Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola třicátá čtvrtá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola třicátá čtvrtá
Podtitulek: Podává vědomost o tom, kterak připadlo se na to, jak by odčarována byla nevyrovnaná Dulcinea del Toboso; jedna z nejslavnějších příhod v této knize.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 204–209. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Veliké potěšení měli vévoda a vévodkyně z rozmluvy s D. Quijotem a Sanchem Panzou; i ustálivše se v předsevzatém úmyslu, vyvesti nějaký žert, jenž by podobu a tvářnost dobrodružství měl, pojali základní myšlénku z toho, co jim D. Quijote vypravoval o sluji Montesinově, by tím vyvedli dobrodružství co nejslavnější; avšak čemu se vévodkyně nejvíce obdivovala, byla věc ta, že sprostnost Sanchova dosáhla té výše, že měl očarovanost Dulcinee del Toboso za pravdu nezvratnou, ač sám byl podvodníkem a kouzedlníkem v případu tom. Udělivši tedy služebníkům svým rozkaz o všem, co činiti mají, vyvedla šest dní na to D. Quijota na jezdecký lov s takovou výpravou jezdců a lovců, jak by jen korunovaný král na něj vyjeti mohl. Dali rytíři lesnický oděv a Sanchovi jiný zelený z nejtenšího sukna; avšak D. Quijote zpěčoval se vzíti jej na sebe řka, že druhého dne opět odebeře se k drsnému brannému cviku i že nemůže nositi při sobě oděvy a schráňky na ně. Sancho přijal, co mu dávali, s úmyslem, že prodá vše při nejbližší příležitosti.

Když tedy přiblížil se očekávaný den, ozbrojil se D. Quijote, oděl se Sancho a na svém šedouši, jehož opustiti nechtěl, ač mu dávali koně, přidal se k družině lovecké. Vévodkyně vystoupila v nádherném oděvu, a D. Quijote, vždy dvorný a způsobný, uchopil uzdu oře jejího, ač vévoda tomu připustiti nechtěl. Konečně dostali se do lesa mezi dvěma velmi vysokými vrchy a zaujavše svá místa, leče a chody, i rozdělivše lid na všecky strany, pustili se do lovu s velikým hlomozem, křikem a hulákáním, tak že jeden druhého neslyšel, ba ani štěkot psů a troubení rohů. Vévodkyně slezla s koně a s ostrou hrálí v ruce postavila se v ta místa, odkud věděla, že někteří kanci přicházejí. Vévoda a D. Quijote taktéž slezli a postavili se po jejím boku; Sancho zůstal za nimi za všemi ani se nehýbaje se šedouše, jehož netroufal si zůstaviti bez ochrany, by se mu nic zlého nepřihodilo.

Jedva se postavili na nohy a na svá místa s četným služebnictvem, spatřili psy štvaného a od lovců stíhaného nesmírného kance, jenž k nim přicházel kly a tesáky si brouse a pěnu z tlamy vypouštěje. Jakmile D. Quijote ho spatřil, uchopil štít a vytasiv meč vyskočil uvítat ho. Totéž učinil vévoda s hrálí svou, avšak vévodkyně všecky by je byla předešla, kdyby jí vévoda byl v tom nezbraňoval. Toliko Sancho, jak tu hroznou šelmu zočil, zůstavil šedouše bez obrany a dal se do útěku co mohl; hleděl vylezti na vysoký dub, avšak nešlo mu to, neboť když už byl v polovici drže se snětí a namáhaje se dostati se na vrchol, měl takovou nesnáz a takové neštěstí, že větev se ulomila a on letě dolů viseti zůstal na pahýlu, aniž by na zem dostati se mohl. Vida se v takovém stavu a pozoruje, že se mu zelený kabátec trhá, domníval se, že divoká ta šelma, kdyby sem přišla, dostihnouti by ho mohla. Dal se tedy do takového křiku a prosil za pomoc tak úpěnlivě, že všickni, kdo ho slyšeli, avšak neviděli, za to měli, že již ho má nějaký dravec v zubech.

