Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola dvacátá pátá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola dvacátá čtvrtá	Kapitola dvacátá pátá	Kapitola dvacátá šestá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvacátá pátá
Podtitulek:	O neobyčejných věcech, které statečného rytíře mancheského v Černých horách potkaly a kterak pokání čině Beltenebrosa následoval.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 150–162. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Rozloučiv se D. Quijote s kozákem sedl opět na Rocinanta a Sanchovi za sebou jeti kázal, což on se svým hovadem s velikou nechutí učinil. Jeli znenáhla, až v nejdivočejší části hor se octnuli.

Sancho umíral dychtivosti, s pánem svým dáti se do řeči a přál si, aby on sám rozmluvu začal, ješto proti obdrženému zákazu jednati nechtěl; avšak nemoha již tak dlouhé mlčení vydržeti pravil:

Pane D. Quijote, račte mi dát své požehnání a propuštění, nebo já hodlám nyní domů se navrátit ke své ženě a svým dětem, s kterými budu moci aspoň si promluviti a dle libosti porozprávěti. Budete-li V. Milost chtíti, abych s vámi dnem a nocí na této poušti se potloukal a, když mi chuť přijde, ani slova promluviti nesměl, totě jakobyste mne za živa pochovati chtěl. Ano, kdyby to ještě podnes Boží vůle byla a zvířata mluvit uměla, jako za času starého Esopa, nebyloby tak zle, mohlbych, kdyby mně napadlo, se svým šedivcem si požvatlat a takto v čas potřebí si ulevit. Ale je to velmi krušná věc, a člověka musí všecka trpělivost přejít, když po celé své živobytí dobrodružství vyhledávati musí a nic mu z toho nepochází, než výprask, houpačka, kamenování a bití, a on při tom hubu držeti musí, aniž se opovážiti smí, říci, co má na srdci, jakoby němým byl.

Já ti rozumím, Sancho, pravil D. Quijote. Ty bys rád, abych ti s jazyka vzal uzdu, kterou jsem jej upoutal. Mysli si, jakoby byla sundána, a mluv, co chceš; však s tou výminkou, že toto povolení déle nebude trvati, než dokud touto pouští pojedeme.

Budiž tedy, pravil Sancho, jen když smím nyní mluvit, nebo Pánbůh ví, co později se stane. Počínám tedy s tímto Vaším dovolením a tážu se Vás, proč jste V. Milosti té královny Magimasy, nebo jak jí říkají, tak se ujal? Co vám bylo po tom, byl-li ten mistr jejím přítelem, anebo ne? Kdyby jste toho byl nechal, protože Vás nikdo za soudce neustanovil, tuším, žeby ten blázen svůj příběh dále byl vyprávěl a vy takto udeření kamenem sobě a mně výprasku a štilců ušetřil.

Máš pravdu, Sancho, odpověděl D. Quijote. Ale kdybys ty věděl, jako já to vím, co za počestnou a výbornou paní královna Madasima byla, muselbys mé trpělivosti se diviti, že jsem tomu chlapu za ty útržky zuby do chřtánu nevrazil. Nebotě to největší na cti utrhání, říci anebo si jen mysliti, žeby nějaká královna s bradýřem obcovala. Celá tato věc jest ta, že onen mistr Elisabat, o kterém ten šílenec se zmínil, byl velmi moudrý a rozšafný muž, který královniným rádcem a životním lékařem býval. Kdo ale řekne, že ona jeho kuběnou byla, zaslouží výprask holí za svou pošetilost, a abys o tom se přesvědčil, že Cardenio sám nevěděl, co mluvil, třeba ti jenom pomysliti, že, když to vyřknul, již naň jeho bláznovství přicházelo.

To je právě to, co já povídám, pravil Sancho, že jste neměl slov bláznových si všímat. Nebo kdyby Vás náhoda nebyla chránila a kámen do hlavy Vás byl uhodil, byloby nám se to pěkně vyplatilo, že jste té počestné dámy, Bůh ji zatrať, tak velmi se ujal. Vsadil bych se, žeby Cardeniovi, jakožto bláznu, za to pranic nebylo se stalo.

Jak proti rozumným tak i nerozumným, odvětil na to Don Quijote, musí každý dobrodružný rytíř cti všech dám a každé zvlášť se ujmouti; tím více takovýchto vznešených a výtečných královen, jako byla královna Madasima, které já pro její výtečné vlastnosti velice si vážím; neb kromě nevyrovnané krásy byla ona velmi rozumná a ve všech svých přemnohých protivenstvích nevýslovně trpěliva. Rada a pomoc mistra Elisabata byly jí prospěšny a užitečny, že všecky své strasti s moudrostí a trpělivostí snášela, a jenom to zavdalo nevědomé a zlomyslné lůze příčinu, mysliti a povídati, že byla jeho milovnicí. Kdo ale něco takového povídá, nebo myslí, lže a bude lhát na věky věkův.

