Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola sedmdesátá první

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola sedmdesátá	Kapitola sedmdesátá první	Kapitola sedmdesátá druhá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola sedmdesátá první
Podtitulek:	O tom, co D. Quijota a zbrojnoše jeho Sancha cestou do své vsi potkalo.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 411–415. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

D. Quijote, onen přemožený tulák, ubíral se dále jednak zarmoucen jednak velmi vesel. Zármutek způsobovala mu jeho porážka a veselou mysl vzbuzovalo uvažování vnitřní moci Sanchovy, jižto byl při vzkříšení Altisidory osvědčil, ačkoli s jakousi nedůvěřivostí za pravdu měl, byla-li zamilována dívka skutečně mrtva. Nehrubě vesel byl Sancho, ježto ho mrzelo, že Altisidora nedostála slovu stran slíbených košil, a poněvadž mu to ustavičně vrtalo mozkem, pravil pánu svému: Jsem věru, pane, nejnešťastnější lékař, co jich jest na světě, jenž má i takových, kteří usmrtivše nemocné léčením chtějí ještě dostati plat za svou práci, anaž v ničem jiném nezáleží než v popsání kousku papíru všelikými léky, jež oni nepřipravují, alebrž lékárník, a pak dobré chutnání, bloude. Mně pak, jehož cizí spása stojí krvavé krůpěje, šňupky, štipce, pichy a šlehy, nedají ani babku. Ale ať jsem nevím jaký, kdyby mne ještě jednou k nějakému nemocnému vedli, musí mně, dříve než ho léčit budu, pořádně dlaně posázet, neboť proto kněz zpívá v kostele, že chce mít za to něco na stole; také nemyslím, že by mi nebe bylo vlastnost dalo, kterou mám, abych se pro nic za nic s jinými o ni sdílel.

Máš pravdu, příteli Sancho, dotvrzoval D. Quijote; Altisidora velmi spatně se zachovala, že ti slíbené košile nedala. Tvá vlastnost je sice gratis data, poněvadž tě nijakého učení nestála, avšak na těle muka snášeti jest tobě více než učiti se. Co mne se týká, musím vyznati, že kdybys žádal plat za šlehy k odčarování Dulcinee, byl bych ti jej už dal co nejhojněji; nevím ale, bylo-li by dobře před léčením platiti, a také bych si nepřál, aby odměna léku překážela. Nic však méně zdá se mi, že by pokus neškodil; nu, Sancho, řekni, mnoho-li bys chtěl, a mrskej se hned. Vyplatit se můžeš hotovými a vlastnoručně maje moje peníze při sobě.

Při tomto návrhu otevřel Sancho oči a uši na píď a ustanovil se při sobě na tom, že se bude s chutí mrskati, pročež pravil k pánu svému: Tedy dobře, pane, jsem hotov býti po vůli Vaší Msti v přání Vašem, bude-li to s mým prospěchem. Láska k dětem a k manželce zajisté jest příčinou, že zdám se býti zištným. Řekněte mi, mnoho-li mi dáte za každou ránu, kterou si zasadím.

Kdybych tě měl platit, Sancho, odpověděl D. Quijote, jak toho zasluhuje vznešenost a vydatnost prostředku, nestačily by poklady benátské a báně potosské, abych se ti odměnil; vezmi měřítko z toho, co mého při sobě máš, a ustanov si cenu za každé šlehnutí.

Jest jich, vypočítával Sancho, tři tisíce tři sta a několik; dal jsem si jich pět a zůstatní zbývají. Počítejte mezi ně těch pět a dostaneme tři tisíce tři sta; vezměme jednu ránu po čtvrti realu, a laciněji to neudělám, kdyby mi celý svět poroučel, tedy máme tři tisíce tři sta čtvrtrealů, čili z tří tisíc čtvrtrealů jeden tisíc pět set půlrealů, a ty dělají sedm set padesát realů; pak z tří set čtvrtrealů máme jedno sto padesát půlrealů a ty zas dělají sedmdesát pět realů; sčítáme-li s nimi oněch sedm set padesát realů, jest to za všecky rány dohromady osm set dvacet pět realů. Ty odrazím od peněz Vaší Milosti, které při sobě mám, a vrátím se bohat a spokojen domů, ačkoli pořádně zmrskán, avšak kdo chce pstruhy lovit — více neřeknu.

