Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola sedmdesátá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola šedesátá devátá	Kapitola sedmdesátá	Kapitola sedmdesátá první

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola sedmdesátá
Podtitulek:	Následuje po kapitole šedesáté deváté a jedná o věcech, kterých k vůli jasnosti této povídky opomenouti nelze.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 405–410. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Sancho spal tu noc na sestrojeném bednění v téže komnatě s D. Quijotem; byl by se toho vzdal, kdyby lze bývalo, ježto dobře věděl, že mu pán otázkami a odpovědmi nedá spáti, a on sám nebyl v té míře, aby mnoho mluvil, maje na mysli bolesti z přestálých muk a jazyk spoutaný, tak že by raději spál v boudě sám než v této nádherné síni s někým jiným. Obávání jeho bylo tak důvodné a podezření tak podstatné, že pán jeho jedva že ulehl začal: Co myslíš, Sancho, o příhodě dnešní noci? Veliká a mocná musí být síla zamítnuté lásky, jak jsi sám se přesvědčil Altisidorou, anaž neumřela střelami mečem ni jiným válečným nástrojem ani usmrcujícím jedem, nébrž uvažováním přísného zhrdání, s kterým jsem s ní ustavičné zacházel.

Nechť by si byla umřela, kdy a jak by chtěla, odpověděl Sancho, jen kdyby mne byla na pokoji nechala; já se zajisté jaktěživ do ni nezamiloval ani jsem ji nezamítal. Nenahlížím a nemohu pochopiti, kterak spása Altisidory, děvčete spíše omrzelého než moudrého, souvisí, jak jsem už pravil, s týráním Sancha Panzy. Nyní ovšem jasně a určitě nahlížím, že jsou kouzedlníci a okouzlenci na světě. — Bůh mne od nich chraň! — ježto se jich nevím jak zbaviti. Přes to přese všecko snažně prosím Vaši Mst, abyste mě nechal spát a netázal se mne, nechcete-li, abych oknem dolů vyskočil.

Spi, příteli Sancho, pravil na to D. Quijote, připustí-li to obdržené pichy a štipky a utržené šňupky. — Žádná bolest, odpověděl Sancho, nerovná se potupnosti šňupek a to proto, že mi je dávaly dueňy, jež pokořeny buďtež; a teď opět snažně prosím Vaši Mst, abyste mě nechal spáti, ježto spánek jest útěchou těm, kteří bdíce strasti cítí. — Tak jest, přisvědčil D. Quijote; s Bohem.

Oba usnuli a mezi tím uzdálo se Cidovi Hametovi, spisovateli této veliké historie, vypsati a vypověděti, co pohnulo vévodu a vévodkyni způsobiti zosnování zmíněného příběhu. Vypravuje, kterak bakalář Samson Carrasco nezapomněl, že byl Zrcadlový rytíř přemožen a schozen od D. Quijota a že porážka a pád ten zkazily a zrušily vešken jeho záměr. Chtěl tedy opět zkusiti svého ramene očekávaje lepšího výsledku než předešle, a vyzvěděv od panoše, jenž přinesl list a dary Teresii Pauzové, manželce Sanchově, kde D. Quijote mešká, vyhledal nových zbraní a koně, přijal do štítu bledý měsíc a vložil vše na mezka, jejž vedl venkovan, nevšak Tomáš Cecial, prvější zbrojnoš jeho, aby ho ani Sancho ani D. Quijote nepoznal. Dostal se do hradu k vévodovi, jenž mu sdělil, kam a kudy se ubírá D. Quijote s úmyslem, dostaviti se ku klání v Zaragoze. Řekl mu taktéž o zábavě, kterou mu způsobil vynález o odčarování Dulcinee, jež díti se má na ujmu zadnice Sanchovy. Posléz zmínil se i o žertu, jejž Sancho pánu svému ztropil sděliv mu, že Dulcinea jest okouzlena a proměněna na vesničanku, i kterak vévodkyně, manželka jeho, namluvila Sanchovi, že on jest ten, který se mýlí, ježto Dulcinea skutečně jest očarována. Tomu všemu nemálo smál a divil se bakalář uvažuje jednak vtipnost i sprostnost Sanchovu, jednak přílišnost bláznovství D. Quijotova. Vévoda ho prosil, najde-li jej, ať si ho už přemůže či nic, aby se vrátil a o výsledku zprávu mu dal. Bakalář tak učinil, šel na hledanou a nenašed ho v Zaragoze ubíral se dále, načež se mu přihodilo, co již vypravováno. Vrátil se k vévodovi na hrad a vše mu vypověděl i s výminkami boje, jakož kterak D. Quijote jsa řádným dobrodružným rytířem stojí v slovu, že se na rok odebéře do své vsi. Za ten čas, pravil bakalář, může se ze svého bláznovství vyléčiti, a ten že byl úmysl jeho, jenž jej k onomu přestrojování přiměl, ježto prý jest věc nemilá, aby zeman tak osvícený jako D. Quijote byl bláznem. S tou rozloučil se s vévodou a obrátil se do svého bydliště očekávaje tam D. Quijota, jenž za ním následoval.