Konečně zubatý kanec klesl proklán bodáky četných lovců, jižto se za nim hnali. Tu obrátiv se D. Quijote při tom Sanchově křiku, dle něhož ho poznal, viděl viseti ho na dubě hlavou dolů a při něm šedouše, jenž neopustil ho v neštěstí. Cid Hamete praví, že málo kdy viděl Sancha Panzu bez šedouše a šedouše bez Sancha Panzy. Takové bylo přátelství a taková věrnost zachovávala se mezi nimi. D. Quijote přišel a odvázal Sancha, jenž vida se osvobozena a na zemi prohlížel si díry ve svém loveckém rouchu i litoval ho velice domnívaje se, že tím oděvem má panský statek.

Zatím položili těžkého kance na mezka a pokryvše jej větvím rozmarinovým a myrtovým táhli s ním vítězně k velikému stanu, jenž zřízen byl u prostřed lesa. Tu zastali stoly kryté a pokrmy upravené tak skvostně a nádherně, že viděti na nich bylo velmožnost a velkolepou štědrost hostitele.

Sancho ukazuje díry svého roztrhaného loveckého kabátu vévodkyni vece: Kdyby to býval lov na zajíce neb pernatou zvěř, zajisté by mé roucho v těchto koncích se neoctlo; nenahlížím, jaká to je rozkoš číhati na zvíře, ježto, kdyby Vás svým tesákem zastihlo, o život by Vás připravilo. Pamatuji se, že jsem slýchal zpívati starou romanci, anaž dí:

Střežiž se, ať tebe nesnědí,
Jak Favilu slavna, medvědi!

Byl to jakýs gothský král, vysvětloval D. Quijote, jehož, když jel na lov do lesů, medvěd sežral.

To právě svými slovy míním, připojil Sancho, že si nepřeju, aby knížata a králové pouštěli se do podobných nebezpečí a to k vůli zábavě, anaž se ani zábavou býti nezdá, poněvadž záleží v zabíjení zvířete, které se ničeho zlého nedopustilo.

Mýlíte se, Sancho, odvětil vévoda, ježto lovectví jest příslušnější a nutnější králům a knížatům, než co jiného. Lov jest jakýsi způsob bitvy; jsou při něm válečné lsti, chytrosti a úklady k přemožení nepřítele bez vlastního ublížení; snášeny bývají při něm největší mrazy a nesnesitedlná vedra; zapomíná se na nečinnost a spaní, tuží se síly, ohebnými se stávají oudy, jichž se užívá; zkrátka jest to cvičba, která u vykonávání škoditi nemůže nikomu a zábavou může býti mnohým. A nejlepší stránkou lovu na číhání jest, že není pro všecky, jako ostatní druhové honby, kromě pouštění lovčího ptáka, anož rovněž jest jen pro krále a velké pány. Tudíž, Sancho, změňte náhled svůj, i až budete vladařem, zanášejte se lovem a přesvědčíte se, jak jest to výborná věc.

Nikoli, odpověděl Sancho; dobrý vladař složí nohy a zůstane doma. To by bylo pěkné, aby ho přišli lidé hledat svými věcmi stíženi a on se nacházel po zábavách v lese; takovým způsobem by vladaření vzalo za své. Na mou věru, pane, lovy a kratochvíle hodí se spíše pro veselčáky než pro vladaře; čím já se hodlám baviti o božích hodech, to jest kolomazná, a ostatní neděle a svátky jsou to kuželky, neboť to polování či palování nesvědčí mé povaze a nesrovnává se s mým svědomím.

Dej to Bůh, Sancho, aby tomu tak bylo, ježto slíbená není splněná.

Co bude, to bude, odsekl Sancho; kdo rád platí, zástavy se neštítí, a líp se daří tomu, komu Pánbůh pomáhá, než kdo časně ráno vstává, a nohy nosí břich, ne břich nohy, t. j. pomůže-li mně Bůh, a já činiti budu, co při dobré vůli činiti mám, budu zajisté lépe vladařiti, než orel; ne-li, ať mi někdo strčí prst mezi zuby a uhlídá, umím-li kousati čili nic.

Bohdejž tě Pánbůh a všickni svatí, zpropadený Sancho! zvolal D. Quijote; kdy jednou nastane den, jak jsem ti už mnohokráte říkal, že tě uslyším mluviti bez pořekadel řečí souvislou a spořádanou?

Nechte, Vaše Vznešenosti, toho blázna, jenž Vám hlavu ne mezi dvě, alebrž mezi dva tisíce pořekadel vloží a smačká, a to pořekadly tak trefnými a včasnými, že buď Bůh Vám neb mně milostiv, chtěl-li bych je poslouchat.

