Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola čtvrtá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola třetí	Kapitola čtvrtá	Kapitola pátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtvrtá
Podtitulek:	Kterak Sancho Panza vyhovuje pochybnostem a otázkám bakaláře Samsona Carrasca, i o jiných pamětí a připomenutí hodných věcech.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 21–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Sancho vrátiv se do příbytku D. Quijotova a přišed opět k předešlému hovoru jal se mluviti:

Na to, co pan Samson řekl, že by rád věděl, kdy a jak mně osel ukraden byl, odpovím, že té samé noci, když prchajíce před svatou hermandadou dostali jsme se do hor Morenských po dobrodružství či nedobrodružství s těmi vesláři i s tím nebožtíkem, jehož vezli do Segovie; tu pustili jsme se, já a můj pán, do houštiny, kdež můj pán, opřen o své kopí, a já na svém šedouši, ztlučeni a unaveni minulými šarvátkami, dali jsme se do spaní, jakobychom leželi na čtyrech duchnách z peří. Zvláště já spal jsem tak silným snem, že kdokoli mne mohl vyzdvihnouti a posaditi na čtvero kolu, podstavené pod čtyři konce sedla, tak že jsem odpočíval jezdecky na něm a někdo šedouše pode mnou odvedl, aniž jsem čeho pozoroval.

To je snadná věc, řekl na to D. Quijote, a nestala se poprvé. Totéž stalo se Sacripantovi při obležení Albraky; toutéž lstí vzal pod nim koně onen pověstný loupežník, Brunelo nazvaný.

Rozednilo se, pokračoval Sancho, a sotva jsem se natáhl, začaly se koly pode mnou kolísati a já horem pádem sletěl na zem. Hledám osla, ale nevidím ho; slzy mi do oči vstoupily, dal jsem se do nářku, a kdyby ho spisovatel povídky nevynechal, mohl by se pochlubiti, že pamatoval na věc dobrou. Nevím po kolika dnech setkav se s urozenou princeznou Micomiconou poznal jsem svého osla a viděl jsem, kterak na něm v cigánském rouchu přijíždí onen Gines de Passamonte, onen taškář a převeliký zlosyn, jehož jsme, můj pán a já, z okovů vysvobodili.

V tom není chyba, ozval se Samson, nébrž v tom, že spisovatel vypracuje, kterak Sancho na tomtéž šedouši jede, dříve než měl o něm tušení.

Na to nevím jak odpověděti, odtušil Sancho, nežli že se vypravovatel zmýlil, aneb že se kněhtiskař přehlídl.

Tak tomu jest beze vší pochybnosti, přisvědčil Samson, avšak co se stalo s těmi sto dukáty?

Vydaly se, odpověděl Sancho, spotřebovaly se pro moji osobu, pro mou ženu a pro mé děti, a ty dukáty jsou příčinou, že mi žena moje prominula cesty a potulky vykonané ve službě pána mého D. Quijota. Neboť kdybych konečně po tak dlouhém čase byl se vrátil s holýma rukama a bez osla, zlý osud by mne byl potkal. Chtěl-li by kdo více vědět, jak tu stojím, zodpovídal bych se před králem samým. A nikdo nemá se co starati o příjem či nepříjem, o vydání či nevydání, neboť kdyby obdržené rány na těch cestách penězi mi vyplaceny byly, byť se i jedna za čtyři marávedy počítala, nestačilo by druhých sto dukátů na zaplacení polovičky. Každý ať strčí ruku sobě za ňádra a nikdo nebeř bílé za černé a černé za bílé, neboť každý jest, jak ho Bůh stvořil a často i horší.

Budu o to dbáti, vece Carrasco, aby spisovatel povídky, až se podruhé vytiskne, nezapomněl toho, co dobrý Sancho pravil: bude tím vypravování o značnou cenu lepší než nyní.

Jest ještě něco, co by se v té knize opraviti mělo, pane bakaláři? tázal se D. Quijote.

Zajisté jest, odpověděl on, ale nic není důležitějšího než věci právě zpomenuté.