Té příležitosti použil vévoda provesti s D. Quijotem onen žert; tak velice bavilo jej Sanchovo a D. Quijotovo jednání. Na blízku i opodál hradu na vše strany, kudy se domníval, že by D. Quijote vraceti se mohl, dal zastoupiti cesty velkým počtem sluhů svých jízdných i pěších, aby ho po dobrém neb po zlém přivedli na hrad, jestli že by ho zastihli. Zastali ho a dali návěští vévodovi, jenž opatřiv napřed vše, co se díti má, jak mile zvěděl, že se D. Quijote blíží, kázal rozžžeci pochodně a osvětliti nádvoří jakož i položiti Altisidoru na pohřební lože se vším vylíčeným náčiním tak živě a dobře vyvedeným, že se od něho skutečnost nevalně lišila. Cide Hamete připojuje, že dle jeho náhledu jak podvádějící tak podvedený jest blázen a že vévodští manželé na pohled ani na dva prsty bláznův dalecí nebyli, ježto si tolik práce brali, aby s dvěma blázny žert si ztropili, z nichž jeden spal hlubokým snem, druhý bděl s pomatenou myslí, až je uvítal den a zachtělo se jim vstáti, jakož nečinné lůžko nikdy nelíbilo se D. Quijotovi buďsi přemoženému aneb vítěznému.

Altisidora, anaž dle domnění D. Quijota z mrtvých vstala vyhovujíc veselé mysli vrchnosti své, na hlavě týž věnec majíc, kterým ozdobena byla na pohřebním loži, oděna jsouc v roucho z bílého hedvábí, zlatými květy protkané, kštici majíc na ramena spuštěnu i o hůlku z pěkného černého ebenu se opírajíc vstoupila do jizby k D. Quijotovi, jenž přítomností její polekán a vyděšen skrčil a téměř celý zahalil se do pokrývek a prostěradel na posteli a řeči neschopen nemohl ji nijakou zdvořilostí uvítati.

Altisidora posadila se u jeho hlavy na stolici a vyrazivši ze sebe hluboký povzdech hlasem dojímavým a slabým pravila: Zničují-li vznešené paní a cudné dívky svou čest a pouštějí-li jazyku uzdu, aby rozvázal se proti vší slušnosti, dávají-li do veřejnosti taje v srdci skryté, nacházejí se zajisté v největší tísni. Já, pane D. Quijote de la Mancha, jsem z nich jsouci sevřena, přemožena, zamilována; nic však méně zachovávám trpělivost a počestnost, tak že proto puklo mi mlčením srdce a život jsem ztratila. Jsou tomu dva dni, co uvažujíc, s jakou krutostí se mnou zacházíš, rytíři necitelný a k mým steskům nad mramor tvrdší, zemřela jsem aneb aspoň za mrtvou jmína jsem byla ode všech, kteří mě spatřili. A kdyby Milek nebyl se slitoval nade mnou i neseslal mi za úlevu v trýzni mé tohoto dobrého zbrojnoše, byla bych posud na onom světě.

Věru, ozval se Sancho, lépe by Milek byl učinil, kdyby úlevu tu býval složil na mého osla, a já bych se mu za to byl poděkoval. Řekněte mi ale, seňoro — Pánbůh Vám dej podruhé měkčejšího milence než pána mého — řekněte mi, co jste viděla na onom světě? Jak to vypadá v pekle? Neboť kdo umře ze zoufalství, musí se do onoho místa dostat.

