Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola dvacátá čtvrtá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola dvacátá třetí	Kapitola dvacátá čtvrtá	Kapitola dvacátá pátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvacátá čtvrtá
Podtitulek:	Další pokračování o dobrodružství v Černých horách.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 143–149. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Vypráví historie, že D. Quijote nešťastného rytíře z hor s největší pozorností poslouchal, který v další rozmluvě pravil: V skutku, pane, buďte si kdo buďte, neb já vás neznám, jsem vám za projevení vaší náklonnosti velmi povděčen a přál bych si, abych byl s to něco více, než dobrou vůli podati, za upřímnost, s kterou jste mne přijal. Avšak osud mi ničeho nezanechal než zbožné přání, abych dobrodiní mi prokázaná splatit mohl.

Mé přání jest, vám k službám býti, odvětil D. Quijote, a proto bylo moje předsevzetí, nejíti z těchto hor dříve, dokud vás nenajdu a se dovím, dá-li se nějakým způsobem pomoci vašemu zármutku, který vás k tomuto neobyčejnému živobytí přivedl, o čež bych já pak vší silou svou se pokusil. Aneb, je-li vaše neštěstí takového způsobu, že vší útěše a vši úlevě vzdoruje a dvéře zavírá, chtěl jsem je z gruntu srdce s vámi oplakávati; nebo jest to vždycky v neštěstí nějaká útěcha, najíti soucitu. Pakliže ale můj dobrý úmysl u vás jen poněkud uznání dochází, prosím vás, pro dobrý mrav, jejž na vás pozoruju, ano úsilně pro vše, co jste byl jakživ kdy miloval a posud milujete, abyste mi pověděl, kdo jste, a co vás přimělo na této poušti, toliko u prostřed divoké zvěře žíti a umříti; neb váš oděv a váš způsob dokazujou, že nikoliv pro takovou společnost zrozen nejste. Přisáhám vám, pokračoval D. Quijote dále, na rytířský řád, v který co nehodný člověk byl jsem vstoupil a na dobrodružné rytířství, jež vyznávám, že vám, pane milý, učiníte-li to mi k vůli, se vší horlivostí, kterou mi stav můj ukládá, k službám budu a buď ve vašem neštěstí, bude-li to vůbec možná, vám pomohu, aneb, jak jsem již slíbil, s vámi ho želeti budu.

Slyše rytíř z hor rytíře truchlivé podoby takto mluviti, počal jej od hlavy až k patě bedlivě prohlížeti a když jej byl hodnou chvíli pozoroval, pravil konečně: Máte-li pro mne co jíst, dejte mi to pro milosrdenství Boží. Až se najím, milerád vše učiním, co na mne žádáte a vděčnost svou za dobrý váš úmysl vám vyjevím.

Sancho na to hned sáhl do svého tlumoku a pastýř do své kabely a odrancovi hlad upokojili. On hltal jako nesmyslný vše, co mu dali, s takovou rychlostí, že kus za kusem do něho lítal, protože on téměř ani nepolykal a, dokud obědval, ani on sám, ani přítomní slova nepromluvili. Nasytiv se dal jim znamení, aby šli za ním, a vedl je na zelený palouk, který odtud nedaleko za skalou byl. Položil se do trávy a ostatní okolo něho se slavnou tichostí se uhostili, načež lesňák, dříve pohodlně se uloživ, jal se vyprávěti: žádáte-li pánové, abych vám několika slovy mé nesmírné neštěstí vylíčil, musíte mi slíbiti, že nitku mé smutné povídky žádnou otázkou anebo nějakým jiným spůsobem nepřetrhnete. Neb jakmile to učiníte, bude po povídce.

Tato předmluva upamatovala našeho rytíře na pohádku Sanchovu, jak počet převezených koz nevěděl a povídačka najednou uvázla. Zatím pokračoval lesňák dále: Já činím tuto výminku, protože bych rád co možná nejrychleji s vypravováním svých nehod hotov byl. Neb kdykoliv si na ně zpomenu, vždy větší bolest mne uchvacuje, a čím méně se mne ptáti budete, tím dříve budu se svou povídkou u konce; avšak já nižádnou okolnost nevynechám, která jenom poněkud je důležitá, abych vaší žádosti zadost učinil.