Vždyť já to nepovídám, ani si nemyslím, pravil Sancho. Ale co si nadrobili, ať si snědí sami; bylo-li to nebo nebylo-li to, ať oni za to si odpoví; já jsem se narodil za pluhem, a co mne nepálí, nehasím; jak si kdo ustele, tak si lehne; já nestrkám prsty, kde se svírá, nahý jsem na svět přišel a zase nahý s něho půjdu; ať si dělá kdo chce, co chce, co mi po tom? není na světě člověk ten, aby se líbil lidem všem; mnohý šel ryby lovit a chytil žábu; pole nelze přikrýt čepicí; však Pánbůh peče oplatky.

Pomoz Pánbůh, Sancho! zvolal na to D. Quijote, co ty tu za nesmysly uvádíš. Jak pak ta tvoje přísloví sem se hodí? Prosím tě pro všecko, drž hubu a žeň raděj budoucně svého osla a nemel věci, do kterých ti nic není. Sebeř všech svých pět smyslů dohromady a seznáš, že všecko, co jsem učinil a budoucně učiním, zcela rozumné jest a úplně se všemi pravidly rytířství se shoduje, a ty já mnohem lépe znám, než všickni rytíři, co jich kdy na světě k nim se přiznávalo.

Pane! pravil Sancho, stojí to také v rytířských pravidlech, abychom my tu bez cestky a stezky za bláznem se honili, který, až jej najdeme, snad dostane chuť, dodělat, co byl započal? Já nemluvím o jeho příběhu, nýbrž o Vaší hlavě a o mých žebrech, když nám je na kusy roztříská.

Mlč, Sancho, odpověděl D. Quijote; povídám ti to ještě jedenkrát a věz, že nejenom dychtivost, šílence najíti, do této poušti mne pudí, nýbrž také úmysl, čin zde dovésti, který mi v celém světě známém čest a slávu zjedná. Bude on takový, že bude jako pečetí otisknutou na vše, co mne dokonalým rytířem učiniti a po světě rozhlásiti může.

A je při Vašem podniknutí mnoho nebezpečenství? tázal se Sancho.

Nikoliv, odpověděl rytíř truchlivé podoby, ledaby nám kostky tak padly, žebychom vrhly prohru místo výhry. Avšak to všecko na tvém přičinění záleží.

Na mém přičinění? pravil Sancho.

Ano, odpověděl D. Quijote; nebo vrátíš-li se brzy tam odtud, kam tě pošlu, skončí se záhy má strast a sláva moje nastane. Avšak abych tě nenechal dlouho čekati a v napnutí, kam asi moje slova čelí, věz, Sancho, že slavný Amadis de Gaula byl jeden z nejdokonalejších rytířů dobrodružných. Neřekl jsem dobře, že on byl jedním z nich; on byl samoten, první, jediný, pán všech, co jich za jeho času bylo. Chuďas Don Belianis, ten by si byl nabral a všickni, kdoby byli řekli, že mu byl v něčem roveň; neboť na mou duši, žeby hrozně byli se mýlili. Pročež já pravím, že, chce-li nějaký malíř státi se slavným ve svém umění, musí prvodíla nejvýtečnějších malířů, jež zná, hledět následovati, kteréžto pravidlo platí také pro všecky ostatní stavy a živnosti znamenitější, které jsou státu ozdobou. Podlé toho musí také ten se zpravovati, který svou slávu v moudrosti a vytrvalosti vyhledává. On musí následovati Ulyssa, v jehož osobě a utrpení nám Homer živý obraz moudrosti a vytrvalosti líčí, jako nám Virgil ve svém Eneáši cnosti zbožného syna moudrosti statečného a opatrného vůdce vypisuje. Oni oba nelíčí se nám tak, jak byli skutečně, nýbrž jak býti museli, pakli příštímu potomstvu za vzor velikých cností sloužiti měli. Právě takto byl Amadis pochodní, dennicí, sluncem statečných a zamilovaných rytířů a jej máme následovati my všickni, co pod práporem lásky a rytířství bojujeme. Ješto tedy to jest věc jistá, jsem přesvědčen, příteli Sancho, že ten rytíř dobrodružný, který jej nejvíce následuje, rytířské dokonalosti nejblíže dospěje. A příležitost, kde rytíř onen nejvíce svou moudrost, zmužilost, trpělivost, vytrvalost a lásku osvědčil, byla ta, když dobrovolně do vyhnanství šel, na skále strasti pokání činil, byv od krásné Oriany povržen, a jmeno své v Beltenebros proměniv. V skutku významné to jmeno a zcela přiměřeno životu, jejž on vésti byl si umínil. A protože to za snadnější považuju, jej v této věci následovati, než s obry se tlouci, hady stínati, saně zabíjeti, vojska rozrážeti, bitvy námořské vydobývati a kouzla rušiti, a protože právě tuto krajinu k tomuto účelu za velmi příhodnou uznávám, musím příležitosti se chopiti, která s takovou ochotností hřívu svou mi podává.

Copak to vlastně, tázal se Sancho, na tomto bohopustém místě počíti hodláte?

