Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola dvacátá druhá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola dvacátá první	Kapitola dvacátá druhá	Kapitola dvacátá třetí

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvacátá druhá
Podtitulek:	Kterak D. Quijote vysvobodil mnoho nešťastných, jenžto jsou proti své vůli někam vedeni.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 125–133. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Cide Hamete Benengeli, arabský a mancheský spisovatel, vypravuje v této převážné, veleslavné, roztomilé, utěšené a důvtipné historii, že po oné ku konci dvacáté první kapitoly pověděné rozmluvě slovutného D. Quijote de la Mancha s jeho zbrojnošem Sanchem Panzou D. Quijote očí svých pozdvihnul a spatřil, an cestou, kudy jeli, asi dvanáct lidí přichází, kteří všickni za krky jako zdrávasy na veliký řetěz byli navlečeni a na rukách spoutáni. Spolu s nimi jeli také dva na koních a dva šli pěšky; jezdci měli ručnice v rukou a pěší každý meč a píku.

Když je Sancho shledl, pravil: Totě řetěz galejních otroků, kteří z králova rozkazu na galeje jíti musejí.

Co, že musejí? otázal se D. Quijote; je možná, aby král mocí někoho nutil?

To já nepovídám, odpověděl Sancho; ale že to jsou lidé, kteří pro své zločiny za trest na galeje ke královské službě jsou odsouzeni.

Přece, pravil D. Quijote, ať je to, jak chce, tito lidé jsou násilím vedeni a nejdou dobrovolně.

Takť jest, odpověděl Sancho.

A z té příčiny tedy, pravil jeho pán, jest právě vhod, abych já svou povinnost konal, násilí toto přetrhl a těm nebohým ku pomoci přispěl.

Považte, V. Milosti, pravil Sancho, že právo, jež sám král dal, takovýmto lidem ani křivdu ani násilí nečiní, nýbrž za jejich zločiny je trestá.

V tom jich ona spřež galejních vězňů došla a D. Quijote se jal velmi zdvořilými slovy jejich strážníky žádati, aby byli tak dobří, zprávu mu dali a příčinu pověděli, proč takovýmto způsobem je vedou.

Jeden z jízdných strážníků odpověděl, že to jsou galejní vězňové, lid Jeho královské Milosti, jdoucí na galeje; na tom že dosti a jemu netřeba více věděti.

Já ale, odpověděl D. Quijote, přece bych rád věděl, jaká jest u každého zvlášť příčina této nemilosti, a přidal k tomu jiných podobně zdvořilých slov‚ jen aby je pohnul, by mu na žádost jeho odpověděli.

Na to druhý jezdec pravil: Ačkoliv máme s sebou opis a ztvrzení rozsudku všech těchto bídníků, není teď kdy, zdržovati se jich vyndaváním a čtením. Jděte pane, a ptejte se jich samých na to a oni vám to povědí, budou-li chtít. Však oni rádi to učiní; nebo tento lid o svých šelmovstvích rád vypráví.

S tímto dovolením, kteréby D. Quijote sám si byl vzal, kdyby mu je nebyli dali, přistoupil k řetězu a ptal se prvního, za jaké provinění s ním takto jest naloženo?

On odpověděl, že proto, že byl se zamiloval.

Pro nic jiného? otázal se D. Quijote; pakli zamilovaní na galeje se dávají, mohlbych i já někdy na nich veslovat.

Moje láska nebyla taková, jak V. Milost myslí, pravil galejník, nebo já jsem se zamiloval do jednoho koše s bílým prádlem a tak upřímně ho objal, že, kdyby mi jej právo mocí nebylo vyrvalo, ještě až posud dobrovolně od něho nebyl bych upustil. Dostihli mne na činu, pře se skončila beze všeho mučení, naložili mi stovku na záda, k tomu tři léta na veslice a bylo po všem.

Co je to veslice? optal se D. Quijote.

Veslice jsou galeje, odpověděl vězeň, mladík as čtyradvacetiletý a, jak pravil, z Piedrahity rodilý.

Taktéž ptal se D. Quijote druhého, který ale pro žel a zármutek ani slova neodpovídal, takže onen první zaň odpověděl a pravil:

Ten pane, jde za svou zpěvavost, protože píštěl a zpíval.

