Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Předmluva k čtenáři

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
	Předmluva k čtenáři	Kapitola první

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva k čtenáři
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. V–VIII. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Očekáváš nyní, urozený aneb kterýkoli plebejský čtenáři, zajisté s největší toužebností tuto předmluvu, domnívaje se, že najdeš v ní pomstu, svádu a hanu na spisovatele druhého D. Quijota, onoho spisovatele totiž, který zplozen jest v Tordesillách a narodil se v Tarragoně. A v tom ti zajisté nemohu vyhověti, ješto, ač urážky vzbuzují hněv v mysli nejpodlejší, musí pravidlo to v mysli mé připustiti výnímku. Přál by sis, abych mu převzděl oslů, hlupáků a nejapů, na to však nepomýšlím; nechť jej tresce vlastní jeho hřích, co si kdo uvaří, nechť si sní, a blaze má-li čeho.

Jediné čeho bez podotknutí opomenouti nemohu, jest, že mě nazval starým a jednorukým, jakoby v mé moci bylo spočívalo, zadržeti čas, by nemíjel kolem mne, aneb jakobych se byl stal jednorukým v nějaké krčmě kromě případnosti velevznešené, jaké neviděli věkové ni minulí, ni přítomní, ni doufati mohou budoucí, že ji uvidí. Nestkvějí-li se rány moje v očích toho, kdo na ně patří, jest si jich aspoň ceněno a váženo u těch, kteří vědí, kde jsem jich nabyl; lépe zajisté sluší vojínu, v bitvě padnouti než útěkem na svobodě býti. A na tom stojím tak pevně, že kdyby mi někdo nyní na vůli dával a nemožnost usnadňoval, volil bych raději účastným býti onoho čarovného zápasu než nebyv při něm prost býti ran svých. Rány, které vojín v tváři a na prsou nosí, jsou hvězdy, které jiných vedou k nebeské výši slávy a tužbě čestné chlouby; mimo to uvážiti třeba, že se nepíše šedinami alebrž duchem, jenž věkem se zdokonaluje.

Zvěděl jsem taktéž, že mě nazývá závistivým a vypisuje mi co jest závist, jako bych to nevěděl; a věru a opravdově ze závisti dvojího způsobu neznám než onu posvátnou, ušlechtilou a dobromyslnou. A je-li tomu tak, jak skutečně jest, nehodlám stíhati nižádného kněze, dokonce je-li mimo to sluhou svatého úřadu. A dí-li to onen k vůli onomu muži, ku kterému svými slovy směřovati se zdá, zmýlil se naprosto, ješto ctím výtečnost jeho ducha, obdivuju se plodům, neunavené a ctné činnosti jeho. Vším způsobem vděčen jsem onomu panu spisovateli za výrok, že povídky mé jsou více satirické než příkladné, a však dobré, jaké by býti nemohly, kdyby ze všeho něco v sobě neobsahovaly. Snad mi řekneš, že se příliš obmezuji a příliš se chovám v kruhu své skromnosti, věda, že poraženému nemá se ran přidávati. Rána pak, kterou onen pán dostal, jest zajisté veliká, ješto se neodvažuje, vystoupiti na bojiště otevřené a slunce jasné, skrývaje své jméno a předstíraje smyšlené rodiště, jakoby se nějaké zrady uražením majestátu byl dopustil. Kdybys náhodou se s ním seznámil, vyřiď mu ode mne, že se nemám za uražena, věda dobře, co jsou pokušení ďábelská a že mezi největší patří to, vštípí-li ďábel člověku do hlavy, že by mohl sepsati a tiskem vydati knihu, kterou by tolik pověsti co peněz a tolik peněz co pověsti nabyl. Na důkaz toho přál bych si, abys mu ze zdvořilosti a přízně své sdělil tuto povídku.

V Seville byl jistý blázen, který mluvil šaškovitější nemoudrosti než kterýkoli blázen na světě. I stalo se, že si zřídil trubku z rákosu a na konci ji zašpičatil. Potkal-li psa na ulici aneb kdekoli jinde, šlápl mu na nohu a druhou mu rukou vyzdvihl i jak nejlépe mohl vpravil mu kamsi trubku, tak že foukaje do ní nadmul psa do kulata jako míč. Když jej takto připravil, dal mu dvě rány rukou do břicha a pustil jej říkaje okolostojícím, jichž bývalo vždy mnoho: Vale Msti budou se nyní domnívati, že jest to snadná práce nafouknouti psa. Budete se nyní domnívati, že jest to lehká práce napsati knihu.

