Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola třetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola třetí
Podtitulek: O směšném hovoru mezi D. Quijotem, Sanchem Panzou a bakalářem Samsonem Carrascem.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 14–20.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Don Quijote zůstal celý zamýšlen, očekávaje bakaláře Carrasca, od něhož domníval se, že o sobě uslyší nových věcí, zaznamenaných v knize, jak Sancho pravil. Nemohl si to k mysli připustiti, že by taková povídka byla, poněvadž ještě neuschl čepel meče jeho po krvi usmrcených nepřátel. I divil se, kterak by se do tisku dostali tak velcí rytířští činové jeho. Přes to přese všecko myslil si, že učenec nějaký, buď si přítel či nepřítel, uměním kouzedlným dal je do tisku. Je-li přítelem, aby je zveličil a povznesl nad nejskvělejší skutky dobrodružných rytířů; je-li nepřítelem, aby je snížil a zmenšil pod bídné činy nejbídnějšího zbrojnoše, o němž kdy psáno bylo, ač, řekl sám sobě, nikdy se nepsalo o skvělých činech zbrojnošův. Bylo-li pravda, že taková povídka jest, musela by býti, poněvadž on jest dobrodružným rytířem, výmluvná, vznešená, znamenitá, velkolepá a pravdivá. Tím se poněkud potěšil; avšak rmoutilo jej, že spisovatel jest mór podle onoho jména Cid, a od mórův nemohl nižádné pravdy očekávati, poněvadž všickni jsou lháři, podvodníci a smyšlenkáři. Obával se, aby o lásce jeho nejednal jaksi neslušně, což by obrátiti se dalo na ujmu a nepravý úsudek o počestnosti velitelky jeho, Dulcinei del Toboso; přál si, aby vylíčil jeho věrnost a slušnost, kterou k ní vždy zachovával ceně si méně královen, císařoven panen všech stavů, a na uzdě drže návaly pudů přirozených.

Takto zabrána a ponořena do myšlének zastali jej Sancho Panza a Carrasco, jehož D. Quijote s velikou zdvořilostí uvítal. Bakalář, ač mu Samson říkali, nebyl sice velikého zrůstu, avšak byl veliký šíbal, pleti bledé ale velmi bystrého rozumu, měl asi dvacet čtyři léta, plnou tvář, ploský nos a veliká ústa — veskrz to znamení, že jest povahy potutelné a že miluje šprýmy a žerty. Tak se osvědčil, jak mile k D. Quijotovi přišel, tím, že padl na kolena řka: Podejte mi, Vaše urozenosti, pane D. Quijote de la Mancha ruku! Přísáhám k rouchu sv. Petra, jež na sobě nosím, ač teprv první čtyři posvěcení mám — že jste, Vaše Milosti, jedním z nejslavnějších dobrodružných rytířů, co jich kdy bylo a bude na celém kruhu zemském. Sláva Cidu Hametovi Benengelimu, jenž příhody Vaší Urozenosti sepsal, a opět sláva učenci, jenž se o to postaral, aby přeloženy byly z arabštiny do našeho národního jazyka k obecné zábavě národův!

D. Quijote jej zdvihl řka: Nechte úklonku; jest tomu tak, že stává o mne povídky a že nějaký učený mór ji složil?

Jest tomu úplně tak, odvětil Samson, jakož za to mám, že jest více než dvanáct tisíc výtiskův té povídky. Není-li tomu tak, ať svědčí Portugaly, Barcelona a Valencia, kde byla vytištěna, a k tomu se povídá, že se tiskne také v Antverpách. I zdá se mi, že nebude národa ani jazyka, do něhož by se nepřekládala.

Jedna věc, pravil na tato slova D. Quijote, musí potěšení způsobit muži ctnostnému a výtečnému: za živobytí viděti, jak ozývá se dobré jméno jeho z úst národův, jak tištěno jest v knihách; pravím dobré jméno, neboť nebylo-li dobré, žádná smrt by je nevyvážila.

Jedná-li se o dobrou pověsť, o dobré jméno, vece bakalář, tu pouze Vaše Milost nese palmu přede všemi dobrodružnými rytíři, neboť mór ve svém jazyce a křesťan ve své řeči snažili se vykresliti velmi živě ušlechtilost, mysli vznešenost v podstupování nebezpečí, vytrvalost v nesnázích, neohroženost jak v neštěstích tak v bojích, počestnost a zdrženlivost v lásce tak cudné Vaší Milosti, jakož i velitelky urozené slečny Dulcinei del Toboso.