D. Quijote mu jmenem všech slíbil, že budou pozorně poslouchat a mlčet, a na toto ubezpečení počal on své vypravování takto:

Já se jmenuju Kardenio; rodinné město moje náleží mezi nejlepší v Andalusii; rod můj jest vznešený, rodiče moji bohati — ale moje neštěstí jest tak veliké, že rodiče ani svým veškerým bohatstvím mi pomoci, nýbrž nade mnou toliko plakati a mne litovati mohou; nebo statky tohoto světa nejsou s to, proti ranám osudu nás ochrániti. V tom samém městě žilo nebeské děvče, které byla láska všemi vnadami nad míru obdařila, jež jinocha šťastným učiniti mohou. Tak překrásná jest Lucinda, dcera tak vznešených a zámožných rodičů, jako jsou moji. Ale při svém štěstí odměnila mi se méně věrností, než mé upřímné smýšlení hodno bylo. Já ji miloval, ano já se jí kořil, od nejútlejšího mládí svého a ona mi byla s takovou upřímností a vděčností oddána, jak útlý věk její to s sebou přinášel. Naše rodiče věděli o našem srozumění a nebyli proti tomu, protože nahlíželi, že v dospělejších létech náš sňatek toho následkem bude, což při shodnosti našeho stavu a jmění žádných překážek nemělo. My rostli a s našimi lety vzájemná láska naše také vzrůstala, takže Lucindin otec, slušnosti k vůli, za dobré uznal, jako druhdy rodiče tak často od básníků opěvané Thisby, chodit do jeho domu mi zakázati. Tato zápověd ale naši lásku tím více roznítila, nebo my, nemohouce spolu mluviti, vzali jsme své útočiště k péru, kteréžto city duše mnohem volněji vyjádřuje, nežli jazyk, nebo mnohdy přítomnost milovaného předmětu nejusedlejší povahu v roztržití uvádí, a nejvýmluvnějšímu jazyku pouta ukládá. O nebesa! kolik to listů jsem jí psal a jak mnohou stydlivě vroucnou odpověd od ní obdržel. Kolik básní jsem složil, co veršů nadělal, ve kterých celá duše moje city své vylévala, její přání ohnivými slovy líčil a slovem, zcela sladké vášni, jenž ji ovládala, se oddával! Konečně pánové, když to již tak daleko přišlo, že jsem cítil, jak touhou, která mne k ní táhla, hynouti počínám, umínil jsem si všeho se odvážiti, coby k žádoucímu a zaslouženému konci mě přivésti mohlo, a otce o ni žádati. Učinil jsem to; on mi dal za odpověd, že mi za mé dobré mínění děkuje a za čest si pokládá, že si žádám s rodinou jeho býti spojenu. Poněvadž ale prý můj otec ještě naživu jest, že je slušno, aby on o dceru řekl; neb, pakližeby se to úplně s jeho přáním a s jeho vůlí neshodovalo, že není Lucinda takové děvče, aby na tajný způsob se vyhodilo. Já mu poděkoval za jeho připomenutí, že je nacházím velmi podstatné, a ubezpečil ho, že můj otec své svolení dá, jakmile oň jej požádám. Šel jsem také bez odkladu k svému otci, s úmyslem, svou náklonnost mu vyjeviti. Když jsem do jeho pokoje vstoupil, nalezl jsem ho, an jakýsi list v ruce držel, jejž mi, dříve než jsem promluviti mohl, čísti dal a přitom pravil: „Z tohoto listu, Cardenio, uznáš, jakou milostí vévoda Ricardo tě obmyslil.“ Tento vévoda Ricardo má, jak snad, pánové, víte, znamenité statky u nás v Andalusii. Četl jsem list a nalezl v něm tolik laskavých slov, žebych sám to neschválil, kdyby otec můj nebyl splnil obsaženou v něm žádost, kterážto v tom záležela, abych se stal jeho nejstaršího syna společníkem, začež on mi sliboval, o mne tak se starati, jak úcta, kterou ke mně má, požaduje. Já oněměl, když jsem list přečetl, zvláště když otec mi pravil: Za dva dni, Cardenio, podlé žádosti vévodovy odjedeš. Děkuj Bohu, že ti otevřel dráhu, kde se ti štěstí, jehož jsi hoden, dostane. Přidal ještě několik