Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola dvacátá třetí

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola dvacátá druhá	Kapitola dvacátá třetí	Kapitola dvacátá čtvrtá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvacátá třetí
Podtitulek:	Co pověstnému D. Quijotu v Černých horách se přihodilo; nejznamenitější dobrodružství, jež tato pravdivá historie vypravuje.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 134–142. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Vida D. Quijote, jak je zdělán, pravil svému zbrojnoši: Je to stará pravda, Sancho, že kdo sprostým lidem dobře činí, vodu do moře lije. Kdybych já byl na tvá slova dal, nebylaby ovšem tato mrzutost mi se stala, ale poněvadž již se to stalo, třeba míti trpělivost a já si to budoucně budu pamatovat.

Budete si to zrovna tak pamatovat, odpověděl Sancho, jako že já jsem Turek; poněvadž ale o tom mluvíte, žeby Vás nebyla ta nehoda potkala, kdyby jste mi byl věřil, uvěřte mi tedy nyní, aby jiné, ještě větší neštěstí vás nestihlo. Musíte pomyslit, že svaté bratrstvo na rytířstvo čerta dbá, neb ono za všecky dobrodružné rytíře dohromady ani zlámanou grešli nedá a mně již pořád se zdá, jakoby jejich šípy okolo uší nám fičely.

Ty jsi zrozená baba, Sancho, pravil nato D. Quijote; ale abys nemohl říci, že jsem neustupný a že nikdy tvé rady neuposlechnu, učiním teď, co mi radíš, a nehodě, které se bojíš, se vyhnu; avšak to jen pod tou výminkou, že jakživ ani na smrtelné posteli nikomu neřekneš, že jsem já z bázně před nebezpečenstvím, nýbrž toliko na tvé prosby to učinil. Sice bys musel lhát a jábych ti musel nyní a vždycky lež vytýkat a lhalbys, třeba si to jen myslil anebo mluvil, a já ti povídám jenom tolik, že kdybys jen pomyšlení měl, že nějakému nebezpečenství se vyhýbám, které jenom trochu zdá se býti strašlivé, jsem odhodlán zde zůstati a zcela sám vše očekávati a to nejen to svaté bratrství, kterého ty se bojíš, ale s ním všechny bratry dvanácti israelských pokolení, se sedmi bratry, taktéž Kastora a Polluxa, jakož i všecky bratry a bratrstva, co jich jest na světě.

Milostpane, odpověděl Sancho, vyhnouti se není uteci a bylby to nerozum, čekati, když je nebezpečenství větší nad nadání; moudří lidé šetří se dnes pro zítřek a nevydávají jedním dnem celé své štěstí v šanc a, ačkoliv já toliko sprostý chlap a sedlák jsem, přece vždycky svou čest jsem tu vyhledával, abych rozumně jednal. Proto jenom mi to učiňte k vůli, uposlechněte mne a vsedněte na Rocinanta, můžete-li, a pakli ne, já vám pomohu, a jeďte za mnou, nebo já mám tušení, že nám nohou více než rukou bude zapotřebí.

D. Quijote vsedl na koně beze vší odpovědi, Sancho na svém oslu sedě jel napřed a tak do jedné části Černých hor, které nebyly daleko, se dostali. Sancho měl míněni celé hory přejeti a do Visa aneb do Almodovara del Campo se dostati a v této hornaté krajině na několik dní se skrýti, aby svaté bratrstvo je nenalezlo. Nabyl nové mysli, když shledal, že jeho zásoba potravy, která byla na oslu se nacházela, z bitvy s galejníky jest zachráněna, což za pravý zázrak pokládal, ješto galejníci takovéto věci rádi lovívají.