O blahoslavený Sancho, o milování hodný Sancho, zvolal D. Quijote; jak povinni ti budeme, já a Dulcinea odsluhou po celý čas života, jehož nám Bůh popřeje! Nabude-li opět bývalé tvářnosti, a jinak nemůže se státi než že ji nabude, promění se její neštěstí v štěstí a moje porážka v nejblaženější vítězoslávu. Pomýšlej, Sancho, kdy s pokáním svým začneš; budeš-li dříve hotov, přidám ti ještě sto realů.

Kdy? odpověděl Sancho; nepochybně dnešní noci. Hleďte, Vaše Milosti, abychom ji strávili venku pod šírým nebem, a já si tělo do krve rozmrskám.

Přišla noc, jížto D. Quijote s největší toužebností očekával. Zdálo se mu, že kola u vozu Apollinova se polámala a že se den táhne více než obyčejně, jak se to stává zamilovaným, jižto nikdy své žádosti podle skutečnosti neměří. Konečně dostali se do příjemného háje nedaleko cesty a sundavše s Rocinanta i se šedouše sedla a pochvy rozložili se v zelené trávě večeříce ze zásoby Sanchovy, jenž učiniv si z udidel a z pasu šedoušova těžké a ohebné šlehadlo odstoupil asi na dvacet kroků od svého pána mezi doubí. Vida ho D. Quijote tak odhodlaně a směle odcházeti vece: Dej pozor, příteli, abys se nerozmrskal, hleď aby šla rána za ranou, a nepospíchej příliš k cíli, sice by ti u prostřed scházelo dechu, t. j. nebij se tak prudce, by nebylo po tobě, než dosáhneš žádaného počtu; abys ale neprohral málo neb mnoho očima v kartě, budu tu stranou státi a počítati růženec zasazených ran. Budiž ti nebe milostivo, jak toho dobrý tvůj úmysl zasluhuje.

Kdo rád platí, toho zástava nemrzí, odpověděl Sancho; hodlám si dávati takových ran, že mne budou boleti, aniž bych se do smrti utloukl; v tom zajisté spočívá podstata zázraku. Obnaživ se až po pas a uchopiv řemen dal se do mrskání a D. Quijote jal se rány počítati. Sancho si jich asi šest neb osm vsadil, ano se mu zdálo, že toho na žert trochu mnoho a cena že je za to velmi laciná, pročež zaraziv na chvilku volal na svého pána, že se stala mýlka, ježto každý šleh stojí prý za půla nikoli za čtvrt realu. — Jen dále, příteli Sancho, neztrácej mysli, řekl mu D. Quijote, zdvojnásobím vysazenou cenu. — Tedy, vece Sancho, s Pánembohem, nechť se šlehy sypou! Avšak šibal přestal sázeti si je na hřbet alebrž dával je stromům chvílemi povzdechuje, že se zdálo, jakoby každou ranou duši ze sebe vyrazil. D. Quijota jala měkkost a strach, aby se Sancho o život nepřipravil a tím neprozřetelností svou žádaného cíle nedošel, pročež pravil: Pro Bůh! příteli, nyní toho budiž dost; zdá se mi zajisté, že ten lék jest příliš odporný, a bude dobře vyčkati času, neboť Zamora také nebyla za hodinu vzata. Dobře-li jsem počítal, dals si přes tisíc ran; zatím to stačí, neboť osel, abych jadrně mluvil, unese své břímě ale pod přílišnou tíží klesne. — Ne, ne, pane, odmlouval Sancho, mně nemá nikdo říci: Peníze dostal, pracovat přestal; odstupte zase trochu a nechte mě, abych si dal ještě asi tisíc ran, a dvěma takovými chody budeme s úkolem hotovi a ještě nám zbytek zůstane. — Poněvadž jsi tak dobré míry, vece D. Quijote, opatruj tě Bůh a mydli se; já jdu stranou.

Sancho chopil se opět svého díla s takovou horlivostí, že již mnohým stromům kůru otloukl; s takovou opravdovostí se mrskal! Posléze vzkřikl, vsadil hroznou ránu do buku a pravil: Tu buď po Samsonu veta, s ním ať zhyne jeho četa! Jedva zaslechl D. Quijote žalostivý ten hlas a bouchnutí mocné rány, uchopil spletenou oprať, anaž Sanchovi za šlehadlo sloužila a řekl: Nedopouštěj Pánbůh, příteli Sancho, abys k vůli mně připravil se o život, jenž určen jest k výživě ženy a dětí tvých; nechť očekává Dulcinea lepší příležitosti, já pak spokojím se v mezech blízké naděje a sečkám až nabudeš nových sil, aby naplnilo se dílo k spokojenosti nás všech.

