Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola třicátá druhá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola třicátá druhá
Podtitulek: Kterak D. Quijote tupiteli svému odpověděl, i o jiných vážných a půvabných případech.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 187–197.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Povstav tedy D. Quijote a na celém těle se třesa hlasem zajíkavým a vytrženým zvolal: Místo, kde se nacházím, a přítomnost těch, před nimiž stojím, i šetrnost, kterou vždy jsem choval a chovám k stavu, k němuž náležeti ráčíte, překážejí a zabraňují proudu spravedlivého hněvu mého. Z uvedených tedy příčin i ze zkušenosti všem známé, že zbraň klerikářů jest tatáž se zbraní ženštin, totiž jazyk, pustím se jazykem svým v stejný boj s Vaší Mstí, od níž se očekávati má spíše dobrého ponaučení než zlolajícné potupy. Výtky velebné a dobře míněné vymáhají jiných okolností a žádají jiných důvodů, neřku veřejné a tak trpké potupy. Překročil jste meze slušného pokárání, jež předně a hlavně opírá se o vlídnost než o trpkost, a nesluší se, aniž by káraný hřích poznán byl, hříšníka ihned nazývati na rozum padlým a matohlavcem. Není-li tomu tak, rcete mi, Vaše Msti, pro které bláznivé kousky, jichž jste na mne shledal, zatracujete a tupíte mne posýlaje mě domů spravovat sebe, ženu svou a děti, nevěda mám-li jich a kolik? Sluší se bez velkých okolků větřiti se do cizého domu a poroučeti pánům svým, když nabyl jste jakéhos takéhos vzdělání v obmezenosti některého chlapeckého ústavu, aniž byste více světa viděl, než co obnáší dvacet neb třicet mil v okrsku, drze pouštěti se do dávání zákonův rytířstvu a souditi o dobrodružných rytířích? Jest to snad marné počínání? či jest to mrháni času stráviti jej poutí po světě ne pro vyhledávání rozkoší alebrž trpkostí jeho, jimiž čačtí mužové docházejí sídla nesmrtelnosti? Kdyby mě za blázna pokládali rytíři, velmožné, šlechetné, vysoce urozené osoby, měl bych to za nezhladitelnou urážku; prohlašují-li mě ale za blouznivce lidé studovalí, kteří nikdy nevkročili na dráhu rytířství a nedotkli se jí, nestojí mě to ani za balátku. Rytířem jsem a rytířem umru, bude-li se Svrchovanému líbiti. Jedni jdou širokou cestou hrdé ctižádosti, druzí otrockého a mrzkého pochlebenství, jiní podvodného pokrytství a někteří cestou pravé nábožnosti. Já ale, veden jsa hvězdou svou, kráčím těsnou stezkou dobrodružného rytířství, u jehož pěstování pohrdám štěstím, ne však ctí. Mstil jsem se za urážky, napravil jsem křivdy, pokáral jsem přepych, přemohl jsem obry, zapudil jsem strašáky. Jsem zamilován jediné proto, že rytířům dobrodružným nutno, aby zamilováni byli; nejsem z počtu oněch hříšných zamilovaných, alebrž cudných a zdrželivých. Záměry své obracím vždy k cílům dobrým, ježto jsou: činiti všem dobře a neubližovati nikomu. Zasluhuje-li ten, kdo k takovým věcem směřuje, takové činy koná a tak jedná, nazván býti troupem, rcete Vy, vznešená a velmožná vrchnosti, pane vévodo a paní vévodkyně?

Výborně, Bůh je svědek! zvolal Sancho; neříkejte Vaše Msti, pane a veliteli můj, ani slova více k svému obhájení, nelze nic více říci, nic více si mysliti, nic více tvrditi na světě. A mimo to popírá-li tento pán, jakože popíral, že nebylo a není ve světě dobrodružných rytířů, co z toho, než-li že nerozumí věcem, o nichž mluvil?

Jste vy snad, příteli, tázal se duchovní, onen Sancho Panza, jemuž pán váš ostrov slíbil?

