Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola sedmdesátá druhá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola sedmdesátá první	Kapitola sedmdesátá druhá	Kapitola sedmdesátá třetí

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola sedmdesátá druhá
Podtitulek:	Kterak D. Quijote a Sancho do své vsi se dostali.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 416–419. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Celý ten den zůstali D. Quijote a Sancho v té vsi a téže hospodě očekávajíce noci; tento aby v šírém poli dokonal kajicný úkol svůj, onen aby dočkal se konce jeho, v němž i konec vlastní tužby spočíval. Tu přišel do hospody jakýsi pocestný jezdec se čtyřmi sluhy, z nichž jeden pravil onomu, jenž se pánem býti zdál: Zde může Vaše Mst, pane D. Alvare Tarfe, pro dnešek se uhostiti; hospoda zdá se být čista a čerstva. Slyše to D. Quijote vece Sanchovi: Slyš, Sancho, když jsem se obíral druhým dílem své historie, zdá se mi, že jsem vrazil na jméno D. Alvaro Tarfe. — Možná, odvětil Sancho; počkejme, až sleze, a pak se ho zeptáme. Rytíř slezl a hospodský vykázal mu při zemi, naproti síni D. Quijotově jizbu, jenž ověšena byla taktéž hrubými malovanými plátny jako světnice D. Quijotova. Nově přibylý rytíř vzal na se lehký oděv a vstoupiv do prostranného a čerstvého průjezdu, kde se D. Quijote procházel, tázal se ho: Kam ráčíte cestovat vzácný pane? Do vsi tu na blízku, kde jsem domovem, odpověděl D. Quijote. A kam Vy ráčíte se ubírati? — Já, pane, odvětil rytíř, jdu do Granady, svého rodiště. — Slavné to rodiště! odvětil D. Quijote, ale račte mi dobrotivě říci své jméno, neboť zdá se mi, že známost jeho jest mi důležitější než vlastně říci lze.

Jmenuju se D. Alvaro Tarfe, odpověděl cizinec, načež D. Quijote pokračoval: Nepochybně ráčíte být onen D. Alvaro Tarfe, jehož jméno tištěno jest v druhé části historie o D. Quijotu de la Mancha, nově tištěné a na světlo vydané jakýmsi novověkým spisovatelem.

Týž jsem, přisvědčil rytíř, a onen D. Quijote, hlavní osoba té povídky, byl nejpřednější přítel můj, a já jsem ten, který ho vypudil z domova jeho, či aspoň k tomu přiměl, aby přišel k rytířským hrám do Zaragozy, ku kterým jsem se dostavil. Zkrátka a se vší opravdovostí prokázal jsem mu mnohých přátelských služeb a zachránil jsem ho, že mu kat záda nevyprášil pro přílišnou opovážlivost jeho. — Řekněte mi, pane D. Alvare, podobám se poněkud onomu D. Quijotu, o němž jste se ráčil zmínit? — Nepodobáte zajisté, tvrdil příchozí, nižádným způsobem. — A onen D. Quijote, pravil náš, má při sobě zbrojnoše, Sancho Panza zvaného? — Ano, má, odpověděl D. Alvaro, i ač požívá pověsti, že jest velmi vtipný, neslyšel jsem nikdy, že by něco žertovného byl pronesl.

Tomu rád věřím, ozval se tu Sancho, protože býti vtipným není každému dáno; onen Sancho, o němž ráčíte mluvit, šlechetný pane, musí být nějaký hlupák, ničema a podvodník dohromady, poněvadž pravý Sancho Panza jsem já, jenž mívám vtipných nápadů více než má déšť kapek. Ne-li, nechť učiní Vaše Mst pokus a chodí se mnou asi rok na přesvědčenou, že se mi vtipy při každém kroku z úst sypou a to takové a v té hojnosti, že všecky své posluchače rozesměju, ač často sám nevím, co mluvím. A pravý D. Quijote de la Mancha, onen pověstný, statečný, důmyslný a zamilovaný, onen napravovatel křivd, onen ochrance opuštěných a sirotků, onen strážce vdov, onen usmrcovatel panen, onen, jenž má za jedinou velitelku nevyrovnanou Dulcinei del Toboso, jest tento zde přítomný pán, jenž jest i velitelem mým. Každý jiný D. Quijote a každý jiný Sancho Panza jest šalbou a bájkou.

Při sám, že tomu věřím! dokládal D. Alvaro, ježto jste několika slovy pronesl více vtipných věcí než druhý Sancho Panza v celých dlouhých řečech, co jsem jich slyšel. Má do sebe více žroutství než krasořečnictví, více bláznovství než vtipnosti. Myslím, že skutečně kouzedlníkům, jižto pravého D. Quijota stíhají, zachtělo se stíhati mě nepravým D. Quijotem. Nevím, co si o tom mysliti mám, ale troufal bych si na to přísahati, že jsem nepravého zůstavil v blázinci Toledském, aby se vyléčil, a nyní staví se tu přede mne jiný D. Quijote dokonce rozličný s mojím.