Pravda, odpověděl D. Quijote, já jsem ti ještě neřekl, že míním Amadisa následovat, dělat zde zoufalého, třeštivého a zběsilého a spolu se řídit podlé příkladu statečného Rolanda, když byl u jedné studnice nalezl známky, že krásná Angelika s Medorem se dopustila, načež on zármutkem o rozum přišel, stromy z kořen trhal, prameny kalil, pastýře a jich stáda zabíjel, chýže pálil, domy bořil, koně odháněl a nezčíslných pošetilostí se dopouštěl, pro které ve spisech na věky se proslavil. Ačkoliv nemíním Roldana, Orlanda čili Rotolanda (neb on všecka ta tři jmena měl) ve všech jeho pošetilostech následovati, udělám si z nich, pokud možná, nejlepší výbor; možná také, že snad jen při následování Amadisa zůstanu, kterýžto žádného škodného bláznovství neprovozoval, nýbrž toliko pláčem a nářkem se spokojil a přece co nejkrásněji se oslavil.

Ale mně se zdá, pravil Sancho, že oni rytíři, jenž takové věci činili, k tomu byli přinuceni, a nějakou příčinu měli, takto blázniti a pokání činiti; copak za příčinu má V. Milost, abyste se zbláznil? Která pak dáma Vámi opovrhla? aneb z čeho soudíte a víte, že dáma Dulcinea de Toboso s nějakým Mórem nebo křesťanem pošetilosti se dopustila?

To je právě to krásné při mém počínání, odpověděl D. Quijote; nebo že některý dobrodružný rytíř pro nějakou příčinu se zbláznil, nebylo to nic divného a těžkého. Ale zbláznit se beze vší příčiny, nedovede každý, a moje dáma z toho sezná, cobych asi učinil, kdyby mi skutečně příčinu zavdala. A mimo to mám dosti na tom, že jsem tak dlouho ode své věčně milované Dulciney de Toboso vzdálen, nebo, jak jsi před nedávnem pastýře Ambrosia povídati slyšel, člověk ve vzdálenosti všeho zlého zakouší a se obává. A tedy, milý Sancho, nemař času a nezrážej mne z tohoto mého tak neobyčejného, šťastného a nevídaného následování: já jsem blázen a budu bláznem tak dlouho, až ty se navrátíš s odpovědí na list, jejž po tobě své slečně Dulcinei pošlu. A bude-li ona taková, jak toho věrnost má zasluhuje, bude mému bláznění a pokání konec; pakli ne, zblázním se opravdu a nebudu aspoň své neštěstí cítit. A takto, ať si ona jakkoliv odpoví, budu zbaven trápení a nepokoje, ve kterém mne zanecháváš, a budu buď požívati štěstí, jež mi přineseš, co rozumný, aneb necítit neštěstí, které mi zvěstuješ, co blázen. Ale, jářku, Sancho, schoval si dobře Mambrinovu přílbici? nebo jsem viděl, žes ji zdvihl se země, když onen nevděčník ji chtěl roztřískat, ale nemohl. Z toho jest vidět, že jest dokonale kalena.

Bůh je můj svědek! odpověděl na to Sancho, pane rytíři truchlivé podoby, že už mám některých věcí, jež V. Milost povídá, až po uši dosti, a že mi podle nich přichází, že všecko, co jste mi povídal o rytířství, o dobytí království a císařství, udělení ostrovů a prokázání jiných milostí a vyznamenání, jako jsou v obyčeji rytířů dobrodružných, že, pravím, to vše jest asi pouhý dým a holá lež, samá báje a báchorka, neb jak to mám nazvat. Nebo kdyby někdo slyšel V. Milost povídat, že lazebnická mísa jest Mambrinova přílbice, a viděl, že ještě po čtyrech dnech z toho klamu jste se neprobral, nemohl by jinak myslit, než že ten, kdo to mluví a tvrdí, pomatený rozum míti musí. Tu mísu mám já v tlumoku celou zohýbanou a dám si ji doma zpravit, abych ji při holení brady potřebovati mohl, pakliže mi totiž Bůh tu milost dá, že se svou ženou a dětmi opět se shledám.

Slyš, Sancho, odvětil D. Quijote, já ti svatosvatě přisáhám, jako před tím, že jsi ten největší hlupák, jakého kdy mezi zbrojnoši bylo anebo jest. Jak to jen možná, že tak dlouho se mnou jezdíš, a posud jsi nenahlédnul, že všecko, co dobrodružným rytířům se přihází, pouhým výmyslem pošetilostí a nesmyslem býti se zdá, a že při tom vše na opak se děje. Nikoliv proto, že tomu v skutku tak jest, nýbrž že neustale hejno čarodějů nás obletuje, kteří všecky věci jinačí a proměňujou a dle své libosti v jiné přetvořujou, jak totiž buď jsou našimi přáteli aneb nepřáteli. A tak to, co tobě lazebnickou mísou býti se zdá, mně jako Mambrinova přílbice přichází a jiný to opět za něco jiného míti bude; a také byla to znamenitá opatrnost čaroděje, který mi jest přítelem, že způsobil, aby všem jak lazebnická mísa vypadalo, co opravdu a v skutku Mambrinovou přílbou jest. Nebo jelikož ona tak nesmírné ceny jest, celý svět by mne pro ni pronásledoval a ji míti chtěl; an ji ale za pouhou lazebnickou mísu mají, nedbají o ni příliš, jakož patrný toho byl důkaz, když ten chlap, chtěv ji rozbit, s povržením pak ji zahodil, cožby zajisté nebyl učinil, kdyby její skutečnou cenu byl znal. Schovej ji dobře, milý Sancho, neb já ji nyní nebudu potřebovat, nýbrž hodlám naopak všecku tuto zbroj se sebe svléci, a nahým, jak jsem ze života matčina vyšel, zůstati, pakli totiž si usmyslím, v pokání svém více Roldana, nežli Amadisa následovati.