Ano, jsem, odpověděl Sancho, a zasluhuji jej tak dobře, jako kdokoli jiný; jsem z těch, o nichž se dí: Drž se dobrých a budeš z nich; jsem z těch: Ne s kým jsi spatřil svět, nébrž s kým jsi zkusil běd, a z těch: Kdo se o strom dobrý opírá, dobrý chládek z něho má. Přidržel jsem se dobrého pána a chodím ve společnosti jeho již mnoho měsíců, a zlíbí-li se Bohu, bude ze mne druhý on; ať žije on, ať žiju já; jemu nebude scházeti říší, jimž by panoval, a mně ostrovů, jimž bych vládl!

Nikoli, příteli Sancho, řekl tu vévoda, a tudíž ve jmenu pana D. Quijota udílím sám vladařství na jednom neobsazeném ostrovu nemalé ceny.

Padni na kolena, Sancho, vece D. Quijote, a polib nohy Jeho Výsosti za prokázanou milost.

Sancho tak učinil a vida to duchovní pravil: Pro roucho, jež na sobě mám, pravím, že jste, Vaše Výsosti, takový bloud, jako ti hříšníci. Kterak nemají z nich být blázni, když i rozumní lidé bláznovství jejich schvalují? Zůstaňte si, Vaše Výsosti, s nimi; dokud ale ti budou ve Vašem domě, zůstanu já ve svém a omluven budu z toho, že nekárám, co napraviti nemohu. A na to s mlčenou, aniž by více čeho jedl, odešel nedada se zdržeti prosbami vévodských manželů, ač vévoda mnoho mu nedomlouval zdržován jsa smíchem, jejž v něm nedůvodný hněv jeho vzbudil.

Když se smáti přestal, pravil D. Quijotovi: Odpověděl jste, pane Lví rytíři, tak důkladně, že ničeho neschází k odvrácení slov, která sice zdají se býti urážlivá, avšak nižádným způsobem urážkou nejsou; jako dle Vašeho nejlepšího vědomí ženštiny zajisté nikoho uraziti nemohou, tak i neurážejí duchovní.

Tak tomu jest, odvětil D. Quijote, a příčinou toho jest, že kdo nemůže být uražen, nemůže i nikoho uraziti. Ženštiny, děti a duchovní, jakož nemohou z ublížení hájiti se, nemohou býti uraženi; jestiť zajisté rozdíl mezi urážkou a potupou, jak Výsost Vaše nelépe ví. Potupa přichází od toho, kdo ji může učiniti, činí a zastává; urážka může od někoho pocházeti bez potupení. Na příklad: Někdo jde bezstarosti na silnici; deset ozbrojených mužů na něho vystoupí a namlátí mu. On tasí meč a koná svou povinnost, a však převaha odpůrců postaví se mu vstříc a nedá mu vykonati úmysl pomstiti se. To jest urážka, ne potupa. Totéž potvrzuje se i jiným příkladem. Někdo přichází k druhému za jeho zády a dá mu ran; na to bez meškání uteče. Druhý jej stíhá ale nedohoní ho. Ten, kdo bití dostal, jest uražen, ne ale potupen, ježto potupa má býti zastávána. Kdyby onen, jenž rány zasadil, ač úkladně, uchopil se zbraně a postavil se nepříteli svému tváří v tvář, byl by bitý uražen a spolu potupen; uražen, protože dostal rány zrádně, potupen, proto že ten, kdo rány zasadil, zastával čin svůj stoje pevně a neutíkaje. Podlé zákonů onoho neblahého setkání mohu býti uražen, nikdy ale potupen; děti a ženy zajisté ničeho nezastávají, nemohou utíkati ani vstříc se postaviti. Totéž platí o služebnících svatého náboženství, poněvadž tyto tři druhy lidstva nemají zbraní ani k útoku ani na obranu, i ač přirozeně povinni jsou hájiti se, uraziti nemohou nikoho. Tudíž byť bych nedávno byl i řekl, že jsem uražen, tvrdím nyní že tomu nijakým způsobem tak není, neboť kdo nemůže potupen býti, tím méně může potupiti. Z těch samých důvodů nemohu cítiti a necítím ublížení, jež se mi od onoho počestného muže stalo, toliko bych si přál, aby se chvilku byl pozdržel, bych jej přesvědčil z bludu jeho, říká-li a domnívá-li se, že dobrodružných rytířů na světě nebylo. Kdyby to slyšel Amadis aneb někdo z nesčíslného počtu jeho potomstva, jsem tím jist, že by se Jeho Msti zle vedlo.