Ještě té noci přijeli do středu Cerných hor a Sancho radil tuto noc a ještě několik příštích dnů tam ztráviti, aspoň tak dlouho, pokud jejich zásoba stačovala; nocovali tedy v jedné krajině mezi dvěma skalami, kde mnoho korkových stromů se nalézalo. Avšak osud, jenž dle mínění těch, jenžto nejsou světlem pravé víry osvíceni, vše řídí, zpravuje a provádí, přinesl Ginesa de Pasamonte, onoho pověstného zloděje a loupežníka, který statečností a šílenstvím D. Quijota osvobozen jest, a taktéž strachem před svatým bratrstvem, jehož právem se bál, přinucen byl v horách se ukrýti, tohoto Ginesa tedy přinesl osud a bázeň na to samé místo, jež D. Quijote a Sancho Panza byli si zvolili; on je poznal a přišel právě, když již usínali. A poněvadž zločinci vždycky bývají nevděčníky a příležitost, jak se říká, dělá zloděje a lepší je hrst jistoty než pytel naděje, napadlo Ginesu, který ani vděčnosti ani šlechetnosti neznal, Sanchu Panzovi osla ukrásti; Rocinanta pustil mimo se, poněvadž jej za věc docela bezcennou považoval, kterouby ani prodati ani zastaviti nemohl.

Sancho spal, Gines mu ukradl osla a, než svítati počalo, byl již s ním přes hory a doly.

Jitřenka vzešla a svět radostí, Sancha ale, chudáka náramným zármutkem naplnila, nebo osel jeho byl tentam, jejž když pohřešil, do úpěnlivého a hlasitého nářku se dal. Jeho bědování probudilo pána a on jej slyšel naříkati: O ty můj jedináčku! Vychovanče mého domu, miláčku mých dětí, rozkoši mé ženy, trne v očích mých sousedů, věrný pomocníku v práci a slovem můj poloviční živiteli a pečovateli! Nebo šestadvaceti maravedisy, jež jsi mi denně vydělával, polovičku své domácnosti jsem zapravoval.

Slyše D. Quijote to naříkání a uznav jeho příčinu, počal dle možnosti jej těšiti, prosil ho, aby se upokojil, a slíbil, že mnu dá směnný list na tři mladé osly z pěti, jež doma byl zanechal. Na to se Sancho upokojil, utřel si slzy, potlačil své vzdechy a pánu za dobrotu, kterou mu prokázal, děkoval.

Když D. Quijote do hor vjížděl, radostí mu srdce se dmulo, nebo se mu zdálo, že ty krajiny pro dobrodružství jsou téměř stvořeny. Všecky příhody, jež byly kdy v takovýchto pustinách a samotách dobrodružné rytíře potkaly, přišly mu na mysl a jeho myšlénky byly do nich tak zahloubeny, že pro nic jiného ani smyslu neměl. Sancho neznal mezi tím důležitějšího zaměstnání a, jak mile viděl, že již poněkud je z nebezpečenství, břich svůj zbytky z kněžské kuchyně cpáti počal. Seděl příčem na svém oslu a jel za svým pánem, jeden kus za druhým z tlumoku do svého žaludku vkládaje. Pokud to trvalo, nebylby ani vindry za všecky ostatní dobrodružství na světě dal. Konečně ale pozdvihl oči a viděl, že jeho pán koncem svého kopí nějaký balík se země zvednouti se snaží, pročež záhy přispíšil, aby mu pomohl, kdyby toho třeba bylo. Bylo to sedlo s malým tlumokem, který na něm visel, obojí skoro již docela shnilé a roztrhané a tak těžké, že Don Quijote sám kopím to zdvihnouti nemohl a Sancho mu pomoci musel. Poručil mu, aby se podíval, co je v tlumoku, což Sancho s velikou ochotou učinil; neb ačkoli tlumok na řetěz a zámek byl zavřen, bylo přece prohnilými a protrhanými děrami vše viděti, co v něm se nacházelo. Byly to čtyry košile z nejpěknějšího plátna mimo jiné taktéž pěkné, jako bílé prádlo a šátek, ve kterém zlatých hodné množství peněz bylo zavázáno.

