Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola třicátá šestá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola třicátá pátá	Kapitola třicátá šestá	Kapitola třicátá sedmá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třicátá šestá
Podtitulek:	Vypravuje se v ní o podivné, nikdy myslí nepojaté příhodě s dueňou Doloridou, jinak hraběnkou Trifaldovou, a mimo to o listu, jejž Sancho psal manželce své Terezii Panzové.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 217–221. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Vévoda měl dvornostu mysli velmi žertovné a veselé; týž představoval Merlina a řídil všecku úpravu předešlého dobrodružství, skládal ony verše a učinil z jednoho panoše Dulcinei. Konečně za pomoci své vrchnosti zosnoval půvabnější a podivnější kousek, než si kdo pomysliti může.

Druhého dne tázala se vévodkyně Sancha. zdali kajícnou práci, kterou pro odkouzlení Dulcinee podstoupiti měl, již započal. Sancho přisvědčil řka, že si této noci dal pět ran. Vévodkyně se tázala, čím si je dal, načež on odvětil, že rukou.

To, pravila vévodkyně, jest spíše pleskaná než mrskaná, i mám za to, že mudřec Merlin s takovou jemností spokojen nebude. Budeť zapotřebí, aby dobrý Sancho šlehal se trnovým aneb skořicovým prutem, by ho cítit bylo, poněvadž krvavá nauka nejlepší jest záruka, a osvobození tak vznešené seňory, jako jest Dulcinea, nemůže býti vykoupeno za tak malou cenu.

Dejte mi, Vaše Urozenosti, nějaké šlehadlo aneb příhodný provaz, odpověděl Sancho, a já si jím dám, ovšem nebude-li mne to příliš bolet, neboť věziž Vaše Mst, ač jsem vesničan, že tělo moje podobá se spíše bavlně než ligrusu a nebylo by dobře, abych se k vůli cizímu prospěchu rozmrskal.

Budiž tomu tak, vece vévodkyně; zejtra vám dám šlehadlo, které se vám nejlíp hodí a přiměřeno bude útlosti těla vašeho, jako by bylo bratrem jejím.

Na to doložil Sancho: Vězte, Vaše Výsosti, velitelko duše mé, že mám napsaný list ženě své Terezii Panzové, v němž jí vypravuji vše, co se mi přihodilo od té doby, co jsem od ní odešel. Mám jej tu za ňadry a neschází na něm než nápis. Přál bych si, aby Vaše laskavost si jej přečtla, poněvadž se mi zdá, že jest přiměřený vladaři, totiž způsobu, jakým vladařové psáti mají. —

A kdo jej psal? tázala se vévodkyně.

Kdož jej měl psát než já, hříšný člověk? divil se Sancho.

A vy jste jej sám psal? tázala se vévodkyně opět.

Ani pomyšlení, poněvadž neumím ani číst ani psát, toliko podepsat se dovedu, přiznával Sancho.

Ukažte tedy, pravila vévodkyně; zajisté osvědčíte v něm bystrost a dospělost ducha svého.

Sancho vyňal list za ňadry schovaný a vévodkyně vzavši jej shledala, že zní následovně:

List Sancha Panzy Teresii Panzové, manželce jeho.