Přísahám na to, doložil Sancho, že by mu namydlili a rozpoltili ho jako granátové jablko aneb přezralou dýni; byli to ti praví dobráci, aby takové šemrání strpěli! Svatý Jakub mi buď svědkem přesvědčení mého, že kdyby Rinaldo Montalbánský slyšel ty dětské řeči, dal by mu přes hubu, že by tři léta nemluvil. Jen ať se do nich spustí, pak uvidí, jak jim z rukou vyvázne.

Vévodkyně byla smíchy téměř bez sebe slyšíc Sancha takto mluviti a pokládala ho za žertovnějšího a přemrštěnějšího než pána jeho; a bylo mnohých onoho času téhož mínění.

Konečně se D. Quijote ztišil a tabule se skončila. Při odklizování se stolu přišly čtyry dívky, jedna se stříbrnou konvicí, druhá s umyvadlem taktéž stříbrným, třetí s dvěma velmi pěknými nejbělejšími ručníky, a čtvrtá, s ramenema až k lokti obnaženýma, držela v bělounkých rukou — nepochybně byly běloučké — kouli neapolského mýdla. Dívka s konvicí přistoupila a s ušlechtilou půvabností a nenuceností nalila D. Quijotovi přes vousy vody. Rytíř neříkaje ni slova divil se takovému obřadu a domníval se, že jest to obyčej v té krajině na místě rukou mýti si bradu, a proto vystrčil svou co mohl. V tom samém okamžení tekla voda do umyvadla a dívka s mýdlem u veliké obratnosti natřela poslušnému rytíři vousy nadělavši pěny jako sníh bílé — tak pěkné byly mydliny — nejen na bradě alebrž na celém oblyčeji až do očí, tak že je zahmouřiti musel. Vévoda a vévodkyně nevědouce o tom namydlení očekávali, co z toho tak neobyčejného umývání vypadne. Dívka holička, když jej s prst tlouštky namydlila, stavěla se, jakoby byla voda došla, a poslala pro ni dívku s umyvadlem, ježto prý pan D. Quijote počká. Tak se stalo, a D. Quijote přepodivnou figurou svou způsobil větší smích než si kdo pomysliti může. Všichni přítomní, a těch bylo mnoho, hleděli naň a vidouce jej s tím půlloketním a neobyčejně černým krkem, s očima zahmouřenýma a s bradou mýdla plnou jen převelikým divem a velikou šetrností smích mohli zatajiti. Žertovné dívky měly oči sklopeny netroufajíce si na vrchnost svou pohleděti, anaž hněv a smích v sobě potlačovala nevědouc k čemu se odhodlati, má-li rozpustilost děvčat kárati aneb pochváliti je za zábavu, že D. Quijota v takovém stavu spatřuje.

Konečně přišla dívka s umyvadlem, D. Quijota umyly a dívka s utiradlem očistila a otřela jej velmi opatrně. Učinivše všecky čtyři hlubokou a uctivou poklonu chtěly odejíti, avšak vévoda, aby D. Quijote žert nepozoroval, zavolal dívku s konvicí řka: Pojďte mě také umyt, ale dejte pozor, aby vám vody nescházelo.

Vtipná a čilá dívka přistoupila a nalila vévodovi vody jako D. Quijotovi, a honem jej všechny mydlily a umývaly co nejpěkněji; potom jej utřevše a osušivše poklonily se a odešly. Později zvědělo se, že vévoda se zařekl, neumyjí-li ho jako D. Quijota, že je za rozpustilost pokárá; avšak napravily věc vtipně tím, že jej namydlily jako rytíře.