A slibuje snad spisovatel druhou část? tázal se D. Quijote.

Slibuje, odvětil Samson, praví ale, že ji posud nesehnal a neví, kdo ji má, tím jsme v pochybnosti, dostojí-li slovu, čili nic. Proto, a že někteří praví, že druhé části nikdy nebývají dobré, a mimo to sepsaných příběhů o D. Quijotovi už je dost, pochybuje se, má-li nějaká druhá část býti. Jsou ale i jiní, více živé než těžké mysli, jižto říkají: Více quijotských kousků! sem s D. Quijotem! ať mluví Sancho Panza! nechť jest co jest, my se tím spokojíme!

A čeho se drží spisovatel? vyzvídal D. Quijote.

Čeho? odpověděl Samson, až najde hledané vypravování, po němž se zvláštní bedlivostí pátrá, dá je ihned do tisku, maje spíše na zřeteli užitek z pokračování než některou jinou výhodu.

Na to pronesl Sancho: Na peníze a na užitek hledí spisovatel? Toť bude div, dovede-li něco kloudného, neboť nebude to nic než šití zaječím skokem, šití jako u krejčího před velkonoční nedělí, a práce konané na kvap, nikdy nedosáhnou té dokonalosti, které vyžadují. Ať si to pamatuje ten pan mór, aneb kdo to je, a hledí k tomu, co dělá; já a můj pán, my mu dáme na látku tolik drobných kaménků z rozličných dobrodružství a příhod, že bude moci zbudovat nejen čásť druhou, ale sto částí. Ten dobrý muž asi domnívá se nepochybně, že my tu na kuti spíme; až my ale nohu k okování zdvihneme, uvidí, proč kulháme. Chci tím říci, kdyby můj pán přijal dobrou radu, že bychom nebyli zde na venku, alebrž překáželi bychom nepravostem, napravovali bychom křivdy, jak jest mrav a způsob řádných dobrodružných rytířů.

Sancho ještě nedokončil tato slova, když v uších jeho ozvalo se řvaní Rosinanta, jež D. Quijote za velmi příznivou věštbu pokládal. Ustanoviv se na tom, že odtud za tři neb čtyři dni novou výpravu podstoupí, zdělil tento úmysl svůj bakaláři žádaje ho za radu, kterou stranou by se dáti měl, načež mu ten odpověděl, dle jeho zdání, aby šel do království Aragonského do města Zaragozy, kde se má za několik dní k slavnosti svatojiřské odbývati velmi skvělá kolba, při níž může pověsti nabyti nade všecky rytíře aragonské, a to že bude nabyti jí nad rytířstvem celého světa. Velebě velmi čestný a hrdinský úmysl jeho napomínal ho, aby počínal si při podstupování nebezpečenství opatrně, ježto prý život jeho nenáleží jemu, alebrž všem těm, kteří potřebují ochrany a pomoci v neštěstí.

To jest ta věc, které odpírám, pane Samsone, vece potom Sancho, že se pouští můj pán do tuha se stem ozbrojenců jako mlsné děcko do pultuctu fíků. U všech výrů! pane bakaláři, ano, útok má svou chvíli, ale couvnutí také, a vždy nemusí být Svatému Jagu a Španělsku na zdar! a to tím spíše, že jsem slyšel, myslím od svého pána samého, dobře-li se pamatuju, že u prostřed mezi sketností a slepou zaníceností leží udatnost. Je-li tomu tak, nežádám, aby na útěk se dával, nevěda proč, ani do boje se pouštěl, kdy převaha vymáhá něčeho jiného. Přede vším dávám pánu svému na srozuměnou, chce-li mne vzíti s sebou, že se to má státi s tou výminkou, aby si všecko vybojoval sám, aniž bych já byl k čemu jinému zavázán než hleděti k jeho osobě, pokud se týče zevnější úpravy, jídla a pití jeho, a v tom budu se kolem něho točiti i v největším nebezpečenství; avšak domnívati se, že ruku vložím na meč, byť to i bylo proti loupežnické a zakuklené sběři, jest náhled křivý. Já, pane Samsone, nemyslím za to získati si slávy hrdiny, než raději pověsti nejřádnějšího zbrojnoše, který kdy sloužil rytíři dobrodružnému, a chce-li mi pán můj, D. Quijote, zavděčen mi jsa za mnohé a náležité služby, dáti nějaký ostrov z těch mnohých, na něž jednou přijíti máme, jak Jeho Milost praví, příjmu jej s velikou vděčností; nedá-li mi ho, jsem nah, a člověk nepotřebuje žíti z důvěry jiné než v Boha. Ostatně kdo ví, nebude-li mi chléb bez vladařství lépe chutnati než s vladařstvím. A což jest-li mi při tom vladařství čert nohu nastaví, že klopýtnu a padnu, až si zuby vyrazím? Sanchem jsem se narodil, Sanchem hodlám umřít. Nic však méně souzen-li mi v nebi z ničeho nic bez velké starosti a velikého nebezpečí nějaký ostrov aneb nějaká podobná věc, nejsem tak pošetilý, abych to zamítl, jakož se říká: „Blázen kdo dává, větší kdo nebéře,“ a „Před štěstím vrata nezamykej.“