Přísloví Sancha Panzy, pravila vévodkyně, ač jsou četnější než řeckého vykladatele, nemají tím méně ceny pro krátkost propovědí. Co mne se týče, musím vyznati, že se mi více libí než jiné, byť i byla sebe líp volená a sebe víc příhodná.

Za touto a podobnou zábavou odešli ze stanu do lesa a prohlížejíce leče a stanoviště strávili den. Přišla noc, ne tak jasná a klidná, jak toho roční čas požadoval, bylo to u prostřed léta; a však pološero, jež bylo s ní spojeno, podporovalo silně úmysl vévodských manželů. Když tedy začalo se smrákati, něco po západu slunce, tu najednou zdálo se, jakoby les na čtyřech stranách hořel, a zároveň slyšeti bylo tu i onde, v předu i vzadu nesčíslných rohů a jiných vojenských nástrojů jako od četných jezdeckých zástupů, jež lesem táhnou. Jasnost ohně, zvuk válečných nástrojů takřka zaslepovaly a ohlušovaly zrak a sluch přítomných i všech, kdo se v lese nacházeli. Spolu slyšeti bylo nekonečný ryk, jak jej činívají Mórové, když do boje táhnou. Trompety a klarinety vřeštěly, bubny vířily, píšťalky ječely tak dohromady najednou, tak trvale a silně, jak jich nikdy slyšeti nebylo, a nepřestaly ani při úplném zmatku tolikých nástrojů. Vévoda se zarazil, vévodkyně žasla, D. Quijote se divil, Sancho Panzo se chvěl, a posléz báli se i ti, kteří o věci věděli. Se strachem spojilo se mlčení, a tu kolem nich jel posel v ďábelském odění troubě na místě trompety na ohnutý nesmírný roh, jenž divý a hrůzný zvuk vydával.

Hoj, příteli! zvolal naň vévoda, kdo jste? odkud přicházíte? jaký to válečný lid, jenž, jak se zdá, tímto lesem se ubírá?

Na to odpověděl rychlík hlasem nevlídným a drzým: Já jsem ďábel a jdu hledat D. Quijota de la Mancha; lid, jenž sem přichází, jsou tři zástupy kouzedlníků, jižto na voze vítězoslavném vezou nevyrovnanou Dulcinei del Toboso; okouzlená přichází se statečným Frankem Montesinem dát D. Quijotovi navedení, jakby taková dáma odčarována být měla.

Jste-li ďábel, jak pravíte a jak pohled Váš ukazuje, měl jste již rytíře D. Quijota de la Mancha poznat, ježto jej máte před sebou.

Bůh ví a na mou duši, odpověděl čert, nevšiml jsem si ho, neboť mám mysl na tolik věcí rozptýlenou, že jsem na hlavní, pro nižto přicházím, zapomněl.

Na mou věru, prohodil Sancho, čert ten musí být řádný člověk a dobrý křesťan, poněvadž by se Boha a duše nedokládal, kdyby tomu tak nebylo; teď si sám u sebe myslím, že i v samém pekle musí být řádní lidé.

Při tom ďábel, aniž by s koně slezl, obrátiv se k D. Quijotovi řekl: K tobě, lví rytíři — kéž bych tě v drápech lvích viděl! — posýlá mě nešťastný, nic však méně statečný rytíř Montesinos s rozkazem, bych ti od něho vyřídil, že máš na tomtéž místě, kde tě zastihnu, na něho počkati z té příčiny, že veze s sebou tak zvanou Dulcinei del Toboso, by ti dal navedení o tom, čeho potřebí jest k jejímu odčarování. A poněvadž k vůli ničemu více jsem nepřišel, nemám tu déle čeho dělati; ďáblové, jakož i já, buďtež s tebou a dobří andělé s těmito pány!

Po těch slovích zatroubil na mohútný roh, obrátil se a zmizel nečekaje nižádné odpovědi.

Obdivení ve všech, zvláště v Sanchovi a D. Quijotovi se obnovilo: v Sanchovi, že viděl, kterak vší pravdě navzdor stáli na tom, že Dulcinea jest okouzlena; v D. Quijotovi, že se nemohl přesvědčiti, pravdivá-li jest příhoda jeho v sluji Montesinově čili nic.

Mezi tím, co v těch myšlénkách pohroužen byl, vece k němu vévoda: Hodláte čekat, pane D. Quijote?

