Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola sedmnáctá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola sedmnáctá
Podtitulek: Pokračování o nesčíslných svízelích, jež statečného D. Quijota a jeho zbrojnoše, chudáka Sancha Panzu potkaly v hospodě, kterou on k svému neštěstí za hrad měl.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 86–92.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

Zatím D. Quijote ze svých mdlob k sobě přišel a takovým též hlasem, jako byl den před tím na svého zbrojnoše volal, leže tam na louce kyji stlučen, jal se naň nyní volati:

Příteli Sancho! pravil, spíš? Spíš, příteli Sancho?

Jakpak bych, chudák, mohl spáti? odpověděl Sancho, pln bolesti a zoufání; vždyť se mi zdá, že všickni čerti tu noc se mnou svůj rejd provázeli.

Tomu. také můžeš opravdu věřit, odpověděl D. Quijote, neb, buď jsem já hlupák, anebo je hrad ten očarován; věz totiž — však, než ti to povím, musíš mi se zapřísáhat, že to až do mé smrti v tajnosti zachováš.

Ano, já vám na to přisáhám, odvětil Sancho.

Já ti to proto jen povídám, pravil D. Quijote, protože jsem nepřítel všeho na cti utrhání.

Inu vždyť přisáhám, opětoval Sancho, že to nikomu nepovím, až po smrti V. Milosti, a dej Bůh, abych to již zítra povědět mohl.

Což ti tak ubližuju, Sancho, pravil D. Quijote, že bys byl rád, abych již tak brzy umřel?

Proto nikoliv, odpověděl Sancho, ale protože já jsem nepřítel všech dlouhých tajemství a neradbych, aby dlouhým schováváním zapáchnuly.

Ať si je to, pročkoli, pravil D. Quijote; já přece více tvé lásce a úslužnosti důvěřuju. Věziž tedy, že tuto noc mne potkalo velmi znamenité dobrodružství, jehož věčně si vážiti budu. Abych ti to zkrátka pověděl, přišla ke mně nedávno dcera pána tohoto hradu, nejsličnější a nejkrásnější slečna, jaké po kraj světa není nalezti. Co bych ti mohl vyprávět o spanilosti její postavy, co o jejím bystrém duchu, co o jiných věcech skrytých, jež, abych věrnost, své slečně Dulcinei de Toboso povinnou, zachoval, mlčením pomíjím. Toliko to říci ti musím, že nebesa závistivá nad takovýmto štěstím, jež mi osud byl popřál, anebo snad, a to je to nejjistější, že, jak jsem pravil, hrad ten je okouzlen, právě, když s ní v nejsladších a nejmilostnějších rozmluvách se bavím, aniž jsem viděl neb věděl, odkud, přilítla nějaká pěst, ruce některého neobyčejného obra patřící, a takovou ránu mi na tvář vyťala, že celý jsem se zakrvácel. Obr ten mne na to tak zdrtil, že mi jest hůře, než včera, když, jak víš, pro nezbednost Rocinantovu mezkaři do nás se dali; a z toho soudím, že poklad krásy té slečny musí hlídati nějaký kouzelný Mór a to nikoliv pro mne.

Pro mne také ne, pravil na to Sancho, nebo zajisté přes čtyry sta Mórů tak mne zdělalo, že výprask včerejší byl proti tomu pravou pomazankou; avšak, prosím vás, pane, jak jen můžete toto dobrodružství šťastným a znamenitým nazývati, když jsme z něho tak špatně vyvázli? Vaše Milost snad méně zle, protože, jak jste pravil, měl jste ve svých rukou nevyrovnanou krásu; ale já, jenžto jsem dostal tolik a takových ran, že jsem jak živ jich neutržil. O já nebohý, i matka, která mne porodila! Já nejsem rytířem dobrodružným a nechci jím ani býti, a přece musím ze všeho neštěstí hodný podíl odnášeti.

Jsi tedy také zbit? tázal se D. Quijote.

Cožpak jsem neřekl, že ano, já ubožák? odpověděl Sancho.

Nenaříkej si, příteli, pravil D. Quijote; já nyní udělám ten výborný balsám, kterým v okamžení se uzdravíme.

Zatím byl úředník si rozsvítil a na onoho domnělého nebožtíka podívat se šel. Vida Sancho jej přicházeti, v košili, s hlavou zavázanou, lampou v ruce a velmi šerednou tváří, ptal se pána svého: Pane, to je snad ten kouzelník Mór a zas na nás se vrací, aby nám nic dlužen nezůstal.

To nemůže býti ten Mór, odpověděl D. Quijote, nebo kouzelníci se nedají nikomu vidět.

Nedají-li se vidět, dávají se cítit, pravil Sancho; to mi povídají moje boky.