Zaplať Pánbůh! zvolal Sancho, když to uhlédal, toť nám jednou poslal dobrodružství, které přece za to stojí. Když pak dále hledal, našel skvostně ozdobenou tobolku. Tu vzal D. Quijote k sobě a dovolil zbrojnoši, aby si peníze podržel. Sancho mu za to vděčně políbil ruku, vytáhl prádlo a peníze z tlumoku a všecko do svého vaku vstrčil.

Mám za jisto, pravil D. Quijote naň se dívaje, že nějaký pocestný tuto v té pustině zabloudil a od loupežníků jest přepaden, kteří ho zavraždili a tělo jeho v této osamělé krajině zahrabali.

To není možná, odpověděl Sancho, nebo kdyby to byli loupežníci bývali, nebyliby tu peníze ležet nechali.

Máš pravdu, řekl D. Quijote, tedy nevím, aniž se mohu domysliti, coby to bylo. Ale počkej, snad najdeme něco v té tobolce naznamenáno, a to nás přivede na nějakou stopu. Nato otevřel pisánku a první, co v ní nalezl, byla znělka, která sice spěšně napsána byla a přece dost dobře přečíst se dala. Aby to Sancho také slyšeti mohl, četl D. Quijote nahlas takto:

Buď že Milek ani o tom zcela neví,
Aneb ukrutník tak přílišně mě souží,
Že to provinění moje nezaslouží
Které nepatrným proti trestu být se jeví.

Však jest Milek bůh a ten zajisté vše ví,
A po ukrutnosti žádný bůh netouží;
Tedy proč tak krutý trest mé srdce ouží,
Čí to na mne strašné sypají se hněvy?

Jsi-li ty to, Filis, jak to může býti,
Aby, jsouc tak dobrá, takou velkou zlobu
Mohlas v srdci chovat, ke mně tolik vzteku?

Přetrhni již živobytí mého niti
Smrti laskavá! a uvrz mne do hrobu,
Nebo pro mou bolest není jinde léku!

Z té písničky ničeho se nedomakáme, pravil Sancho, ledabychom po té niti tam klubka se dopídit chtěli.

Po jaké pak niti? ptal se D. Quijote.

Vždyť se mi zdá, pravil Sancho, že VMst o nějaké niti čtla.

Ano o niti, odpověděl D. Quijote, ale to znamená něco jiného; nebo přetrhnout nit života je tolik, jako životu konec učiniti, a ten skladatel té znělky si žádá; ostatně musí být on dobrý básník, anebo já tomu nerozumím.

Což VMst, pravil Sancho, také se zná v básnění?

A to lépe, než si myslíš, odpověděl D. Quijote, a uhlídáš to, až dostaneš list celý ode shora až dolů psaný ve verších k mé slečně Dulcinei de Toboso; nebo ti musím říci, Sancho, že všickni nebo aspoň větší část rytířů dobrodružných věku minulého byli znamenití básníci a hudebníci, neb tyto dvě vlastnosti, čili abych raději řekl, vnady, jsou přirozeny zamilovaným dobrodruhům, ač v skutku básně někdejších rytířů více ducha, než uhlazenosti mají.

Čtěte víc, VMsti, pravil Sancho, snad se tam přece něco najde, co hledáme.

D. Quijote obrátil list a pravil: Tohle je proza a tuším list.

Psaní, pane? otázal se Sancho.

Podle začátku zdá se to býti něco zamilovaného, odpověděl D. Quijote.

Tedy to nahlas čtěte, VMsti, pravil Sancho, nebo já takové zamilované pletky tuze mám rád.

