Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola třicátá třetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola třicátá třetí
Podtitulek: O zábavné rozmluvě vévodkyně a dívek jejích se Sanchem Panzou, čtení a pamětihodné.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 198–203. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Vypravuje tedy historie, že Sancho toho odpoledne nespal, ale aby dostál slovu po jídle, šel navštívit vévodkyni, anaž se zalíbením, s jakýmž ho poslouchala, kázala mu sednouti si vedle ní na nízkou stolici. Poněvadž ale Sancho byl dobrého chování, nechtěl si sednouti, avšak vévodkyně mu pravila, aby si sedl jakož vladař a mluvil jako zbrojnoš, protože z těchto dvou ohledů zasluhuje vlastní stolici vojevůdce Cida Ruye Diaza. Sancho pokrčil ramenema, uposlechl a posadil se, načež všecky dívky dueňy vévodkyně obklopily ho chystajíce se u největší tichosti poslouchati, co vypravovati bude. Vévodkyně první uchopila se slova řkouc: Nyní když jsme sami a nikdo nás neslyší, přála bych si, aby pan vladař zapudil některé moje pochybnosti, povstalé z povídky, anaž tištěna jest o velikém D. Quijotovi. Jedna z těchto pochybností jest, poněvadž dobrý Sancho nikdy neviděl Dulcinei, mám říci seňoru Dulcinei del Toboso, a nedonesl jí psaní pana D. Quijota, ježto zůstalo v pamětních zápiskách v pohoří Morenském, kterak osměliti se mohl smysliti si odpověď a říkati, že provívala pšenici, kdežto vše jest lež a spíle a tak velice na ujmu dobrému míněni o nevyrovnané Dulcinei a nesnáší se s vlastností a věrnosti dobrých zbrojnošů?

Po těch slovích Sancho neodpovídaje ničeho vstal se sesle a tichými kroky, s tělem nahnutým, prst maje na rtech šel přes celou síň zdvihaje čalouny, a když tak byl učinil, šel zpět sednout si a pravil: Nyní, urozená paní, když jsem se přesvědčil, že nás nikdo v úkrytu neposlouchá, kromě přítomných, odpovím Vám beze strachu a ostychu na vše, oč jste se mne tázala i oč se tázati budete. První, co pravím, jest, že pána svého pokládám za ztraceného blázna, ač někdy mluví věci, které dle zdání mého a všech, kdo ho poslouchají, jsou tak rozumné a pěkně navlečené, že by sám ďábel nemohl je pěkněji říci. Nic však méně, dle pravdy a bez pochybnosti řečeno, přesvědčil jsem se, že jest na rozum padlý; poněvadž si to tak myslím, dovoluju sobě namluviti mu věci, které nemají ani paty ani hlavy, jako byla odpověď na ono psaní a ona případnost, která se stala před šesti neb osmi dněmi a nestojí ještě v povídce, totiž jako očarování velitelky mé Doňy Dulcinee, o níž jsem mu pravil, že je očarována, ač tomu v pravdě tak, jako s povídačkou o skleněném vrchu.

Vévodkyně ho žádala, aby jí o tom očarování či o té spíli vypravoval, a Sancho jí to sdělil ve všem tak, jak se bylo stalo, z čehož posluchačky nemalé zalíbení měly. Pokračujíc pak v rozmluvě své vece vévodkyně: Z toho, co mi dobrý Sancho vypravoval, vzniká ve mně jakási pochybnost a do uší mně cosi šepce, je-li D. Quijote blázen, pomatenec, bloud, a ví-li to Sancho Panza, zbrojnoš jeho, přece mu slouží a chodí s ním drže se prázdných jeho slibů, musí být nade vší pochybnost on sám větším bláznem a hlupákem než pán jeho; a je-li tomu tak, jako že jest, se špatnou se potážeš, paní vévodkyně, dáš-li tomu Sanchovi Panzovi spravovat ostrov, neboť neumí-li spravovati sebe, kterak bude spravovati jiných?

