Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola čtrnáctá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola třináctá	Kapitola čtrnáctá	Kapitola patnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtrnáctá
Podtitulek:	Píseň Chrisostomova.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 67–73. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Ješto chceš, ukrutná, aby všude,
Všecky národy a světa díly
O tvém tvrdém srdci měly zprávu:

Samo peklo tak útrpno bude
A propůjčí hlasu mému síly
K ulevení srdci v trapném stavu;

Srdce mé tu sáhá po svém právu,
Pějíc o tvém vzdoru, o své tísni
Zvukem strašným, pronikavým kosti;
Aniž bude na tom ještě dosti,
Budou kusy z něho lítat s písní.

Tedy zvěz a poslechni ty zvuky,
Nelahodné sic a divé hluky,
Z hlubin mého srdce zoufalého;
Šílenství mne strašné k tomu žene
Úlevy bych došel z bolu tvého.

Strašlivý lva řev a divokého
Vlka štěkot, hada sikot děsný,
Duchů nočních a přízračných zjevů

Stenot, krákot havrana černého
Zvěstující smrt a hukot běsný
Moře zmítaného v bouře hněvu,

Skoleného býka v smrtném řevu
Chrapot a hrdlice ovdovělé
Vrkot dojemný, a kulichání
Sovy siré, pláč, zubů skřípání
Pekelné, proklaté obce celé:

Všecko to ať k tomu v hrudi mojí
S hlasem mým se takto v jedno spojí,
Každé srdce ať tu hrůza pojde;
Nebo strašný bol, co ve mně zuří,
Jen tím způsobem úlevy dojde.

Směs tu a ty moje hrůzozpěvy
Nebude slýchat na Taja břehu
Ani, Betise, v tvém stinném háji;

Tamby rozrážely se mé hněvy
O skaliska, zašly u vln běhu
Ženoucích se sumně těmi ráji;

Ale v tmavých roklích, pustém kraji,
Kde ni lidská duše nemá bytu,
Slunce zář kde nikdy nezasvitla,
Jenom zmije jizlivá se kmitla
A divoká šelma číhá v skrytu,

A buď si to v takovéto poušti,
Ozvěna přec ze skalin a houšti
Bude nářky moje opětovat,
Za náhradu mého utrpení
Šírým světem tebe rozhlašovat.

Povržení ničí, podezření
Pravé, liché trpělivost hubí,
Žárlivost, ach, těžké rány sází,

Smrti rovná milých se loučení;
Zapomenut kdo, ať se nechlubí
Nadějí, ta již ho neprovází.

Z toho všeho jistá smrt pochází;
Já však živ jsem, o dive divoucí!
Žárliv, vzdálen, v hrdém povržení,
Maje jisté, smrtné podezření,
Zapomenut vleku život mroucí;

A v takové bídě, beze stínu
Nejmenšího naděje zde hynu,
Ba jí ani více si nežádám,
Ale k dovršení bolu svého
Věčně bez ní žíti si ukládám.

Možná-li v tu samu jednu chvíli
Doufat a se lekat, je to radno?
Patrná když příčina, se chvítí?

Žárlivost když od mne se uchýlí,
Mám zavříti oči, je to snadno,
V těchto srdce ranách ji nezříti?

Komuž možno, srdce uzavříti
Nevěře, když patrně poznáme
Povržení své a podezření —
O jak smutně všecko tu se mění!
Pravda v lež a skutečnost jen klame.

Žárlivosti, krutá panovnice
V říši lásky! dej mi do pravice
Ocel, ty oprátku, povržení!
Běda však mi! u vítězství těžkém
Tvá památka odhodlanost mění.

Umru tedy; bez vší naděje a rady,
Útěchy mi smrt ni život nedá;
Myšlénka jen ta má důvěrnice,

Šťasten že, kdo seznal lásky vnady,
Svoboden, kdo pouta její hledá
Té odvěčné srdcí panovnice.

Vyznám, že má krutá milovnice
Na duši i na těle jest krásná,
Že mnou pohrdnula, že má vina,
Já sám svého neštěstí příčina,
A že přec mi kyne palma spasná.

A v té víře dýku do se vrazím
A života další běh překazím;
K tomu hrdost tvoje mne přiměla,
Že dám všemu výhost a pak větrům
Roznésti prach duše své i těla.

Ty, jenžs tak mi velmi ublížila,
Že chci žití svému ublížiti,
Které celé se mi již až hnusí,

Patř, jak vůle tvá se vyplnila,
Viz ze srdce mého krev se líti,
Jak tvou krutou vůli plnit musí.