Jakže, opětoval D. Quijote, pro pískot a zpěv také se na galeje přichází?

Ano, pane, odpověděl vězeň, nebo není nic horšího, než pískat a zpívat bolestí.

Já ale vždycky slýchal, pravil D. Quijote, že zpěv strast a bolest zapuzuje.

U nás je to naopak, pravil otrok, nebo kdo si jednou zazpívá, pak po celý život pláče.

Tomu nerozumím, pravil D. Quijote, ale jeden ze stráže mu řekl: Pane rytíři, zpívat bolestí jmenuje se mezi tímto zlořečeným lidem přiznávat se v mučírně. Tohoto chlapa mučili a on vyznal svůj zločin, že totiž kradl dobytek. Za toto přiznání odsloužili se mu šesti léty na galejích mimo dvě stě ran, které na zádech s sebou nese, a on jde tak smutně a malomyslně, protože druzí galejníci, kteří s ním jdou a tam jej očekávají, jej neustále škádlí a mu se vysmívají, že byl zapírati neuměl. Neb oni praví, že říci „ne“ jest o jednu slabiku snadněji než „ano“, a pro zločince není většího štěstí, leč když jeho smrt a život od jeho vlastního jazyku závisí a svědkové a důkazy jej odsouditi nemohou. A podle mého mínění mají skoro pravdu.

Toho míněni jsem také já, pravil D. Quijote a přistoupiv k třetímu, jako prvních se ho tázal, kterýžto záhy a bez ostychu mu odpověděl a pravil: Já jdu na pět let na potápky, protože mi deset dukátů se nedostávalo.

Ze srdce rád dalbych dvacet, pravil D. Quijote, kdybych vám mohl z neštěstí pomoci.

To mi tak přichází, odpověděl galejník, jako kdyby někdo měl peníze u prostřed moře a hladem umíral, protože nic za ně koupit nemůže. Kdybych těch dvacet dukátů, jež mi V. Milost nabízí, v pravý čas byl míval, bylbych soudnímu písaři jimi péro podmazal a právnímu zástupci rozum otevřel a nacházel se dnes na tržišti toledském a nikoliv zde uvázán jako pes. Avšak Pánbůh je mocný, strpení, a dost.

Don Quijote šel k čtvrtému, člověku to starému, ctihodného vzezření, jemuž sněhobílé vousy na prsa splývaly, kterýžto na otázku, jak sem přichází, dal se do pláče a slova neodpovídal; ale pátý odsouzenec mu zapůjčil svůj jazyk a pravil:

Tento poctivý člověk jde na čtyry leta na galeje, a slavil dříve obyčejný průvod svůj na koni.

To znamená bezpochyby, pravil Sancho, že byl pro potupu městem na oslu vozen?

Tak jest, odpověděl galejník, a vina jeho, pro kterou mu tento trest uložili, byla ta, že byl dohazovačem, a také těla dohazoval; slovem, pane, tento poctivec býval kuplířem a také čarodějnictví prováděl.

Kdyby toho nebylo, pravil D. Quijote, nezasluhovalby pro pouhé kuplířství poslánu býti na galeje, ano měla by mu zpráva jedné galeje se svěřiti. Nebo kuplířské řemeslo není tak snadné, jak se myslí. Patři k tomu rozumní lidé a ono jest jedno z nejpotřebnějších v každém dobře zřízeném státu. Pouze řádní lidé měliby jím se zanášeti a býti pod takovým dohledem a zkoušeni jako jsou jiní úřadové a mělby jich určitý počet být, jako dohazovačů na burse. Tímto způsobem by se předešlo mnohému zlému, jež toliko odtud pochází, že toto řemeslo a tu živnost neumělí a nezkušení lidé provádějí, ženské osoby, chlapci a kluci, kteří ani let ani zkušenosti nemají, a v nejdůležitějších případech, kde o vyvedení něčeho vážného se jedná, ani hubu otevříti neumějí a sotva vědí, která ruka jejich jest pravá a která levá. Šelbych ještě dále a ukázal bych, proč na nejvýše jest zapotřebí, aby vláda takový nevyhnutelný úřad náležitě obsazovala; ale zde není ani času ani místa k tomu a já při příležitosti takovým lidem to povím, kteří tomu mohou pomoci a to napraviti. Toliko to nyní pravím, že útrpnost, kterou tyto šediny, tato ctihodná tvář a tento těžký trest, pouze pro trochu kuplířství, ve mně zbudily, mne přechází, protože byl také čarodějníkem, ačkoliv dobře vím, že na tomto světě žádných skutečných čar není, ježby naší vůlí vládnouti a ji nutit mohly, jak mnozí pošetilí lidé myslí. Vůle naše jest svobodna a býlí a zaříkání nic proti ní nepořídí. Jenom několik půvěrčivých bab a zchytralých podvodníkův rozličné jedovaté nápoje připravujou, kterými lidem mozky matou a je šálí, že jsou s to jimi lásku vzbuditi, kdežto, jak pravím, jest nemožno vůlí vládnouti.