Nikdy, skočil tu do řeči Sancho Panza, neslyšel jsem slečnu Dulcinei del Toboso nazývati urozenou; říkalo se jí pouze slečna Dulcinea del Toboso, a v tom dopustila se povídka chyby.

To je námitka beze vší důležitosti, prohodil Carrasco.

Zajisté, ozval se D. Quijote, avšak rcete mi, slovutný pane bakaláři, které moje činy jsou to, jichž se v té povídce nejvýše cení? —

Z ohledu toho, odpověděl bakalář, jsou rozličná mínění, jakož vkus jest rozličný. Jedni drží se příhody s větrnými mlýny, ježto se Vaší Milosti viděly býti storamenovci a obry; jiní lnou, k příhodě o valchách; ti k vypravováni o vojích, které se ihned objevily býti brávy ovec; oněm líbí se líčení o mrtvolách, které v Segovii k pohřbu nesli; jeden praví, že všecky události převyšuje osvobození galejních veslářů; druhý, že nic se nevyrovná pověsti o velikánech benediktinských s přídatkem o statečném Biskájci.

Řekněte mi, pane bakaláři, přejal mu řeč Sancho, jest tam také příběh o soumarech, když našemu dobrému Rocinantovi zachtělo se mlsati v zálivu?

Ba, nezachtělo se učenci zůstaviti něco v kalamáři, odpověděl Samson. Vše vypravuje, vše vyličuje i skoky, které Sancho dělal v prostěradle.

V prostěradle jsem nečinil skoky, nébrž ve vzduchu, a to více, než jsem si přál.

Podle mého náhledu, pravil D. Quijote, není příběhu ve světě, jenž by své střídání osudu neměl, zvláště jedná-li se o příběhy rytířské, jakéž nikdy samých příznivých výsledků obsahovati nemohou.

Nic však méně, ozval se bakalář, praví někteří čtenáři povídky, že by tomu rádi byli, kdyby spisovatel byl zapomněl na některé z nečíslných výprasků, jichž pan D. Quijote v rozličných případnostech odnesl.

Tu žádá toho věrnost historie, vece Sancho.

Rovněž tak dobře mohlo jich být mlčením opomenuto, řekl D. Quijote, neboť děje, které neruší věrnost historie a jí nepřekážejí, netřeba psáti, slouží-li k ujmě hrdiny povídky. Zajisté nebyl Eneas tak útlocitný, jak jej Virgil vyličuje, ani Ulyses tak moudrý, jak o něm Homér vypisuje.

Tak tomu jest, dosvědčil Samson, avšak jiné jest psát po básnicku, jiné po dějepisecku. Básník může vypravovati aneb opěvati věci ne jak byly, nébrž jak mají být, a dějepisec musí je vypravovati ne jak by měly být, alebrž jak byly, aniž by pravdě přidal neb odňal něčeho.

Šlo-li tedy tomu pánu mórovi o to, aby pravdu řekl, prohodil Sancho, jsou mezi výprasky pána mého zajisté i moje, neboť nikdy nebrali mému pánu míru na zádech, aby mne byli nezměřili na celém těle. Ale já se tomu nedivím, poněvadž, jak říká pán můj sám, bolest hlavy mají pocítit údové.

Tys šíbal, Sancho, pravil D. Quijote, věru ti neschází paměti, když ji míti chceš.

A kdybych i na tu vyprášenou zapomenouti chtěl, jižto jsem dostal, odpověděl Sancho, nepřipustily by to posud čerstvé modřiny na hřbetě.

Ticho, Sancho, a neskákej do řeči panu bakaláři, napomínal D. Quijote, jehož prosím, aby pokračoval u vypravování toho co se v té povídce o mně vypisuje.

A o mně? ozval se Sancho, jsemť prý také jednou z hlavních preson té povídky.

Person, ne preson, příteli Sancho, řekl Samson.

Máme zas nového karatele slovíček? vece Sancho; bude-li se tak stále díti, nepřijdeme za celý život ku konci.

Bůh mne trestej, Sancho, pokračoval bakalář, nejste-li vy druhou osobou povídky, a jsou tací, kteří raději poslouchají vás než nejchytřejšího v celé povídce; kromě toho jsou ale i takoví, kteří říkají, že jste byl nad míru lehkověrný, maje za pravdu, že tomu skutečně tak s tím vladařstvím ostrova, jež vám pan D. Quijote nabízí, jako by ho opravdu bylo.