otcovských napomínek. Den mého odjezdu přišel. Mluvil jsem večer s Lucindou a vše, co bylo se stalo, jí pověděl. Totéž řekl jsem jejímu otci a prosil ho, aby provdání své dcery ještě na nějaký čas odložil, až uhlídám, co vévoda se mnou obmýšlí. On mi dal na to své slovo a Lucinda je nejvroucnějšími a nejbolestnějšími sliby ztvrdila. Když jsem přijel, uvítal mne a jednal se mnou vévoda tak laskavě, že již od prvního okamžiku starší služebníci na mne se závistí pohlíželi, obávajíce se, že vévoda, jim na ujmu, mně příliš mnoho přízně bude prokazovati. Kdo ale nejvíce mému příjezdu se radoval, byl Don Fernando, druhý syn vévodův, veselý, příjemný, štědrý a zamilovaný jinoch, který si mne v krátkém čase tak oblíbil, že všickni lidé o tom mluvili; a ačkoliv jeho starší bratr mi také mnoho přátelství a dobroty prokazoval, přece Fernando nad míru jej předčil. Ješto ale dobří přátelé zřídka tajemství mezi sebou mívají, a Don Fernandovo přátelství ke mně na nejvyšší stupeň důvěrnosti vzrostlo, vyjevil jsem mu nejskrytější záležitosti svého srdce a zvláště jakousi lásku, nad kterou se pozarazil. On totiž byl se do dcery jednoho bohatého rolníka, poddaného otcova, zamiloval. Ta byla tak krásná, počestná, rozumná a cnostná, že bylo těžko rozhodnouti, která z těchto dokonalostí nejvíce ji zdobí. Všecky tyto vnady sličné venkovanky žádost D. Fernanda tak roznítily, že, aby ji dostal, si umínil, jí slíbiti, že si ji vezme, poněvadž věděl, že žádným jiným způsobem nemá naděje, aby mu se poddala. Moje přátelství k němu pohnulo mne, že jsem mu nejlepší důvody předkládal a nejvhodnějších příkladů uváděl, aby od tohoto předsevzetí svého upustil. Když ale jsem takto ničeho poříditi nemohl, unínil jsem si, o tom všem vévodovi Ricardu zprávu dáti. Avšak D. Fernando byl příliš chytrý; on sám se obával, abych, jakožto věrný sluha jeho otce, se neodhodlal, o věci zprávu mu dáti, která čest jeho domu tak v nebezpečí uváděla. Aby tedy od mého předsevzetí mne odvrátil a mne podvedl, pravil mi, že neví jiného prostředku k zapuzení myšlének na dívku tu, která jej tak pevně byla opoutala, leč, když na několik měsíců od ní pryč odejde. Měli jsme tedy proto spolu mého otce navštíviti, a vévodovi za příčinu udati, že Fernando se chce po nějakých pěkných koních podívati a je koupiti, poněvadž v mém rodinném městě obzvláště krásných koni chovali. Když jsem o tomto jeho předsevzetí zvěděl, byla spolu i moje láska pohnútkou, že jsem je úplně schválil, maje při tom nejlepší příležitost, svou Lucindu spatřiti. Ano já jsem jej v tom potvrdil a radil mu, záměr ten co nejdříve vyvésti, jelikož jest pravdivé přísloví, pryč s očí, pryč ze srdce. Když mi ale on tuto nabídku učinil, byl již, jak jsem později zvěděl, pod zámínkou, že si děvče vezme, úmyslu svého u ní dosáhl a čekal toliko na vhodnou příležitost, až bude moci vévodovi beze škody se svěřiti, poněvadž přísnosti otcovy se obával, kdyby on o jeho nesmyslném jednání se dověděl. Ješto ale láska u mladých lidí skoro vždy jen pouhou žádostí bývá, jejíž posledním záměrem rozkoš jest, po požití jejím pak všecka žádost spolu mizí a to ochabne, co dříve láskou býti se zdálo, protože meze, jež příroda ukládá, překročiti se nedají, kterýchžto mezí ale opravdová láska nezná: tedy když byl Fernando u děvčete svého úmyslu dosáhl, umlkla jeho žádost, oheň jeho shasl a ačkoli udával, že touto cestou ze své náruživosti vyléčiti se chce, podnikal ji v skutku nyní proto, aby nemusel splniti, co u své vášni byl přislíbil.