Sancho bedlivě na tento obřad s usmíváním se díval a pravil pro sebe: Při sám! Kéžby v této krajině byl také obyčej umývati bradu zbrojnošům jako rytířům! Bůh ví a na mou duši, potřebuji toho, a kdyby mně ji také břitvou oholiti chtěli, pokládal bych to za velké dobrodiní.

Co si to povídáte, Sancho? tázala se vévodkyně.

Pravím seňoro, odpověděl, že jsem vždy slýchal, kterak u jiných knížecích dvorů po obědě dávají mýt ruce, ne vlak mydliti si bradu. Ovšem, kdo dlouho žije, mnoho vidí, ač se také říká: Dlouhý život, velké utrpení; nic méně zkusit takového umytí jako prv, jest rozkoší, ne obtíží.

Nestarejte se, příteli Sancho, pravila vévodkyně; dám svým děvčatům rozkaz, aby vás umyly, a bude-li třeba, celého vás vypraly.

Zatím spokojím se umytím brady, odtušil Sancho, a časem uvidíme, co se díti má.

Slyšíte, dvornosto, vece vévodkyně, co dobrý Sancho si přeje, a vyplňte vůli jeho na vlas.

Dvornosta odpověděl, že Sanchovi ve všem bude posloužíno, a na to odešel k jídlu vzav Sancha s sebou, co zatím vévoda a D. Quijote zůstali u stolu rozmlouvajíce o rozličných věcech, a však vesměs vztahujících se k věcem vojenským a k dobrodružnému rytířství.

Vévodkyně žádala D. Quijota, aby jí, poněvadž prý má dobrou paměť, popsal a vylíčil slíčnost a podobu seňory Dulcinee del Toboso, neboť podlé pověsti o její kráse domnívala se, že musí být nejslíčnějším stvořením na světě a celé Manchy. D.  Quijote povzdechl slyše vůli vévodkyně a řekl: Kdybych mohl vyndati si srdce a položiti je před oči Vaší Vznešenosti na talíři na tento stůl, uspořil by si jazyk práce vysloviti, co jedva možno si představiti; viděla by ji zajisté Vaše Vznešenost úplně v něm vyobrazenu. Avšak kterak mám se nyní dát do podrobného a všestranného vypisování a líčení slíčnosti nevyrovnané Dulcinee? Bylo by to břímě pro jiná bedra než moje, byl by to úkol, jímž by se zanášeti měl štětec Parrhasia, Timantha a Apella, úkol pro dlátko Lysippa, aby ji vymalovali a vyryli na obraze, v mramoru a kovu, bylo by to dílo Ciceronské a Demosthenské výmluvnosti, aby ji velebila.

Co je to demosthenské, pane D. Quijote? tázala se vévodkyně; jest to slovo, které jsem jaktěživa neslyšela.

Výmluvnost Demosthenská jest tolik, co výmluvnost Demosthena, vysvětloval D. Quijote, jako Ciceronská jest výmluvnost Cicerona, kteří byli největšími řečníky ve světě.

Tak tomu jest, přisvědčil vévoda, a otázkou svou prozradila jste málo světla. Nic však méně učinil by nám pan D. Quijote veliký vděk, kdyby nám svou seňoru vylíčil, a jsem tím jist, kdyby nám ji povrchně načertal a nakreslil, že by objevem svým vzbudila závisť všech krasavic.

Učinil bych to zajisté, odpověděl D. Quijote, kdyby mně nedávno neštěstí bylo nesetřelo rysy obrazu jejího; neštěstí to jest takové, že bych ji spíše oplakával než kreslil. Vězte, Vaše Vznešenosti, že když ondy jsem se ubíral políbit jí ruku, přijmout její požehnání, schválení a dovolení k této třetí výpravě, našel jsem jinou, než kterou jsem hledal. Shledal jsem ji očarovanou a změněnou z princezny ve vesničanku, ze slíčné v škaredou, z anděla v ďábla, z libovonné v smrdutou, z jemné v hrubou, z usedlé v mrštihůpkou, ze světla v tmu, zkrátka z Dulcinee del Toboso ve venkovanku ze vsi svatojakubské.