Dočkejme času, jako husa klasu, prohodil D. Quijote; mezi tím, co Sancho více prospívá věkem, stane se zkušeností, již léta poskytují, schopnějším a způsobilejším než nyní jest, aby se stal vladařem.

U všech všudy, pane! vzkřikl Sancho, ostrov, který bych nedovedl spravovat ve svém nynějším stáří, nedovedu říditi ani za let Mathusalemských. Chyba je, že ten ostrov skrývá se mi, nevím kde, a ne v tom, že bych neměl dost čipernosti, spravovati jej.

Poruč to Pánu Bohu, Sancho, těšil jej D. Quijote, vše bude dobře a snad lépe, než si myslíš, jakož ani lístek na stromě nehýbe se bez vůle boží.

To jest pravda, přisvědčil Samson, kdyby Bůh chtěl, nescházelo by tisíc ostrovů, jež by spravoval, neřku jediný.

Viděl jsem takových vladařů, pravil Sancho, kteří se nenesou k podešvům mých střevíců, a přece říká se jim Velmožní pánové a předkládá se jim na stříbrných talířích.

To nejsou vladařové ostrovů, namítal Samson, alebrž jiných krajův, mnohem příhodnějších, tak že ti, kteří spravují ostrovy, musejí aspoň rozumět slovestnosti.

Oves, s tím bych dobře pochodil, ale s tou ností nebudu se tahat ani mořit, poněvadž tomu nerozumím. Proto poroučím ono vladařství do rukou Pána Boha, který mne postaví tam, kde bych mu nejlépe sloužil, i pravím, pane bakaláři Samsone Carrasco, mne to velice těší, že spisovatel té povídky o mně způsobem mluvil, který nezpotvořuje věci o mně vypravované. Jakož zbrojnošem slovu! kdyby o mně byl mluvil věci, které se nesluší na starého křesťana, jímž jsem, slyšeli by mne i hluší.

Toť by byly zázraky! pravil na to Samson.

Zázraky či nezázraky! zvolal Sancho, každý hleď, jak o lidech se mluví neb píše, a nikdy nepřinášej zmodrchanici, jak mu na mysl přijde.

Jedna z takových chyb, obsažených v té povídce, jest, že spisovatel do ní vložil báchorku, nazvanou: Nejapný zvědavec, ne snad že by byla špatná aneb nespořádaná, nébrž že není na svém místě a neshoduje se s pravdivými příhodami Jeho Slovutnosti pana D. Quijota.

Založil bych se, odpověděl Sancho, že ten pes spletl si kapustu s košíkem.

Nyní pravím, ozval se D. Quijote, že spisovatelem mé historie není moudrý kouzedlník, alebrž nějaký žvatlavý nevědomec, který beze vší opatrnosti a rozvahy dal se do psaní na zdařbůh, jako učinil Orbaneja, malíř abedský, jenž k otázce, co by maloval, odpověděl: Co se namane. Týž jednou maloval kohouta tak pěkně a tak trefně, že pod něj napsati musel tučným písmem: Hle, kohout! Tak asi to bude s mojí historií, anaž bude výkladu potřebovati, aby se jí rozumělo.

Tak tomu není, odpověděl Samson, poněvadž jest tak jasná, že v ní ničeho není, o čem by se pochybovati mohlo. Děti si s ní hrají, jinoši ji čtou, mužové jí rozumějí a starci ji schvalují. Jest tak obecně známa, tak čtena, tak povědoma všechněm třídám lidu, že jak mile kdo spatří bídnou škápu, ihned volá: Hle, hle Rosinante! A kdo se nejvíce do čtení jejího pouští, jsou panošové. Není předsíně pána některého, kde by nebylo D. Quijota; jeden ji drží, druhý na ni čeká, ten se jí chopí, onen za ni žádá. Ostatně jest tato povídka nejpůvabnější a méně závadnou zábavou, než jakou jsem kdy poznal, poněvadž se v ní nenajde ani stopy neslušného slova aneb nedosti katolické myšlénky.