Také moje by povídati mohly, odpověděl D. Quijote, avšak to není žádný důkaz, že ten, co tu přichází, jest kouzelník Mór.

Úředník přišel a vida je tak pokojně rozmlouvati, celý se podivil. D. Quijote ovšem bradou zhůru ležel a pro samou ránu ani hnouti se nemohl; úředník k němu přistoupil a pravil:

Jak je, ubohý člověče?

Mluvil bych zdvořileji, odpověděl D. Quijote, kdybych byl tebou; tak se tu mluvívá s rytíři dobrodružnými? Ty hrubiáne!

Vida úředník tak špatně s sebou zacházeti od tak bídného člověka, nemohl to snésti a rozpřáhnuv se lampu se vším olejem D. Quijotovi na hlavu hodil, tak že hodně ho potloukl.

Když bylo opět tma a on hned na to odešel, pravil Sancho Panza: Nejspíše, pane, je to ten kouzelník Mór, který poklady sice pro jiné, pro nás ale jenom rány pěstí a lampou chová.

Tak jest, odpověděl D. Quijote, a s těmito kouzelníky není nic, aniž co platno nad nimi se horšiti a rmoutit, protože jsou neviditelni a přízrační a nelze nad nimi se pomstit, kdyby i člověk chtěl. Vstaň, Sancho, můžeš-li, zavolej hradního a opatř mi trochu vína, oleje, soli a rozmariny na onen uzdravující balsám, nebo se zdá, že ho nyní velice potřebuju, protože mi z té rány, kterou ta příšera mi zasadila, krev hrkem se lije.

Ač Sancha údy náramně bolely, vstal přece a šel do bytu hospodského; potkav úředníka, který poslouchal, jak asi poraněnému se vede, pravil k němu:

Pane, kdokoliv jste, prokažte nám tu milost a dobrotu a dejte nám trochu rozmariny, oleje, soli a vína, neboť toho k svému vyhojení ten nejlepší dobrodružný rytíř na světě potřebuje. Leží tam na loži těžce poraněn rukou kouzelníka Móra v této hospodě se zdržujícího.

Slyše úředník tu řeč jeho měl jej za člověka smyslu pozbylého, a poněvadž již svítati počínalo, otevřel u krčmy dvéře a zavolav hospodského pravil mu, co milý člověk ten žádá. Hospodský jej podle vůle vším tím dostatečně opatřil, načež on to donesl D. Quijotovi, kterýžto rukama za hlavu se drže nad bolestí od uhození lampou bědoval, ačkoli mu kromě dvou hodných boulí nemnoho ublížila, a co on za krev měl, toliko olej byl a pot úzkosti z přestálé bouřky vyrážející.

Konečně vzav své ingrediencie udělal z nich mixturu a míchal a vařil to tak dlouho, až myslil že bude dost. Pak chtěl nějakou láhev, aby to do ní přelil, a když jí v hospodě neměli, dal to do jedné plechové olejnice, kterou mu hospodský milerád dar učinil, a pak nad olejníci přes osumdesát otčenášů, zdrávasů a věřím v Boha odříkávaje každé slovo křížem provázel a nápoj požehnával. Při všem tom byl toliko Sancho, hospodský a čtvrtník přítomen, nebo mezkař byl již odešel o své mezky se starati.

Na to, aby sám nejdříve domnělý účinek toho výborného balsámu zkusil, z toho, co do olejnice se nevešlo a v hrnci zůstalo, asi půl žejdlíka vypil, načež sotva že to byl polknul, tolik dávit začal, že žaludek až na rub mu se obracel. Pak začal od těžkostí a namáhání velmi se potit a poručil, aby ho přikryli a samotna nechali. Stalo se a on přes tři hodiny spal, načež se probudil a na těle veliké ulehčení pocítil, takže myslil, že z onoho výprasku již docela jest uzdraven a že skutečně byl dovedl udělat balsám Fierabrasův, s kterýmžto prostředkem bude nyní moci budoucně beze všeho strachu pustit se do jakékoliv rvačky, půtky a bitvy, byťby sebe nebezpečnější byly.

Sancho Panza, který též ulehčení svého pána za div pokládal, prosil ho, aby mu dal to, co v hrnci ještě zbylo, čehož nebylo málo. D. Quijote mu v to svolil a on oběma rukama nádobu uchopiv s velikou důvěrou a ještě větší chutí hrnec do svého žaludku vylil. Ačkoli Sancho nemnoho méně než pán jeho, toho vypil, nemusel žaludek chuďasův býti tak citlivý, jak onoho, a proto dříve, než začal vrhnout, takové těžkosti naň přišly, takové zlé, pot a mdloby, že opravdu myslil, že to je poslední jeho hodina. V této úzkosti a těžkosti balsám proklínati a tomu, kdo mu jej byl dal, darebáků nadávati počal.

