Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola první

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Předmluva k čtenáři	Kapitola první	Kapitola druhá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola první
Podtitulek:	O tom, co činili farář a lazebník s D. Quijotem při nemoci jeho.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 1–9. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

V druhé části této povídky a o třetí výpravě D. Quijota vypravuje Cid Hamet Benengeli, že farář a lazebník asi měsíc jej nenavštívili, aby neobnovili a na paměť mu nepřivedli věcí minulých. Avšak neopomenuli navštěvovati jeho neť a hospodyni, přikazujíce jim, aby ho ošetřovaly s největší bedlivostí a dávaly mu k snědku předmětů sílících, pro srdce a mozek příhodných, poněvadž odtud bez odporu celá jeho choroba pocházela. Hospodyně i neť pravily, že tak činí a činiti budou ochotně a se vší pečlivostí, pozorujíce, kterak jejich pán chvílemi dává důkazů, že smyslové jeho k sobě přicházejí.

Z toho měli oba velké potěšení, ježto se jim zdálo, že velmi dobře učinili, přivezše jej očarovaného na volovském voze, jak se vypravuje v první části této rovněž velkolepé i přesné povídky kapitolou poslední. Ustanovili se tedy na tom navštíviti jej, aby nabyli přesvědčení co největšího, ač měli za věc nemožnou, aby úplně se uzdravil. Smluvili se, že ani slovem nezmíní se o dobrodružném rytířstvu, aby se nevydali do nebezpečenství obnoviti ránu posud tak útlou.

Navštívili jej tedy a zastali ho sedícího na posteli, oděného do kazajky ze zeleného multonu, v červené toledské čepici a tak vyschlého a scvrklého, že se hotovou mumií býti zdál. Byvše dobře přijati tázali se na jeho zdraví, načež on jim odpovídal jak s velikou soudností tak dobře spořádanými slovy. Mezi takovýmto hovorem přišli i k tomu, co se nazývá státní moudrostí a způsobem vlády, opravujíce zlořád ten a zavrhujíce onen, přetvořujíce mrav jeden a zatracujíce jiný, tak že každý z těch tří byl novým zákonodárcem, moderným Lykurgem, nadšeným Solonem. Takovýmto způsobem dali státnímu řízení novou tvářnost, že se zdálo, jako by je byli do nějaké kovárny donesli a něco jiného byli vynesli, než co tam dopravili. D. Quijote mluvil o všech dotyčných předmětech s takovou považlivostí, že oba pozorovatelé neomylně myslili, kterak jest při úplném zdraví a dokonalé soudnosti.

K hovoru se dostavily neť a hospodyně, jež nepřestávaly Bohu vzdávati díky, vidouce pána svého při tak dobrém rozumu. Avšak farář změniv prvnější předsevzetí nezmiňovati se o rytířstvu, hleděl nabyti úplného přesvědčení o tom, zdali zdraví D. Quijota jest skutečné či nepravé. A tak zponenáhla jal se vypravovati noviny, které se při dvoře přihodily, uváděje mezi jiným, kterak se za jistou věc má, že Turek se vyplavil se značnou armádou i že neznám jest úmysl jeho, kam tak velká bouře sesypati se má. Z tohoto strachu, který se každého téměř roku jich zmocňuje, že celé křesťanstvo jest ve zbrani a že Jeho královská Milost opatřiti dal přímoří Neapolské a Sicilské i ostrov Maltu.

Na to odpověděl D. Quijote: Jeho královská Milost jedná jako moudrý vojevůdce, čině v čas opatření státu svých, aby je nepřítel nepropadl z nenadání; kdybych ale vzat byl na radu, pokynul bych mu, aby použil opatrnosti, na kterou nyní J. Mst. ani za dost málo nemyslí. Jedva že to farář uslyšel, pravil k sobě: Bůh tě střežiž rukou svou, ubohý D. Quijote, poněvadž se mi zdá, že se vrháš s nejvyššího vrchole svého bláznovství do hluboké propasti své sprostnosti. Lazebník ale, který připadl na tutéž myšlénku s farářem, tázal se D. Quijota, které by to bylo pokynutí, jež pokládá za tak výhodné; že snad to bude takové, jaké se klade na listinu mnohých nepříhodných návrhů, udílených obyčejně knížatům. Můj návrh, pane odřivousku, pravil D. Quijote, nebude nepříhodný, alebrž výhodný. —