A když rozum tvůj snad přece zkusí,
Že jsem hoden byl, by oči tvoje
Zaplakaly, s nich si slzu setři,
Neb nestojí o to srdce moje;

Raděj smíchem nad mou smrtí smutnou
Dej na jevo radost svou ukrutnou;
Avšak nač tě k tomu upomínat,
Vímť, že to je dávné přání tvoje,
Bys viděla život můj shasínat.

Vystup, čas již! z pekelného dolu,
Tantale žíznivý, ven se vyval
Sysif, jenž se skalou se trmácí,

Tythius s krkavcem přijdiž spolu,
Egion na kole svém se přival,
I vy sestry s věčně marnou prací.

A vy všickni, pekelní bídáci,
Strašný sten a jek svůj se mnou spojte —
Zoufalci-li přáno Boha vzývat —
Přijďte hlasem děsným mi zazpívat,
A strašlivý průvod mi vystrojte.

I pekelný vrátný s hlavou trojí
Ať se s celým hejnem oblud spojí
K strašlivému, příšernému ryku,
Neb já pocty jiné si nežádám,
Než patří utrápenému milovníku.

A ty, písni smutná, nelkej sobě,
Až se bude se mnou loučit tobě;
Aby příčina tvá z nářku mého
Ještě větší neměla radosti,

Nech nad hrobem tónu truchlivého.

Píseň Chrisostomova všem, co ji poslouchali, se líbila; toliko ten, co ji předčítal, pravil, že prý se neshoduje s pověstí o cnosti a dobrotě Marcellině, jelikož Chrisostomo na svou žárlivost, své podezření a pohrzení si naříká, a to sice na ujmu dobré pověsti Marcelliny.

Načež odpověděl Ambrosio, kterýžto nejskrytější myšlénky svého přítele znal: Abyste se zbavil své pochybnosti, pane, musím vám pověděti, že ubožák tuto píseň psal, když byl již od Marcelly odešel, a že schvalně to učinil, aby zkusil, bude-li tento odchod naň obyčejný účinek míti: a poněvadž vzdálení milenci nesčíslnými myšlénkami znepokojováni bývají a rozličnými pochybnostmi trápeni, mučila také Chrisostoma smýšlená žárlivost a nedověra, jakoby byly skutečné bývaly. A takto zůstane vždycky pravda, co pověst o Marcelle hlásí, takže, vyjma její ukrutnost, pýchu a pohrdavost, ani sama závist ničeho proti ní říci nemůže.

To je pravda, odvětil Vivaldo. Když ale ještě jeden list, který též byl od ohně zachránil, čísti chtěl, podivný a náhlý výjev ho z toho vytrhl. Na vrchu skály totiž, pod kterou hrob se kopal, najednou pastýřka Marcella se zjevila a to v takové kráse, že ti, jenž posud ji nebyli viděli, s tichým úžasem na ni hleděti zůstali, a ti, kteří již častěji byli ji vídali, neméně tomu se podivili.

Jakmile ji Ambrosio spatřil, počal hněvnou duši svou vylívati a pravil: Snad přicházíš, ukrutný basilišku hor těchto, se podívat, zdali tvou přítomností znovu se otevrou rány tohoto nešťastníka, jejž tvá krutost byla života zbavila, anebo chceš se chlubit a honosit ukrutným činem své povahy a s této výše co druhý, bezbožný Nero na plápol zapáleného Říma hledět, anebo drze po mrtvole této šlapat, jako nevdaná dcera po těle otce svého Tarquinia? Pověz záhy, co žádáš, a poněvadž já vím, jak Chrisostomo vždy ti býval oddán, budou ti i po jeho smrti přátelé jeho k službám.