Abych vám pravdu řekla, odpověděla Altisidora, musila jsem nebýt úplně mrtva, poněvadž jsem se do pekla nedostala; kdybych tam byla přišla, nebyla bych se odtamtud mohla dostati, byť bych sebe víc chtěla. Dostala jsem se opravdu jen k dveřím, kde si asi dvanáct ďáblů v míč hrálo, vesměs v širokých nadkolenicích a v kabátcích s valonskými límci, flamskou krajkou obroubenými a s takovým též okružím u rukávů, z nichž ruce na čtyři prsty zdélí vyčnívaly, aby tím delší vypadaly. V pěsti drželi plamenné plácačky, a čemu jsem se nejvíc divila, že za míč jim sloužily knihy na pohled plné větru a cucků; věc to nápadná a nová. Tomu však nedivila jsem se tak, jako že podlé přirozenosti hry radují se vyhrávající a truchlí, kteří prohrávají, při této hře ale všickni broukali, všickni láli, všickni zlořečili.

To není nic divného, vykládal Sancho, ježto čerti, ať hrajou či nehrajou, nikdy nemohou být veseli, nechť si vyhrávají neb prohrávají.

Tak tomu asi bude, přisvědčila Altisidora; byla tu ale ještě jiná věc, které se také divím, t. j. které jsem se tenkráte divila. Na první ránu totiž kniha se více nezastavila a nebyla už k ničemu; a tak lítaly knihy nové a staré, že to bylo s podivením. Jedné z nich nové, lesklé a pěkně vázané, dali takovou ránu, že z ní vnitřnosti vyrazili a listy rozmetali. Podívej se, jaká to je kniha, vece jeden ďábel k druhému, a ten odpověděl: Je to druhý díl historie o D. Quijotovi de la Mancha, ne onen od Cida Hameta, prvního spisovatele jejího složený, alebrž od jakéhosi Aragonce sepsaný, jenž se za rodáka Tordesillského prohlašuje. Pryč s ní odtud, zvolal jiný ďábel, vrhněte ji do propasti pekelné, aby ji oči mé vícekrát nespatřily. Což je tak špatná? tázal se první. Tak nekalá, tvrdil druhý, že kdybych ji schválně chtěl učiniti horší, nedovedl bych toho. Na to pokračovali ve své hře metajíce jiné knihy, já pak uslyševši jmenovati D. Quijota, jehož tak ráda mám a miluji, hleděla jsem, aby mi to vidění v paměti utkvělo.

Muselo to nepochybně být vidění, jal se D. Quijote slova, poněvadž není druhého mne na světě. Povídka ta jde sice zde z ruky do ruky, nezůstane ale v nižádné, poněvadž každý ji odkopne. Mne ovšem to nemrzelo, když jsem slyšel, že jako strašidlo potuluji se v temnostech pekelné propasti a v jasnu na zemi, poněvadž nejsem ten, o němž ona historie jedná. Kdyby byla dobrá, věrná, pravdivá, staletí by žila; je-li ale špatná, nebude cesta její od kolébky do hrobu příliš daleká.

Altisidora jala se ve svém nářku na D. Quijota pokračovati, an jí rytíř pravil: Opětně jsem Vám, seňoro, řekl, jak velice mne to tíží, že jste touhu svou mně věnovala, avšak city moje k Vám mohou býti spíše vděčné než léčivé. Narodil jsem se pro Dulcinei del Toboso, a osud, je-li jaký, jí mne ustanovil; mysliti si, že některá jiná krasavice zastoupiti může místo, v jehož držení ona jest, bylo by pomýšleti na věci nemožné, a poněvadž nikdo zavázán býti nemůže k nemožnostem, budiž Vám vysvětlení to důstatkem, abyste uskrovnila se v mezích své počestnosti.

Slyšíc to Altisidora tvářila se, jakoby hněvem planula a se rmoutila, řkouc: Jaktě Bůh živ, done tresko, paličko z hmoždíře, pecko datlová, svéhlavější a zatvrzelejší než vesnický hrubec, prosí-li ho kdo, když svou palicí někam zaměřil, pustím-li se do Vás, vyškrábu Vám oči. Domníváte se snad, done přemoženče, done kyji zvalchovanče, že jsem pro Vás umřela? Vše, co jste této noci spatřil, bylo nastrojeno; nejsem zajisté ta, která bych si připustila, abych pro takového velblouda za nehet bolesti snášela, neřku abych umřela.

