemi vybit. Ale ty rány mi zůstanou tak dobře v paměti, jako na hřbetu.

Přitom ale musíš přece si pomyslit, brachu Sancho, že není paměti, aby časem nepřešla, ani bolesti, kteréby smrt konce neučinila.

Já nevím, může-li býti ještě většího neštěstí, než to, při němž se čekati musí, až je čas ztráví a smrt ukončí. Kdyby tato naše nehoda byla taková, žeby jí několik flastrů vyhojilo, nebyloby tak zle; ale já vidím, že k tomu všecky flastry z celého špitálu nevystačí.

Nech toho a napni slabé síly své, odpověděl D. Quijote, což také já učiním; podívejme se raději, jak se má Rocinante, nebo se mi zdá, že on chudák notnou částku z této nehody odnesl.

Není divu, odpověděl Sancho, vždyť je on také dobrodružný rytíř; ale co mi nejpodivněji, že moje hovado tak s práznem a šťastně vyvázlo, an my zatím jsme skoro bez žeber.

Náhoda vždycky, pravil D. Quijote, ňáká zadní dvířka otevřená nechává, kterým člověku v neštěstí vyváznouti lze. To hovado bude totiž moci zastati Rocinanta a donest mne odtud do nějakého hradu, kde budu moci ze svých ran se vyhojiti. A takováto jízda nebude mi nikoliv k necti, nebo se pamatuju, že jsem četl, kterak onen dobrý stařeček Silen, pěstoun a učitel veselého boha radosti, vjížděje do stobraného města, na pěkném oslu se ubíral.

Budiž tomu, že on tak jel, jak V. Milosti pravíte: však je to veliký rozdíl, jeti a vezenu a naloženu býti, jako pytel hnoje.

Rány utržené v bitvách, odpověděl na to D. Quijote, jsou spíše ke cti, nežli k hanbě, a proto, milý Sancho, již mi neodmlouvej, sebeř se, jak můžeš, a nalož mne dle své libosti na hovado, abychom se odtud dostali, než přijde noc a nás v této pustině zastihne.

Ale já slyšel od V. Milosti, pravil Sancho, že dobrodružní rytíři mají obyčej, největší část roku spávati v pustinách osamělých, a že jim to k velikému štěstí bývá.

Ano, když jinak nemohou, odpověděl D. Quijote, anebo když jsou zamilováni, a to jest tak pravda, jakože byl jeden rytíř, který se pod jednou skalou dnem a nocí i za nepohodlného počasí zdržoval, aniž o tom jeho dáma co věděla. A jeden z takových byl také Amadis, který pode jmenem Beltenebros ve skále Pobre bydlel, nevím zda osum let neb osum měsíců; však na tom nezáleží. Dost, že on tam činil pokání z nějaké mrzutosti, kterou mu slečna Oriana byla způsobila. Ale nechme toho již, Sancho, a dělej naděj, než také mezka nějaké neštěstí potká, jako Rocinanta.

Toby v tom byli všickni čerti, pravil Sancho, a vzdychaje neustále: ach! začal proklínat toho, kdo ho v ta místa byl přivedl; konečně přece vstal a nemoha se narovnati, do půl kola, jako oblouk, shrbený stát zůstal. Při vši obtíži ale přece osla upravil, který toho dne povolení své vůli také trochu přes míru byl použil; na to pak pomohl vstáti Rocinantu, jenž, kdyby byl jazyku k bědování míval, zajisté jak Sanchovi tak i pánu v něm bylby se vyrovnal. Konečně Sancho D. Quijota na osla naložil, Rocinanta mu k ocasu přivázal a vzav jej za uzdu zvolna v tu stranu se obracel, kde myslil na královskou silnici se dostati. Náhoda mu byla přízniva, neb již za malou chvíli byl na silnici a hospodu na ní uhlídal.

Ta k jeho zármutku a Quijotově radosti zase musela býti hradem. Sancho se přel, že to je hospoda, pán jeho, že není, nýbrž hrad, a hádka ta tak dlouho trvala, že s ní ještě nebyli u konce, když tam dojeli, a Sancho bez dalšího přesvědčení se svou spřeží do ní vjel.