Jiným způsobem psáti, přejal řeč D. Quijote, nebylo by psáti pravdu, alebrž lži, a vypravovatelé, kteří ve lžech si libují, mají pokutováni býti jako ti, kdo falešné peníze do oběhu dávají. Také nepochopuju, co spisovatele pohnulo útočiště bráti v báchorkách a cizích příhodách, když má tolik co psáti o mých; nepochybně držel se přísloví: Všude koukol mezi pšenicí. Avšak zajisté našel by v pouhém vyličování mých myšlének, mých vzdechů, mých slz, v mých čistých touhách a podnicích větší aneb tak velikou knihu, než jakou tvořiti mohou veškeří spisové Tostada. Věru, pane bakaláři, dospěl jsem k tomu, že k sepisování povídek a kněh jakéhokoli druhu potřebí jest dobrého soudu a zralého rozumu; pronášet půvabné myšlénky a psáti líbezně, jest věcí velkého nadání. Nejdůvtipnější figurou veselohry jest osoba hlupce, poněvadž nesmí hlupákem býti, kdo chce na srozuměnou dáti, že jest obmezený. Vypravování jest jako posvátná věc, majíc býti pravdivé, a kde jest pravda, tam jest Bůh z ohledu pravdy. Nic vsak méně jsou nejedni, kteří skládají a do světa vysýlají knihy, jako by to byly housky.

Není knihy tak špatné, podotkl bakalář, která by do sebe neměla něco dobrého.

Nepochybuju o tom, odpověděl D. Quijote, avšak často se přihodilo, že ti, kteří podle zásluhy nabyli veliké a pověstné proslulosti svými spisy, davše je do tisku pozbyli jí na dobro aneb poněkud si ji ztenčili.

Příčinou toho jest, vysvětloval Samson, že hledí-li se na spisy tištěné s pohodlím, snadně se přijde na vady, po nichž se tím více slídí, čím větší jest pověst skladatelova. Mužové svým nadáním proslavení, velicí básníci, slovutní dějepisci, setkávají se vždy, aneb velmi často s takovými lidmi, kteří v tom mají zalíbení neb zvláštní zábavu posuzovati spisy jiných, aniž by sami nějakých na světlo boží vydali.

To není nic divného, připojil D. Quijote, poněvadž jest mnoho duchovních, kteří nehodí se na kazatelnu, ale velmi dobře k tomu, aby vady a zbytečnosti kazatele zpozorovali.

Tak tomu právě jest, pane D. Quijote, doložil Carrasco; proto ale bych si přál, aby tací posuzovatelé byli milosrdnější a shovívavější, nechytajíce se skvrn nejjasnějšího slunce onoho díla, na něž reptají. Podřimuje-li někdy bonus Homerus, nechať lidé ti uváží, kterak spisovatel jasně bdělý býti musel, aby při nejmenším stínu tolik světla dílu svému dal. Může i také být, že to, co se jim nekalé býti zdá, jsou malé plámy zvyšující slíčnost tváře jeho; proto dím, že jest to převeliké nebezpečenství, do něhož se vydavatel knihy pouští, poněvadž to jest pouhou nemožností vyhověti a zadost učiniti všechněm čtenářům.

Spisovatel můj, pravil dále D. Quijote, málo kterému asi vyhověl.

Právě naopak; jakož jest nesčíslné množství pošetilých, jest nesčíslně těch, kteří si libovali v té povídce, a někteří připisovali vady a klamy její paměti spisovatelově, poněvadž zapomněl říci, kdo onen zloděj byl, jenž Sanchovi osla ukradl. Věc ta se totiž nevysvětluje a toliko se ve spisu povídá, že mu ho ukradli, a hned na to vidíme jej kromě nadání na tom samém oslu jeti. Taktéž praví, že zapomněl uvesti, kam dal Sancho těch sto dukátů, jež našel na horách Morenských. Nikde se o tom nepřipomíná a mnozí chtějí věděti, kam je dal a nač je vydal; jsou to podstatné věci a spisu na ujmu.

Sancho odpověděl: Já, pane Samsone, až posud nemohu se pustit do výčtů neb účtů, maje takovou slabost žaludku, že nezotavím-li se několika loky starého vína, naznak se zavrávorám. Doma se napravím, má nejdražší polovice mne očekává, a po jídle se vrátím i učiním zadost Vaší Slovutnosti a celému světu ve všech otázkách, jak o ztrátě osla tak o vydání těch sto kusů dukátů.

Na to nečekaje ani odpovědi i neřka ni slova odešel domů.

D. Quijote žádal a prosil bakaláře, aby šel s ním požit postního jídla. Bakalář přijal pozvání a odebral se s ním.

K obyčejnému obědu přidána byla dvě holoubata, při stole mluvilo se o rytířstvu, Carrasco poddal se podivnostem D. Quijota, po skončené tabuli odbyli si odpolední spánek, Sancho se vrátil a předešlý hovor se obnovil.