Vévoda dal své svolení a poručil mi, abych jej provodil. Přišli jsme do mé otčiny a otec můj ho se vší náležitou úctou přijal, načež jsem já záhy Lucindu navštívil, a takto svou lásku, která ani nebyla zemřela ani usnula, znovu oživil. Na své neštěstí povídal jsem Fernandovi o ní, mysle, že, jakožto nejdůvěrnějšímu příteli svému, ničeho nesmím tajiti; chválil jsem krásu, milostnost a rozšafnost Lucindinu tak velice, že moje vynášení v něm žádost vzbudilo, dívku spatřiti, která tolikerou dokonalostí ozdobena byla. Ku své zkáze splnil jsem jeho přání, ukázal jsem mu ji za jasné noci u okna, kterým jsme my obyčejně spolu mluvívali; shledal ji tak krásnou, že po jejím spatření na všecky krásy, jež byl kdy seznal, docela zapomněl. Stal se zamlklým, pozbyl své veselé mysli, byl zamyšlen a slovem tak se zamiloval, jak v dalším vyprávění o mém neštěstí se dovíte. K většímu roznícení jeho vášně, kterou přede mnou tajil a toliko nebesům zjevoval, musel on náhodou jednoho dne list od ní najíti, v kterém mne prosí, abych ji od otce jejího za manželku žádal; list ten byl tak duchaplný, šlechetný a tak vroucími slovy psán, že mi dokládal, že v Lucindě všecky krásy těla i duše, kterých u jiných ženštin po různu jest nalézti, jsou sloučeny. Musím se přiznati, že, ač jeho velebení zcela spravedlivo bylo, přece mi nebylo milo, z úst jeho je slyšeti; počal jsem se ho obávati a mu nedověřovati. Nebo neminula chvíle, aby nebyl o Lucindě mluvil, ano on rozmluvu na ni přiváděl velmi často úmyslně; pročež v mém srdci jakási žárlivost povstala, nikoliv žebych byl o Lucindině cnosti a věrnosti pochyboval, ale že jsem neštěstí tušil, které mne později také potkalo. Don Fernando si dával pokaždé listy okázati, které jsem Lucindě psal a ve kterých ona mi odpovídala, pod záminkou, že mu duchaplný obsah jejich tak velice se líbí. Tak stalo se také, že Lucinda mne jednou o rytířskou knihu žádala, již čísti chtěla a které čtení náramně milovala; chtěla totiž Amadisa de Gaula.

Uslyšev D. Quijote o rytířských knihách mluviti, hned na to pravil: Kdybyste, milý pane, hned s počátku svého vyprávění byl pověděl, že slečna Lucinda rytířské knihy ráda čítala, nebyloby žádného dalšího vychvalování třeba bývalo, a já bych byl její znamenitý rozum uznal a také bych ji ani za tak výtečnou považoval, jak jste nám ji, pane, líčil, kdyby jí obliba v takovémto čtení utěšeném byla scházela. A já myslím, že již ani není třeba dále o její kráse, jakož i výtečnosti a rozšafnosti slovy plýtvati, jelikož z té její obliby jest patrno, že to nejkrásnější a nejrozumnější slečna na světě byla; avšak, pane, byloby mi zvláštním potěšením bývalo, kdybyste jí s Amadisem de Gaula také výborného Dona Rugela de Grecia byl poslal. Vímť jistě, žeby slečně Lucindě Daraida a Garaya velmi byla se líbila, jakož i výmluvný pastýř Darinel spolu s výtečnými veršemi ve svých selánkách, jež s tak nesmírnou líbezností, vtipností a volností zpívá. Avšak toto opomenutí snad se dá časem napraviti, a proto žádal bych pána, aby ke mně domů přišel, kdež já přes tři sta takových knih mám, jenžto jsou rozkoší mé duše a zábavou mého života. Avšak, jak si myslím, nebudu mít již žádné z nich; tak daleko zloba špatných a závistných čarodějů to dovedla. Ale, pane můj milý, odpusťte mi, že jsem proti slibu svému vás z vašeho povídání vytrhl, neb, když jsem o rytířství a o dobrodružných rytířích uslyšel, nebylo mi možno, něco v to neříci, jako jest nemožno paprskům slunečním nehřáti, aneb světlu měsíce, aby vlhké nebylo. Prosím tedy za odpuštění, jakož i o další pokračování; neb to je to, čeho si v tu chvíli nejvíce žádám.