Ambrosio! odpověděla Marcella, já nikoliv proto nepřicházím, jak ty pravíš; nýbrž učinila jsem to pouze sobě k vůli, a abych dokázala, jakou křivdu mi činí každý, kdo ze svého neštěstí a smrti Chrisostomovy mne viní. A proto vás všecky zde přítomné žádám, byste mne vyslechli, aniž bude třeba mnoho času neb mnohých slov k dokázání pravdy rozumným. Nebesa, jak pravíte, stvořila mne krásnou a sice tak, že pro krásu tu mne milovati musíte; a za tuto lásku vaši pravíte a žádáte, abych také já vás milovala. Já přirozeným rozumem svým, který Bůh mi udělil, myslím, že vše, co krásno, jest k milování; avšak nikterak pochopiti nemohu, aby kdo proto, že jest milován, byl povinen milovati toho, kdo jej miluje. A zvláště, anby mohlo se státi, že milovník krásného bylby ošklivý, a poněvadž všecka ošklivost hodna jest povržení, zle by to znělo: Miluju tě, že jsi krásná, ty mne musíš milovati, ač jsem oškliv. A dejme tomu, žeby dva byli stejně krásní, nemusejí proto již míti také stejnou náklonnost, nebo každá krása každého nedojímá. Některá pouze oku lahodí, ale do srdce nevniká, nebo kdyby každá krása každého uchvátila, stal by se zmatek a roztržití mezi srdci, nevědomými, kam dříve se naklonit. A ješto jest krásných věcí tak nesmírně mnoho, muselyby touhy po nich býti nesčíslné a, jak já jsem slyšela, je prý pravá láska rozdílná, a má býti dobrovolná, nenucena. Tomu-li tak jest, jakož já myslím, že je: proč chcete, aby vůle moje se podrobila násilí, pouze proto, že, jak pravíte, mne máte rádi. Pakli ne, rcete mi, kdyby nebesa mne byla na místo krásné tak ošklivou stvořila, zda bych já směla na vás naříkati proto, že mne nemilujete? Tím více, an máte povážit, že jsem já si tu krásu svou sama nevybrala, ani o ni neprosila, ale že mně jí milostivé nebe samo udělilo; a proto, jako had nesmí býti vinen pro svůj jed vražedlný, ješto mu příroda jej dala, nezasluhuju též já, aby krása moje mi se vytýkala. Neboť krása počestné ženy jest jako vzdálený oheň aneb meč stranou stojící: ani onen nepopálí, ani tento neporaní nikoho, kdo mu se nepřiblíží. Mravnost a cnost jsou ozdoby duše, bez nichž tělo, byťby jím i v skutku bylo, krásným slouti nemůže. A je-li počestnost ta ctnost, která duši i tělo nejvíce zdobí, proč by měla ta, jenž pro svou krásu jest milována, o ni přijíti někým, který vší silou se snaží, ji v niveč uvésti? Já se narodila svobodna, a abych svobodně žíti mohla, tuto lesní samotu jsem si zvolila; stromy těchto hor jsou mými společníky, čistá voda těchto pramenů mými zrcadly a s nimi já své myšlénky i krásu svou sdílím. Já jsem oheň ohražený a meč v pošvě zaražený. Krása-li moje koho zaslepila, tomu ústa má zrak otevřela. A pakli toliko naděje lásku živiti a udržovati je s to, já ji ani Chrisostomovi, ani komu jinému nevěnovala a mohu právem říci, že vašeho přítele spíše jeho neustupnost, než moje nepovolnost usmrtila. Řekne-li se, že jeho úmysl byl poctivý a že já mu měla býti povolna, odpovídám na to, že když on na tomto samém místě, kde mu nyní hrob kopou, svůj úmysl mi vyjevil, já mu na to řekla, že jest mým úmyslem, o věčné samotě žíti a že jenom zemi má pokladu mé krásy se dostati. A pakliže on i po tomto odmrštění, vzdor všemu, naději si dělal a proti proudu ploval, jaký div, že u víru své pošetilosti utonul. Kdybych mu to byla tajila, bylabych špatně jednala; kdybych mu po vůli byla učinila, bylabych proti svému nejlepšímu úmyslu a předsevzetí jednala. On na vzdor v klamu setrval a zoufal si, nebyv nenáviděn; a nyní považte, zdali právem vina jeho neštěstí mi se dává. Nařikej si, kdo byl oklamán, zoufej si, komu toužebná naděje se nesplnila. Komu já dám slovo, ať je jist a pevně doufá, že je splním; avšak nenazývej mne ukrutnicí ani vražedlnicí, komu já neslíbila, slovo nedala, ani nesvolila. Nebyla to až posud vůle Boží, abych náhodou byla se zamilovala a, abych ze své vlastní vůle to učinila, na to není u mne pomyšlení. Toto veřejné vyjádření budiž každému, jenž mne sleduje, dobrou výstrahou, a ode dneška věz každý, že když někdo pro mne umře, ani ze žárlivosti ani osudem nezemřel; nebo kdo nikoho nemiluje, nemůže nikomu dát příčinu k žárlivosti a, když se někomu upřímná pravda poví, nesmí to bráti za povržení. Kdo mne ukrutnicí a basiliškem nazývá, ať mne jako něco škodného a zlého nechá; kdo mne jmenuje nevděčnicí, ať mi neslouží, kdo neuznalou, ať si mne nevšímá, kdo krutou, ať za mnou nechodí. Nebo ta divá šelma, ten basilišek, ta nevděčná, ta ukrutná a neuznalá, nebude nikoho hledati, nikomu dvořiti, nikoho si všímati, aniž za kým choditi. Když tedy Chrisostoma jeho neustupnost a dotíravost jej usmrtila, nač vinit mé počestné chování a mé soukromí. Když já chci svou čistotu ve společnosti těchto stromů zachovati, načbych ji mezi lidmi ztratila? Já mám, jak víte, své vlastní jmění a nežádám nic cizého, mám svobodnou vůli a nechci nikomu se poddati; nemiluju ani nenávidím nikoho, nepodvádím ani toho, ani nevábím onoho, nežertuju a nebavím se s nikým. S pastýřkami této krajiny a hlídkou svých koz vyrážím se, meze mých žádostí jsou tyto hory, a pakli dále zapolétnou, pozoruju krásu oblohy, té stezky, po které duše k původnímu domovu svému se ubírá.