Tomu rád věřím, přejal Sancho řeč, neboť umřít z lásky jest k smíchu. Lehce se to řekne, ale učiniti, tomu aby Tomáš věřil.

Mezi tím, co takto mluvili, vstoupil hudec, zpěvák a básník, jenž svrchu uvedené stance byl přednesl, a hluboce se před D. Quijotem ukloniv vece: Milost Vaše, pane rytíři, račiž mne přičísti a pokládati za nejpokornějšího ze služebníků svých, ježto dávno tomu, co jsem Vám velice oddán jak pro pověst tak pro slavné činy Vaše.

Račte mi říci, kdo jste, odpověděl D. Quijote, aby zdvořilost moje zadost učinila zásluhám Vašim.

Jinoch odvětil, že byl hudcem a chvalopěvcem předešlého večera. Máte skutečně výborný hlas, pravil na to D. Quijote; co jste ale zpíval, nezdálo se mi být příliš na svém místě, neboť co jest stancím Garcilasovým do smrti této seňory?

Neračte se tomu diviti, vysvětloval hudec; jest zajisté mezi pitomými básníky našeho věku ten obyčej, že každý píše, jak se mu líbí, a krade, kde chce, ať se to hodí neb nehodí k úmyslu jeho, a že nelze aby něco se psalo neb zpívalo, co by básnické licenci se nepřičítalo.

D. Quijote chtěl odpověděti, ale vévoda a vévodkyně ho přerušili přišedše ho navštívit. Povstal mezi nimi dlouhý a utěšený hovor, při němž Sancho tolik vtipů a potutelnosti pronesl, že opětně vévodské manžele podivením naplnil jak svou sprostností tak důvtipností. D. Quijote prosil, aby mu dovolili ještě téhož dne odejiti, poněvadž prý rytířům jemu podobně přemoženým přísluší bydleti spíše v bídné chatrči, než v královském paláci. Dali mu se vší ochotou dovolení a vévodkyně se tázala, chová-li Altisidoru ve své přízni. Seňoro, odpověděl D. Quijote, račte býti přesvědčena, že všecko zlé toho děvčete pochází z nečinnosti a prostředkem proti němu že jest počestné a ustavičné zaměstnání. Pravila tu právě, že v pekle krajky se nosí, a poněvadž je snad umí dělati, nechť je tedy z rukou nedává; bude-li totiž zaměstnána paličkami, nebude se obrazivost její zanášeti obrazem aneb obrazy těch, kterým nakloněna jest. Takový jest opravdový náhled můj, takové mínění, taková rada moje.

A moje též, doložil Sancho, poněvadž jsem za svého živobytí viděl více krajky dělat, než láskou umírati. Pracovité dívky pomýšlejí spíše na dodělání své práce než pamatují na své milostné pletky. Mluvím podlé sebe, neboť pracuju-li v poli, nemyslím na svou drahou polovici, t. j. na Teresii Panzovou, anaž mi jest milejší než oči v hlavě.

Máte dokonce pravdu, Sancho, pravila vévodkyně; budu k tomu hleděti, aby od nynějška moje Altisidora zanášela se šitím prádla, jemuž výborně rozumí.

Toho prostředku naprosto není zapotřebí, seňoro, prohodila Altisidora, neboť pomním-li na ukrutnost, s jakou tento zákeřnický tulák mnou nakládal, bude z paměti mé smazán beze vší jiné pomůcky. Nyní ale s dovolením Vaší Urozenosti hodlám odtud odejiti, abych neměla déle před očima ne truchlivou postavu, alebrž příšernou a hnusnou tvář jeho.

Toť zdá se mi podobati pořekadlu, vece vévoda, že kdo spílá, brzy odpouští.

Altisidora se stavěla, jakoby šátečkem si oči utírala, poklonila se své vrchnosti a odešla z jizby. Jdi, ubohá dívko, dokončil hovor Sancho, jdi, nešťastnice; proč jsi zapletla se s duší rákosovou a srdcem dubovým! Věru, kdybys se mnou byla měla, jiný kohout by ti zazpíval. Rozmluvě učiněn konec, D. Quijote se oděl, poobědval s vévodskými manželi a téhož popolední odešel.