Nevím, vece D. Quijote, jsem-li pravý, avšak tolik říci mohu že nejsem nepravý, na důkaz toho račte uvážiti, pane D. Alvare Tarfe, že jsem jaktěživ v Zaragoze nebyl. Naopak, když mi řekli, že onen smyšlený D. Quijote má býti při rytířských hrách v onom městě, nechtěl jsem tam jíti, abych před světem odhalil jeho přetvářku, a proto schválně odebral jsem se do Barcelony, onoho středu zdvořilosti, přístřeší pocestných, útočiště chudých, rodiště statečných, mstitelište uražených, vděčného vzájemniště stálého přátelství, do sídla krásou jediného. Zkrátka, pane D. Alvare Tarfe, já jsem D. Quijote de la Mancha, tentýž, o němž pověst mluví, ne pak onen bídník, jenž neprávem chce užívati jmena mého a honositi se záměry mojimi. Žádám snažně Vaši Mst, poněvadž zajisté rytířem jste, abyste vydal svědectví před alkaldem této vsi, že jste mne doposud jaktěživ byl nespatřil, že nejsem onen v druhé části vydaný D. Quijote, a že Sancho Panza, zbrojnoš můj, není onen, kterého znáte.

Učiním to s největší ochotou, jistil D. Alvaro, poněvadž to divná věc, znáti dva D. Quijoty a dva Sanchy najednou, tak shodné jménem jako rozličné jednáním. Ano opakuji a dokládám se, že jsem neviděl, co jsem viděl, a že se mi nestalo, co se mi stalo.

Nepochybně, vece Sancho, ráčíte být očarován jako velitelka moje Dulcinea del Toboso; kéž by se nebesům zalíbilo, aby odčarování záleželo v tom, že si mám dáti opět tři tisíce a tolik ran, jako jsem si je dal pro ni, a nasázel bych si je beze vší zištnosti.

Nerozumím tomu s těmi ranami, pravil Alvaro, a Sancho mu odpověděl, že by to bylo dlouhé vypravovati, avšak že mu to poví, půjdou-li snad společnou cestou.

Zatím přiblížil se čas k obědu a D. Quijote sedl si s D. Alvarem ke stolu. Náhodou přišel i alkalde s písařem do hostince a D. Quijote přednesl alkaldovi žádost, kterak mu dle práva přísluší, aby D. Alvaro Tarfe, tento přítomný rytíř, vydal svědectví před Jeho Slovútností, že nezná D. Quijota de la Mancha před ním právě se nacházejícího a že týž není onen tiskem vydaný v povídce s nápisem: Druhá část o D. Quijotovi de la Mancha, složená od Avellanedy rodilého z Tordesill. Alkalde učinil skutečně právní opatření; svědectví vyřízeno bylo podlé všeho řádu, jakého v takových případech užívati dlužno. D. Quijote a Sancho byli tomu velmi rádi, jakoby podobné svědectví bylo pro ně nejvýše důležité a jakoby řeči a skutky jejich neukazovaly zjevně rozdíl mezi oběma D. Quijoty a oběma Sanchy.

Mezi D. Alvarem a D. Quijotem děly se mnohé zdvořilosti a úsluhy, při nichž veliký Manchan objevil ducha svého tou měrou, že z mylného domnění vyvedl D. Alvara Tarfe, jenž zdál se tomu věřiti, že jest očarován, maje makavý důkaz před sebou, že jsou dva D. Quijotové. Když se chýlilo k večeru, opustili ves; asi na půl míle cesty dělila se silnice jedna vedouc ku vsi D. Quijotově a druhá, kterou jeti bylo D. Alvarovi. Za tuto krátkou chvíli vypravoval mu D. Quijote o nešťastné porážce své, o okouzlení a vysvobození Dulcinee a to vše vzbudilo nové podivení v D. Alvarovi, jenž pojav do náručí D. Quijota a Sancha dal se svou cestou, načež D. Quijote podobně učinil.

Noc tu strávili mezi stromovím, aby Sancho měl příležitost vykonati svůj kajicný úkol. Dostál mu tímtéž způsobem jako předešlé noci, spíše na ujmu bukové kůry než se škodou svých zad, jichž tak šetřil, že by šlehy ani komára nezahnaly, kdyby si na bedra jeho byl sedl. Klamaný D. Quijote ani rány při počítání mimo sebe nepustil a shledal, že šlehy s oněmi předešlé noci činí tří tisíce a dvacet devět ran. Zdálo se, že si slunce přivstalo, aby tu obět spatřilo, a jak mile se rozednilo, dali se zase na cestu jednajíce mezi sebou o tom, jak D. Alvara zbavili klamu a jak bylo věcí moudrou, že dali si složiti svědectví jeho před soudem a způsobem tak věrohodným.

Ten den a tu noc nepřihodilo se jim ničeho zmínky hodného, leč že Sancho dovršil dílo své, z čehož D. Quijote měl potěšení nesmírné toužebně očekávaje dne, aby nabyl jistoty, potká-li cestou odčarovanou Dulcinei, velitelku svou. Další cestou nesetkal se s ženštinou, aby nepátral, není-li to Dulcinea del Toboso, pokládaje za věc neomylnou, že sliby Merlinovy lživy býti nemohou.

S těmito myšlénkami a tužbami dostoupili navrší, odkud se jejich ves před nimi objevila. Spatřiv ji Sancho padl na kolena řka: Otevři toužebně oči, kýžený domove, a viz, kterak se vrací Sancho Panza, syn tvůj, ne-li příliš bohat, tedy řádně zmrskán. Otevři náruč svou a přijmiž též syna svého D. Quijota, jenž přichází-li přemožen ramenem cizím, vrací se vítězem nad sebou samým, a to, jak mi pravil, největší jest vítězství, jehož si žádati lze. Peníze nesu, neboť dostal-li jsem pořádně vyprášenou, nabyl jsem zato panské odměny.

Nech těch hloupostí, vece D. Quijote, a vejděme slušně do vsi, kde myšlénkám vůli dáme a na tom se ustanovíme, kterak pastýřský život svůj povedeme. S těmi slovy sestoupli s návrší a stáli přede vsí.