Pro Pánaboha! zvolal v tom hlasitě vévoda. A kdo tak veliké zlé na světě spáchal? Kdo jí odňal slíčnost anaž ji těšila, kdo půvabnost, anaž ji obveselovala, kdo počestnost, anaž ji zdobila?

Kdo? odpověděl D. Quijote. Kdo to mohl být, než nějaký zlomyslný kouzelník, jenž mě stíhá? Někdo z toho zlořečeného plemene do světa vyslaného k zatemňování a ničení slavných skutků dobrého člověka a k ozařování i plození mrzkosti lidí zlých. Kouzedlníci mě stíhali, kouzedlníci mě stíhají a kouzedlníci budou mě stíhati, dokud mne a vznešené rytířské činy moje neuvrhnou do hluboké propasti zapomenutí škodíce a rány mi zasazujíce právě tam, kde vědí, že nejcitlivější jsem; neboť vzíti dobrodružnému rytíři jeho dámu jest zbaviti ho očí, jimiž zírá, a odníti mu slunce, jež mu svítí, a potravu, jíž se živí. Řekl jsem již mnohdykráte a opětuji nyní, že dobrodružný rytíř bez dámy jest jako strom bez lupení, dům bez základu a stín bez těla, jež původcem jeho jest.

Ne třeba něčeho více připomínat, přejala vévodkyně řeč; musíme-li ale víry dát historii, jež o panu D. Quijotovi před dávnem o té věci na světlo vyšla s všeobecným zalíbením lidu, lze z ní souditi, dobře-li se pamatuju, že jste nikdy seňoru Dulcinei neviděl a že takové seňory na světě není, alebrž že jest to dáma smyšlená, kterou jste si, Vaše Msti, ve své mysli zplodil a zrodil a všemi oblíbenými půvaby a dokonalostmi vypodobnil.

O tom bylo by lze mnoho mluviti, odvětil D. Quijote; Bůh ví, je-li Dulcinea čili nic, je-li smyšlena či není-li; to ale nejsou věci, jichž pravdu dokázati třeba až k svrchovanosti. Seňoru svou jsem ani nezplodil ani nezrodil, ale vidím ji, jak býti má: dámu obsahující vlastnosti, které ji mohou učiniti proslulou na celém světě, jako slíčnou bez poskvrny, vážnou bez hrdosti, milostnou s počestností, vděčnou dvorností, dvornou vzdělaností, konečně rodem vznešenou, poněvadž na krvi urozené třpytí a dovršuje se slíčnost větší dokonalosti než na kráskách rodu nízkého.

Tak jest, vece vévoda, a však dovolte mi, pane D. Quijote, abych Vám řekl, k čemu mne pobádá historie, již jsem o Vašich slavných činech četl. Vyplývá z ní, byťbychom i připustili, že jest aneb byla nějaká Dulcinea v Tobosu a že jest nanejvýše slíčná, jak ji Vaše Milost vyličuje, vyplývá, dím, z té historie, že co se vznešenosti rodu týče, nevyrovná se Orianám, Alastrajareím, Madasimám ani ostatním toho druhu, jichž jsou historie plny, jakž dobře věděti ráčíte.

Na to mohu odpověděti, vyvracel D. Quijote, že Dulcinea jest dcerou činů svých a že ctnosti nahražuji rod i že výše ceněn a pokládán býti má nízký rod se ctností, než nepravost s povýšeností. Mimo to má Dulcinea jakýsi vděk, který ji povznesti může za královnu s korunou a žezlem, a přednosti slíčné a ctnostné ženštiny stačí, aby vykonaly tím větších zázraků obsahujíce v sobě, ne-li formálně, tedy podstatně tím skvělejších osudů.