Tak jest, pravil chudák stařec; nebo v skutku, pane, co se týče čarodějství, jsem docela nevinen, co do kuplířství, nemohu zapírat. Avšak mne nikdy nenapadlo, že tím zle činím, nebo můj celý úmysl byl, aby všechen svět se radoval a v míru a pokoji, beze sváru a zármutku žil. Dobrý úmysl ten ale pranic mi nepomohl a já přec musím jít tam, odkud tuším vícekráte se nenavrátím, ješto mne léta tíží a mimo to neduh trápí, který ani na chvilku úlevy mi nedává. A tu opět, jako před tím, dal se do pláče a Sancha tak k útrpnosti pohnul, že sáhnuv za ňádra čtyrreal vytáhl a almužnou mu jej dal.

D. Quijote pokračoval dále a jiného z vězňů se tázal, kterýžto mu podobně ano ještě slušněji, než předešlý, odpověděl: Já jdu proto, že jsem s dvěma tetkami, pak ještě s několika, které mni nebyly tak blízko příbuzny, příliš si zažertoval. Slovem já jsem rád se všemi se vyrážel, že z toho vyražení povstalo konečně tak zamotané příbuzenstvo, žeby je žádný rodopisec nebyl vyvětil. Jest mi to dokázáno, neměl jsem přátel ani peněz, byl v nebezpečenství, houpat se na šibenici a tak ještě pouze se šesti léty na galeje jsem vyváznul. Byl jsem spokojen, neb jsem trest zasloužil. Jsem mlad a zůstanu-li na živu, časem všecko zas se napraví. Máte-li něco u sebe, pane rytíři, darujte to těmto ubožákům, nebo Pánbůh na nebesích vám to zase zaplatí a my se budeme na světě za vás modlit, abyste tolik štěstí a zdraví požíval, co zasluhujete. Vězeň ten měl oděv jako žák a jeden ze stráže pravil, že jest to veliký řečník a dobrý latinář.

Po všech těchto přišel člověk slušné podoby asi třicetiletý, jenom že trochu šilhal. Byl trochu jinak spoután, nežli ostatní; nebo měl řetěz na noze, který mu kolem celého těla šel, a dva kruhy na krku, z nichž jeden s řetězem byl spojen a druhý se železnými pruty, které mu až k pásu dosahovaly, kde na dolejším konci dvě pouta se nalézala, těžkými železnými zámky zavřena, takže ani rukou k hlavě dáti, ani hlavu k rukoum sehnouti nemohl.

D. Quijote se ptal, proč ten člověk mnohem tíže je spoután, než ti ostatní. Strážník mu dal za odpověd, protože ten jediný byl více špatných kousků vyvedl, než druzí všickni dohromady, a proto, že jest tak prohnaný a odvážlivý zlosyn, že, vzdor všem poutům a zámkům, musejí se obávati, aby jim neutekl.

Copak mohl tak hanebného spáchati, ptal se D. Quijote, an přece jenom na galeje jest poslán?

On jest odsouzen na deset let, pravil strážník, a to je tolik, jako na čas života. Potřebuju vám toliko říci, že chlapík ten jest pověstný Gines de Pasamonte, také Ginesillo de Parapilla nazvaný.