Vida a slyše to D. Quijote pravil: Tuším, Sancho, že všecko to zlé tě potkalo proto, že nejsi pasovaný rytíř, neb já vím, že ten nápoj nikomu nespomůže, kdo jím není.

Když to V. Milost věděla, odpověděl Sancho, proč jste mi ho tedy u všech všudy čertů dával pít?

V tom začala brynda účinkovat a chudák zbrojnoš horem i dolem tak se vyprazňovat, že rohože, na kterou byl k tomu si ulehl, ani hrubá húň, jíž se přikryl, více k potřebě nebyly. Potil se a hekal tak těžce a strašně, že nejen on, ale všickni myslili, že již již dodělává. Tato bouřka a úzkost trvala asi dvě hodiny, načež mu se dělo, jako jeho pánu, leč že zůstal tak sesláblý a zmořen, že ani na nohou se udržeti nemohl.

D. Quijote ale, který jak praveno, ulehčení a uzdravení cítil, chtěl co nejdříve vyjeti hledat dobrodružství; myslilť, že celý ten čas, co zde mešká, jest pro svět a ty, co v něm jeho pomoci a ochrany potřebujou, veliká škoda a to tím více, an teď ve svůj balsám velikou důvěru skládal. Pln tedy této žádosti sám Rocinanta i hovado zbrojnošovo osedlal a Sanchovi se přistrojit a na osla vsednout pomohl, načež hned na kůň se vyšvihnuv do jednoho kouta v hospodě zajel a tam jakousi ponocnickou hůl sebral, která mu za kopí sloužiti měla. Všickni, co jich bylo v hospodě, a bylo jich asi dvacet, naň se dívali, též i hospodského dcera, s které on ani očí nespouštěl a chvílemi také vzdechy vysílal, že se zdálo, jakoby z hlubin svých vnitřnosti je vážil. Každý ale myslil, že to činí bolestí, kterou ve svých žebrech cítí; aspoň ti tak myslili, co jej předešlou noc obvazovati viděli.

Když již oba seděli, zastavil D. Quijote před vraty hospody, vyvolal hospodského a pokojným a vážným hlasem pravil: Mnohé a převeliké jsou milosti, pane hradní, jež jsou mi v tomto hradu od vás prokázány, a já jsem na nejvýš zavázán po vše dny svého života je uznávati. Mohu-li vám za ně se odměnit a vykonat pomstu na některém hrdopýškovi, který vám byl nějakou křivdu učinil: tedy vězte, že můj úřad jest, pomáhati slabým, mstít učiněnou křivdu, a trestati zrádu. Seberte svou pamět a najdete-li v ní něco takového, co byste mi poručiti mohl, rcete jen, a já vám slibuju na řád rytířský, jejž jsem byl na se vzal, že vám učiním zadost a dle úplné vůle vaší vám se odměním.

Hospodský mu s touže vážností odpověděl: Pane rytíři, já nepotřebuju, abyste za mne pro nějakou křivdu se mstil, neb tu já podle svého uznání sám pomstu si vykonati dovedu; jest toliko potřeba, abyste ráčil zaplatit vřecky útraty, jichž jste v této hospodě nadělal, jak za slámu a obrok pro svůj dobytek, tak za večeři a za nocleh.

Což je to hospoda? tázal se D. Quijote.

A jaká! odpověděl hospodský.

Já jsem byl tedy až posud na omylu, pravil na to D. Quijote; nebo jsem v skutku myslil, že to je hrad a ne špatný; avšak když tomu tak a není to hrad ale hospoda, musíte pro tentokráte plat prominout; nebo já nemohu jednati proti řádu rytířů dobrodružných, o kterých s jistotou vím, aniž jsem kdy co jiného četl, že nikdy, kde byli hospodou, za byt a za nic neplatili. Jim právem a spravedlivě to nejlepší přijetí náleží v odměnu za jich převeliké nesnáze, jež musejí snášeti, hledajíce dobrodružství ve dne v noci, v zimě v létě, pěšky a na koni, s žízní a hladem, v parnu a mrazu, podrobeni jsouce všem nepohodám povětří a všemu nepohodlí světa.

Na to já všecko pranic nedbám, odpověděl hospodský; zaplaťte, co jste dlužen a nechte povídaček a historií o rytířích. Já se nestarám o nic jiného, než abych přišel k svému.

Vy jste hňup a hrubec krčmář, odvětil mu D. Quijote a bodnuv svého Rocinanta ohnal se kopím a beze všeho zdržování z hospody jel; neohlédnuv se, zdali za ním jeho zbrojnoš jede, hodný kus cesty urazil.