Přiznávám, pane D. Quijote, ozvala se vévodkyně, že při všem, co Vaše Mst dí, jdete s olovnici na stopu a jak se říká s hledátkem v ruce. Tudíž věřím a k víře nakloním celý svůj dům, třeba i vévodu, pána svého, bylo-li by třeba, že jest Dulcinea v Tobosu, že žije za našich dnů a jest slíčná i z rodu knížecího a hodna, aby jí sloužil takový rytíř, jako jest D. Quijote, a to jest největší moje chlouba, o níž vím. Nic však méně nemohu ubrániti se jakési pochybnosti a nevím jaké trpkosti proti Sanchu Panzovi. Pochybnost ta jest, že Sancho Panza, jak zmíněná historie dí, když seňoře Dulcinei od Vás nesl list, zastal ji, kterak pytel obilí vála, a na větší důkaz pravil, že to byla pšenice; věc ta vzbuzuje pochybnost o jejím vznešeném rodu.

Na to odpověděl D. Quijote: Milostivá paní, Vznešenosti Vaší není tajno, že vše, co se mi přihází, přesahuje obyčejných mezí, než co se ostatním dobrodružným rytířům stává, buď si že případy mé řízeny jsou nevyzpytatelnou vůlí osudu aneb zlomyslností některého závistného kouzedlníka. Jisto jest, že dobrodružní rytíři všickni aneb po většině měli zvláštní milosti, jeden že nemohl býti okouzlen, druhý že měl tělo neproniknutelné nemoha býti raněn, jako pověstný Roland z oněch dvanácti pánů Francie, o němž se praví, že nemohl býti raněn než na šlapadlo levé nohy, a to jen špičkou velké jehly a žádnou jinou zbraní. Tak stalo se, když Bernardo de Carpio s ním se potýkal v Roncevallech, vida že mu zbraní ublížiti nemůže, zdvihl ho ramenema do výšky a zardousil jej pamatuje se, jak druhdy Herkules usmrtil Antaea, onoho zuřivého obra, jenž prý byl synem Země. Tím chci říci, že bych také mohl míti některou z těch milostí, ne snad abych nemohl býti raněn, poněvadž zkušenost mi ukázala, že jsem z měkkého masa, ani snad abych byl neproniknutelný neb neočarovatelný, ježto viděl jsem se uvržena do klece, do níž by mě žádná mocnost na světě byla nezavřela, kdyby se to nestalo mocí kouzedlnickou. Vysvobodiv se ale z ní mám za to, že není ničeho, co by mně překážeti mohlo; tudíž vidouce ti kouzedlníci, že nemohou proti mně užívati svých zlých kousků, mstí se na věcech, které jsou mi nejdražší, a rádi by mě o život připravili týrajíce Dulcinei, pro nižto žiju. Tím věřím, že když zbrojnoš můj přinesl jí mé poselství, proměnili ji ve venkovanku konající tak hrubou práci, jako jest provívání pšenice. Ostatně jsem jist, že ta pšenice nebyla ani pšenicí ani žitem, nébrž že to byly, jak jsem již pravil, orientalské perle. Na důkaz této pravdy Vznešenostem Vašim uvodím, že když jsem před nedávnem do Tobosa přišel, paláce Dulcinee nijak nalezti jsem nemohl, a že druhého dne, když ji Sancho, zbrojnoš můj, v její vlastní podobě viděl, anaž jest nejslíčnější v celém světě, mně připadala jako nečistá a škaredá venkovanka a k tomu hrubá, jsoucí vzdělanost sama. Poněvadž já nejsem okouzlen a dle náležitého uvážení okouzlen býti nemohu, jest ona očarována, ztýrána a proměněna, přepodobněna a přetvořena, a na ní místo na mně mstili se nepřátelé moji, a proto budu žíti pro ni v ustavičných slzách, dokud ji nespatřím v původním stavu. Vše to uvedl jsem, aby nikdo nevšímal si toho, co Sancho o sítu a vání Dulcinee vypravoval, neboť změnili-li ji mně, není divu, že ji přetvořili jemu. Dulcinea jest vznešeného a dobrého rodu pocházejíc ze staré a velmi dobré šlechty Tobosské, anaž tam hojná jest. Toboso jest věru nevyrovnané Dulcinei nemálo vděčno stavši se pověstným a na slovo vzatým místem pro věky budoucí jako Troja Helenou a Španělsko Carou, a to slavnější zvučností a proslulostí. Kromě toho dlužno mi připamatovati Vašim Urozenostem, že Sancho jest z nejžertovnějších zbrojnošů, co jich kdy rytířům dobrodružným sloužilo; máť někdy ve své sprostnosti tolik ostrovtipu, že stojí za to uvážiti, je-li sprostný či vtipný; má zlomyslnost, která z něho dělá daremníka, a nerozum, který potvrzuje jeho troupovitost, pochybuje o všem a věří všemu, a kdy myslím, že padá do hlubiny své hlouposti, vyšvihne se nápady, které ho vynášejí do nebe. Zkrátka, já bych za něho nevzal jiného zbrojnoše, kdyby mně přidali město. Přece ale jsem na váhách, bude-li dobře poslati jej na vladařství, jímž jste jej, Vale Vznešenosti, ráčili obmysliti, ač jsem v něm velikých schopností k vladaření shledal, tak že, přibrousí li si jen trochu rozum, odbude každé vladařství, jako kterýkoli král své daně. Mimo to víme z mnohé zkušenosti, že není k tomu ani mnoho způsobilosti ani učenosti zapotřebí, býti vladařem, neboť jest jich tu na sta, kteří sotva dobře číst umějí a vládnou jako supi. Hlavní věc jest, aby měli pravý náhled a chtěli ve všem řádně jednati, neboť nikdy jim nebude scházeti lidí, kteří by jim radu a navedení udíleli, co činiti mají, jak to bývá u vladařů, šlechticů sice, ne však učených, jižto výnosy dávají skrze přísedící. Radil bych mu, by nebral úplatků a právo nerušil, i jiných drobností, jež mi na srdci leží a svým časem k prospěchu Sanchovu i k dobrému ostrova — jím spravovaného — povedou.