Budiž, pravil D. Quijote a čta to nahlas, jak Sancho jej byl prosil, shledal následující obsah:

„Tvé klamné sliby a mé neustálé neštěstí, přivádějí mne na taková místa, odkud spíše zprávu o mé smrti, než naříkající hlas můj uslyšíš. Nevděčnice! Ty mnou pohrdáš a jiného máš ráda, který sice bohatší jest na statcích vezdejších a co do vnitřní ceny nikoliv mi se nevyrovná. Nebo kdybys ty cnosti si vážila, nezáviděl bych jiným ani jejich bohatství, aniž sám pro svou chudobu za nešťastného bych se pokládal. Co tvoje vnady vystavěly, jednání tvé opět pobořilo. Dle oněch myslil jsem, že jsi anděl, toto mi jest důkazem, že toliko ženská jsi. Buď šťastna, původkyně mého neštěstí, a dej Bůh, abys nikdy se nedověděla, jak tvůj manžel tě podvedl, abys nikdy svého jednání pykati a abych já na něm se mstíti nemusel, čehož si nežádám.“

Z tohoto listu, pravil D. Quijote, když jej byl dočetl, jest jako z oněch veršů jen tolik rozuměti, že jich skladatel byl nešťastný milovník.

Zpřevracel skoro celou písánku a našel ještě několik listů a veršů, které ale jenom z části přečísti se daly a vůbec nic jiného neobsahovaly, nežli nářky, výčitky, pochybnosti, výlevy radosti a hněvu, povděk a chladné přijetí, nad čímž skladatel brzy svou radost, brzy opět svůj žel projevoval.

Zatím co D. Quijote s písánkou se obíral, prohledal Sancho každý koutek a záhyb v tlumoku a sedle tak zevrubně, že ani jeden šev nerozpáraný a žádný chomáč vlny nerozebraný nenechal, aby jeho nedbalostí a neopatrnosti nic tam nezůstalo. Tak byly nalezené zlaťáky, jichž přes sto kusů bylo, jeho dychtivost po penězích vzbudily. Ačkoli nic více nenalezl, nebral si přece nyní ani houpačku, ani účinek čarovného nápoje, ani výprask holemi, ani bití od mezkáře, ani ztrátu svého osla a kabátu k srdci a za všechen hlad, všechnu žízeň a nesnáz, jež byl v službě milého pána svého vytrpěl, postoupením nalezených peněz hojně odměněna se cítil.

Rytíř truchlivé podoby nemohl se zbavit dychtivosti, zvědět, kdoby majetníkem tlumoku býti mohl; nebo soudil z listu a veršů, ze zlatých peněz a pěkného prádla, že jejich někdejší pán vznešený člověk býti musel, kterého opovržená láska a neslušné jednání milenčino k zoufalému předsevzetí přivedlo. Protože ale nemohl se nadíti, že v takové pusté, neschůzné krajině někoho najde, kdoby mu zprávu o tom dát mohl, hleděl nyní jen dále se dostati a jak obyčejně svému Rocinantu cestu voliti dal, kterýžto na zdařbůh tam šel, kudy projíti mohl. Neb náš rytíř trval neustále v naději, že na této poušti s nějakým neobyčejným dobrodružstvím se potká.

An s takovými myšlénkami se obíral, spatřil, jak na vrchu jedné protější hory nějaký člověk s podivuhodnou čerstvostí se skaliska na skalisko a z křoví do křoví skáče. Z daleka se mu zdálo, že je nahý, má silné, černé vousy, husté, zcuchané vlasy a že je bos. Rozedrané spodky na pohled z hnědého aksamitu toliko spoře stehna mu přikrývaly, neb nesčíslnými děrami bylo nahé tělo viděti. Na hlavě neměl ničeho, a ačkoli s takou rychlostí, jak praveno, přeskakoval, přece rytíř truchlivé podoby všecky tyto podrobnosti viděl a pozoroval. Snažil se sice utíkajícího stíhati, avšak Rocinantova síla nebyla neschůdnosti místa toho přiměřena, zvláště, an již od přirození rád zvolna a opatrně chodíval. D. Quijotu přišlo hned na mysl, že musí člověk ten majetníkem onoho sedla a tlumoku býti, a on si umínil, jej najíti, byťby i celý rok v těchto horách proto potloukati se musel. Pročež poručil Sanchovi s osla slezti a jednu část hor procházeti, an zatím on sám druhou část projížděti chtěl a takto snad člověku tomu, jenž tak rychle s očí jim byl zmizel, na stopu přijíti mínil.