Nepravím tak z ohledu toho, odvětil lazebník, než chtěl jsem jen ukázati na zkušenost, že všechny aneb velmi mnohé rady, jež se Jeho královské Milosti udílejí, jsou buď nemožné aneb beznadějné, buď králi aneb říši škodné. —

Co mé se týká, pravil D. Quijote, ta nebude ani nemožná, ani beznadějná, alebrž velmi snadná, velmi spravedlivá, velmi pohodlná a krátká, než aby na mysl připadnouti mohla osnovateli některému. — Přece ale Vaše Slovútnost, pane D. Quijote, váhá zděliti ji, řekl farář. — Nerad bych, odvětil D. Quijote, povznesl ji hned nyní, aby se dostala časně ráno k uším pánův rad, aby jiný odnesl díky a odměnu za moji práci. — Co mne se týká, prohodil lazebník, přísahám před Vámi a před Bohem, žebych nezdělil, co byste říci chtěl, ani králi, ani sluhovi, ani které živé duši; přísahu tu vzal jsem z romance o faráři, který králi udal loupežníka, jenž mu ukradl sto dukátů a mezka stoupáka rychlonohého. — Neznám ty povídačky, pravil D. Quijote, avšak vím, že ta přísaha je dobrá, maje důvěru, že pan lazebník je dobrý člověk. — I kdyby tomu tak nebylo, ozval se farář, já se zaručuju za něho, že v té věci bude celý němý, sic by platiti musel útraty sporu a soudu.

A vy, pane faráři, co vy budete dělat? pravil D. Quijote. — Moje povolání to jest, odpověděl farář, zachovávati tajemství. — U všech všudy! zvolal v tu chvíli D. Quijote, nemůže Jeho Milost do veřejnosti dáti provolání, aby se v sídelním městě jednoho ustanoveného dne sešli všichni dobrodružní rytíři po Španělích se potulující? A kdyby jich nepřišlo než půl tuctu, nemohl by se mezi nimi vyskytnouti jeden, který by stačil zničiti celou moc Turkův? Poslouchejte, pánové, pozorně a sledujte mne. Což je to snad něco nového, aby jediný dobrodružný rytíř voj o dvakrát sto tisících mužův zničil, jakoby všickni dohromady měli jediné hrdlo aneb byli z cukru? Není-li tomu tak, rcete mi, kolik jest pověstí, plných takových divů? Nepotřebuji, při sám Bůh, mluviti o jiném, než aby žil pověstný Don Belianis aneb některý z nesčíslné družiny Amadise de Gaula, aby některý z nich žil a s Turkem se setkal, zajisté že by se s ním nesmlouval! Avšak Bůh pozří na svůj lid a sešle někoho, ne-li tak statečného jako předešlí dobrodružní rytíři byli, tedy neméně kalého na duchu. Bůh mně rozumí, neřeknu slova víc! —

Ach! pravila tu neť, ať umru, nehodlá-li můj pán zase státi se dobrodružným rytířem! Na to odpověděl D. Quijote: Dobrodružným rytířem chci umříti, ať Turek táhne na moři neb na suchu, kdy chce a s jakoukoli mocnou silou; opět pravím, že Bůh mně rozumí.

Tu pronesl lazebník: Prosím Vaši Slovútnost, abyste mi dovolil vypravovati krátký příběh, který se stal v Seville, poněvadž se sem hodí a já bych jej velmi rád vypravoval.