Za touto rozmluvou přijeli k patě vysokého vrchu, který jako osekané skalisko z ostatních kolem vystoupal. Pod ním tekl tichý pramen zelenou a příjemnou loukou, která oku milý pohled poskytovala; mnoho divokých stromů stálo kolem, též hojnost trávy a květin krajinu tu příjemnou činila. To místo zvolil si rytíř truchlivé podoby ku svému pokání, a když byl naň dojel, zvolal silným hlasem, jakoby již bláznil: To, o nebesa, jest ono místo, které vybírám a zvoluju, abych mohl své neštěstí oplakávati, jež jste na mne vzložila! To jest to místo, kde slzy mých očí vlny tohoto malého potoku množiti, kde neustále hluboké vzdechy mé neustále listím těchto horských stromů pohýbati budou, jakožto svědkové a důkazy bolu, jejž mé hluboce raněné srdce snáší. O vy, kdokoli jste, božstva venkovská, jež na tomto pustém místě svůj obyt máte, slyšte nářky tohoto nešťastného milovníka, jejž dlouhá vzdálenost a domnělá žárlivost přivedly plakat na tuto poušť a naříkat si na tvrdé srdce oné nevděčné, svrchované výtečnice vší lidské krásy. O vy Napey a Dryady, jenž máte zvyk bydleti v hustých horách, nechať bujní a lehkomyslní satyrové, kteří nadarmo svou láskou vás pronásledujou, vás nechají a pokoj vám neruší, abyste mi pomohly mé neštěstí oplakávati aneb aspoň ochotně sluchu mým nářkům popřály! O Dulcineo Toboská! Dni mé noci! Rozkoši mé strasti! Hvězdo mé pozemské pouti! Jitřenko mého štěstí! Nechať nebesa všecka Tvá přáni vyplní a uvaž místo a stav, v něž dlouhá vzdálenost od tebe mne přivedla, a odměň se mi láskou, jak ji moje věrnost jest hodna. O vy stromové poušti této, jenž ode dneška máte býti společníci mé samoty, dejte znamení lehkým pohnutím svých haluzí, že vám není nemila přítomnost moje. O ty zbrojnoši můj milý, společníče mých šťastných i protivných příhod, vštěp si dobře v pamět, co mne zde činiti uvidíš, abys to vše hlavní původkyni všeho toho oznámiti a vypraviti mohl.

A to pověděv slezl s Rocinanta, v okamžení sedlo a uzdu s něho sňal a plesknuv jej rukou do zadku pravil: Svobodu ti dává ten, jenž nyní sám jí pozbývá, o oři, tak výtečný svými činy, jako nešťastný svým osudem! Jdi, kam se ti líbí, neb je ti na čele psáno, že se ti ani Hippogryf Astolfův ani na jmeno vzatý Frontino, kterého Bradamante tak velmi si vážil, v rychlosti nevyrovnal.

Vida to Sancho pravil: Zaplať Pánbůh, že nám jiný ušetřil práce odsedlati šedivce, nebo věru také jemu by pochvaly a plesknutí bylo se dostalo. Avšak kdyby tu byl, nedopustilbych, aby byl odsedlán, nebo jemu není nic do toho, ani do zamilování ani do zoufání, protože jeho pán, totiž já, pranic o tom neví, aniž, chvála Bohu, kdy věděti bude. A zajisté, pane rytíři truchlivé podoby, je-li to opravdu, že já půjdu na cestu, a že Vy se zblázníte, bude záhodno, když Rocinanta znovu osedláme, aby nahradil šedivce, a já dříve cestu odbyl a se navrátil; nebo půjdu-li pěšky, Bůh ví, kdy tam dojdu a kdy zas přijdu, protože slovem jsem velmi špatný chodec.

Třeba, Sancho, odpověděl D. Quijote; nebo tvůj nápad nezdá se mi být špatným. Učiň, jak se ti líbí, a ode dneška za tři dni budeš moci odjeti, nebo bych rád, abys v tom čase viděl, co pro ni činím a mluvím, a jí to vyříditi mohl.

Ale copak mám ještě uvidět, pravil Sancho, než, co jsem již viděl.

Náramně se mýlíš, odpověděl Don Quijote; já budu muset ještě svůj oděv roztrhati, zbraň rozházeti, hlavu o skálu tlouci, a všeliké věci činiti, kterým se podivíš.

