Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola třicátá pátá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola třicátá čtvrtá	Kapitola třicátá pátá	Kapitola třicátá šestá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třicátá pátá
Podtitulek:	Pokračuje se v návěští, jehož D. Quijote nabyl o odčarování Dulcinee, a spolu o jiných pamětihodných příhodách.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 210–216. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

S té strany, odkud ozývala se líbezná hudba, spatřili, že přichází k nim tak zvaný vítězoslavný vůz, jejž táhlo šest hnědých mezků, pokrytých však bílými pochvami, a na každém nacházel se kajicník, taktéž bíle oděný, s velikou rozžatou pochodní v ruce. Vůz ten byl dvakráte, ano i třikráte věčší než předešlé a po stranách i na vrchu jeho bylo dvanácte jiných kajicníků, bílých jako sníh, vesměs s rozžatými pochodněmi. Pohled na ně způsobil obdiv i zároveň strach. Na povýšeném trůně seděla vila, zastřena tisícerými závoji z tenké stříbrné tkaniny, skvoucí se nade všecky nesčíslnými zlatými cetkami, čímž ne sice bohatě, ale okázale oděna vypadala. Tvář zakrytou měla průhlednou a tenounkou rouškou, tak že skrze outky bez překážky viděti bylo, kterak se pod ní skrývá přeslíčná dívčí tvář. Množství světel dopouštělo rozeznávati i spanilost i léta její, ježto na pohled nepřevyšovala dvacítku a nešla pod šestnáctku. Spolu s ní přišla osoba oděna v řízu, jak se říká velebnou, až na paty dlouhou; hlava její zahalena byla černým závojem.

Jak mile vůz přijel a stanul před samými vévodskými manžely a před D. Quijotem, přestala hudba na dmychací nástroje a spolu přestaly harfy a loutny, jež s vozu zněly. Osoba v říze se vschopila, rozhalila roucho na obě strany a sňavši závoj s obličeje patrně objevila se býti vtělenou smrtí, bezmasou a ohyzdnou, z čehož D. Quijota pojaly mrákoty, Sancha zmocnila se hrůza, i sami vévodští manželé prozrazovali jakýsi pocit strachu. Vyvstavši a vztýčivši se živá smrt jala se hlasem temným a jazykem nehrubě ohebným takto mluviti:

Já jsem Merlin, o němž vypravuje
Historie, že jej ďábel zplodil; —
Lež ta délkou času pravdou jmína —
Magie jsem knížetem a vládcem,
Vědy Zoroastra schránkou, sokem
Století a věkův, jež se snaží
Zatemniti proslavené činy
Dobrodružných rytířů a hrdin,
K nimžto vezdy velkou lásku chovám.

Ač jest mysl čarodějův, magův
Čili kouzedlníkův napořáde
Krutá, drzká: přec je moje měkká,
Útulná i laskavá a sklonná
Dobrodincem býti všeho lidstva.
Právě když jsem v temném pekla lůně
Duchem zabrán byl do vytváření
Jistých rysův, obrazů a kruhu:
Bolný hlas mne nejslíčnější krásky,
Dulcinee del Toboso, došel.

Věda o nešťastném okouzlení,
O proměně její z dámy vnadné
V hrubou vesničanku, lítost měl jsem.
Tudíž zahalil jsem ducha svého
V tuto divokou a hrůznou tvářnost,
Načež probrav statisíce spisův
Ďábelské a příšerné své vědy,
Lék Ti dát přicházím, jenž se hodí
Na týž bol a neštěstí tak velké.

O Ty chloubo, pýcho všechněch, jižto
V ocel šatí se a diamanty,
Majáku a světlo severnice,
Kompase a strážce všech, kdo mrzký
Opouštějí sen a líné lůžko,
Výkonům se trudným věnujíce
Krví zbrocené a těžké zbraně!
Tobě pravím, hrdino jak dlužno
Nikdy nezapomenutý, Tobě,
Statečný a spolu uhlazený
Don Quijote, skvoste de la Mancha,
Hvězdo Španěl, Tobě dím, že má-li
V prvý stav být uvedena
Tvoje Dulcinea del Toboso,
Ona Nevyrovnaná: jest třeba,
By tvůj zbrojnoš Sancho tři tisíce
A pak tři sta šlehů dostal na dvé
Mocných zadních tváří odhalených,
A to v způsob ten, by štípaly ho,
Pálily a hnětly. Tím se dají
Obměkčiti, kdo jsou původcové
Neštěstí jejího. Z té pohnutky
Stal se příchod můj, velmožné panstvo!

