Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola šestnáctá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola patnáctá	Kapitola šestnáctá	Kapitola sedmnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola šestnáctá
Podtitulek:	Co se přihodilo D. Quijotu v hospodě, kterou on za hrad měl.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 80–85. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Hospodský vida D. Quijota na oslu napříč ležeti, ptal se Sancha, co mu se stalo. Sancho odpověděl, že nic, toliko že byl spadl s jedné skály dolů a trochu žebra si porouchal.

Manželka hospodského byla žena jiného srdce, než obyčejně ženy toho druhu bývají; neb byla povahy milosrdné a s bídou bližního svého útrpnost mívala; pročež záhy o ošetření D. Quijota se starajíc i svou pannu dceru, děvče to velmi krásné, povolala, aby jí o hosta pečovati pomohla. V hospodě té sloužila také jedna asturská děvka, široké tváře, splesklé hlavy, tuponosá, na jedno oko šilhavá, na druhé ne příliš zdravá; avšak postava jejího těla v skutku všecky tyto nedostatky nahražovala. Ona neměla ani sedum pídí od paty až k hlavě, a ramena, která ji trochu tížila, nutila ji více k zemi hleděti, než sobě přála.

Tato spanilá děva tedy dcerce pomáhala a ony udělaly D. Quijotovi velmi bídné lože v jedné komoře, na které patrně vidět bylo, že někdy po mnoho let sláma a seno do ní se ukládaly. Tam líhal též jeden mezkař, jehož lože trochu podál lože D. Quijotova bylo ustláno; ačkoli jen ze sedel a houní s jeho mezků záleželo, vynikalo předce nad Quijotovo; neb to bylo uděláno ze čtyr špatně hoblovaných prken na dvou nestejných stolicích, z jedné spodnice, tak tenké co prošívaná pokrývka, plné cucků, jež, kdyby vlna děrami nebyla lezla, tvrdým křemenům se podobaly. K tomu dvě prostěradla z hrubé kůže a pokrývka, jejížto chlupy s malou prací bylyby spočíst se daly. Na tuto bídnou postel uložili D. Quijota, načež hospodská s dcerou jej hned obvazovati počaly; Maritornes, tak se ona asturanka jmenovala, jim při tom svítila.

Vidouc hospodská při obvazování D. Quijota tak plného modřin, pravila, že se zdá, jakoby spíše od výprasku, nežli od pádu pocházely.

Nebyl to výprask, pravil na to Sancho, ale ta skála měla mnoho hran a strmin, z kterých každá něco mu přidala. Prosím vás, paní, pravil jí dále, hleďte, aby vám trochu masti zbylo, bude jí tu ještě někdo potřebovati, nebo mne také hřbet trochu bolí.

Tak, odpověděla hospodská, vy jste tedy také musel spadnout?

Já nespadl, pravil Sancho, ale z leknutí nad pádem svého pána tak mne kříž bolí, jako bych byl tisíc ran dostal.

To je možná, pravila dcera, nebo mně se mnohdykráte zdálo, že jsem s nějaké věže dolů padala a nikdy země dopadnouti nemohla; když jsem pak se probudila, byla jsem tak upachtěna a polámána, jakobych opravdu byla spadla.

To je to, panenko, odpověděl Sancho, jen že já nikoliv ve snu, ale více bdělý, než nyní, o málo méně modřin jsem dostal, než můj pán, rytíř D. Quijote.

Jakže se jmenuje ten rytíř, ptala se asturanka Maritornes.

Don Quijote de la Mancha, odpověděl Sancho, a je rytíř dobrodružný, nejřádnější a nejudatnější, co jich od dávných časů na tomto světě vidět bylo.

Co je to, rytíř dobrodružný? tázala se děvka.

Jste tak nedávno na světě, že to ještě nevíte? odpověděl Sancho Pansa; tedy vězte, má milá, že rytíř dobrodružný je něco, co v jednom okamžení hned výprask dostati, hned císařem státi se může. Dnes je nejnešťastnější a nejbídnější stvoření na světě, a zejtra má dvě anebo tři královské koruny svému zbrojnoši na rozdání.

