Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola druhá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola druhá
Podtitulek: O pamětihodném sporu Sancha Panzy s neteří a hospodyní D. Quijota i o jiných utěšených případech.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 10–13.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Historie vypravuje, že hlasy, které slyšeli D. Quijote, farář a lazebník, pocházely od neteře a hospodyně proti Sanchu Panzovi, jenž mocí chtěl dostati se k D. Quijotovi, načež mu zastoupily dvéře. Co chce ten tulák zde? Jdi domů, brachu, nebo tys to a nikdo jiný, který svádí a mate mého pána a potlouká se s ním v pustinách. Na to odpověděl Sancho: Hospodyně satanášova! svedený, zmatený a zabloudilý do těchto pustin jsem já, nikoli tvůj pán. On mne vlekl těmito světy, a vy se mýlíte o polovičku pravé ceny; on mne vyvábil z mého domu, slibuje mi ostrov, na nějž doposud čekám. — Aby tě ty zpropadené ostrovy zadusily, zlořečený Sancho, prohodila neť, co je to ostrov? Jest to něco k snědku, mlsoute, hltoune? — Není to k snědku, odpověděl Sancho, ale k vladaření a mnohem lepší, než čtyři města a čtyři dvorská alkadství dohromady. — Přes to přese všecko nedostaneš se tam, měchu ničemnosti, bečko zlomyslnosti, vece hospodyně; jdi, spravuj si svou chalupu, pracuj na bídném majetku a přestaň mysliti na ostrovy a vladařství. Farář a lazebník měli z toho velké potěšeni, slyšíce rozmluvu té trojice, avšak D. Quijote, obávaje se, že by Sancho rozvázal a spustil hromadu zlomyslných pošetilosti a dotkl se věcí, které by neslušely jeho dobré pověsti, zavolal na ně a poručil, aby mlčely a jej dále jíti pustily.

Sancho vstoupil a farář i lazebník odešli od D. Quijota, o jehož zdraví pochybovali, vidouce, jak pln jest převrácených myšlének i jak vssál do sebe hlouposti nešťastného rytířství.

Uvidíte, kmotře, že dříve, než se nadějeme, rytíř náš opět bude přes hory a doly, pravil farář lazebníkovi. Nepochybuji o něm, odvětil lazebník, avšak nedivím se tak bláznovství rytířově jako sprostnosti zbrojnošově, jenž tak jist jest držením svého ostrovu, že mu jej z hlavy nevypudí žádná zklamaná naděje, co si jich mysliti lze.

Bůh mu dej zdraví, připojil farář; hledíce na věc uvidíme, kam taková spousta nerozumu rytíře a zbrojnoše dojde. Člověk by myslil, že jsou utvořeni z jednoho líta a že bláznovství pánovo bez hloupostí sluhových nestálo by ani za halíř.

Tak jest, prohodil lazebník, ale rád bych nyní věděl, co ti dva spolu vyjednávají.

Ujišťuji, odpověděl farář, že nám to potom neť aneb hospodyně poví, neboť nemají povahu takovou, aby nechaly nasloucháni.

Zatím se D. Quijote se Sanchem v jizbě své zavřeli a když byli sami, jal se mluviti: Velice mne rmoutí, Sancho, že jsi řekl a říkáš, jakoby bych tě z chýše tvé byl vyvábil, ač víš, že jsem doma nezůstal. Spolu jsme vyšli, spolu jsme byli, spolu jsme cestovali; týž osud, týž los doprovázel nás oba. Tebe-li to jednou kleplo, semlelo mne to stokrát; to jest celá moje výhoda.

A to vším právem, odpověděl Sancho, poněvadž, jak Vaše Milost dí, nehody více spojeny jsou s dobrodružnými rytíři, než se zbrojnoši.

Mýlíš se, Sancho, vece D. Quijote, podle přísloví: Quando caput dolet

Nerozumím jinému jazyku, než svému, skočil mu do řeči Sancho.

To znamená, doložil D. Quijote, koho hlava bolí, ten má bolest ve všech údech; a tak jsa pánem a velitelem tvým, jsem hlavou tvou, a ty jsa mým sluhou, jsi částí mne. Z té příčiny musí utrpení, které mne potká, i tebe se dotknouti, a mne, co potká tebe.

Tak by mělo být, pravil Sancho: když ale mne to klepalo jakož úda, stála moje hlava za zdí a dívala se jak vzhůru lítám, aniž by při tom nějakou bolest trpěla, i jsou-li údy povinny cítiti bolest hlavy, má ona býti povinna cítiti s nimi.

Chtěl jsi tím říci, Sancho, tázal se D. Quijote, že mne to nebolelo, když tě prášili? Tak-li si to myslíš, nemluv podobným způsobem a k mysli si to nepřipouštěj, neboť cítil jsem tenkrát větší bolest na duchu, než ty na těle. Avšak nechme toho nyní, přijde čas, kdy tu věc uvážíme a spravíme. Rci mi, příteli Sancho, co o mně říkají v této osadě? Jaké mínění má o mně obecný lid? jaké rytíři a šlechtici? Co říkají o mé statečnosti? co o mých slavných činech? Co o mé dvornosti? Co mluví se o mém úmyslu vzbuditi a do světa uvésti zapomenutý řád rytířstva? Konečně, Sancho, žádám, abys mi pověděl všecko, co se skutečně dostalo k sluchu tvému, a to mně musíš říci, aniž bys něco dobrého přidal aneb něco zlého vynechal, poněvadž řádných vasalů jest říci pravdu pánům svým ve vlastní její podstatě, aniž by ji zveličující pochlebenství aneb nedůvodná šetrnost přeměňovaly. Chci abys věděl, Sancho, že dostala-li by se k uším knížat pouhá pravda bez roucha pochlebenství, jiné časy bychom měli, jiné století by se vyskytlo nyní, než naše železné, jež by dle mého náhledu mohlo býti zlaté. Pamatuj si to naučení, Sancho, abys přesně a upřímně před oči mi postavil pravdu o věcech, na které jsem se tě tázal.