Co D. Quijote toto mluvil, sklopil Cardenio hlavu svou na prsa a zdálo se, že jest v hluboké myšlénky pohroužen, a ačkoliv D. Quijote dvakrát ho prosil, aby u svém příběhu pokračoval, přece ani hlavy nepozdvihnul aniž slova promluvil; po dlouhém čase ale vztýčil svou hlavu a pravil: To mi nemůže z hlavy vyjíti, ani nikdo na světě mi tu myslénku nevyvrátí aneb o něčem jiném mne přesvědčí, a darebák je, kdo si něco jiného myslí nebo věří, než že praničemník mistr Elisabat skutečně s královnou Madasimou spal.

A já zas povídám, že ne, a chci na to přisáhat, odpověděl D. Quijote s velikou prudkostí, jak obyčejně hněvem se rozpáliv, a je to ukrutná zlomyslnost čili, lépe abych se vyjádřil, náramné darebáctví! Královna Madasima byla poctivá paní a nelze nikoliv mysliti, že taková vznešená princezna by s takovým všivákem byla spala, a kdo něco jiného povídá, lže jako šelma, a to já mu dokážu pěšky neb na koni, ve zbrani neb beze zbraní, za dne nebo v noci, aneb jak mu se líbit bude.

Cardenio mu hleděl s podivením do tváře, šílenství již počínalo oň se pokoušeti a on nebyl v tom rozpoložení, aby svůj příběh byl dále vyprávěl; také D. Quijota přešla chuť dále poslouchati, jak náramně byl rozhořčen nad tím, co o Madasimě byl musel slyšeti. Ku podivu! on se jí tak ujal, jakoby jeho vlastní a skutečnou dámou byla bývala, tak byl nešťastnými knihami svými poblázněn.

Když ale Cardenio, jsa již šílenstvím uchvácen, lhářů a darebáků si spílati a podobných urážek slyšel, dopálil se, popadl kámen a s takou silou D. Quijota do prsou jím uhodil, že on nazpátek se svalil. Vida Sancho Panza, jak s jeho pánem se nakládá, pustil se do šílence se zaťatýma pěstěma, ten ale tak ho přivítal, že jednou ranou na zem ho skolil, naň vyskočil a podle libosti žebra mu sešlapal. Kozák chtěl Sanchovi pomoci a upadl v to samé nebezpečenství, načež když všickni již byli poraženi a ztlučeni, odranec vstal, se vznešenou pokojností odešel a v horách zmizel.

Sanceho vstal a zlostí celý bez sebe, že bez viny tolik mu naklepáno, umínil si na kozáku se pomstiti, proto že mu všecku vinu přičítal, že je nebyl varoval, že na člověka toho časem šílenství přichází, aby na toto napomenutí byli ho se chrániti mohli. Kozák odpověděl, že jim to řekl a pakli že ho neslyšeli, že to není jeho vina. Sancho Panza mu na to něco odpověděl a on zas jemu, a z tohoto odpovídání pošlo konečně, že si do vlasů vjeli a jeden druhého tolik pěstěmi tloukli, že snad na kaši by se byli rozbili, kdyby D. Quijote nebyl pokoj zjednal. Sancho kvičel v pranici s kozákem: Jen mne nechte, pane rytíři truchlivé podoby, nebo ten chlap je tak sedlák jako já a žádný pasovaný rytíř, a já mohu tedy na něm sám se pomstiti a jako poctivý chlap pěstí s ním se práti.

Tak jest, pravil D. Quijote, ale já vidím, že on není toho vinen, co nás potkalo. Ukrotil je tedy a D. Quijote znovu kozáka se tázal, nebude-li možno Cardenia najíti, protože jest jeho nejvroucnější přání, aby konce příběhu jeho se dověděl. Kozák opakoval, co byl již jednou řekl, že nelze s jistotou udati, kde se zdržuje; ale, bude-li neunaveně tuto krajinu protloukat, že jej jistě buď při rozumu anebo v šílenství nalezne.