Na moutě duchu! zvolal po těch slovích Sancho; ať nedím tři tisíce šlehů, ale ani tři si nedám, jako nedal bych si tři body dýkou. Aby tě čert za takový způsob odkouzlení! Nenahlížím, co činiti jest mé zadnici s okouzlením! Bůh ví, nenašel-li pan Merlin jiného prostředku k odkouzlení Dulcinee del Toboso, může okouzlena jíti do hrobu.

A já tě uchopím, ty troupe, ty česnekový měchu, rozhorlil se D. Quijote, a uvážu tě na strom nahého, jak tě matka porodila, i dám ti, ne tři tisíce tři sta, ale šest tisíc a šest set šlehů tak dobře počítaných, jakoby jich padlo tři tisíce tři sta najednou. Neodmlouvej mi ni slovem, sice ti duši s těla vyrvu!

Slyše to Merlin pravil: Tak to nemá být, neboť rány, jež má Sancho dostati, musí se státi s jeho dobrou vůlí a ne násilím, a v čas, který se mu líbiti bude, poněvadž lhůta není vytknuta; avšak dovoleno jest, chtěl-li by se vykoupiti z trýzně své o polovici té mrskanice, může dovoliti, aby pocházela z cizí ruky, byť i byla trochu těžká.

Ne z cizí, ne z vlastní, ne z těžké, ne z lehké, dokládal se Sancho; na mne nesmí žádná ruka sáhnout. Či snad zplodil jsem já seňoru Dulcinei del Toboso, že odnésti to má moje zadnice, čím prohřešily se její oči? Ať si to učiní pán můj, jenž jest druhou polovicí její, ježto ji přes tu chvíli nazývá: Živote můj, duše moje, podporo, ochrano moje! On se může pro ni mrskat a činiti vše, čeho k jejímu odkouzlení zapotřebí; já ale mrskati se? Nazmítám! Jedva skončil Sancho tato slova, ana zdvihla se stříbroskvělá vila přišedší s duchem Merlinovým, odhalila tenkou roušku s obličeje a na odiv dala takovou tvář, která se všem více než neobyčejně sličná býti zdála, načež s odhodlanou přísností a hlasem ne příliš ženským promluvila přímo k Sanchovi řkouc: O ty zlopověstný zbrojnoši, ty prázdná duše, ty srdce voskové, ty útrobo oblásková a kamením vyplněná, kdyby se ti poroučelo, ty zákeřníku, ty urvalče, abys se spustil s vysoké věže dolů; kdyby se od tebe žádalo, nepříteli lidského pokolení, abys snědl tucet ropuch, dva tucty ještěrek a tři tucty hadů; kdyby ti bylo domlouváno, abys vražednou a ostrou dýkou zabil svou manželku a své děti: nebylo by divu, jestliže bys se jevil váhavým a zdráhavým; a však dělati kusy pro tři tisíce tři sta šlehů, které každý školák i sebe menší každého měsíce dostane: tomu diví se, z toho žasne, z toho hrozí se všeliké útrpné srdce těch, kdo tě slyší, i oněch všech, kteří během času o tom zvědí. Obrať, bídné, zatvrzelé zvíře, obrať, pravím, ty své bachorské, plaché oči na zřenice mé, podobné třpytícím se hvězdám, a spatříš, kterak prolévají slzu za slzou, rouček za roučkem, jež brázdy, stezky a cesty si trou na slíčných nivách lící mých. Slituj se, potměšilá a zlomyslná příšero, slituj se, ježto květoucí můj věk, jenž doposud nepřekročil druhou desítku, neboť jest mi devatenáct a nemám ještě dvacet let, schází a hyne pod korou hrubé vesničanky. A nevypadám-li nyní tak, jest to zvláštní milost, kterou mně zde přítomný pan Merlin prokázal jediné proto, abys pohnouti se dal slíčností mou; neboť slze zkormoucené krasavice proměňují skálu v bavlnu a tygry v beránky. Dej se, dej do toho mrskání, neskrocená obludo, a zapuď lenivost odvahy, anaž tě jen k jídlu a opět k jídlu pohání; pusť na svobodu něžnost mé pleti, útlost mé povahy a slíčnost mých tváří. Nemůžeš-li se ale obměkčiti a dostati se k nějakému rozumnému úmyslu k vůli mně, učiň to k vůli tomu ubohému rytíři, jenž po boku ti stojí, k vůli pánu svému, dím, jemuž duše, jak vidím, ani na deset prstů ode rtů nevězí, sepřena jsouc na příč v hrdle a nečekajíc než na krutou neb lahodivou odpověď, by buď ústy prchla aneb do žaludka se vrátila.