Bůh ví, urozená paní, zvolal Sancho, že tato pochybnost přichází jako na zavolanou; avšak řekněte tomu, kdo Vám šepce, by mluvil nahlas aneb jak chce, ježto vím, že mluví pravdu, a že, kdybych byl moudrý, dávno bych už byl opustil pána svého. Chtěl tomu ale tak los a zlý osud můj; nemohu jinak, budu choditi s ním; jsme z jednoho místa, živil jsem se jeho chlebem, jsem mu zavděčen, dal mi svá hříbata a především jsem věren. Tudíž jest nemožno, by nás některá příhoda rozloučila než motyka a lopata. Nechtěla-li by mne Vaše Vznešenost dáti slíbené vladařství, jsem přece od Boha stvořen, a možno jest, že nedostanu-li ho, bude to s prospěchem svědomí mého; i ač jsem sebe větším hlupákem, rozumím přece onomu přísloví: Tím, že komár křídla má, rád do ohně zalétá. Může i být, že Sancho zbrojnoš spíše dostane se do nebe než Sancho vladař; zde se tak dobrý chléb peče jako ve Francii, a v noci jsou všecky kočky šedé, i dosti nešťasten jest člověk, který o dvou hodinách popolední ještě nesnídal, a není žaludku ani o píď většího než onen, o němž se říká, že jest řezanky a sena pln. Ptáčkové v poli mají Pánaboha svým opatrovníkem a živitelem, a čtyři lokte hrubého sukna Cuencského dají více tepla než tenkého Segovského; a opustíme-li tento svět, dostane se do stejné těsné jámy kníže jako nádenník, když nás do země spouštějí, a více stop půdy tělo papeže nepotřebuje než kostelníkovo, ač jeden jest mnohem větším pánem než druhý, neboť ubíráme-li se do hrobu, upravíme a skrčíme se, aneb upraveni a skrčeni býváme, ať se nám líbí či nelíbí, a pak dobrou noc! Pravím ještě jednou, nechce-li mi Vaše Urozenost dáti ostrov pro mou hloupost, dovedu si z toho svou chytrostí nic nedělati. Slýchal jsem říkati, že za křížem nachází se ďábel a že není všecko zlato, co se třpytí, i že od volů, pluhu a postraňků vzali sedláka Vambu, aby jej učinili králem Španělským, že pak ze zlatohlavu od zábav a z bohatství uchvátili Rodriga, aby za potravu sloužil hadům, nelhou-li báje starých romancí.

A jako že nelhou, ozvala se při těch slovích dueňa Doňa Rodriguezová, anaž byla mezi posluchačkami; neboť jest romance, jež dí, že hodili krále Rodriga živa živoucího do jakési jámy, plné žab, hadův a ještěrek, a že po dvou dnech na to král z uvnitř té jámy volal hlasem úpěnlivým a slabým:

Již mně, již mně užírají,
Čím jsem nejvíce byl hřešil!

Proto má tento pán zcela pravdu, dí-li, že si přeje býti raději sedlákem než králem, měli-li by jej sžírati potvory.

Vévodkyně tajila smích slyšíc prostotu své dueňy a nepřestala se diviti řečem a průpovědem Sanchovým řkouc: Dobrý Sancho ví, že to, co rytíř jednou slíbil, splniti hledí, byť by mu při tom i o život šlo. Vévoda, pán a manžel můj, ač není rytířem dobrodružným, splní tedy dané slovo strany slíbeného ostrova na vzdor závisti a zlobě celého světa. Budiž Sancho dobré mysli, neboť mimo nadání spatří se sedícího na trůnu svého ostrova a v státu svém i vykonávati bude vladařství své, by je vyměnil za nádheru mnohem větší. Ukládám mu toliko, aby bedlivě vládl vasalům svým nespouštěje s mysli, že jsou to samí věrní a spořádaní lidé.

Co se dobrého vladaření týče, odpověděl Sancho, netřeba mi něčeho ukládat, poněvadž jsem sám sebou dobrosrdečný a mám útrpnost s chudými; kdo si chléb svůj mísí, peče sám, tomu nebuď odnímán. Ale při sám Bůh! falešnou hru se mnou nesmějí provádět; jsem starý kos a znám všecko ven a ven, dovedu se probudit v pravý čas a nedopustím, aby mně podváděli před mýma očima, ježto vím, kde mne střevíc svírá. Pravím to, aby dobří chovali ruku svou v dlani mé, zlým ale ani na krok nedám přístupu. Zdá se mi, že se při vladaření jedná pouze o začátek, i možno, až budu mít půl měsíce ruce u vládním vesle, že tomu budu více rozumět než polní práci, při nížto jsem byl vychován.