Prosím, pane komisaři, pravil na to galejník, jenom pomalu nepřekrucujte nyní jmena a příjmí; já se jmenuju Gines a nikoliv Ginesillo a moje příjmí jest Pasamonte a ne Parapilia, jak Vy pravíte; každý si hleď svého krámu a bude mít dost co dělat.

Nemluv tak z vysoka, odpověděl komisař, pane zloději první třídy, nechceš-li, abych ti hubu zacpal.

Pravda, odpověděl galejník, člověk se musí vůli Boží podrobit; však přijde čas, že dokážu, jmenuju-li se Ginesillo de Parapilla anebo ne.

Cožpak ti tak neříkají, ty zákeřníku? tázal se komisař.

Ano, říkají, odpověděl Gines; však já se postarám, aby mne lidé již vice tak nejmenovali, sice je naučím. Pane rytíři, můžete-li nám něco udělit, dejte to a jeďte s Bohem. Vy nás jenom svým rýpáním do života jiných lidí obtěžujete a chcete-li ještě něco o mně vědět, tedy jsem Gines de Pasamonte, jehož život a skutky tyto prsty sepsaly.

To je skutečná pravda, pravil komisař, on své kousky sám sepsal, že je až milo je číst, a knihu tu v žaláři za dvě stě realů prodal.

A zase ji vyplatí, doložil Gines, kdyby i za tolik dukátů zastavena byla.

Což jest tak výborná? tázal se D. Quijote.

Tak výborná, odpověděl Gines, že Lazarillo de Tormes a ostatní podobné spisy, které již jsou aneb psány budou, všecky před ní schovati se musejí. A mohu Vás ubezpečit, pane, že v ní samá pravda obsažena jest a sice taková čistá, veselá pravda, že nelze lži vymysliti, kteráby jí se vyrovnala.

Jak se jmenuje ta kniha? ptal se D. Quijote.

Život Ginesa de Pasamonte, odpověděl Gines.

Je už celá? tázal se rytíř.

Jakpak by mohla být celá? odpověděl Gines. Vždyť můj život také ještě není ukončen. Co jsem posud sepsal, počíná od mého narození a přestává tam, kde jsem tentokráte posledně na galeje byl poslán.

Což jste tam již kolikrát byl? pravil D. Quijote.

Bohu a králi díky, odvětil Gines, byl jsem tam již jednou čtyry léta, takže vím, jak suchar a býkovec chutná, a já si z toho nic nedělám, že tam po druhé přijdu, protože tam budu mít kdy svou knihu dokončit. Nebo já mám toho ještě tolik a na španělských galejích zbývá člověku víc času, než zapotřebí, a já ani již mnoho času k tomu nebudu potřebovat, protože již všecko v hlavě hotovo mám.

Ty musíš být vtipný chlapík, pravil D. Quijote.

Ale nešťastný, odvětil Gines. Dobrou hlavu vždycky neštěstí stíhá.

Darebáka, chtěl jsi říci, zvolal komisař.

Já jsem Vám už řekl, pane komisaři! pravil na to Gines, abyste nadávek nechal. Páni vám nedali vaši úřední hůl proto, abyste nás nešťástníky tu trýznil, nýbrž abyste nás dovedl tam, kde nás král potřebuje, a pakli nepřestanete, na mou duši — Ale již dost; skvrny z krčmy odnešené mohou přece také v louhu pustit. Drž tedy každý raděj svou hubu, jednej moudře a mluv lépe. Dělejte, ať přijdeme dál; bylo už toho žvastání dost.