To mi není možná, pravil Sancho; nebo pakli jen na krok od vás se vzdálím, budu mít tu chvíli úzkost v zápětí, která mne nesčíslnými strašidly a přízraky pronásleduje. Já vám povídám tolik, že od nynějška ani na píď od vás se neodstraním.

Ať si tedy, odpověděl D. Quijote; já jsem tomu povděčen, že ty tak na mou zmužilost se spoléháš, a ta tě také neopustí, kdyby ti již poslední dech docházel. Nyní pojeďme zvolna za ním, jak ti je možno, a vezmi při prohledávání hor těch oči do rukou; kdo ví, zdali na toho člověka, jejž jsme viděli, opět nepřijdeme; nemůže to býti nikdo jiný, než někdejší vlastník našeho nálezu.

Já bych myslil, odpověděl Sancho, žeby bylo lépe, abychom ho ani nehledali, nebo najdeme-li ho, a patří-li mu ku příkladu ty peníze, budu mu je zajisté muset vrátit. Ušetříme-li si ale té zbytečné práce a podržíme s Pánembohem to, co máme, až pravého vlastníka bez hledání a nadání najdeme, bude to snad právě v pravý čas, když totiž peníze již budou utraceny, a kde nic není, ani smrt nebéře.

Ty se mýlíš, Sancho, pravil na to D. Quijote; my máme již skoro jistotu, kdo toho vlastníkem jest, jsme tedy povinni, jej najíti a co jeho jest, mu vrátiti. Kdybychom to neučinili, již pravděpodobnost, že jemu to náleží, bylaby tak trestu hodna, jako kdybychom to s jistotou věděli. Nebudiž tedy ti obtížno, Sancho, jej hledati, ješto mně kámen se srdce spadne, když jej najdeme.

V tom zabodl Rocinanta ostruhoma a Sancho na svém šedouši za ním se ubíral. Když byli část hory projeli, našli mrtvého mezka se sedlem a uzdou, napolo od vlků a krkavců sežraného u potoka ležeti. To potvrdilo rytíře ještě více v domnění, že prchající pánem mezka a tlumoku býti musí. An s rozličnou úvahou nad tím stáli, zaslechli pastýře pískati a při tom také hned v pravo stádo koz spatřili, za kterými s vrchole pahorku kráčel pastýř, starec je hlídající. D. Quijote naň zavolal a žádal ho, aby dolů k nim sešel. Pastvec s hůry se jich ptal, co je bylo přivedlo na toto místo, v které nikdo nevkročí leč pasoucí se kozy aneb vlci a jiná dravá zvířata? Sancho mu odpověděl, aby jen dolů sešel, že mu všecko pořádně vysvětlí.

Pastýř přišel dolů a pravil k našemu rytíři: Vsadilbych se, že se tu díváte na toho mezka, který tam dole leží; jet tomu v skutku již dobrých šest měsíců, co tam je. Řekněte mi, nesetkali jste se tu nikde na blízku s jeho pánem?

My jsme nic neviděli, odpověděl D. Quijote, než jezdeckou vycpanici a tlumok, které jsme nedaleko odtud našli.

Také já jsem to našel, odpověděl kozák, ale nechtěl jsem to nikdy zdvihnout, ba ani k tomu se přiblížit, protože jsem se udělání bál a aby mi to snad za krádež vykládáno nebylo; čert je chytrák a mnohdy nám před nohy něco podhodí, člověk přes to klopýtne a padne, ani neví jak.

Právě jako jsem já pravil, řekl Sancho, nebo já to také našel, ale varoval jsem se toho: nechal jsem to tam ležet, jak to leželo, podle přísloví, nestrkej prsty, kde se svírá.

Povězte mi pak, milý příteli, pravil D. Quijote, nevíte nic bližšího o majetníku těch věcí?