Máte pravdu, Sancho, pravila vévodkyně; nenarodí se zajisté nikdo zkušeným, a z lidí stávají se biskupové, ne z kamene. Abychom ale obrátili se k hovoru před chvilkou o okouzlení seňory Dulcinee vedenému, mám to za věc jistou a víc než rozhodnutou, že myšlénka Sanchova, podvesti svého pána a namluviti mu, že venkovankou byla Dulcinea, i že ona, poněvadž ji pán jeho nepoznal, musí býti očarována, byla pouhým vynálezem kouzedlníků, kteří pana D. Quijota stíhají. Vímť zajisté skutečně a opravdově, že vesničankou, anaž učinila skok na oslici, byla a jest Dulcinea del Toboso, a že dobrý Sancho domnívaje se býti původcem klamu sám byl oklamán. Nelze o pravdě té pochybovati, jako o věcech, kterých jsme nikdy neviděli; věziž pan Sancho Panza, že taktéž máme zde kouzedlníky, kteří nám přejí a sdílejí prostě a upřímně, bez okolků a přetvářky, co se ve světě děje. Nechať mi Sancho věří, že tou mrštnou vesničankou byla a jest Dulcinea del Toboso zakletá jsouc jako matka, anaž ji porodila; a kdy se toho nejméně nadějeme, spatříme ji ve vlastní její podstatě, načež Sancho prost bude klamu, v němž se nachází.

Možná to věc, přisvědčil Sancho Panza; a nyní uvěřím i tomu, co pán můj dle svého vypravování viděl ve sluji Montesinově, když pravil, že seňoru Dulcinei spatřil v téže postavě a v tomtéž rouchu, v němž pravil že jsem ji viděl, když jsem ji z vlastní choutky okouzlil. Vše musí být převrácené, jak jste, Vaše Mst, urozená paní, pravila; neboť od mého slabého ducha nemůže a nesmí se předpokládat, že by okamžitě tak důmyslnou lež vymyslil. Nevěřím tomu také, že můj pán jest takový blázen, aby k takovému mělkému a hubenému tvrdění, jaké bylo tvrdění mé, věřil věci tak výstředné. Nic méně, urozená paní, dobře bude, Vaše-li dobrotivost nebude mě pokládat za zlomyslného, neboť sprosťák takový, jako já, není povinen, aby prohlídl myšlénky a úklady zlých čarodějů. Vymyslil jsem si to vše, abych se vyhnul domluvě pána svého, D. Quijota, bez oumyslu ublížiti mu, a stalo-li se naopak, Bůh jest na nebi, jenž posuzuje srdce.

Tak tomu jest, vece vévodkyně; a však povězte mi nyní, Sancho, co jest to, jak dítě, s tou Montesinovou slují, ráda bych to věděla.

Na to vypravoval jí Sancho Panza do podrobna, co vypravují o té příhodě. Vyslechši ho vévodkyně pravila: Z příhody té lze souditi, že, jak veliký D. Quijote praví, kterak viděl tam tutéž venkovanku, jižto Sancho cestou z Tobosa zočil, beze vší pochyby jest to Dulcinea a že tudíž kouzedlníci počínají si velmi opatrně a nad míru něžně.

Já pravím, vece Sancho Panza, že je-li seňora Dulcinea del Toboso okouzlena, její to bude škoda, a že nejsem ten, který by se pouštěl do nepřátel pána svého, jižto musí být četní a zlí. Pravdou zůstaniž, že ta, kterou já viděl, byla vesničankou a za vesničanku ji mám, vesničankou ji býti soudím. Byla-li to ale Dulcinea, nemá to být na můj vrub a spadati na mne, alebrž na tu umouněnou ženštinu. Ne aby při každé nepatrné maličkosti připadla na mě odpovědnost: Sancho to pravil, Sancho to učinil, Sancho sem, Sancho tam, jako by Sancho byl nevím kdo a ne tímtéž Sanchem Panzou, který se v knihách nese na celém vezdejším světě, jak mi pravil Samson Carrasco, jenž jest aspoň Salamančskou bakalářskou osobou; a lidé takoví nemohou lhát, leč když se jim zachce a vynáší to. A proto není, proč by se někdo do mne pouštěl; a tím, že mám dobrou pověst i že, jak slyšel jsem pána svého říkat, dobré jméno za mnohem více stojí než bohatství, dejte mi to vladařství a uvidíte zázraky, neboť kdo byl dobrým zbrojnošem, bude i dobrým vladařem.