Komisař napřáhl hůl a chtěl Pasamonta za jeho výhrůžku udeřit. Avšak D. Quijote se v to vložil a prosil, aby ho netrýznil, poněvadž člověku, který má ruce tak spoutané, nemůže se míti za zle, pakli svému jazyku trochu uzdu popustí. Na to se opět k spoutané společnosti obrátil. Ze všeho, pravil, milí přátelé moji, co se mi řeklo, nahlížím tolik, že trest, který vás očekává, ačkoliv za své zločiny jste odsouzeni, vám nikoliv není po chuti, a že neradi a proti své vůli jej nastupujete. Kdyby byl jeden z vás více srdnatosti v mučírně, druhý vice peněz a třetí více dobrých přátel míval, a kdyby převrácený rozsudek soudcův mnohému z Vás ku škodě nebyl vypadl, byloby snad vám všem více práva se dostalo, jakož Vám příslušelo. To vše-li si dobře rozvážím, praví a radí mi svědomí moje, ano ono mne nutí, abych na Vás příklad dal, za jakým úmyslem mne nebe na svět seslalo, a vstoupiti mi dalo v řád rytířstva, ku kterému náležím, a ve kterém jsem slíbil, všem pomoci potřebným a od mocnějších osob utištěným pomáhati. Jelikož mi ale při tom známo jest, že opatrnost káže, nic mocí a násilně nevynucovati, co v dobrotě státi se může, žádám pana komisaře a ostatní strážné osoby co nejslušněji, aby Vás rozepiali a v pokoji na svobodu propustili; poněvadž král má lidu dosti, který mu na lepší způsob slouží a protože mi to příliš krutým trestem býti se zdá, činiti otroky z lidi, jež Bůh a příroda svobodnými byla stvořila. A to tím spíše, milí páni strážníci! pokračoval D. Quijote dále, ješto vám ubozí tito lidé ničím nebyli ublížili. Nechať každý hříchy své nese. Náš Pánbůh na nebesích nenechá ani zlých bez trestu, ani dobrých bez odměny. Nesluší se, aby poctiví lidé katany svého bližního se stali, když jim samým nic na tom nezáleží. Za to vás s mírností a dobrými slovy žádám, abych mohl vám býti povděčen, uposlechnete-li mne. Pakli to ale neučiníte, toto kopí a meč mou silnou páží veden, mocí vás k tomu donutí.

Nu, to je překrásné hrubství, pravil komisař, čistý nesmysl po všem tom tlachotu. My máme královy otroky na svobodu propustit? Jakobychom moc měli, to učiniti aneb on, nám to poroučet! O jděte, pane, s Bohem a narovnejte si na hlavě tu svou bradýřskou mísu a nestarejte se o to, po čem vám nic není.

Vy jste sám hrubec a neomalenec a potvora taškářská! odpověděl D. Quijote. A v tom okamžení již po něm hnal, že on ani k obraně se postaviti nemohl a kopím těžce poraněn na zem se svalil, což ovšem D. Quijotovo štěstí bylo, neb to byl ten s ručnicí. Ostatní stráž užasla a se ulekla nad tímto nenadálým napadnutím; když ale opět se zpamatovali, tasili jezdci své meče, pěší chopili se svých pik a všickni společně na D. Quijota, který jest neohrožeností očekával, se vrhli. Byloby mu bezpochyby zle se vedlo, kdyby galejníci, vidouce tu příležitost k svému osvobození se, jí nebyli použili a řetěz, na kterém byli navlečeni, přerazili.

Nato povstal takový zmatek, že strážníci, tu za galejníky, kteří se vyprostili, běžíce, tu zas na D. Quijota je napadajícího se ženouce, praničeho vyříditi nemohli. Sancho pomohl sám osobně Ginesovi de Pasamonte z okovů, kterýž, nejprvnější byv uvolněn a svoboden, na poraženého komisaře se řítil a meč a ručnici mu vzal; na to puškou brzy na toho, brzy na onoho mířil, aniž vystřelil, tak že ani jeden ze stráže v poli nezůstal, nýbrž všickni se rozutíkali dílem před puškou Ginesovou, dílem před kamením, jež od uvolněných galejníků na ně se sypalo. Sancho byl nad touto událostí nesmírně zarmoucen, nebo myslil, že uprchlí hned svatému bratrstvu příběh ten oznámí, které na poplach zvoniti a zločince znovu chytati dá; tuto svou starost vyjevil také svému pánu a prosil ho, aby co nejrychleji odjeli a v nedalekých horách se ukryli.