Co vám mohu říci, odpověděl kozák, jest tomu nyní právě asi šest měsíců, několik dní více anebo méně, co jakýs mladý pán k jedné pastýřské salaši přišel; vypadal slušně a pěkně a jel právě na tom mezku, co tu nyní mrtev leží, a měl také ten samý tlumok, který, jak pravíte, jste našli a ležet nechali. Ptal se nás, kdeby hory ty nejdivočejší a nejpustější byly, načež my mu tu krajinu okázali, kde právě nyní se nacházíme, a tak je tomu také, neb kdybyste jenom ještě asi půl míle hlouběj zajeli, snadbyste ani nazpět netrefili a on již to jest zázrak, že jste se sem dostali, neb ani cesta ani stezka žádná sem nevede. Když tedy mladík ten naši odpověď uslyšel, hned v onu krajinu, kterou jsme mu udali, se obrátil; my byli celí udiveni nad jeho pěkným vzezřením, nad jeho otázkou a rychlostí, s kterou hned do hor se pustil. Od těch dob jsme ho neviděli, až on za několik dní jednoho z našich pasáků potkal, beze vší řeči do něho se dal a velmi ho zbil a ztloukl, načež jeho kabely se zmocnil, chleb a sýr z ní vybral, a s náramnou rychlostí nato zase do hor utekl. Když se to několik kozáků z nás dovědělo, chodili jsme dobré dva dny po nejpustějších krajinách hor těchto a jej hledali, načež jsme ho pak v dutině velikého a tlustého korku nalezli. Vyšel nám velmi pokojně naproti, oděv jeho byl již roztrhán, tvář zhyzděna a od slunce opálena, tak že jsme jej sotva poznali; avšak jeho šat, ačkoliv již rozedrán, byl nám dostatečným znamením, že to jest ten, jejž hledáme. Pozdravil nás zdvořile a pravil nám několika, ale rozumnými slovy, abychom se nedivili, jak vypadá, neb musí prý tak jednati z pokání, které mu za jeho rozličné hříchy jest uloženo. My jej na to prosili, aby nám přece pověděl, kdo jest; ale k tomu jsme ho nemohli přiměti, načež jsme ho také žádali, aby, bude-li něco k výživě potřebovat, nám jen řekl, kde ho nalezneme, že mu to milerádi a přátelsky přineseme; pakliby ale ani to jeho libost nebyla, aby nám aspoň o to řekl a pastýřům mocí to nebral. Děkoval nám velice za naše přátelstvi a prosil, abychom mu ono násilí odpustili, a slíbil také, že budoucně ve jmeno Boží nás prositi bude a nikomu více neublíží. Co ale jeho obydlí se týče, pokračoval dále, nemá prý jiného, než to, které právě najde, když ho noc přepadne. Skončil svou řeč tak úpěnlivým nářkem, že bychom my všickni, co jsme ho poslouchali, byli z kamene být museli, kdybychom s ním také nebyli plakali, nebo zpomněli jsme si, v jaké podobě jsme ho poprvé byli viděli a jak nyní vypadal, neb, jak praveno, byl to velmi hezký a slušný mladý pán a jeho zdvořilá a pořádná řeč také okazovala, že ze vznešené rodiny býti musí a, ačkoli my jeho poslouchači toliko sprostí lidé byli, byla přece jeho příjemnost tak mocná, že i sprostého srdce musela se dotknouti. Když takto pořád ještě ve své řeči pokračoval, zarazil a zamlkl se najednou a se zavřenýma očima hodnou chvíli před námi stál; my se podivili a očekávali, co asi z toho vytržení pojde. Bylo to smutné podívání; nebo když opět oči otevřel, zůstal dlouho upřeně k zemi hleděti ani nemrkaje, pak opět oči zavřel, pohnul rtoma, svraštil obočí, z čehož my snadno seznali, že opět šílenství oň se pokouší. On nám také dal poznati, že naše domnění jest pravdivé, nebo najednou divoce se země vyskočil a vrhnul se na jednoho, který u něho byl nejblíže, s takovou silou a zuřivostí, že, kdybychom mu ho z rukou nebyli vytrhli, bylby zajisté pěstěmi jej utloukl, přičemž neustále křičel: Ha! ničemný Fernando! nyní za své urážky dostaneš; ruce tyto ti vyrvou z těla srdce, ve kterém všecka zloba bydlí a vězí, zvláště lest a podvod. Mluvil ještě více, což vše na to se vztahovalo a jakémus Fernandovi lálo a za zrádce a ničemníka jej vyhlašovalo. My jsme velmi zarmouceni od něho odešli a on, ani slova nepromluviv, od nás odešel a tak rychle do houští a skalí utíkal, že jsme jej stíhati nemohli. Z toho ale soudili jsme, že jenom v jisté doby šílenství naň přichází a že jakýsi Fernando mu náramně musel ublížiti, že proto tak daleko byl sešel. Toto domnění také se potvrdilo, neb on se od těch dob častěji ukázal a někdy pastýře prosit přišel, aby mu něco jídla poskytli; někdy ale jim to mocí brává, nebo ve své šílenosti nic na to nedbá, že mu pastýři vše v dobrotě podávají, nýbrž on ranami si to dobývá a když pak opět při rozumu jest, prosí za to pro milosrdenství Boží a velmi slušně a zdvořile, jakož i jim s velikým pohnutím a hojným pláčem děkuje. Od tohoto času, pánové, pokračoval pasák dále, jsme já a ještě čtyři jiní pastýři, dva čeledínové totiž a dva moji přátelé, si předsevzali, že jej tak dlouho budeme hledati, až ho najdeme a pak buď po dobrém anebo mocí do Almodovaru dovedeme. Je to odtud čtyry míle a tam bude se moci dát do léčení, jeli nemoc jeho zléčitelná, aneb aspoň, když bude při rozumu, bude moci pověděti, odkud je, aby rodině jeho zpráva o jeho neštěstí dát se mohla. To, pánové milí, je všecko, co Vám na vaše otázky odpověděti mohu; ten, kterému ty věci, jež jste našli, náležejí, jest ten samý, kterého jste s takovou rychlostí a polonahého utíkat viděli.