Když viděl hospodský, že nechce platit a odjel, počal Sancha Panzu o plat hrdliti; ten ale pravil, že když jeho pán nechtěl platit, on také platit nebude, protože proň, jakožto zbrojnoše dobrodružného rytíře, tentýž zákon a pravidlo platí, jako pro jeho pána, a že také nikdy v hospodách a krčmách platit nesmí. Na to se hospodský velice rozhněval a hrozil mu, že si k svému pomůže, takže ho to mrzet bude. Ale Sancho odpověděl, že podle zákonů rytířství svého pána ani halíře platit nebude, kdyby ho to třeba život stálo, poněvadž nechce nikoliv jednati proti dobrému a starodávnému obyčeji dobrodružných rytířů a neradby, aby naň budoucí zbrojnoši jejich naříkali, že byl tak spravedlivé právo zrušil.

Zlý osud nešťastného Sancha chtěl tomu, že mezi lidmi, co byli v hospodě, nacházeli se čtyři postřihači segovští, tři nunváři kordovští a tři tuláci ze Sevilly, lid veselý, lehké mysli, šibalové a karbaníci, kteřížto, jakoby jim to jeden zlý duch byl vnuknul a napískal, na Sancha se vrhli, s osla ho vzali a na poslamku, kterou jeden z nich s postele hospodského stáhl, hodili. Vidouce, že strop jest trochu nízký, než oni ku své práci potřebovali, šli s ním na dvůr, který měl oblohu za strop, tam jej na poslamce ležícího do výšky vyhazovati začali a jako se psem o masopustě s ním se vyráželi. Ubohý trýzněnec tuze křičel, že hlas jeho až k uším pánu jeho se donesl, kterýžto zastaviv, pozorně poslouchal, a již i myslil, že to nějaké nové dobrodružství ho očekává. Když pak seznal, že to jeho zbrojnoš křičí, obrátil svého koně a klusem k hospodě nazpět pospíšil, našed ji ale zavřenou, objížděl a hledal, kudyby do ní se dostati mohl. Však když dojel k ohradě dvoru toho, která nebyla příliš vysoká, spatřil, jak roztomilý žert si s jeho zbrojnošem tropí. Viděl jej lítat nahoru dolů povětřím tak pěkně a čerstvě, že kdyby byl býval rozhněván, tuším sám by se byl smáti musel. Chtěl s koně na ohradu vlezti, ale byl tak zdrcen a polámán, že ani s koně slézti nebyl s to; začal jim tedy s něho spílati a nadávati, že ani nelze náležitě to vypsati. Oni však přece od své kratochvíle a práce neustali a Sancho tedy neustále lítal s nářkem tu s hrozbami, tu prosbami smíšeným; nic ale naplat, až celí unaveni ho nechali. Pak mu přivedli osla a vysadivše ho naň, huňatý plášť jeho naň hodili, načež útrpná Maritornes, vidouc jej tak uhříceného, za dobré uznala, žbánem vody mu posloužiti a od studny mu ji přinesla, aby co nejvíce čerstvá byla.

Sancho vzal žbán a právě když jej k ústům podával, zarazil jej hlas pána jeho.

Nepij, volal D. Quijote, nepij vody, milý Sancho, ona tě zabije. Hleď tu mám ten divotvorný balsám — a okazoval mu olejnici s břečkou — když z něho jen dvě kapky pozříš, dojista se uzdravíš.

Sancho naň se strany oči obrátil a pravil ještě silnějším hlasem: Což V. Milost zapomněla, že nejsem žádný rytíř, nebo chcete, abych i ostatek vnitřností vyvrhnul, které mi od minulé noci zůstaly? Jděte se svou bryndou ke všem čertům a dejte mi s ni pokoj.

To mu pověděv, hned si přihnuli, však když po prvním loku shledal, že je to jenom voda, nechtěl jí pít, a žádal Maritornesu, aby mu přinesla víno, což ona s radostí učinila a ze svých peněz zaplatila. Neb opravdu se o ní povídá, že, ačkoliv byla onoho řemesla, přece ještě trochu křesťanské lásky měla.

Jak mile byl Sancho se napil, kopnul patama svého osla a když mu byli vrata otevřeli, ujížděl z hospody a byl rád, že nic neplatil a že zůstalo po jeho, třeba to bylo na útraty jeho obyčejného věřitele, hřbetu bývalo. Hospodský si však přece nechal jeho tlumok, jejž on ale, jak byl poplašen, ani nepohřešil.

Vida hospodský, že D. Quijote je venku, chtěl vrata pevně uzavříti; avšak oni trýzniči to nedovolili, nebo byli to lidé, kteří, kdyby D. Quijote skutečně jeden z dobrodružných rytířů kulatého stolu byl býval, pranic z něho nebyliby si dělali.