Možná, že se to stane, pravil D. Quijote; avšak já vím, co nejdříve činiti jest má povinnost. Načež všecky galejníky svolal, kteřížto byli již se rozprchli a komisaře téměř do naha svlékli: postavili se kolem něho, aby zvěděli, co jim chce, ale on pravil: Hodným lidem dobře se sluší, aby za prokázaná dobrodiní byli vděčni, a nevděk jest hřích, kterým Bůh nejvíc se uráží: to vám pravím, protože jste, vy šlechetní pánové, viděli a zjevně zkusili, jak znamenitou věc jsem vám prokázal. Za odměnu toho přeju si a žádám, abyste tento řetěz, který Vám s krku spadl, opět na se vzali, hned na cestu se vydali, do města Tobosa se odebrali a tam dámě Dulcinei de Toboso se představili, řkouce, že její rytíř truchlivé podoby vás posílá, načež jí od slova k slovu a zevrub vypovíte, co bylo při tomto znamenitém dobrodružství až na vaše osvobození se událo. Až to se vykoná, můžete s Pánembohem jíti, kam se Vám líbiti bude.

Gines de Pasamonte odpověděl za všecky a pravil: To, co nám, náš milostivý pane a osvoboditeli, přikazujete vykonati, jest pro nás holá nemožnost. My nesmíme všickni pohromadě po silnici táhnouti, nýbrž musíme každý, kde a jak může, třeba do vnitřností země se schovat hleděti, aby svaté bratrstvo, které zajisté po nás slídit bude, nám na stopu nepřišlo. Co ale může VMst učiniti, a co my vším právem vykonati musíme, račte službu a hold, jež chcete, abychom dámě Dulcinei de Toboso prokázali, v jistý počet otčenášů a zdrávasů změniti, které my milerádi za vás se pomodlíme. Je to služba, kterou my všude, ve dne v noci, na útěku anebo v pokoji, ve válce a míru budeme moci vykonati. Ale abychom nyní k egyptským hrncům nazpět se vrátili, čili jinými slovy, zase řetěz svůj na šíji si navlékli a s ním do Tobosa putovali, to vás nesmí ani napadnout, jako že nyní časně ráno jest deset hodin v noci anebo jakože fíky s bodláků trhati můžete.

Tedy ať mne všickni všudy, zaklel D. Quijote již celý rozlícen, pakliže ty kurvysynu, pane Ginesillo de Parapillo, anebo jak se jmenuješ, sám jediný řetěz na krk nevezmeš a jej s ocasem mezi nohama jako politý pes tam nepovlečeš.

Když viděl Pasamonte, který nebyl příliš trpělivý a byl poznal z hloupého kusu, jejž D. Quijote osvobozením zajatých vyvedl, že musí býti blázen, jak se s ním jedná, pokynul svým soudruhům, načež oni všickni poodběhli a takový lijavec kamení na D. Quijote sypati začali, že ani mu ruce nestačovali svým štítem před ním se chrániti a chudák Rocinante tak málo na jeho ostruhy dbal, jakoby z kovu byl ulit býval. Sancho se schoval za osla a před kamením na oba pršícím se chránil. Ačkoliv D. Quijote svým štítem všemožně se kryl, přece několik hodných křemenů jej uhodilo a sice s takovou silou zrovna do žaludku, že na zem se svalil. Sotva že byl spadl, dal se do něho žák, vzal mu mísu s hlavy, dal mu ní několik ran do zad a konečně o kamení na kusy mu ji rozrazil. Potom stáhli rytířovi kabátec, jejž měl přes brnění, a byliby i z kalhot jej svlékli, kdyby nebyly plechovice bránily. Sanchovi strhli huňatý kabát a nechali ho jen v košili, a když byli kořist mezi sebou rozdělili, šel každý po svých a hleděl spíše svatému bratrstvu uklouznouti, než řetěz na se vzíti a dámě Dulcinei se představiti.

Osel a Rocinante, Don Quijote a Sancho zůstali tu samotni na bojišti. Osel stál v myšlénkách pohroužen se svěšenýma ušima a častěji jimi potřásal, protože myslil, že kamení, jež okolo uší mu lítalo, dosud lítat nepřestalo. Rocinante, jejž taktéž jeden kámen na zem byl povalil, ležel vedle svého pána. Sancho napolo nahý celý se třásl úzkostí před svatým bratrstvem a D. Quijote byl pln mrzutosti, že právě ti, jimž byl před chvilkou tak veliké dobrodiní prokázal, nyní tak hanebně s ním naložili.