Poněvadž tomu Vaše Mst chce, pane můj, odpověděl Sancho, budiž si; hoďte mi svůj plášť přes bedra, ježto jsem zpocen a nerad bych se nastudil, jakož začátečníci v kajicném mrskaní v takovém nebezpečí bývají. D. Quijote uposlechl a zůstav sám v hávu přikryl Sancha, jenž usnul až ho slunce vzbudilo. Na to ubírali se cestou dále a zastavili se tenkráte v místě asi tři míle odtud vzdáleném.

Slezli v hospodě, zač ji D. Quijote i měl a nikoli za hrad s hlubokým příkopím, s věžemi, s zapadacími mřížemi a se zdvihacím mostem; po své porážce zajisté na všecky věci zdravějším rozumem se díval, jak ihned se přesvědčíme. Uvedli je do síně v přízemí, kde místo čalounů zastupovaly kusy starého pomalovaného plátna, jak to na vsích bývá. Na jednom z těch pláten velmi hrubě vymalován byl únos Heleny, jak ji drzý host Menelaovi odvádí; na druhém byl příběh Eneáše s Didonou, anaž na vysoké věži stojíc cípem prostěradla pokyvuje prchajícímu hosti, jenž po moři na korábě či galeji utíká. Viděti bylo na těch dvou příbězích, že Helena příliš nerada nešla, poněvadž se potutelně pod kůži usmívala; sličná Dido ale cedila slzy jak hráchy veliké. Pozoruje to D. Quijote vece: Ty dvě dámy byly přenešťastny, že se nenarodily v našem století, a já jsem přenešťasten, že jsem nepřišel na svět za věku jejich, neboť kdybych ty pány byl potkal, nebyla by Troja shořela aniž bylo by Carthago zbořeno, poněvadž by pouhým usmrcením Parida odvrátily se ty pochromy.

Založil bych se, prohodil Sancho, že za krátký čas nebude hostince, krčmy ani hospody aneb lazebny, kde by malovány nebyly příběhy o našich slavných činech; přál bych si ale, aby je malovala ruka lepšího malíře, než který tyto maloval.

Dobře máš, Sancho, dával mu D. Quijote za pravdu, poněvadž tento malíř jest jako Orbaneja, umělec Ubedský, jenž tázán jsa, co maluje, odpovídal: Co se nahodí. A vymaloval-li náhodou kohouta, napsal dole: Totoť jest kohout, aby ho někdo neměl za lišku. Takový dle mého náhledu, Sancho, musí být malíř neb spisovatel — to je vše jedno — který na světlo vydal historii o novém D. Quijotu na dobrodružných cestách jeho, a maloval či vyličoval, co a jak se nahodilo. Aneb byl jako básník, jenž před lety žil při dvoře, jmenem Mauleon. Ten každému ihned na otázku odpovídal, a když se ho kdosi tázal, co znamená Deum de Deo, odpověděl: Dé donde diere, ať padne kam padne. Avšak nechme toho, a pověz mi, máš-li chuť, Sancho, dáti si této noci druhý náklad a přeješ-li si, aby to bylo pod střechou aneb pod šírým nebem. Na mou duchou, pane, odpověděl, mám-li něco dostat, nechť se mi to dá ve světnici aneb pod šírým nebem; nic však méně přál bych si, aby to bylo mezi stromovím, poněvadž mi připadá, jakoby mně stromy byly společníky a pomáhaly mi podivu hodným způsobem práci snášeti.

Tedy to nyní vynechme, příteli Sancho, odpověděl D. Quijote; abys opět nabyl sil, odložíme to až v naší vsi, do níž nejpozději pozejtří se dostaneme. Sancho odpověděl, že mu učiní po vůli, že by ale rád věc skončil za tepla a dokud voda na mlýn teče, poněvadž prý v odkládání často bývá nebezpečí, a Bohu se modli ale motyku zdvihej, více platí jednou dát než třikrát slíbit, a vrabec v hrsti lepší jest než holub na střeše.

Dosti těch přísloví, pro Bůh, Sancho! zvolal D. Quijote; zdá se mi, že opět si počínáš sicut erat. Mluv zřetelně a prostě, bez modrchání, jak jsem ti už množstvíkráte řekl, a shledáš, kterak jedno nasycení platí za sto najedení.

Nevím, jakou to mám nešťastnou povahu, odpověděl Sancho, že nemohu nic moudrého říci bez přísloví a žádné přísloví, které by nebylo moudré, avšak bude-li možno, polepším se. S tou se tenkráte rozmluva skončila.