Slyše to D. Quijote sáhl si na chřtán a pravil obrátiv se k vévodovi: Bůh tě svědek, že Dulcinea mluvila pravdu, neboť duše mi tu v hrdle na příč vězí, jako oříšek na samostřelu.

Co tomu říkáte, Sancho? tázala se vévodkyně.

Pravím, seňoro, odpověděl Sancho, co jsem řekl: že šlehy nazmítám!

Zamítám, měl jste říci, Sancho, a ne jak říkáte, vece vévoda.

Nechte mě na pokoji, Vaše Velmožnosti, řekl na to Sancho, neboť nyní nemohu hledět na maličkosti ani na písmeny, zda-li jich více či méně; jsemť celý pomaten těmi šlehy, jichž mám dostat aneb sám si dát; nevím co mluvím ani co činím. Avšak od seňory velitelky mé, Dony Dulcinee del Toboso, rád bych zvěděl, kde se naučila tomu svému způsobu prosby. Žádá mě, abych si ranami rozšlehal tělo, a nazývá mě duší korkovou, neskrocenou obludou s celou řadou nadávek, jichž aby čert snášel. Což je snad mé tělo z mosazu? A sejde mi něco na tom, bude-li odčarována čili nic? Kde má před sebou košík s bílým prádlem, s košilemi a punčochami, ač jich nenosím, by mne tím obměkčila? Ale tu hana za hanou, ač zná přísloví, jež se sem hodí, osel se zlatým břemenem snadně přes hory kráčí, dary obměkčují skály, k Bohu se pomodli, s obětí neprodli, a více platí jednou dáti než dvakráte slíbiti. A můj pán, jenž by mne rukou po hřbetě hladiti měl, abych dal ze sebe udělati vlny a česané bavlny, praví, popadne-li mne, že mě uváže nahého na strom a zdvojí vysazenou sumu ran. Ti útrpní páni měli by uvážiti, kterak žádají, aby se mrskal nejen zbrojnoš, ale i vladař, jakoby se řeklo, napij a najez se najednou. Nechať se naučí, u všech všudy, ať se naučí prosit a žádat a slušnost zachovávat, neboť časové nejsou vždy stejní a lidé též nejsou vždy dobré míry. Nyní jsem žalostí jako bez sebe, vida zelený svůj oděv roztrhaný, a tu mě přijdou prosit, abych se dobrovolně mrskal, a toho jsem tak daleký, jako abych se stal kazíkem.

Věru, příteli Sancho, ozval se vévoda, nebudete-li na měkko ztlučen, jako zralá smokva, nenastoupíte vladařství. To by bylo pěkné, abych svým ostrovanům poslal zatvrzelého vladaře s kamennou útrobou, který se pohnouti nedá slzami zarmoucených dívek ani prosbami slavných, mocných, dávnověkých kouzedlníků a mudrců. Zkrátka, Sancho, vy se buď necháte mrskat aneb sám se zmrskáte, sice nestanete se vladařem.

Urozený pane, tázal se Sancho, nedostanu dva dni lhůty na rozmyšlenou, co by pro mne lepší bylo?

Nikoli, nižádným způsobem, zvolal Merlin. Zde na tomto místě musí být rozhodnuto, co se díti má. Buďto navrátí se Dulcinca do sluje Montesinovy a do svého prvějšího stavu vesničanky, aneb bude v stavu tom, v kterém nyní jest, unesena do elisejských niv čekajíc tam až naplněn bude počet ran.