Dali mně sice hezkých ran, ale žil jsem pěkně jako kavalír; mám-li pěkné vladařství, stojí mě to hezkých šlehů. Nyní tomu, moje Teresie, neporozumíš, budoucně to ale zvíš. Věziž, Teresie, že jsem se na tom ustanovil, abys jezdila v kočáře, a to jest hlavní věcí, neboť každá jiná chůze jest, jako bys po čtyřech lezla. Jsi ženou vladaře; hleď, aby tě nikdo nezlehčoval. Tu ti posýlám zelený lovecký oděv, který mi dala paní vévodkyně; zřiď jej tak, aby dcera naše měla z něho sukni a živůtek. Pán můj, D. Quijote, jest, jak v této zemi slýchám, chytrý blázen a pomatený dvořitel, a já prý mu ničeho neodevzdám. Byli jsme v Montesinově sluji a mudřec Merlin použil mne k odčarování Dulcinee del Toboso, která u vás nazývá se Aldonza Lorenzova. Třemi tisíci a třemi sty šlehů bez pěti, jež si dáti mám, bude odčarována jako matka, anaž ji porodila. Neříkej o tom nikomu, poněvadž tvojí by to vzali na přetřes a jedni by řekli, že to bílé, druzí, že je to černé. Ode dneška za několik dní odeberu se na své vladařství a mám největší chuť nadělati si peněz, poněvadž pravilo se mi, že všickni noví vladaři mají tutéž tužbu. Sáhnu věci na žílu a dám ti vědět, máš-li přijít a být se mnou čili nic. Šedoušovi se dobře vede a mnohokrát se ti poroučí a nemyslím dát ho pryč, kdyby ho chtěli učinit třeba tureckým císařem. Vévodkyně, velitelka moje, tisíckrát ti ruce líbá; vrať jí to dvoutisíckrát, poněvadž ničeho není, co by méně stálo a za více platilo, jak můj pán říká, než zdvořilost. Nelíbilo se Bohu uděliti mi nový sáček s novými sto dukáty, jak předešle; a však nedělej si z toho nic, moje Teresie, neboť kdo tluče, tomu bude otevříno, a špinavé prádlo vladařské to nahradí. Jen jediná věc mne mrzí, že říkají lidé, okusím-li jednou vladařství, že si při něm i ruce ukoušu, a v případě takovém stálo by mne velmi mnoho, ač mrzáci a jednorucí mají tučný důchod svůj v almužně, za niž prosí. Tím neb jiným způsobem máš se státi bohatou a šťastnou. Bůh ti dej tolik štěstí, co může, a zachovej mě k službám tvým. Dáno na tomto hradě dne 2. července 1614.

Tvůj muž, vladař
Sancho Panza.

Skončivši čtení listu pravila vévodkyně Sanchovi: Ve dvou věcech odchýlil se dobrý vladař poněkud s pravé cesty; předně tím, že říká aneb na srozuměnou dává, že dostal vladařství za šlehy, které si má dát, věda a zapříti nemoha, že když mu je vévoda, pán můj, přislíbil, nikdo ve světě ani tušení neměl o mrskání. Za druhé, že v listu tom prozrazujete velikou lakotu a já si nepřeju, aby to byly laskominy, poněvadž lakomství dělá do kapsy díry a vladař lakotný spravedlivosti odnímá vlády.

Vždyť já to tak nemyslím, urozená paní, omlouval se Sancho; a zdá-li se Vaší Msti, že psaní není takové, jaké má být, potřebí jest jen roztrhat je a udělat nové, může být, že vypadne hůř, zůstane-li to na mně.

Ne, nikoli, zvolala vévodkyně; psaní to jest dobré, a přeju si, aby je vévoda viděl.

Po té šli do zahrady, kde toho dne měli obědovati. Vévodkyně ukázala Sanchův dopis vévodovi, jenž z něho měl převelikou radost. Pojedli, a když od stolu vstali a chvíli se pobavili utěšenou rozmluvou se Sanchem, tu najednou slyšeti bylo truchlivý zvuk píšťaly a drsné, neladné dunění bubnů. Všickni prozrazovali leknutí z té změtené, válečné a smutné hudby, zvláště D. Quijote, jenž pouhým zděšením div se stolice nespadl. O Sanchovi nelze říci, nežli že strach jej zahnal na obvyklé útočiště po boku či v záhybech vévodkyně, neboť slyšené zvuky byly opravdu a skutečně velmi smutné a zádumčivé.

Trvajíce všickni v tomto překvapení spatřili, kterak do zahrady přicházejí dva muži v smutečném oděvu tak dlouhém a svislém, že jej vlekli po zemi, tlukouce na dva veliké bubny taktéž černě pokryté. Vedle nich kráčel pištec černý a přistrojený jako ti předešlí. Za těmito třemi kráčela obrovská osoba, ne oděná alebrž zahalená do roucha bez rukávů, jehož cíp byl taktéž nesmírně dlouhý. Přes roucho opolena byla širokým pasem taktéž černým, v němž visel meč s nesmírnou rukovětí a pochvou černou. Tvář měla zastřenu průhlednou černou síťkou, z níž vyčnívala předlouhá, jak sníh bílá brada. Krok její pohyboval se dle zvuku bubnův s velikou vážností a klidností. Zkrátka, velikost, velebná chůze, černost a družina její mohly překvapiti každého, kdo ji neznaje spatřil. Přiblíživši se tedy váhavě a slavně, jak povědíno, padla před vévodou na kolena, jenž ji s průvodem oním stoje očekával. Vévoda ale nižádným způsobem nechtěl připustiti aby mluvila, dříve než by vstala. Hrůzné strašidlo tak učinilo a vstavši odstrčilo roušku před obličejem i odhalilo přestrašnou, předlouhou, přebílou a přehustou bradu, jakou kdy oko lidské spatřilo. Zároveň vyvalil a vyřítil se z mohútných a širokých prsou vážný a zvučný hlas, při čemž obrátivši osoba zraků svých k vévodovi pravila: Vznešený a velmocný pane! Jmenuji se Trifaldin s bílou bradou; jsem zbrojnošem hraběnky Trifaldové, jinak dueňou Doloridou zvané, od níž Vaší Vznešenosti přináším poselství takové, aby Velmožnost Vaše připustiti a dovoliti ráčila, by sem přišla a zdělila Vám žalost svou neslýchanější a podivu hodnější, než kdy zarmoucená mysl na tomto světě si představiti mohla. Přede vším přeje si věděti, nachází-li se na tomto Vašem hradě statečný a nikdy nepřemožený rytíř D. Quijote de la Mancha, jehož hledat přichází pěšky a lačna z království Kandaye až do země Vaší, věc to, která může a musí pokládána býti za zázrak aneb za mocnost čarovnou. Mešká před branou tohoto zámku či letohradu čekajíc toliko na svolení Vaše, aby vstoupila. Řekl jsem.