Don Quijote byl totiž mu již pověděl, že člověka nějakého po horách skákat viděli — a byl celý udiven nad tím, co kozák mu byl vyprávěl, a jeho dychtivost zvěděti, kdo onen nešťastník jest, jest tím více povzbuzena; umínil si tedy ještě jednou, jako byl již před tím si předevzal, že jej po celých horách hledati bude a ani sluje ani jeskyně nevynechá, až konečně jej nalezne.

Osud to ale lépe zařídil, než on očekával a doufal, neb v tu chvíli z jednoho úvozu mezi vrchy mladý člověk, jejž on hledal, vystoupil a něco si mumlal, čemu však ani zblízka tím méně zdaleka rozuměti nebylo. Oblek jeho byl tentýž, jak jsme jej svrchu byli udali. Avšak když blíže přišel, zpozoroval D. Quijote, že má na sobě roztrhaný kožený kazák, což jej úplně přesvědčilo, že člověk, který takový oděv nosí, sprostého stavu býti nemůže. Mladík k nim přišel a hrubým, chroptivým hlasem, avšak slušně je pozdravil, D. Quijote taktéž přívětivě pozdravení odvětil a sesednuv s Rocinanta, s mnohou laskavostí jej obejmul, při čemž jej tak dlouho a tak pevně tisknul, jakoby již dávno ho byl znal. Ten ale, jejž bychom vším právem odrancem bídné podoby, jako D. Quijote truchlivé, nazvati mohli, po obejmutí rytíře od sebe odstrčil a položiv mu obě ruce na ramena, jej pozoroval, jakoby se spamatovati chtěl, zda ho byl již kde viděl. Bezpochyby, že rytířova postava, oblek a zbroj právě tolik podivu u něho zbudily, jako oblek jeho u onoho. První, který po obejmutí ústa opět otevřel, byl odranec. Pravil, co my tu hned vyprávěti budeme.