Pro Pánaboha! zvolal Sancho. Jenom dejte pozor V. Milosti, až si budete hlavu o skálu tlouci, abyste na žádnou ostrou hranu nepřišel, siceby na první ránu celému pokání bylo konec. Jak já si myslím, lépe byste učinil, kdybyste toho trkání nechal a, musí-li to být, hlavou do vody a nebo něčeho měkkého, ku příkladu do bavlny, vrážel; protože to všecko vlastně jenom pouhý žert a na oko býti má. A pak mne nechte jednat; já řeknu slečně Dulcinei, že jste se trkal se skalou, která tak tvrdá byla, jako diamant.

Děkuju ti za tvou dobrou vůli, příteli Sancho, odpověděl D. Quijote; ale ty musíš vědět, že všecky tyto věci nejsou pražádný žert, nýbrž skutečná pravda, sice by tím proti zákonům rytířským se jednalo, které nám každou lež pod trestem klatby zapovídají, a něco jen na oko dělat, jest tolik, jako lhát. Pročež musí moje tlučení hlavou býti opravdové, statečně a náležité, beze všech vytáček a výmyslů; a tudy bude také potřeba, abys mi nějaké třepení k obvázání zde nechal, nebo náhodou schází nám balsám, o který jsme přišli.

Horší věc je to, že jsme o osla přišli, odpověděl Sancho, nebo s ním jsme třepení a všecko ztratili, a prosím Vás, pane, nezpomínejte mi na ten proklatý balsám, nebo jen když ho jmenovati slyším, střeva a všecko mi na rub se obrací. Udělejte mi raděj to k vůli, a myslete, že již ty tři dni minuly, které jste mi určil, abych na Vaše bláznovství se koukal. Jakobych je byl viděl, jakoby se stalo, a já budu slečně Dulcinei divy o tom vyprávěti. Napište jen to psaní a odbuďte mne, co nejdříve můžete; nebo já už nemohu se dočkat, abych zas se navrátil a Vás z toho očistce, ve kterém Vás zanechávám, vysvobodil.

Očistce, pravíš, Sancho? pravil D. Quijote; nazvi to raději peklem anebo ještě něčím horším, pakli totiž ještě něco horšího jest.

Z pekla, odpověděl Sancho, nulla est retentio jak jsem častěj slýchal.

Nerozumím ti, pravil D. Quijote, co tím slovem retentio chceš říci.

Retentio, znamená tolik, odpověděl Sancho, jako že, kdo jedenkráte v pekle jest, vícekrát z něho se nedostane, což ale o V. Milosti neplatí, ježto bych já žádných pat nemusel míti k pobodnutí Rocinanta. Pak ale přímo do Tobosa se obrátím, rovnou cestou k milostslečně Dulcinei a tolik jí o bláznovství a nerozumu, což bezpochyby jedno jest, které provádíte a ještě provádět hodláte, namluvím, že se stane povolnější než rukavice, třeba tvrdší nad dub byla. S její laskavou, co med sladkou odpovědí pojedu pak jako čarodějník povětřím, poletím a vytáhnu vás toho očistce, jejž vy za peklo považujete, jímž on ale není, nebo máte naději z něho se dostati, čehož ale, jak jsem pravil, ti nikdy nadít se nemohou, kteří v pekle se nacházejí a v čemž mi zajisté za pravdu dáte.

Mluvíš pravdu, řekl rytíř truchlivé podoby; ale kterak ten list napíšeme?

A tu poukázku na osla také, dodal Sancho.

To vše se připojí, pravil D. Quijote, a ješto žádného papíru nemáme, bude se muset vše to, jak staří činívali, na stromové listí napsati, anebo na několik voskovaných desk, ačkoliv ty právě tak těžko bude dostati, jako papír. Pročež právě mně napadá, jak budu moci nejvhodněji to napsati, totiž do tobolky, která Cardeniovi patřila; ty pak se postaráš o přepis na papír, a sice zřetelný, v nejprvnější vsi, kde nějakého učitele neb kostelníka nalezneš, který to bude opsati moci. Jenom to žádnému písaři opsat nedávej, který soudními záležitostmi se obírá, sice to ani čert nepřečte.

Jakpak ale bude s podpisem? tázal se Sancho.

Amadis nikdy se pod své listy nepodpisoval, odpověděl D. Quijote.

Velmi dobře, odvětil Sancho; ale ten úpis musí přece nevyhnutelně býti podepsán, nebo kdybych dal podpis od jiného udělat, řekloby se, že není pravý, a já bych o oslata přišel.

