Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola sedmdesátá třetí

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola sedmdesátá druhá	Kapitola sedmdesátá třetí	Kapitola sedmdesátá čtvrtá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola sedmdesátá třetí
Podtitulek:	O předvěstech, které potkaly D. Quijota při vchodu do vsi a jiných příbězích, které této veliké historii ozdoby a váhy dávají.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 420–423. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Když přiblížili se ku vsi, jak Cide Hamete vypravuje, spatřil D. Quijote, kterak se na mlatech této osady hádají dva chlapci a druh druhu praví: Nenamáhej se Periquille, nespatříš ji jaktěživ. Slyše to D. Quijote obrátil se k Sanchovi: Slyšíš, příteli, co ten hoch řekl: nespatříš ji jaktěživ? — Dobře tedy, co na tom, řekl-li to chlapec, odpověděl Sancho. — Co? odvětil D. Quijote; nevidíš, vztáhnu-li tato slova k sobě, že znamenají, kterak Dulcinei nikdy více nespatřím? Sancho mu chtěl odpověděti, našel ale překážku vida, jak polem utíká zajíc, jejž mnoho chrtů a lovců stíhalo. Strachem utekl a skryl se ušák šedouši mezi nohy. Sancho jej pouhou rukou chytil a podával D. Quijotovi, jenž ustavičně opakoval: Malum signum, malum signum; zajíc utíká přes cestu, chrti ho stíhají, Dulcinea se neukáže. — Jste divný pán, vece Sancho; dejme tomu, že zajíc ten jest Dulcinea del Toboso a ti chrti, co ji stíhají, že jsou zlořečeni kouzedlníci, kteří ji proměnili na vesničanku. Ona utíká, já ji chytím a vložím do rukou Vaší Msti, Vy ji držíte ve svém náručí a milkujete se s ní. Jaké jest to zlé znamení, jakou zlou předvésť možno si z toho vzíti?

Ti dva svárliví kluci přiběhli se podívat na zajíce a Sancho se jednoho z nich tázal, proč se hádali, načež dáno mu za odpověd, proč mezi nimi pravíno, že ji jaktěživ nespatří, poněvadž prý mu druhý chlapec vzal klícku s cvrčky, kterou mu nikdy více vrátiti nechtěl. Sancho vzal z kapsy čtyři čtvrtrealy a dal je hochovi za klícku i vloživ ji D. Quijotovi do rukou pravil: Tu máte, pane, ty předvěsti zbortěny a zrušeny, kterým jest do běhu našeho života, jak já hloupý člověk si myslím, asi tolik, jako nám do loňského mračna, a dobře-li se pamatuji, slyšel jsem od faráře v naší vsi, že nesluší se křesťanům a moudrým lidem všímati si takových malicherností. I Vy sám řekl jste mi to minule dávaje mi naučení, že jsou všickni křesťané pošetilí, kteří věšteb hledí. Netřeba tedy, abychom se při tom zastavovali, alebrž jděme dále a vstupme do vsi.

Přišli lovci, žádali za zajíce a D. Quijote jim ho dal; šli, a když měli do vsi vkročiti, potkali na loučce faráře z knihy se modlícího a bakaláře Carrasca. Potřebí jest připomenouti, že Sancho Panza přes šedouše a svazek zbraní za pokrývku nechal řízu z hrubého přediva ohnivými plameny pomalovanou, již na sobě měl v hradě vévodově, když Altisidoru z mrtvých křísil. Položil na ni nejvýše také čepici, tak že tím povstalo neobyčejné přetvoření a vystrojení, jakého kdy ve světě bylo na hovadě viděti. Farář i bakalář ihned oba poznali jdouce jim s otevřeným náručím vstříc. D. Quijote slezl s koně a vroucně je objal. Kluci, šibalové nezbytní, zpozorovali čepici na oslu a přiběhli se na ni podívat, při čemž jeden druhému pravil: Pojďte, hoši, a podívejte se na osla Sancha Panzy, je vystrojenější než Mingo a D. Quijotův kůň je hubenější než byl dříve.

Tak tedy obklopeni hochy a doprovázeni farářem a bakalářem dostali se do vsi, octli se před domem D. Quijotovým a zastali ve dveřích hospodyni s neteří jeho, k nimž se už novina o jejich příchodu byla donesla. Podobně dostala návěští Teresie Panzová, žena Sanchova, anaž rozcuchána a polou obnažena, za ruku vlekouc Sanchici, dceru svou, přišla uvítat muže. Nevidouc ho ale tak vyšňořena, jak si představovala, že by vladař vyhlížeti měl, pravila: Jak to přicházíš, muži? Zdá se mi, že jdeš pěšky a s otlačenýma nohama? Podobáš se spíše nesprávnému člověku než správci vladařství! — Mlč, Teresie, krotil ji Sancho; není všude slanina kde je rožeň, pojďme domů a uslyšíš své divy. Nesu peníze a to je hlavní věc; nabyl jsem jich svou přičinlivostí a neublížil jsem při tom nikomu. — Jen když neseš peníze, mužíčku, radovala se Teresie, ať jsi jich nabyl tak nebo jinak; neboť ať si jich získal jakýmkoli spůsobem, nového jsi ve světe nedokázal. Sanchica padla otci okolo krku a tázala se ho, nese-li jí také něco, ježto prý na něho čeká, jako na májový déšť. Při tom uchopila ho z jedné strany kol pasu a žena za ruku; dcera vedla osla a octli se ve svém příbytku zůstavivše D. Quijota doma v rukou neteře a hospodyně a ve společnosti farářově a bakalářově.