Proč tedy vy, pravila hospodská, když jste zbrojnošem tak znamenitého pána, jak vidím, aspoň ňáké panství nemáte?

Byloby to brzy, odpověděl Sancho; nebo je to teprv měsíc, co dobrodružství hledáme, a posud se žádným pořádným jsme se nesetkali, a mimo to člověk častokráte něco hledá a něco jiného nalézá. Však věřte, jestli můj pán D. Quijote z toho zbití čili spadnutí se vyhojí a já po něm mrzákem nezůstanu, žebych svou naději ani za nejvyšší hodnost ve Španělích nedal.

Celou tu rozmluvu D. Quijote velmi pozorně poslouchal, pak dle možnosti na lůžku se posadiv a hospodskou za ruku vzav pravil:

Věřte mi, paní krásná! můžete za šťastnu se pokládati, že jste ve svém hradu moji osobu hostili. Já se nemohu chválit, protože, jak se říká, vlastní chvála smrdívá, ale zbrojnoš můj vám poví, kdo já jsem. Toliko to musím vám říci, že v paměti budu věčně míti zapsanou službu, kterou jste mi prokázaly, a až do nejdélší smrti své vděčen vám zůstanu. A kdyby to nebyla vůle nebes bývala a láska mne tak nebyla překonala a zákonům svým podrobila, jakož i oči oné krásy nevděčné, jejíž jmeno tajím: bylyby oči této krásné slečny pány mé vůle se staly.

Hospodská, dcera i roztomilá Maritornes, slyšíce tuto řeč dobrodružného rytíře, velmi se podivily, nebo jí tak rozuměly, jako kdyby řecky byl mluvil. To ale přece chápaly, že vším tím svou úslužnost a lásku na jevo dává; nejsouce ale zvykly takovýmto slovům s úžasem naň pohlížely a za prapodivného člověka jej měly. Poděkovavše mu prostými slovy za jeho zdvořilost odešly od něho, načež asturanka Maritornes o Sancha pečovati se jala, kterému toho právě tak zapotřebí bylo, jako pánu jeho.

Mezkař byl s ní se umluvil, že tuto noc spolu se potěší a ona mu dala slovo, že, až hosté se uklidí a její páni usnou, k němu přijde a žádosti jeho, jak jen mu libo bude, zadost učiní. I povídá se o oné děvečce, že jak živa podobného slova nedala, aby je také nebyla splnila, třeba i o samotě a beze svědků se to bylo stalo. Měla se za velmi správnou osobu, aniž za nečest si pokládala, býti v této službě na hospodě, ješto prý, jak říkávala, osud a neštěstí v tato místa ji byly přivedly.

Tvrdé, bídné, chatrné a zrádné lože D. Quijotovo stálo napřed u prostřed onoho děravého chléva a hned za ním byla postel Sanchova, která toliko z jedné rohože a houně, více z cucků nežli z vlny, sestávala; za těma oběma bylo teprv lože mezkařovo, jak již praveno, ze sedel a veškerého nádobí z nejlepších dvou mezků jeho ustláno. Měl jich dvanáct pěkných, tučných a výborných, nebo byl jeden z nejzámožnějších mezkařů arevalských, jakož autor této historie praví, čině o tomto mezkaři zvláštní zmíňku, poněvadž jej velmi dobře znal a, jak se praví, i s ním spřízněn byl. Mimo to, že Cid Hamete Benengeli byl spisovatel velmi správný a ve všech věcech velmi svědomitý, jest patrno z toho, že v příběhu tomto ani věcí sebe menších a nepatrnějších mlčením pominouti nechtěl, z čehož by si příklad vzíti mohli vážní historikové, kteří nám mnohdy vypravují události tak krátce a stručně, že sotva na rty se nám jich dostane, nechávajíce buď z nedbalosti, zlého úmyslu neb nevědomosti nejhlavnější věci z celého díla v kalamáři. Mnohem lépe učinil skladatel Tablanta de Ricamonte a oné knihy, ve které činy hraběte Tomillasa se vypráví; s jakou svědomitostí ti to vše vypisujou!