Úpis? já ti to v tobolce podpíšu, odpověděl D. Quijote, když jej moje neteř uhlídá, neopováží se, mému nařízení se protiviti. Pod list milostný můžeš místo podpisu dát napsati: Váš až do smrti věrný rytíř truchlivé podoby. To nic nedělá, bude-li podpis jinou rukou psán; nebo, jak se pamatuju, neumí Dulcinea ani psát, ani číst a od mé ruky ještě jak živa žádný list ani podpis neviděla. Moje a její láska byly vždy platonického způsobu a nedosáhaly nikdy dále, než k počestným pohledům a to ještě jenom zřídka kdy; neb mohu s dobrým svědomím přisáhat, že ačkoliv již dvanáct let více, než světlo očí svých, které záhy zde budou zem napájeti, ji miluju, sotva čtyrykrát jsem ji viděl, a může snadno býti, že také ona ani jedenkrát můj pohled nespozorovala; tak pečlivě vychovávali ji rodiče její Lorenzo Corchuelo a Aldonza Nogalesova.

Hle, hle, zvolal Sancho; tedy Corchuelova dcera je ta slečna Dulcinea, které obyčejně Aldonza Lorenzova říkají?

Ta sama jest to, odpověděl D. Quijote, a ona zasluhuje královnou celého světa býti.

I, tu já dobře znám, pravil na to Sancho. Ta dohodí klackem tak daleko, jako ten nejsilnější chlap z celé vsí. Na mou duši! je to holka chlapská, pevná, silná a statná, která každému dobrodružnému rytíři, který si ji za svou slečnu zvolí, mimochodem z bláta pomoci dovede. Čertová holka! jakou ona má sílu a jaký hlas. Pamatuju se, že jednou na věž ve vsi vylezla, pacholky otcovy, kteří na poli byli, zavolat; oni byli zajisté půl míle daleko od ní a přece tak dobře slyšeli, jakoby zrovna pod věží byli stáli. To nejlepší u ní jest, že nedělá žádných okolků a pranic se neupýpá, nýbrž na každého se směje, s každým dovádí a z každého blázny si dělá. Ano, nyní proti tomu nic nemám, pane rytíři truchlivé podoby, že jí k vůli rozličných bláznovských kousků vyvádět můžete a musíte, nýbrž Vy máte úplnou pravdu, když si pro ni zoufáte anebo se oběsíte. Nikdo na světě, kdo o tom se doví, nebude moci upříti, že jste dobře jednal, i kdyby pro ni čert vás vzíti měl. Přálbych si, abych už byl na cestě a ji opět spatřil; nebo je tomu již dávno, co jsem ji neviděl. Bezpochyby že od toho času velmi se změnila; nebo polní práce za větru, zimy a parna letního ženským hrozně tvář kazí. Ale přece musím Vám pravdu říci, pane D. Quijote, že jsem byl posud na velikém omylu. Myslilť jsem jistě a opravdu, že musí slečna Dulcinea nějaká vznešená princezna býti, do které V. Milost jste zamilován, anebo nějaká urozená osoba, která těch skvělých darů zasluhuje, jež jste jí byl poslal, jak Biskajce, tak galejní otroky, a kdo ví mnoho-li jiných ještě více; neb Vy jste bez pochyby již mnoho vítězství vydobyl, dříve ještě, než Vaším zbrojnošem jsem se stal. Když ale nyní celou tu věc náležitě uvážím, cožpak slečna Aldonza Lorenzova — míním slečnu Dulcineu de Toboso — asi o to dbá, když přemožení jí k nohoum padají, které V. Milost jí posílá a ještě pošle? Neb jak lehko může se státi, že ona, když tam přijdou, bude právě len vochlovat, anebo v stodole mlátit, a že ti lidé nad tím hanbiti se budou anebo že ona sama Vám se vysměje neb na Váš dar se mrzeti bude?