D. Quijote svolil a farář i ženštiny poslouchali, on pak začal následovně:

V blázinci Sevillském byl člověk, jehož příbuzní jej pro pomatenost mysli tam dali. Byl mistrem písma v Osuně, avšak kdyby i mistrem byl v Salamance, bylby ho, dle mínění mnohých, blázinec neminul. Učenec ten po několika letech svého zavření domýšlel se, že jest zdráv a při plných smyslech. V této důmince psal arcibiskupovi a prosil ho úpěnlivě a s důvody velmi spořádanými, aby jej zbavil nešťastného způsobu života jeho, ježto z milosrdenství božího opět nabyl ztraceného rozumu, že však příbuzní v ústavu tom jej drží, aby užívati mohli jmění jeho, a že vší pravdě navzdor snaží se, by tam zůstal až do smrti. Arcibiskup přesvědčen mnohými správnými a slušnými dopisy, poslal k jednomu kaplanu svému, aby vyzvěděl od správce domu toho, zdali tomu tak, co mistr psal, i aby rozmlouval s bláznem samým, jakož, zdálo-li by se mu, že si počíná rozumně, aby jej s sebou vzal a na svobodu pustil. Kaplan tak učinil, a správce řekl, že muž ten ještě jest bláznem, a byťby i měl mnohé chvíle člověka velmi rozumného, že konečně zmateně si počíná takovými bláznovskými kusy, které rovnají se jeho mnohým a velkým spořádaným činům prvějším; chce-li míti přesvědčení, že je může míti. Kaplan je chtěl míti a pobyl s bláznem hodinu i více. Za celý ten čas neřekl blázen ani křivého neb nespořádaného slova, spíše mluvil tak slušně, že kaplan musel za to míti, že blázen jest uzdraven. Mezi jinými věcmi, jež blázen vypravoval, bylo, že správce mu nepřeje, aby nepřišel o dary, které mu příbuzní dávají, a proto že říká, kterak zavřený posud jest blázen byť i s jasnými chvílemi. Největším nepřítelem v neštěstí jeho že jest mu veliký majetek, i aby ho nepřátelé užívati mohli, že o něm zle smýšlejí, pochybujíce o milosti boží tím dokázané, že jej změnil ze zvířete v člověka. Zkrátka, mluvil tak, že do podezření uváděl správce, za dědictví chtivé a bohaprázdné prohlašoval příbuzné a to s takovou spořádaností řeči, že kaplan ustanovil se na tom, vzíti jej s sebou, aby jej arcibiskup viděl a makavě se přesvědčil o pravdivosti věci. V této důvěře žádal správce, aby mu dal přinésti oděv, v němž licenciat přišel. Správce naproti tomu pravil kaplanovi, aby se na pozoru měl, co činí, neboť licenciat že bez vší pochybnosti posud jest bláznem. Toto varování a napomínání správcovo ale neprospělo, by kaplan od toho upustil vzíti jej s sebou. Uposlechl tedy správce vida, že takový jest rozkaz arcibiskupův; licenciatu dodán byl opět dřívější nový a slušný oděv. Jakmile ale licenciat viděl se oblečena jako člověk rozumný a zbavena oděvu bláznův, prosil kaplana pro smilování, aby mu dovolil rozloučiti se se svými společníky v blázinci. Kaplan pravil, že jej doprovodí a podívá se na blázny v domě. Vstoupili skutečně do jedné světnice a s nimi několik jiných přítomných. Přiblíživ se licenciat ku kleci, kde byl zuřivý blázen, jenž právě tou dobou byl klidný a tichý, pravil: Rozmysli se, bratře, svěříš-li mi nějakou vyřízenou, neboť jdu domů, jakož se Bohu v neskončené dobrotivosti a milosti jeho, aniž bych toho zasluhoval, zalíbilo, dáti mi opět rozum. Jsem zdráv a svých smyslů mocen, z čehož vysvítá, že mocí boží nic není nemožného. Doufej a důvěřuj se úplně v něho, jenžto, jako mne uvedl do prvějšího stavu mého, tak i tebe uvede do něho, budeš-li se důvěřovati v něho. Budu hledět, abych ti poslal něco dobrého k snědku, sněz to vším způsobem, protože ze skušenosti vím, že všecky naše bláznovské kusy pocházejí z prázného žaludku a z mozku větrem naplněného. Vzchop se! Vzchop se! ježto kleslá mysl v neštěstí podrývá zdraví a zrychluje smrt.