Mluvil jste, příteli Sancho, přejal řeč Carrasco, jako učená hlava, ale důvěřujte se v Pána Boha a pana D. Quijota, jenž vám dáti může království, neřku-li ostrov.

Zda-li víc neb méně, vše jedno; mohu vsak panu Carrascovi říci, že pán můj nehodí království, jež mi dá, do děravého pytle. Sáhl jsem si sám na žílu a shledal jsem se dosti zdravým, abych panoval královstvím a vládl ostrovem, to jsem již mnohokráte svému pánu řekl.

Uvažte, Sancho, že jiný stav, činí jiný mrav; i mohlo by se státi, že stana se vladařem nechtěl byste svou vlastní matku znáti. —

To platí o těch, odpověděl Sancho, kteří se za plotem narodili, ne ale o takových, kteří mají okolo duše na čtyři prsty sádla starokřesťanského, jako já; nikoli, i bez narážky na původ svůj dovedu bez nevděku s každým zacházeti.

Bůh to dej, ozval se D. Quijote, tak i mluv, až dojdeš vladařství, jež, zdá se mi, před očima vidím.

Po těch slovích žádal bakaláře, je-li básníkem, aby mu prokázal ten vděk a napsal několik veršů na rozloučenou, jež zamýšlí poslati slečně Dulcinei del Toboso, i aby hleděl na začátku každého řádku položiti písmě jmena jejího, tak že by spojením začátečních písmen čtlo se: Dulcinea dal Toboso.

Bakalář odpověděl, ač není z proslulých básníků španělských, jichž půlčtvrta býti říká se, že neopomene složiti takových veršů, byť i veliká nesnadnost v básni té spočívala, proto že jméno má sedm písmen; kdyby totiž utvořil kastilianské slohy o čtyřech řádcích, že by jedno písmě zbývalo, pak-li by vzal po pěti řádcích, jimž říkají decimy či redondilly, že by nedostávala se tři písmena. Avšak že bude hleděti co možná vysuvnout jedno písmě, tak aby v těch čtyřech slohách kastilianských obsaženo bylo jméno Dulcinei del Toboso.

Tak to vším způsobem musí být, řekl D. Quijote; neboť nebude-li tam jméno patrně a zjevně, nenajde se ženštiny, kteráby tomu věřila, že pro ni jsou ty verše psány.

Na tom přestali i na onom, že odchod má se díti po osmi dnech. D. Quijote bakaláři vložil na mysl, aby věc choval skrytě, zvláště před farářem a mistrem Mikulášem, jakož před neteří a hospodyní, by nepřekáželi jeho chvalitebnému a statečnému úmyslu. Carrasco slíbil, že tak učiní, a s tou se loučil žádaje D. Quijota, aby si neobtěžoval dáti mu o všech dobrých i zlých příhodách věděti. Tím způsobem se rozešli a Sancho jal se chystati potřebných věcí na cestu.