Když byl tedy mezkař svému dobytku dohlédnul a jej pokrmil, natáhnul se na svá sedla a milou svou Maritornes očekávati začal. Sancho byl již obvázán a uložen a, ačkoliv se snažil usnouti, nemohl pro bolest v žebrech; také D. Quijote měl bolestí oči jako zajíc otevřené. V celé hospodě nastalo ticho a nikde již nebylo žádného světla mimo jednu lampu, která v síni visela.

Toto podivné ticho a neustálé myšlení našeho rytíře na dobrodružství, které všude v knihách, původu jeho neštěstí, se vyprávějí, přivedly mu na mysl nesmírné bláznovství, jež si pomysliti lze. Smyslil si totiž, že jest v nějakém hradu, neb, jak již řečeno, každá hospoda, do které přijel, hradem býti mu se zdála — že dcera hospodského jest dcerou pána hradu toho, a že dojata jsouc jeho sličností do něho se zamilovala a mu slíbila, této noci bez vědomí svých rodičů k němu přijíti a hodnou chvíli s ním si poležeti. A maje tento svůj výmysl za jistotu a skutečnost, počal se soužiti a mysliti, že jest v nebezpečném pokušení, kde bude muset svou počestnost okázati. I umínil si ve svém srdci, že slečně Dulcinei de Toboso věren zůstane, kdyby i sama královna Ginebra se svou komornou Quintaňonou se mu zjevily.

An tedy na tyto pošetilosti myslil, přišla doba a hodina — proň byla nešťastná — příchodu Asturančina, kterážto v košili a bosa, vlasy pod jakousi vlněnou kuklí svinuté, tichým a opatrným krokem do komory, kde oni leželi, mezkaře hledat přišla. Sotva ale že byla do dveří kročila, uzřel ji D. Quijote a nedbaje obvazků ani bolesti v žebrech na loži se posadil a s rozpiatýma rukama sličnou asturskou slečnu očekával. Ona zcela tiše a opatrně po milenci svém hmatala, až najednou s rukama D. Quijota se potkala, který ji za jednu ruku pevně uchopil, k sobě přitáhnul a — ona ani necekla — na své lože posadil. Jal se hned její košili ohmatávat, kterážto, ačkoli pytlová byla, jemu z tenkého a hebounkého hedvábí býti se zdála; skleněné korály na jejích rukou co drahé východní perly mu svítily. Vlasy více žíním podobny měl za nitky nejskvělejšího zlata arabského, jehož lesk i záři sluneční zatemňuje; dech její, který bez pochyby starými zbytky od včíra páchnul, z její huby přelébezně a aromaticky mu zaváněl. Slovem, on si ji ve své obraznosti tak vykreslil a vylíčil, jak to byl ve svých knihách četl o jedné jiné princezně, která jest přišla navštívit poraněného, svou láskou jatého rytíře se všemi vnadami tuto dotčenými, a zaslepenost ubohého zemana byla tak náramná, že ani hmat, ani dech, aniž co jiného, jež tato slečna do sebe měla, s to nebyly, z klamu jej vyvésti, ještoby každý jiný člověk, nejsa mezkařem, byl po těch vnadách vrhnouti musel.

On ale myslil, že má bohyni krásy ve své náruči, a pevně ji drže jal se hlasem zamilovaným k ní šeptati: O kéžbych, krásná a vznešená slečno, byl s to, odměniti tuto tak velikou milost, již mi objevením své nevyrovnané krásy jste prokázala; ale nešťastný osud, který neunavně dobrých pronásleduje, uvrhnul mne na toto lože a já tu ležím tak zdrcen a polámán, že kdybych i chtěl vám po vůli býti, ani bych nemohl. Mimo to je v tom ještě jiná větší překážka: já jsem totiž byl přislíbil věrnost nevyrovnané Dulcinei de Toboso jediné paní mých nejtajnějších myšlének, čehož kdyby nebylo, nebylbych já nikoli tak zpozdilý rytíř, abych nechopil se tak šťastné příležitosti, kterou mi veliká dobrota vaše podává.