Já jsem ti, Sancho, odpověděl D. Quijote, již mnohokrát pravil, že jsi veliký tlachal a, ačkoli náramný hlupák, přece také někdy vtipným býti chceš. Abys ale viděl, jak pošetilý ty a jak rozumný já jsem, povím ti krátký příběh. Slyš tedy: Jedna hezká, mladá, neodvislá a bohatá vdova, veselé mysli, zamilovala se do mladého, sprostého a hranatého frátera. Převor jeho se to dověděl a jednoho dne milé vdově způsobem upřímné výčitky pravil: Je mi divno, paní, a nikoliv beze mnohé příčiny, že žena tak vznešená, tak krásná a bohatá, jako jest V. Milost, mohla se zamilovati do člověka tak hrubého, sprostého a velice hloupého, ješto jest v našem domu tolik mistrův, představených a doktorů, z nichžby jste si jako z hrušek vybrati a říci mohla: toho chci a toho ne. Avšak ona mu velmi slušně a upřimně dala za odpověd: Důstojný pane, ráčíte velmi se mýliti a po starodávnu smýšleti, pakli myslíte, že jsem si onoho hocha, jejž vy za hloupého máte, špatně zvolila; neb k tomu, nač jsem já si ho vybrala, má on tolik moudrosti co Aristoteles, neli více. A tak také jest, Sancho, to samé, proč já Dulcineu toboskou miluju; ona jest mi tolik, jako nejvznešenější princezna na světě. A právě tak činí také básníci, když nějakou dámu pod jistým jmenem zbožňujou, které dle libosti si vymýšlí. Myslíš, že ty Amarilly, Filisky, Sylvie, Diany, Galatey a ostatní všecky, jichž knihy, básně, lazebny a divadla jsou plny, skutečné dámy z masa a kostí byly a opravdové milenky těch, kteří je opěvali? Věru že ne; větší část vymýšlí si je toliko, aby měli nějaký předmět pro své básně, a aby je svět za zamilované považoval a za lidi, jenž schopni jsou jimi býti. A proto jest také mně na tom dosti, když si myslím a věřím, že počestná Aldonza Lorenzova krásna a cnostna jest; na jejím rodu nic nezáleží, nebo nikdo se jí po něm ptáti nebude, aby snad slečnou v ústavu šlechtičen státi se mohla; jenom když já se domýšlím, že ona nejvznešenější princeznou na světě jest. Neb třeba ti vědět, Sancho, pakliže posud to nevíš, že dvě věci přede všemi k lásce ponoukají, totiž veliká krása a dobrá pověst, a ty obě co nejúplněji při Dulcinei se nacházejí, nebo ve kráse žádná jí se nevyrovná a v dobré pověsti málokterá ji dostihne: a abych zkrátka vše dořekl, já si myslím, že vše tak jest, jak praví,m a že ani s té ani s oné strany nic neschází; já si ji vyličuju ve své mysli tak, jak si ji přeju, nejen co krásy ale i co vznešené cnosti se týče a tak ani Helena jí se nevyrovná ani Lucrecia ji nedostihne, aniž která žena slavná minulého věku, buďsi Řekyně, barbarka aneb Římanka. Řekni si na to kdo chceš co chceš, nebo třebaby mne sprosťáci proto haněli, přísní a spravedliví soudcové přece mne nezatratí.

Já vidím, V. Milosti, že máte úplnou pravdu, odpověděl Sancho, a já jsem osel. Ale jak pak mi to slovo na jazyk přichází? nebo nemá se mluviti o provazu v domě oběšeného. Avšak napište jen to psaní a já budu hubu držet.

D. Quijote vzal tobolku, poodešel stranou a s velikou pobožností psal list: když byl hotov, zavolal Sancha a pravil, že mu list přečte, aby jej v paměti podržel, kdyby snad tobolka na cestě se ztratila, ješto od nešťastného osudu jeho všeho jest se nadíti.

Na to odpověděl Sancho: Napište jej tři nebo čtyrykrát do knižky a dejte mi ji. Já ji dobře schovám; ale bylaby to pošetilost, myslet si, abych si to pamatoval, nebo moje pamět je tak špatná, že někdy ani na své vlastní jmeno si nemohu zpomenout. Přece ale mi ho přečtěte, V. Milosti, a mne to bude velice těšit, nebo zajisté je to psaní jako výlupek.

Poslyš, neb ono takto zní, pravil D. Quijote.

List Dona Quijota Dulcinei de Toboso.

Vznešená, urozená slečno!

Hluboce raněn dýkami vzdálenosti a proklán v srdci ostrými šípy, přeju Ti, nejsladší Dulcineo Toboská, blaho, jehož já nemám. Pakliže Tvá krása mnou pohrdne; neni-li Tvá výtečnost mi nakloněna; pakli touha má od Tebe s opovržením bude přijata; a ačkoliv jsem dosti trpěliv, a to vše s pokojnou myslí snesu, přece podléhám zármutku, který mne nejen nesnesitelně tíží, ale také příliš dlouho trvá. Můj milý zbrojnoš Sancho dá Ti, krásná nevděčnice! zevrubnější zprávu. Milostná a milovaná nepřítelkyně! v jakém stavu se já to k vůli Tobě nacházím! Ráčíš-li nade mnou se smilovati, jsem Tvůj; pakli ne, učiň, jak se Ti líbí. Smrt má Tvou ukrutnost ukojí a mé přání vyplní.

Tvůj až do smrti

rytíř truchlivé podoby.

Na mou milou duši! pravil Sancho list uslyšev, já jsem jak živ nic tak krásného neslyšel. Toť jsem blázen! jak Vaše Milost jí to svoje mínění pořádně pověděl a jak překrásně k tomu se hodí ten podpis: Rytíř truchlivé podoby. Věru ve V. Milosti je sám ďábel, nebo já nevím, cobyste neuměl.

Všeho toho jest třeba, odpověděl D. Quijote, v povolání, které jsem si vyvolil.

Nyní jen, pravil Sancho, račte V. Milost na druhý list také poukázku na ty tři oslata mi napsati a podpište ji velmi zřetelně, aby to poznali, až to uhlédají.

Třebas, pravil D. Quijote a napsav takto četl:

Nařizuju V. Milosti, panno neti, tímto poúkazem, abyste Sanchu Panzovi, mému zbrojnoši, vydala tři z oněch oslů, jež jsem Vaší ochraně doma zanechal. Svoluju v jich vydání tímto úpisem a proti kvitanci, jakobych byl za ně cenu obdržel. Dáno v Černých horách dne 22. srpna roku tohoto.

Výborně, jen se také podepište, pravil Sancho.