Všecky tyto řeči licenciata slyšel jiný blázen v druhé kleci naproti zuřivci, a vzchopiv se se staré rohože, na níž ležel celý nahý, tázal se hlasem velikým: Kdo to jest, jenž odchází zdráv a rozuměn. Licenciat odpověděl: Já jsem to, bratře, jenž odchází nemaje více zapotřebí meškati zde, začež vzdávám nekonečných díků nebesům, anaž mi tak velikou milost prokázala. — Měj se na pozoru, co mluvíš, licenciate, neboť klame tě ďábel, odpověděl blázen; skloň nohy a zůstaň ve své jizbě a tak vyhneš se návratu. — Vím, že jsem v pořádku, odvětil licenciat, ani bude mi navrátiti se do svého bydliště. — Ty v pořádku? vece blázen. Nuže dobře, dí onen, Bůh tě doprovázej! Avšak přísahám Joviši, jehož majestát na zemi představuju, že pro tento jediný hřích, jehož Sevilla se dopouští vymezujíc tě z tohoto domu a považujíc tě za zdravého, uvaliti na ni hodlám pokutu takovou, že památka její trvati bude po všecky věky věkův, Amen! Nevíš ty, licenciátku prázdnohlavý, že mohu trest ten uvaliti, jako že jsem Jupiter Hřímatel, že v rukou držím blesky zničující, jímž mohu i zemi rozdrtiti a svět ztroskotati? Avšak toliko jedinou věcí potrestám ten pitomý lid, nedada po celá tři léta pršeti na celý okrslek města a veškeré krajiště jeho, jakož se to počítati má od tohoto dne a okamžiku, kdy jsem vypustil tuto hrozbu! Ty svoboden? Ty zdráv? Ty při rozumu? a já blázen? já nemocen? já sepiat? Rovněž tak hodlám dáti déšť, jako se oběsiti!

Při těchto slovech a řečech blázna okolostojící bedlivě poslouchali; avšak náš licenciat obrátiv se ke kaplanu a uchopiv ho za ruku vece: Nepřipouštějte si starosti, velebný pane, z těch řečí bláznových a nevšímejte si jich. Je-li on Jovišem a nechce-li aby pršelo, dám já Neptun, otec a Bůh vod, pršeti po všechen čas, kdykoli se mi zlíbí a potřeba toho bude.

Na to odpověděl kaplan: Žádným způsobem, pane Neptune, nebylo by dobře hněvati pana Joviše; Vaše Slovutnost zůstaniž pokojně ve své jizbě, až budu mít více příležitosti a času, přijdu k Vám. Správce a přítomní dali se do smíchu, z čehož kaplan utekl. Licenciata odstrojili, dali do komůrky, a tím se povídka skončila.

To jest ta povídka, pane lazebníku, řekl D. Quijote, která se tak sem hodí, že jste nemohl opomenouti vypravovat ji? Ach, pane odřivousku, jak slepý jest ten, kdo by neviděl skrze takové řešeto! Je-li možná, že byste, Vaše Slovútnosti, nevěděl, jak nemilá a nechutná jsou vždy porovnávání mezi velduchem a velduchem, statečností a statečností, slíčností a slíčností, šlechtou a šlechtou? Já, pane lazebníku, nejsem Neptunem, Bohem vod, a nežádám aby mne někdo za rozumného měl, nejsem-li jím; jediné na srozumněnou dávám světu blud, v němžto tím vězí, že nechce obnoviti blaženou dobu, kdy kvetlo dobrodružné rytířstvo. Avšak naše zkažené století není toho hodno, aby požívalo takového štěstí, jehož okoušeli věkové, když dobrodružní rytíři za úkol si obrali a na svá bedra si vzali chrániti království, hájiti panny, ujímati se sirotků a nedospělých, kárati zpupných a odměny dávati pokorným. Většina rytířů, jichž nyní máme, šustí spíše damaškem, zlatohlavem a jinými drahými tkaninami, jimiž se odívají, než brněním, jímž by se zbrojili. Není více rytíře, který by spal na polích podroben nepřízni počasí, není žádného, který by nohy nevyndav z třemene, opřen o oštěp, sen, jak říkají, krásti chtěl, jakož činili rytíři dobrodružní; není žádného, kterýby táhna do tohoto lesa dostal se do onoho pohoří, kterýby dostihl neúrodného a pustého kraje na moři ustavičně bouřlivém a nepokojném i našed tam na přímoří malý člun bez vesla, bez plachty, bez stěžně, bez lan, s neohroženou myslí vrhl by se do něho, v šanc se dávaje neuprositelným vlnám bezedna mořského, jenžto vzhůru jej tu metají k nebesům, tu do propasti vrhají; který by nastaviv prsa proti nepřemožitelné bouři z nenadání unésti se dal na tisíc a více mil od toho místa, odkud se vyplavil, který by vystoupiv na vzdálenou a neznámou zemi příhod by zkusil hodných zapsánu býti ne na pergameně, alebrž v kovu. Nyní nečinnost slaví vítězství nad snahou, zahálka nad práci, nepravost nad cností, domýšlivost nad statečností, theorie nad praxí vojenskou, anaž jediné byla a skvěla se za věku zlatého a rytířů dobrodružných. Není-li tomu tak, rci mi, kdo byl počestnější než pověstný Amadis de Gaula? Kdo důvtipnější než Palmerin anglický? kdo způsobilejší a vlídnější než Tirante Bílý? Kdo dvornější než Lisnarte řecký? kdo více raněný a ranící než D. Belianis? kdo neohroženější než Perion de Gaula? kdo v nebezpečenstvích podnikavější než Felix Marte hyrkanský? kdo upřímnější než Esplandian? kdo odvážlivější než D. Cirongilio thrácký? kdo udatnější než Rodamonte? kdo opatrnější než Rinald? kdo nepřemožitelnější než Roldan? kdo uhlazenější a lepější než Roger, od něho pocházejí dle Turpinovy kosmografie vévodové ferárští? Všichni tito rytíři a mnozí jiní, jichž bych jmenovati mohl, byli, pane faráři, dobrodružnými rytíři, leskem a chloubou rytířstva. Těch aneb takových kdyby dle mého zdání bylo, měl by Jeho královská Milost dobrých úsluh, ušetřil by mnohých vydání a Turek zůstavil by po sobě vyškubanou bradu.