Vše co až doposud dobrý Sancho řekl, odpověděla vévodkyně, jsou propovědi katonské, aneb aspoň vzaté ze samého nitra samého Michala Verina, jenž florentibus occidit annis. — Zkrátka, zkrátka, abych mluvila jeho spůsobem, pod špatným pláštěm bývá často dobrý piják.

Věru, milostivá paní, hájil se Sancho, že jsem nikdy nepil z bujnosti; za žízně mohlo by se ovšem státi, poněvadž nemám do sebe přetvářky. Piju, kdy se mi chce, a když se mi nechce a dávají mně, piju, abych nezdál se býti upejpavým aneb špatně zvedeným; jaké mramorové srdce musel by míti, kdoby na přípitek přítele si nepřipil? A přiváhnu-li si, přece se nezbryndám, ostatně ale zbrojnoši dobrodružných rytířů takřka obyčejně pijou vodu, poněvadž ustavičně cestují nivami, lesy a zahradami, horami a skalisky nenalézajíce ani krapte vína, byť by za ně i oko dali.

Tomu ráda věřím, přisvědčila vévodkyně; nyní ale nechať Sancho si jde odpočinout, a později pohovoříme si více, i nařídíme, aby se dostal, jak říká, k tomu vladařství.

Sancho políbil znova vévodkyni ruku i prosil ji snažně, by mu prokázala tu milost a dobrý zřetel měla na jeho šedouše, poněvadž prý mu jest tak drahý, jako oko v hlavě.

Jaký to šedouš? tázala se vévodkyně.

Můj osel, odpověděl Sancho, jehož, bych ho nenazýval tímto jmenem, šedoušem nazývám, a když jsem do tohoto hradu přišel, prosil jsem tuto paní dueňu, aby ho vzala pod svou ochranu, ona ale rozhněvala se tak, jako bych jí řekl, že jest škaredá neb stará, a jakoby se dueňám více příslušelo a přirozeně náleželo, by spíše pamatovaly na tahouny než na vypínání se v síních. Pro pána! jak na kordy byl s těmito paními jeden zeman v naší vsi!

Toť byl asi nějaký hrubec, ozvala se dueňa doňa Rodriguezová, neboť kdyby to byl šlechtic a člověk dobrého rodu, kladl by je na rohy měsíce.

Tedy dobře, ozvala se vévodkyně, dost toho! Doňa Rodriguezová ať se upokojí a pan Panza ať se ztiší. Šedouš ať je opatrován mou péčí, a poněvadž je Sancho mým miláčkem, nechať jej na chovanou vloží do rukou mých.

Dost na tom, bude-li ve stáji, odpověděl Sancho, neboť v náručí Vaší Velmožnosti jen na okamžik býti, nejsme ani on ani já hodni, a raději bych si dal od Vás natlouci, i ač můj pán říká, ze při zdvořilosti spíše činiti se má více než méně, přece z ohledu tažného dobytka a oslů má se pokračovati s měrou v ruce a opatrně.

Nechať si jej Sancho vezme do svého vladařství, doložila vévodkyně, a tam ho bude moci častovati dle libosti, ano i dáti mu výslužné.

Neračte mysliti, seňoro vévodkyně, že jste mnoho řekla, připojil Sancho; viděl jsem mnoho oslů jíti na vladařství, a vzal-li bych svého, nebylo by to nic nového.

Tato slova Sanchova znova vzbudila smích a dobrou mysl vévodkyně, i poslavši ho na odpočinek vypravovala vévodovi o tom, co se jí přihodilo. Mezi oběma umluven a nastrojen záměr, způsobiti si z D. Quijota výborný žert, jenž by zosnován byl dle slohu rytířského, a v ohledu tom vynašli mnoho tak zvláštních a vtipných věcí, že jsou to nejlepší dobrodružství v této veliké historii obsažená.