Učiním to s největší radostí, veliteli můj, odpověděl Sancho, s tou výminkou, nebude-li se Milost Vaše hněvati na to, co řeknu, jakož jste žádal, abych Vám pověděl prostě a bez obalu do jiného roucha, než jak co k vědomosti mé se dostalo.

Nijakým způsobem se horšiti nebudu, odvětil D. Quijote, můžeš mluviti svobodně a beze všech okolků.

První tedy věc, o které se zmíním, jest, že obecný lid Vás má za převelikého blázna a mne za neméně na hlavu padlého. Rytíři praví, že Vaše Milost nespokojujíc se v mezech šlechtice přidal jste si Don a učinil se rytířem o čtyřech předcích i o dvou jitrech statku s přívěskem napřed a s přívěskem v zadu. Vyšší šlechta říká, že nepřipustí, aby rytíři mezi ní se vtírali, zvláště ti temní rytíři, kteří natírají své škorně koptem a zašívají díry u černých punčoch zeleným hedvábím.

To, dí D. Quijote, nepřipadá na mne, poněvadž jsem vždy slušně oděn a beze všech správek. Roztrhán může oděv býti, ale spíše zbraní než věkem.

Co se týká statečnosti, dvornosti, slavných činů, pokračoval Sancho, slyšel jsem o V. Milosti rozličná mínění; jedni říkají: je blázen, avšak zajímavý; jiný: je statečný muž, ale nejapný; jiný: je uhlazený, ale dotíravý; a mimo to vypravují takové věci, že ani na V. Milosti ani na mne nenechají kalého kloubu.

Věziz, Sancho, vece D. Quijote, dostoupí-li ctnost vysokého stupně, bývá pronásledována. Málo který aneb žádný z výtečných mužů někdejších nevyhnul se útržkům zlomyslnosti. Julius César, nejstatečnější, nejmoudřejší, nejudatnější vůdce, viněn byl ze ctižádosti a nedostatečné čistoty jak v oděvu tak v mravech. O Alexandrovi, jehož slavné činy způsobily mu příjmí Velikého, praví se cosi o opilství. O Herkulovi a jeho mnohých činech vypravuje se, že byl zhýralý a změkčilý. O D. Galaorovi, bratru Amadise de Gaula, šepce se, že byl brekounem. Tudíž, Sancho, při takových útržkách o mužích slavných ztrácejí se úštipky o mně, není-li jich více, než jsi mi jich řekl.

Ach, v tom to vězí, na mou věru! odtušil Sancho.

Tedy toho více? tázal se D. Quijote.

Ještě schází štiplavý konec, řekl Sancho, posud to byly dorty a cukrovinky; chce-li ale V. Milost věděti vše, co jsem slyšel o roztroušených pomluvách, přivedu Vám hned někoho, který Vám je všecky poví, že ani chlup nebude scházet. V noci přišel syn Bartoloměje Carrasca, který je na studiích v Salamance a stal se tam bakalářem. Když jsem jej uvítal, pravil mi, že povídka o Vaší Milosti již jest v knihách sepsána a nazývá se: Historie o důmyslném rytíři D. Quijotovi de la Mancha. Řekl mi, že se v ní o mně připomíná mým vlastním jmenem Sancho Panza i o slečně Dulcinei del Toboso i o jiných věcech, které se nám samým přihodily, tak že jsem se podivením křižoval, kterak to povídkář, jenž tu knihu psal, věděti může.

Ubezpečuji tě, Sancho, vece D. Quijote, že vypravovatel našich příběhů musí být nějaký věhlasný kouzedlník, takovým lidem nic není skryto, co by psáti chtěli.

I jak by byl věhlasným kouzedlníkem! zvolal Sancho, když jak praví bakalář Samson Carrasco, tak se nazývá ten co mi to povídal — spisovateli povídky říkají Cid Hamet Berengena?

To je jmeno mórské, odpověděl D. Quijote.

Může být, prohodil Sancho, poněvadž většina móru, jak slyším, ráda má berengenu či lilek vaječnatý.

V jménu Cid se mýlíš Sancho, pravil D. Quijote, poněvadž po arabsku znamená Pán.

Může být, odpověděl Sancho, avšak líbí-li se Vaší Milosti, zavolám ho sem a přiletím s ním.

Učiníš mi veliký vděk, příteli, ozval se D. Quijote, ježto jsem velmi zvědav z toho, co jsi mi řekl, a nevezmu ani sousto do huby, dokud nebudu úplně vědět o všem.

Tedy pro něho půjdu, odpověděl Sancho a zůstaviv pána svého šel hledat bakaláře.

Za malou chvíli se s ním vrátil a mezi tou trojicí povstala velmi utěšená rozmluva.