D. Quijote nevšímaje si ni okolností ni času v tomtéž okamžení odebral se s farářem a bakalářem do osamělé jizby a krátkými slovy vypravoval jim o své porážce a o vyjednaném závazku, že nesmí do roka vykročiti ze vsi; povinnost tu že na vlas zachová a nejmenším ji nepřekročí jak proto, že jsa dobrodružným rytířem vázán jest přesností a řádem dobrodružného rytířství, tak i tím, že zamýšlí rok ten stráviti po pastýřsku a zdržovati se v osamělosti polní, při níž bude volnou uzdu moci pustiti svým milostným tužbám zaměstnávaje se ctnostným pastýřským povoláním. Připojil, nemají-li mnoho práce a nejsou-li zdržováni důležitými výkony, že je prosí, aby byli jeho soudruhy; že koupí ovec a důstatečného skotu, tak že tím budou míti řádného pastýřského názvu. Spolu jim oznámil, že hlavní věc se už stala, ježto prý má již pro ně jména připravena, která se výborně hodí. Farář ho vyzval, aby jim je řekl. D. Quijote pravil, že on sám má se jmenovati pastýř Quijotiz, bakalář pastýř Carrascon, farář pastýř Faroslav a Sancho Panza pastýř Pancino.

Všickni divili se novému bláznovství D. Quijotovu a však aby se mu opět nezachtělo vyjíti na dobrodružství, přistoupili k dobrému úmyslu jeho a schválili moudré bláznovství nabízejíce se mu za soudruhy v povolání tom a doufajíce, že by se za ten rok vyléčiti mohl. Přistupuju k tomu tím spíše, doložil Samson Carrasco, poněvadž jsem, jak celému světu známo, slavným básníkem a při každém hnutí skládati budu pastýřské neb milostné básně aneb cokoli mi na mysl přijde, abychom se bavili v osamělých krajinách, jimiž se procházeti budeme. Nejpotřebnější věcí ale jest, pánové, aby každý vymyslil si jméno pastýřky, kterou svými verši opěvati hodlá, i abychom neminuli sebe tvrdšího stromu, do něhož by zaznamenáno a vyryto nebylo jméno její podlé mravu a obyčeje zamilovaných pastýřů. — Totě výborné! jásal D. Quijote, já ale nepotřebuji hledati jméno smyšlené pastýřky maje nevyrovnanou Dulcinei del Toboso, chloubu těchto břehův, ozdobu těchto lučin, vzor sličnosti, dceru půvabův, slovem předmět, v němž spočívá veškerá dokonalost byť sebe převýšenější. — Tak tomu jest, vece farář, my ostatní ale vyhledáme si na blízku nějakých švarných pastýřek, které by, třeba se pro nás nehodily, ruchu nám přidaly. — A kdyby se jich nedostávalo, dovršil Samson Carrasco návrh, dáme jim jména ve spisech tištěná, jakých je všude plno; nazveme je Filidy, Amarilidy, Diany, Florindy, Galatee a Belisardy, a poněvadž jich na všech veřejných místech prodávají, můžeme si je i koupiti a za své podržeti. Kdyby se moje dáma, či lépe řečeno moje pastýřka, náhodou nazývala Anna, budu ji slaviti jmenem Anarda, Františka-li, nazvu ji Francenia, a Lucie-li, Lucinda; to je si vše stejno. A také Sancho Panza, měl-li by k našemu bratrstvu přistoupiti, může slaviti ženu svou Teresii Panzovou jmenem Teresaina.

D. Quijote se smál dávaným jmenům a farář vychvaluje neúhonný a počestný úmysl jeho nabízel se mu znova za soudruha po všechen čas, který mu po vykonání nutných povinností prázden zůstane. S tou se s ním rozešli radíce mu a prosíce ho, aby si hleděl zdraví svého a dopřál si, co mu by prospěšno bylo.

Náhoda tomu chtěla, že neť a hospodyně rozmluvu těch tří slyšely, pročež ihned obě k D. Quijotovi vstoupily. Co je to, pane strýčku? ozvala se neť; nyní když jsme myslily, že jste se vrátil domů, abyste vedl klidný a počestný život, chcete se pouštěti do nových pletek a státi se z čista jasna pastýřem. Vy a pastýřem! Věru ten rákos je už starý na píšťalky! — A mohl byste, pokračovala hospodyně, tráviti v šírém poli podzimní noci a parné letní dni a poslouchati vytí vlků? Nikoli, takový život a takové povolání jest pro lidi silné, otužilé, k takovým pracem již od kolébky a od plynek vychované. A je-li zlé jako zlé, bylo by lépe býti dobrodružným rytířem než pastýřem. Poslechněte, pane, mějte rozum, neradím Vám, že jsem nasycena chlebem a vínem, alebrž jsem lačná a je mi více než padesát let; zůstaňte doma, hleďte si svého hospodářství, choďte pěkně k zpovědi, přejte chudým a padni to na mou duši, špatně-li se Vám povede.

Tiše, děti, odpověděl D. Quijote; vím dobře, co činím. Dejte mě do postele, zdá se mi, že mi není příliš dobře, a buďte jistý, ať jsem ihned dobrodružným rytířem aneb pastýřem, že budu míti vždy na starosti, aby Vám ničeho nescházelo, jak to i skutečně vidíte. A dobré děti, — byly zajisté dobré — hospodyně i neť, položily ho do postele, daly mu jíst a ošetřovaly ho podlé vší možnosti.