Dobrý Sancho, pravila vévodkyně, buďte dobré mysli a mějte zřetel k chlebu, jejž jste od pana D. Quijota jídal, jemuž všickni sloužiti a zavděčovati se máme za jeho vzácné povolání a vznešené rytířské skutky. Řekněte ano, synu můj, k tomu šlehání a nechte ďábla ďáblem být a strach poručte bídákům, neboť dobrá mysl přemáhá neštěstí, jak dobře víte.

Na tato slova odpověděl Sancho nesmyslem, jejž přednesl Merlinovi tázaje se: Řekněte mi, milostpane Merline, když sem přišel ďábel rychlým poslem, vyřizoval pánu mému vzkaz od pana Montesina a přikazoval mu, by zde čekal, až by mu dal navedení, jak by seňora Doňa Dulcinea del Toboso měla být odčarována, a po tu chvíli nespatřili jsme Montesina ani cos podobného?

Na to odpověděl Merlin: Ten ďábel, příteli Sancho, jest hlupák a veliký ničema; já jej poslal pro vašeho pána, ne ale se vzkazem od Montesina, alebrž se svým vlastním; neboť Montesinos nachází se ve své sluji očekávaje či spíše doufaje ve své očekávání, ač mu vyčkati jest času jako huse klasu. Je-li vám ale něčím povinen aneb máte-li s ním co jednat, přivedu a postavím vám ho, kde se vám líbiti bude. Nyní však vykonejte své pokání a věřte mi, že bude s velikým prospěchem jak duši tak tělu vašemu: duši milosrdným skutkem, jejž vykonáte, tělu, poněvadž vím, že jste letory plnokrevné a malé puštění žilou že vám škoditi nemůže.

Ve světě jest mnoho lékařů; i kouzelníci jsou lékaři! odpověděl Sancho. Poněvadž mně všickni domlouvají, ač se mně to nelíbí, dím, že hotov jsem dáti si tři tisíce a tři sta šlehů s tou výminkou, že si jich dám kolik a kdy budu chtít, aniž by se mi ustanovil den neb doba; budu ale hleděti dluhu se zbaviti co nejdříve, aby svět se těšil slíčnosti seňory Doňy Dulcinee del Toboso, poněvadž se zdá naproti mému bývalému mínění skutečně být slíčná. Taktéž má býti výminkou, že nejsem povinen mrskati se do krve, a kdyby některé rány šly mimo, že se mně mají počítati. Item, kdybych se zmýlil v počtu, má pan Merlin, poněvadž všecko ví, o čítání jich pečovati a dáti mi pokynutí, kdyby některá scházela aneb byla přes počet.

O těch, které budou přes počet, odpověděl Merlin, nebude třeba, abych dával vědět, neboť jak mile počet se dovrší, bude seňora Dulcinea najednou odčarována a přijde ihned uznale vyhledávat dobrého Sancha a vzdát mu díky i odměnit se mu za jeho dobrý skutek. Neměj tudíž starosti ani o přebytek ani o nedůstatek, i uchovej Bůh, abych někoho ošidil, byť by to bylo o vlas na hlavě.

Budiž tedy Pánubohu poručeno, zvolal Sancho; shoduju se s osudem svým, t. j. přijímám pokání s vytknutými výminkami.

Jedva skončil Sancho tato slova, ana hudba opět zavzněla a nesčíslné střelné rány se ozývaly. D. Quijote padl Sanchovi okolo krku tisíckrát jej na čelo a tváře líbaje. Vévodkyně, vévoda a všickni okolostojící stavěli se, jakoby z toho měli největší potěšení; vůz se dal na cestu a sličná Dulcinea odjíždějíc uklonila se před vévodskými manžely a nejhlubší poklonu učinila Sanchovi.

A v tom již přibližovalo se veselé a usmívavé jitro, polní kvítky se vztyčovaly a vypínaly, křišťálové potůčky klokotajíce přes bílé a hnědé křemínky odevzdávaly břehům očekávanou daň. Veselá země, jasné nebe, čistý vzduch, skvoucí světlo, dávaly samy sebou a společně patrné znamení, že den, jenž za zoří přicházel dotýkaje se stopy její, bude jasný a přívětivý. Vévoda a vévodkyně spokojeni jsouce s lovem i s tím, že šťastně dosáhli úmyslu svého, odebrali se do hradu s předsevzetím, že pokračovati budou v žertech svých, ježto jim způsobily větších zábav než cokoli jiného.