Při tom při všem zůstanu ve své jizbě, poněvadž mne kaplan z ní nevysvobodí; a nechtěl-li by Jupiter, jak pravil lazebník, dáti deště, jsem já tu, abych jej seslal, kdy se mi zlíbí. Dím to, aby věděl pan Mydlimíska, že mu rozumím.

Věru, pane D. Quijote, pravil lazebník, že jsem Vám to proto neřekl, a úmysl můj byl, Bůh je svědek, dobrý; pročež neračiž se Vaše Slovútnost horšiti. — Mám-li se horšiti čili nic, odvětil D. Quijote, to já vím. Na to ozval se farář: Ačkoli jsem do posud ani ústa neotevřel, nechtěl bych odejíti s pochybností, která hlode a znepokojuje mysl mou a povstala tím, co jste, pane D. Quijote, právě řekl.

Pan farář má v mnohých jiných věcech volno mluviti, odpověděl D. Quijote, a může pronésti svou pochybnost, poněvadž není dobře míti na mysli pochybnosti.

S Vaším svolením tedy, jal se mluviti farář, jest moje pochybnost ta, že se nijakým způsobem nemohu přesvědčiti, zdali celý ten zástup dobrodružných rytířů, které jste, slovutný pane D. Quijote, jmenoval, ze skutečných a opravdivých osob z masa sestával, a zdali na světě byl. Spíše se domnívám, že jest to smyšlenka, báje a lež, že jsou to sny vypravované od chytrých, či abych lépe řekl, v polosnách ležících lidí. — To jest nový blud, odpověděl D. Quijote, do něhož mnozí upadli nevěříce, že bylo takových rytířů na světě. Já jsem často u mnohých lidí a příležitostech tento takřka obecný klam hleděl vynesti na světlo pravdy; avšak někdy nedosáhl jsem úmyslu svého, jindy zas vyvedl jsem jej na základě pravdy. Pravda ta jest tak jistá, že bych mohl říci, jakobych vlastníma očima byl spatřil Amadisa de Gaula. Byl to muž vysokého zrůstu, bílé pleti, pěkně upravených a černých vousů, pohledu vlídného a spolu přísného, krátkých řečí, váhavý k hněvu a rychlý v ukrocení jeho. Způsobem, jakým jsem Amadisa nakreslil, mohl bych, zdá se mi, vylíčiti a popsati všecky ty dobrodružné rytíře, co jich jest v povídkách ve světě, neboť jak si je představuji i jak dle vypravování vyhlíželi, i dle velkých činů, jichž vykonali, i dle povahy, kterou měli, vyvesti lze dobrým rozvážením jejich tvářnost, jejich pleť, jejich vzrůst. — Jak velký zdá se Vaší Slovutnosti, pane D. Quijote, že musel být obr Morgante? chopil se slova lazebník.