Proč bych nečekal? odpověděl rytíř, zůstanu zde beze strachu a odhodlaně, byť celé peklo na mě útokem hnalo.

Já ale, spatřím-li druhého ďábla a uslyším-li takový roh, jako byl první, nezůstanu zde, jako že nejsem ve Flandrii, pravil Sancho.

Zatím přiblížila se více noc a v lese počalo mnoho světel proskakovati, jako když k nebi vystupují suché výzevy ze země, jež nám připadají na způsob bludných hvězdiček. Zároveň slyšeti bylo strašný lomoz podobný onomu, jenž povstává z těžkých kol u vozu, jejž táhnou voli, a o jehož drsném a táhlém drnkotu se říká, že před ním utíkají vlci i medvědi, jsou-li na blízku, kudy přichází. K tomuto šramotu přidal se jiný ostatních mnohem větší, tak že opravdu se zdálo, jakoby na všech čtyřech stranách lesa najednou povstaly čtyři potýčky či boje, neboť tu duněl těžký hukot hrůzné těžké střelby, tam ozývaly se nesčíslné střelné rány z ručnic, jako na blízku slyšeti bylo hlasy zápasících a z dálí opětoval se hukot Mórův. Zkrátka, trubky, rohy, trompety, klaríny, píšťaly, bubny, děla, ručnice a nade všecko skřehot vozův způsobovaly dohromady tak změtený a tak strašný lomoz, že D. Quijotovi sebrati bylo všecku odvahu, aby jej snesl. Sancho ale úplně na mysli klesl; padl bez sebe k nohoum vévodkyně, anaž jej k sobě přivinula a poručila, aby mu honem vody do obličeje nalili. Tím se zpamatoval a prohlédl zrovna v tu chvíli, když už jeden vůz s těmi vrzavými koly k tomu místu se blížil. Táhli jej čtyři těžcí voli, veskrz pokryti černými pochvami; na každém rohu měli nastrčenou a rozžatou velkou pochodeň, a na voze zřízeno bylo povýšené sedadlo, na němž seděl ctihodný kmet s bradou nad sníh bělejší a tak dlouhou, že sahala přes pás. Oděv jeho záležel ze široké řízy z černého barchetu, a poněvadž vůz pln byl nesčíslných světel, bylo lze poznati vše, co na něm jest. Povoz řídili dva ohyzdní ďáblové, odění v tomtéž barchetu, tváří tak šeredných, že Sancho jednou je spatřiv vícekrát oči neotevřel, aby se na ně podíval.

Když tedy vůz přijel k samému místu, vzchopil se onen ctihodný kmet se svého sedadla a vztýčiv se hlasem velikým vece: Já jsem mudřec Lirgandeo! a vůz jel dále, aniž by kmet slova více řekl. Na to přišel druhý vůz téhož způsobu s druhým starcem na trůně; týž kmet rozkázav zastaviti vůz hlasem neméně vážným než prvější pravil: Já jsem mudřec Alquife, veliký přítel Urandy Neznámého! a ubíral se dále. Hned za ním přišel opět jiný vůz, avšak ten, jenž na trůně seděl, nebyl kmet, jakýmiž byli předešlí, alebrž hřmotný chlap ošklivého vzezření, a když se přiblížil, vztýčiv se jako druzí hlasem drsnatějším a ďábelským vece: Já jsem Arcalaus kouzedlník, úhlavní nepřítel Amadisa de Gaula a celého plemene jeho! i táhl dále.

Tyto tři vozy opodál se zastavily a nesnesitedlný vrzot kol přestal; na místě toho nebylo slyšeti jiný skřehot, alebrž líbeznou a uměle zřízenou hudbu, jížto se Sancho obveselil, i maje ji za dobré znamení pravil vévodkyni, od nížto se ani na okamžik i ani na krok nevzdálil: Urozená paní, kde je hudba, tam nemůže být nic zlého!

Rovněž jako tam, kde jest světlo a jasnost, odvětila vévodkyně, čemuž odpíral Sancho: Světlo dává oheň a jasnost podpaluje, jako to vidíme na těch, kteří nás tu obklopují, a může se snadně státi, že nás upálí; avšak hudba jest vždy znamením veselosti a slavnosti.

To se ukáže, doložil D. Quijote, jenž vše to slyšel, a řekl pravdu, jak se nám v následující kapitole vysvětlí.