K tomuto místu dospěl hovor mezi vévodou, vévodkyní a D. Quijotem, když zaslechli mnoho hlasů a veliký ryk lidu v paláci. V tom přiběhl Sancho do síně celý bez sebe, s kuchyňským utěrákem místo holičského ubrusu, a za ním množství výrostků, či spíše kuchyňských čeledínů, i jiného drobného lidu. Jeden z nich běžel s vaničkou a v ní s vodou, jejíž barva a kalnost prozrazovaly, že jsou to spíše pomyje. Bera se za ním a stíhaje ho onen s okřínem hleděl vší silou podati a podstrčiti mu jej pod bradu, a druhý šibal dělal, jakoby mu ji umyti chtěl. —

Co to příteli? tázala se vévodkyně. Co to? Co chcete tomu dobrému člověku? Jak? nepozorujete, že jest to vyvolený vladař?

Na to odpověděl čtveračivý holič: Pán ten nechce se nechati umyt, jak to obyčej i jak se umyl vévoda, pán můj i pán sluhy svého.

Ano, chci, odvětil Sancho u velikém hněvu, avšak žádal bych, aby se to dělo ručníkem bělejším, mokem čistším a rukama méně špinavýma, neboť rozdíl mezi mnou a pánem mým není tak veliký, aby jej myli vodou andělskou a mě mokem ďábelským. Zvyky na statcích a palácích knížat jsou potud dobré, pokud nečiní nepříjemnost, avšak obyčejný zde mrav umyvání jest horší než veřejné pokání. Mám bradu čistou a nepotřebuji takového ochlazení, a přijde-li kdo mě umyt a jen chloupku na hlavě, či na bradě se mi dotkne, dám mu, abych mluvil s povinnou slušností, takovou ránu, že mu pěst v hlavě uvízne, neboť taková zdvořilost a takové mydlení podobá se spíše dovádkám než zdvořilosti k hostem.