Při tom si odkašlal, hladil si bradu s hora dolů oběma rukama a s velikým poklidem očekával odpověď vévody, jež zněla: Již tomu mnoho dní, dobrý zbrojnoši Trifaldine s bílou bradou, co máme vědomost o neštěstí seňory hraběnky Trifaldové, která přičiněním kouzelníků nazývá se dueňou Doloridou. Můžete jí, podivu hodný zbrojnoši, říci, aby vstoupila a že tu jest statečný rytíř D. Quijote de la Mancha, do jehož šlechetné povahy s jistotou nadíti se jest vší podpory a pomoci. Taktéž jí vyříditi můžete, bude-li mé úsluhy zapotřebí, že se jí odtahovati nebudu, ježto rytířství mé k tomu mé zavazuje, abych podpory poskytoval všem, kdo jí potřebují, tudíž bych úslužným byl veškerému rodu ženskému, zvláště pak ovdovělým, nešťastným a zarmouceným paním, k nimž asi vaše velitelka náleží.

Vyslyšev to Trifaldin sklonil koleno až na zem, dal pištci a bubeníkům znamení, by spustili, a ubíral se při tom samém zvuku, tím samým krokem, jímž do zahrady vkročil, z ní ven zůstaviv všecky v podivení příchodem a zevnějškem svým. Vévoda obrátiv se k D. Quijotovi, pravil mu: Zajisté, proslulý rytíři, mraky závisti a nevědomosti s to nejsou zakryti a zatemniti světlo statečnosti a ctnosti. Dím to, poněvadž tomu sotva šest dní, co dobrotivost Vaše na tomto hradě mešká, a již přicházejí Vás hledat z krajův dalekých a odlehlých, a ne v kočářích ani na velbloudech, alebrž pěšky a s lačným žaludkem, onino truchlící, onino zarmoucení, důvěřujíce se, že najdou tímto přeudatným ramenem léku proti utrpení a klopotění svému. Díky buďtež Vašim slavným činům, ježto se nesou a obíhají po celé objevené zemi.

Přál bych si, pane vévodo, odpověděl D. Quijote, aby tu býval onen roztomilý duchovní, jenž přede dvěma dněmi při stole tak zlou vůli a takovou nenávist choval k dobrodružným rytířům, by svýma vlastníma očima viděl, jsou-li ti dobrodružní rytíři ve světě potřební; tu by aspoň makavě se přesvědčil, že lidé zvláště nešťastní a útěchy zbavení, v případech velikých a v strastech nesmírných nechodí hledat prostředků do domu učencův aneb vesnických kostelníků, ani k zemanu, který nikdy tam nedospěl, by překročil hranice osady své, ani k lenivému dvořanu, který spíše hledá noviny, aby měl co povídat a vypravovat, který hledí konat činy a skutky, by jiní o nich vypravovali a psali. Pomoc v nesnázi, přispění v nouzi, podpora pannám, útěcha vdovám, při žádném druhu lidí nenachází se více než u dobrodružných rytířů, a že jím jsem, za to neskončených díků vzdávám nebesům a pokládám každou nehodu, každé protivenství, jež mne při tom čestném povolání potkati může, za dobře naplněné. Nechať přijde ta dueňa a žádá, co se jí líbí, a já jí najdu pomoci silou svého ramene a neohroženou odhodlaností svého nadšeného ducha.