Mého podpisu není třeba, odpověděl D. Quijote; já přidám toliko svou obyčejnou známku, což jest to samé co podpis a na tři, ba i na tři sta oslů dostačí.

Já se na V. Milost spoléhám, pravil na to Sancho; já teď jdu osedlat Rocinanta a Vy se připravte, abyste mi dal své požehnání na cestu. Hodlám co nevidět na ni se vydat, aniž chci se dívat, jaké bláznovství V. Milost bude vyvádět. Řeknu, že jsem toho viděl tolik, že jsem už ani dívat se nechtěl.

Chci aspoň, Sancho, a to proto, že je toho potřeba, abys počkal, až se svleku a nahý několik bláznovských kousků učiním, což ani půl hodiny trvat nebude. Musíš je na své oči uvidět, abys na ostatní, ježkoli přidáš, svatosvatě mohl přisáhati; i ujišťuju tě, že jich tolik nenapovídáš, co já jich zde vyvedu.

Probůh Vás prosím, pane můj, ať nemusím Vás vidět nahého, nebo by mne to srdečně bolelo a já bych nemohl pláče se zdržeti. Vždyť mám tak hlavu jako škopek od pláče včerejšího pro osla, že ani nejsem s to zase plakati. A pakliže V. Milost si přeje, abych viděl několik těch bláznovských kusů, udělejte je oblečen, zkrátka a ty nejznamenitější; avšak není mi toho ani třeba a, jak jsem pravil, uhospodaří se času, že budu moci dříve zpátky přijet a V. Milosti zprávu přinést, kterou si žádáte a které zasluhujete. A nebude-li slečna Dulcinea k tomu se míti a nevzkáže-li Vám, jak se sluší a patří, svatosvatě slibuju, že jí příznivou odpověď ze žaludku vymlátím a vykopám; nebo pročby měl tak znamenitý rytíř, jak jest V. Milost, tak pro nic a za nic se zbláznit, snad pro ledajakou… ať mne slečna nepřinutí to doříci, nebo, ať jsem čertův, že jí to vybleptnu bez obalu. Ona mne nezná, ale, kdyby mne znala, věru žeby mne se chránila.

Na mou věru, pravil D. Quijote, jak se zdá, ty nejsi moudřejší, než já.

Já nejsem takový blázen, odpověděl Sancho, ale jsem prchlivější. Avšak nechme toho; copak ale bude V. Milost zatím jíst, než já se navrátím? či budete vybíhat na cestu a pastýře obírat, jako Cardenio?

Tu starost si neber k srdci, odpověděl D. Quijote, nebo, byťbych i měl, nejedlbych nic jiného, než byliny a ovoce, jichž tato louka a tyto stromy budou mi poskytovati. Jádro mého podniknutí jest půst a přísné živobytí.

Víte ale, V. Milosti, čeho se bojím? pravil na to Sancho; já nebudu moci to místo, kde jsem Vás zanechal, najíti, jak je skryto.

Pamatuj si dobře všecka znamení, neb já budu hledět, abych se odtud nevzdálil, odpověděl D. Quijote, a častěj také neopominu na nejvyšší skály vylézt a se podívat, zdali již přicházíš. A mimo to bude nejlépe, abys nechybil a nezbloudil, když si trochu toho jmélí, jehož tu takové množství, nařezáš a je cestou odtud až do širého pole natrousíš; ono ti bude průvodčím a ukazovatelem, po kterém, až se budeš vracet, mne najdeš, jako Theseus po niti z bludiště se dostal.

To učiním, řekl na to Sancho, a nařezav si ho prosil pána za požehnání a s pláčem jich obou dvou s ním se rozloučil.

Vsednuv na Rocinanta, kterého mu D. Quijote důtklivě poručil, aby oň tak se staral, jakoby on sám to byl, dal se z lesa na cestu, časem jmélí na zem házeje, jak mu pán jeho byl poradil. Jel takto pořád dále, ačkoliv D. Quijote ještě neustále ho soužil, aby počkal a se podíval, na některé bláznovství, které udělá. Nebyl však ještě ani sto kroků odjel, an se opět zpátky vrátil a pravil: Vy jste přece měl pravdu, V. Milosti, že musím několik Vašich nesmyslných kousků viděti, abych s dobrým svědomím mohl přisáhati, a proto Vás prosím, abyste jich několik udělal, ačkoliv to ten největší nerozum jest, že Vás tu samotného nechám.

Což jsem ti to neřekl? pravil D. Quijote; počkej, milý Sancho, nebo než se Otčenáš pomodlíš, budu hotov.

Svléknuv na to rychle spodky zůstal v košili a střelhbitě dvakrát loukotě udělal, dvakrát se přehodil, hlavou dolů a nohama nahoru, a okázal takové věci, že Sancho, aby jich ještě jednou viděti nemusel, Rocinanta obrátit musel, jsa úplně spokojen a dostatečně přípraven k přísaze, že pán jeho se zbláznil. My ho necháme dále cestou jeti, až se zase navrátí, což dlouho trvati nebude.