Vévodkyně byla smíchem bez sebe vidouc hněv a slyšíc slova Sanchova; avšak D. Quijote neměl z toho veliké zalíbení vida jej ověšena tak špinavým utěrákem a obklopena tolikou kuchyňskou čeledí. Učiniv tedy hlubokou poklonu vévodským manželům, jakoby jich žádal za dovolení k mluvení, vážným hlasem pravil k holotě: Hoj, páni rytíři, nechte toho junka a táhněte, odkud jste přišli aneb kam se vám libí! Zbrojnoš můj jest čistý jako kdo jiný, a tyto okřínky jsou pro něho malé a příliš pěkné nádobí. Poslechněte mé rady a nechte ho, poněvadž ni on ni já rozumíme žertovnému čistění.

Sancho mu přejal slovo z úst a pokračoval: Jen ať přijdou tropit si žerty s našincem, snesuť já to asi tak, jako že nyní noc jest. Nechať přinesou nějaký hřeben neb co se jim zlíbí a čísnou mi do brady, i najdou-li něčeho, co jest proti čistotě, nechať mně oholí proti srsti.

Po těchto slovích jala se mluviti vévodkyně bez přestání se smějíc: Sancho Panza má pravdu ve všem, co praví, a bude ji mít při všem, co řekne. On jest čist, a dí-li to, nemá potřebí mýti se; a nelíbí-li se mu náš obyčej, nechť si dělá, jak chce. Co pak se vás týče, sluhové čistoty, počínali jste si příliš nedbale a nečistotně, ať nedím drze, přinášejíce takové osobě a na takovou bradu místo umyvadla a konvice z ryzého zlata a místo tenkého ručníku dřevěné vaničky a kuchyňské utěráky. Zkrátka, jste daremníci a ničemové nemohouce podle svého daremnictví skrýti kyselost, kterou máte proti zbrojnošům dobrodružných rytířů.

Šibalští sluhové, ano i dvornosta, jenž s nimi přišel, věřili tomu, že vévodkyně mluví opravdově, a proto vzali utěradlo s prsou Sanchových a s rozpaky a téměř zahanbeni zůstavili jej. Ten však vida se sproštěna velikého, jak se domníval, nebezpečenství, padl před vévodkyní na kolena, řka: Od velikých paní očekávati jest velikých povděků; co mně Vaše Mst prokázala, nemůže ničím splaceno býti než toužebnou žádostí, viděti se ozbrojeným dobrodružným rytířem, bych všecky dni života svého věnoval službou tak vznešené dámě. Jsem stavu rolnického, Sancho Panza se jmenuji, mám ženu a děti a sloužím za zbrojnoše; mohu-li některou z těchto věcí Vaší Vznešenosti sloužiti, budu méně váhati poslušenstvím než Vaše Mst rozkazem.

Dobře viděti jest, Sancho, odpověděla vévodkyně, že jste se naučil býti dvorným ve škole dvornosti samé; dobře viděti jest, chci říci, že vychován jste na prsou pana D. Quijota, jenž musí býti smetanou slušnosti a výkvětem zdvořilosti či dvoiilosti, jak jste pravil. Zdráv buď takový pán a takový sluha, jeden jsa kompasem dobrodružného rytířstva, druhý hvězdou zbrojnošské věrnosti. Vstaňte příteli Sancho, a já dvornosti vaší učiním za dost tím, že přičiním se, aby vévoda, pán můj, co možná nejdříve vyplnil přízeň svou slíbeným vladařstvím.

Tím se rozmluva ukončila a D. Quijote odešel na odpolední odpočinek; vévodkyně ale žádala Sancha, nechce-li se mu příliš spáti, aby šel trávit odpoledne s ní a s dívkami v síni velmi chladné. Sancho odpověděl, že ačkoli má zvyk v létě čtyři neb pět hodin odpoledne spáti, přičiní se ze všech sil nespati toho dne za dost málo, by věnoval se dobrotivosti její; že tedy poslušen bude jejího rozkazu a přijde.

Vévoda dal znova rozkaz, kterak se zacházeti má s D. Quijotem, jakož dobrodružným rytířem, by nebylo uchýleno se od způsobu, jak dle vypravování jednalo se s dobrodružnými rytíři.