To pověděvši na žádnou odpověď nečekala, nýbrž obrátila se a v blízké houšti nedalekého lesa zmizela. Všickni tu jak nad její rozšafností tak i krásou udiveni zůstali; někteří z nich pak byvše ostrým šípem záře očí jejích raněni, nedbajíce zjevného vyjádření jejího, jež nedávno byli slyšeli, již již za ní se pustit chtěli. Což když D. Quijote viděl, napadlo ho, že tu právě bude vhod, užiti svého rytířství a soužené panně ku pomoci přispěti, i položiv ruku na jílec svého meče vysokým a srozumitelným hlasem pravil:

Ať nikdo, buď si kdo buď, se neopováží, jíti za krásnou Marcellou pod trestem upadnutí v strašlivý hněv můj! Ona jasnými a dostatečnými slovy dokázala, že malou, ba žádnou vinu smrti Chrisostomovy neměla, a že nikoliv žádostem svých milovníků nepovolí, a z té příčiny zasluhuje právem, aby místo stíhání a pronásledování ode všech hodných lidí na světě byla ctěna a vážena; nebo ona je zde jediná, jenž v takové počestnosti jest živa.

Buďže na hrozbu D. Quijotovu, anebo že Ambrosio prosil, aby dokonali, co příteli svému jsou povinni, nikdo z pastýřů odtud se nehnul. Hrob jest vykopán, spisy spáleny a Chrisostomovo tělo s nemalým pláčem všech pochováno. Přivalili veliký kámen na hrob, pokudby nebyl hotov náhrobek, který Ambrosio, jak pravil, dělat dát chtěl, s tímto nápisem:

Tuto leží mrtvol chladný
Milovníka nešťastného,
Pastýře, ach! nade něho,
Nešťastnější nebyl žádný.

Umřel zhuben ukrutností
Jedné krásné nevděčnice,
Jenž jest pravá pomocnice
Milkova a jeho zlosti.

Na to postlali hrob kvítím a ratolestmi, a po vykonání této útrpné služby příteli svému s Ambrosiem se rozloučili. Taktéž učinil i Vivaldo se svým soudruhem.

D. Quijote se poroučel svým hostitelům a cestujícím. Ti jej zvali, aby s nimi jel do Sevilly, tam že jest místo pro dobrodružství tak příhodné, že v každé ulici, ba v každém koutě jich vice, než kdekoli jinde, se naskytne. On jim za to pozvání i dobrou vůli jejich slušně děkoval a pravil, že prozatím nechce, ani si nepřeje do Sevilly jeti, pokud tyto hory od loupežníků a zákeřníků, jich prý plny byly, nevyčistí. Seznavše jeho dobrý úmysl, nechtěli pocestní déle jej zdržovat, nýbrž ještě jednou s ním se rozloučivše, od něho odrazili a svou cestu dále konali. Ovšem že jim tu nescházelo látky k rozprávce jak o příběhu Marcelly a Chrisostoma, tak o šílenství D. Quijota, kterýžto byl si umínil, jet Marcellu hledat a všemožnou službu svou jí nabídnout. Nestalo se však po jeho očekávání, jakož o tom se vypráví v dalším vypravování této pravdivé historie, jejíž část druhá tuto se končí.