Maritornes úzkostí se potila, jsouc od D. Quijota takto držána a nechápajíc aniž dbajíc řeči jeho, bez křiku mu vyvinouti se namáhala.

Milý mezkař, kterému zlá žádost spáti nedala, byl již, jak do dvéří vešla, svou milenku zpozoroval a vše, co D. Quijote mluvil, pozorně poslouchal. Žárliv, že asturanka pro jiného ve slově ho zklamala, přiblížil se k loži D. Quijotovu a naslouchal, kam as ty řeči, jimž on rozuměti nemohl, povedou. Vida však, jak děvka pracuje se mu vyrvati a D. Quijote ji nechce pustiti, neznal žertu, napřáhnul ruku a tak ukrutně zamilovaného rytíře pěsti do tváře uhodil, že celý obličej mu krví se zalil; nemaje pak na tom ještě dosti vskočil mu na prsa a nemilosrdně mu po nich tlapati začal. Postel, která byla velmi chatrná a na slabých základech, nemohla tento přívažek mezkaře snesti a s velikým rachotem na zem se zbořila. Na ten lomoz hospodský se probudil a hned ho napadlo, že to nejspíše Maritornesa nějaký kousek vyvedla, protože, když ji byl hlasně volal, nikde se mu neozvala. Vidouc děvka hospodáře, který velmi zlý byl, přicházeti, skočila strachem a úzkostí k Sanchu Panzovi, který posud spal, do lože a tam téměř jako klubko se svinula.

Kde jsi, děvko! zvolal hospodský, když do komory vešel; jistě žes ty tu zas něco vyvedla.

V tom se Sancho probudil a ucítiv, že se něco naň tlačí, myslil, že to naň přišla můra, a na vše strany pěstěma tlouci začal, při čemž Maritornesu několikrát tak zasáhnul, že nucena bolestí od své stydlivosti upustila a Sanchovi tak oplácet začala, že úplně ze spaní se probudil, načež pak on, vida, jak s ním se nakládá, aniž věda od koho, podle možnosti vstal, Maritornesu popadl a v ukrutný, rozkošný boj s ní se dal.

Mezkař při světle hospodského lampy uviděl, jak se jeho dámě vede, a nechav D. Quijota na pomoc jí běžel; totéž učinil hospodský, avšak docela v jiném úmyslu, protože myslil, že děvka všeho toho hřmotu je původ, a potrestat ji chtěl. A tak jak se říkává: kdo s koho ten toho, tu máš! dával mezkař Sanchovi, Sancho děvce, děvka jemu, hospodský jí a všickni s takovou pílí se mleli, že ani oddechu si nedali. A když konečně náhodou hospodskému lampa shasla a oni po tmě byli, řezali jeden druhého tak nemilosrdně, že kam kde uhodil, zajisté zdrávo nebylo.

Právě tu noc byl v hospodě oné jeden úd tak nazvaného starého svatého bratrstva z Toleda noclehem, který, když neobyčejný ten hřmot uslyšel, svou feruli a pouzdro se svým úředním výkazem popadl a po tmě do komory vkročiv, zvolal: Ticho před právem, úctu před svatým bratrstvem! První, na koho přišel, byl ztlučený chudák D. Quijote, který na svém zbořeném loži natažen ležel. Chopiv jej maně za bradu, zvolal: Pomoc právu! vida však, že on sebou ani nehýbá, myslil, že je mrtev, a ti ostatní že jsou jeho vrazi. V tomto domnění kázal silným hlasem: Ať se zavrou u hospody vrata a dá pozor, aby nikdo nemohl ujíti, nebo zde člověka zabili. Hlas ten všecky polekal a každý strachem hned rvačky nechal. Hospodský utekl do své světnice, mezkař na své houně a děvka do svého pelechu; jenom chudáci D. Quijote a Sancho Panza s místa se hnouti nemohli.

Zatím pustil úředník bradu D. Quijotovu a šel pro světlo, aby zločince shledati a schytati mohl; nenašel jich však, protože hospodský, když do své světnice utíkal, v síni lampu shasl. Musel tedy se obrátit ke krbu, kde s velikou prací a po dlouhé chvíli jiný kahanec si rozsvítil.