O obřích, odvětil D. Quijote, jsou rozličná mínění, ať jich ve světě bylo, čili nic. Avšak písmo svaté, které nemůže ani za mák mýliti se v pravdě, ukazuje nám, že jich bylo, vypravujíc nám o onom Goliáši filištinském, který měl půl osma loket zvýší a to jest přenesmírná výše. Taktéž na ostrově Sicilském našli hnáty a lopatky, jejichž velikost ukazuje, že patřily obrům tak hrozitánským, jako vysoké věže; meřictví vynáší tuto pravdu nad všelikou pochybnost. Nic však méně nemohu na jisto říci, jakou výši měl Morgante, ač nemyslím, že byl příliš velký. Vede mne k tomuto domnění nález v povídce, kde se zvláštní zmínka činí o jeho slavných činech, že často spáti mu bylo pod střechou, a našel-li domy, kde by spáti mohl, jest patrno, že výška jeho nebyla nesmírná. — Tak jest, pravil farář, jenž libuje si poslouchati tak velké nesmysly, tázal se, kterak si D. Quijote představuje tvářnost Rinalda Montalvanského, D. Roldana a ostatních dvanácti pánů franckých, kteří všickni byli dobrodružnými rytíři. O Rinaldovi, odtušil D. Quijote, troufám si říci, že byl tváře široké, pleti červené, očí živých a pohyblivých, že byl dráždivý a nad míru zlostný, přítelem loupežníků a lidí ztracených. O Roldanovi, či Rotolandovi, čili Orlandovi (všecka tato jména povésti uvodí) mohu za to míti ano i přesvědčen jsem, že byl zrůstu prostředního, širokoplecý, trochu křivonohý, tváří snědých a vousů ryšavých, na těle chlupatý, pohledem hrozivý, v řeči úsečný, avšak velmi zdvořilý a dobře zvedený. — Nebyl-li Roldan muž úhlednější, než jak Vaše Slovútnost pravila, odvětil farář, nebylo tedy divu, že slečna, Angelika příjmím slíčná, jím opovrhla a jej zamítla pro uhlazenost, okázalost a půvabnost, již míti musel mořský mladovousý jinoch, jemuž se oddala; ano osvědčila se moudrou, že spíše zamilovala se do vnadného Medora než do drzkého Roldana. — Tato Angelika, pane faráři, odvece D. Quijote, byla zhýralé, nestálé a trochu přemrštěné děvče, i tak naplnila svět svými neslušnostmi jako pověstí o své kráse. Zamítla tisíc pánův, tisíc statečných a důvtipných mužův a spokojila se bezvousým panošíkem bez jiného majetku, jiného jmena, kromě toho, že vděčně věnoval a zachoval věrnost svému příteli. Slavný pěvec krásy její, pověstný Ariosto, jenž buď se neodvažuje buď nechce pěti o tom, co s touto slečnou se přihodilo až do její úplného úpadku, jakož to nebyly věci příliš počestné, zůstavuje ji těmito slovy:

I jak došla Katayského trůnu,
O tom jiný líp snad zladí strunu.

Bez vší pochybnosti jsou tato slova jako proroctví, ježto básníci nazývají se věštci t. j. proroci. Pravda toho objevila se tím, že jeden pověstný andaluský básník opěval její slzy a druhý proslulý, nepřekonaný básník kastilský její slíčnost.

Povězte mi, pane D. Quijote, jal se lazebník slova, nebylo některého básníka, který by nějakou satyru byl vydal na tuto slečnu Angeliku, mezi tím, co ji jiní chvalořečníci tak vynášeli? — Ovšem domnívám se, odpověděl D. Quijote, kdyby Sacripante aneb Roldan bývali básníky, že by tomu děvčeti byli namydlili, poněvadž to přirozeností a vlastností básníků zamítnutých a oslyšených od paní smyšlených neb skutečných, zkrátka od těch, jež si zvolili za velitelky svého myšlení, mstíti se satyrami a hanlivými listy. Jest to msta zajisté nehodná srdce šlechetného, a doposud nenabyl jsem vědomosti o nějakém potupném řádku na slečnu Angeliku, anaž zbouření světa způsobila. — Divná věc, pravil farář, a v tom slyšeti, že hospodyně a neť, ježto dříve opustily společnost, daly se do náramného křiku na dvoře, a všichni vyběhli za tím povykem.