Nelíbila-li se Ti, laskavý čtenáři, tato povídka, pověz mu tuto druhou, anaž taktéž jedná o bláznu a o psu.

V Kordově byl jiný blázen, který měl zvyk nositi na hlavě kus mramorového plátu aneb jiný nepříliš lehký čtyrhranný kámen. Potkal-li nějakého neopatrného psa, přiloudil se k němu a pustil břímě zrovna na něho. Pes se poděsil, dal se do štěkání a kňučení i nezastavil se v běhu ani v třetí ulici. Stalo se však, že mezi psy, na něž břímě to byl spustil, byl také pes jistého čepičkáře, který svému zvířeti velmi přál. Kámen padl, sletěl na hlavu, udeřený pes dal se do škvíkání, pán to viděl a slyšel, uchopil měřítko, vyřítil se na blázna a nenechal místečka na něm zdravého volaje při každé ráně, kterou mu dával: Zlodějský pse, to mému ohaři? Neviděl jsi, ukrutníče, že můj pes byl ohař? A opětuje mu množstvíkráte jméno ohaře propustil blázna na vačku zbitého. Blázen dostal naučenou, odešel a déle než měsíc na ulici nešel. Konečně opět se vrátil k svému výmyslu a s kamenem tím těžším. Přiblížil se ke psu, prohlídl si velmi dobře předmět své rány a bezděky neodvážil se spustiti kámen, řka: Vari, je to ohař! A skutečně všem psům, které potkal, ať si byli velcí neb malí, říkal, že jsou ohaři, a tak nikdy více kamenem nehodil.

Totéž přihodí se snad i onomu spisovateli, že neodváží se více pouštěti kly ducha svého do kněh, které jsouce špatné, jsou i tvrdší než skály.

Rci mu též, že učiněná hrozba, jakoby mě připravil o zisk knihou svou, nestojí mi za halec a že řídě se dle pověstné frašky Perendenga, odpovídám mu: Pro mně žije regidor, pán můj, a Kristus Pán pro všecky! Sláva velkému hraběti de Lemos, jehož křesťanská ctnost a veleznámá velikomyslnost vzhůru mě drží proti všem ranám nepříznivého osudu mého; sláva svrchované milosti nejjasnějšího arcibiskupa Toledského, D. Bernarda de Sandoval y Rojas! byť by i nebylo kněhtiskáren ve světě a byť by se i více kněh proti mně tisklo, než písmen jest v žalozpěvích Minga Revulga. Tito dva velmožové vzali na se, aniž by je pochlebenství aneb jakékoli chvalořečení moje k tomu bylo povzbuzovalo, prokazovati mi milost a přízeň svou, a tím pokládám se za šťastnějšího a bohatšího, než kdyby Štěstěna obyčejnou cestou na vrchol blaženosti byla mě postavila. Čest svou může zachovati člověk chudý, ne však nekalý, chudoba může mráčkem zastříti šlechetnost, ne však na dobro ji zatemniti, rovněž jako ctnost vydávajíc jen trochu světla ze sebe, byť to i bylo oklikami a štěrbinami chudoby, dochází ceny a tím i přízně u vznešené a ušlechtilé mysli.

Kromě toho neříkej mu ničeho a já Ti nehodlám taktéž ničeho více říci než na uváženou Ti připomenouti, že tato druhá část D. Quijota, jižto podávám, střížena jest od téhož umělce a z téže látky, z které pochází část prvá. Podávám Ti v ní D. Quijota rozšířeného, konečně zemřelého a pohřbeného, aby nikdo neodvážil se nových svědectví o něm vyhledávati, ješto posavadní postačují. Dosti též toho, že muž počestný podal zprávu o těchto dobromyslných bláznovstvích, anižby třeba bylo, pouštěti se do nových. Všeho moc škodí ceně i ve věcech dobrých, a skrovnost i ve věcech zlých dává jim poněkud ceny.

Zapomněl jsem Ti říci, abys očekával Persila, jehož právě dokončuji, a druhý díl Galatee.