Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola šedesátá devátá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola šedesátá osmá	Kapitola šedesátá devátá	Kapitola sedmdesátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola šedesátá devátá
Podtitulek:	O nejvzácnější a nejneobyčejnější příhodě, anaž D. Quijota v celém vypravování teto veliké historie potkala.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 401–404. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Jezdci slezli s koní a zároveň nevlídně vzali pěší Sancha a D. Quijota do náručí nesouce je do nádvoří, v němž vůkol hořelo asi sto do podstavců nastrčených pochodní. Po chodbách v nádvoří plápolalo více než pět set svítilen, tak že vzdor noci, anaž dosti tmavá se býti zdála, pozorovati nebylo nedůstatku dne. U prostřed dvora asi dva lokte od země vypínalo se pohřební lože, celé velikým prostěradlem z černého aksamitu zastřené, kolem něhož na stupních bílé voskové svíčky na více než sto svícnech. Na loži viděti bylo mrtvolu tak sličné dívky, že krásou její sama smrt sličná se býti zdála. Hlavu měla položenu na podušce ze zlatohlavu, ozdobenu věncem z rozličných libovonných květin; ruce měla křížem na prsou složeny držíc v nich letorost narcisové lilie a vítězné palmy. Po straně dvora stál výstupek, kde na dvou seslích seděly dvě osoby, které majíce na hlavách koruny a v rukou žezla držíce podobaly se králům buďsi skutečným aneb přestrojeným. Vedle tohoto zvýšení, na něž se po stupních přicházelo, stála jiná dvě sedadla, na něž strážcové zajatých posadili D. Quijota a Sancha, vše v tichosti, dávajíce oběma znamení, aby taktéž mlčení zachovávali. Avšak i bez těch znamení bývali by mlčeli, ježto překvapující divadlo poutalo jim jazyky. V tom na povýšené místo vstoupily u velikém průvodu dvě vznešené osoby, jež D. Quijote ihned za vévodu a vévodkyni, hostitele své, byl poznal. Sedly si na přebohatá sedadla vedle oněch dvou na pohled králův. Kdož by se tomu všemu nedivil, dokonce poví-li se dále, kterak D. Quijote poznal, že mrtvolou na pohřebním loži byla sličná Altisidora? Když vévoda a vévodkyně na výstupek byli vkročili, povstali D. Quijote a Sancho činíce hlubokou poklonu; vévodští manželé taktéž učinili kývnuvše toliko trochu hlavou. V tom z druhé strany vystoupil sluha a postaviv se před Sancha hodil přes něho řízu z černé hrubé tkaniny, celou ohnivými plameny pomalovanou, a sňav mu kápí vložil mu na hlavu špičatou čepici na způsob oné, kterou dostávají odsouzenci svatého soudu, i pošeptal mu do ucha, aby ústa neotvíral, nechce-li, aby mu dali náhubek aneb života ho zbavili. Sancho se prohlížel od hlavy do paty vida se plameny hořeti; že ho ale nepálily, nevšímal si toho ani za mák. Sundal čepici, viděl ji diblíky pomalovánu a opět si ji na hlavu posadil řka sám sobě: Také dobrá, dotud mě plameny nepálí a čerti neberou. D. Quijote jej taktéž prohlížel, i ač strach zbavil jej smyslů, nemohl se nesmáti vida figuru Sanchovu.

V tom zdálo se, jakoby zpod lože vystupoval jemný a líbezný zvuk fleten, jenž nejsa rušen hlasem lidským, ježto na tom místě samo mlčení zachovávalo tichost, tím více vypadal lahodně a milostně. Najednou objevil se vedle podušky domnělé mrtvoly sličný jinoch v římském oděvu, jenž ke zvukům varita, na něž sám hrál, přelíbezným a jasným hlasem pěl tyto dvě stance:

Než Altisidora opět z mrtvých vstane,
Umrcena D. Quijota krutostí,
Tu když dámy hradu, v němžto kouzlo vane,
Oděly se v hrubé roucho truchlosti,
Když před námi s paní zástup dueň stane,
Přistrojených v šerk a multon žalosti:
Budu strast a sličnost její plektrem pěti,
Jež nad píseň thráckého má pěvce zněti.

Jakož nemním, jen co bije srdce moje,
Že mi službě té se věnovati jest,
I jazykem mrtvým čile ústa svoje
Rozechvěju pro Tvou zaslouženou čest.
Volné dá se z tísně tělesného stroje
Duše moje ku Styginým tokům vést
Zpěvem velebíc Tě, tak že při Tvé chvále
Zastaví se Lethe netekouci dále.

Dosti! ozval se po těch slovích jeden ze dvou na pohled králů; dosti, božský pěvče! Táhlo by se do nekonečna, kdybys nám nyní vyličovati chtěl smrt a vnady nevyrovnané Altisidory, anaž není mrtva, jak se nevědomý svět domnívá, alebrž žije jazyky pověsti a v utrpení, kterého Sanchu Panzovi zde přítomnému snášeti jest, aby vráceno jí bylo ztracené světlo. Nuže Rhadamante, jenž se mnou soudy konáš v temných dutinách podsvětí, jenž dobře víš, co nevyzpytovaným osudem ustanoveno jest k opětnému procitnutí této dívky, rci a zjev nám to, aby nebylo prodléváno s dobrou věcí, které od probuzení jejího očekáváme.

Jedva to pronesl Minos, soudce a druh Rhadamantův, an vztýčil se Rhadamant řka: Nuže, sluhové tohoto příbytku, vznešení a nízcí, velcí a malí, přistupte jeden po druhém a vsaďte Sanchovi po dvacíti čtyřech švihách do obličeje, po dvanácti štipcích a šesti pichách do ramen a boků; v tom obřadu zajisté spočívá spása Altisidory. Slyše to Sancho Panza přerušil mlčení a pravil: Na mou věru, mám asi tolik chuti nechati se luskati do obličeje a ztýrati tělo, jako státi se Mórem. Hereš! kterak souvisí ztýrání moje se vzkříšením děvčete? Dostali jste zase laskominy; okouzlí Dulcinei a mrzkají mne, aby byla odčarována; umře Altisidora chorobou od Boha na ni seslanou a vzkřísí ji tím, že mi dají po dvacíti čtyřech švihách, jako sýto probodají tělo pícháním a modřin na ramenou nadělají stýráním. Takové žerty provozujte si s někým, kdo je letošní, já jsem ale starý kos a nejsem tak na zavolání. — Umřeš! hrozil Rhadamantos hlasem velikým; zkroť se, tygře, pokoř se, hrdý Nimrode, snášej a mlč! Nežádají se zajisté od tebe věci nemožné a neopovažuj se zpytovati tajemství toho výkonu. Flekán musíš být, jako sýto musíš vypadati, úpěti musíš štípáním. Vzhůru, pravím, sluhové, naplňte rozkaz můj! Ne-li, zaklínám se věrou počestného muže, že uhlídáte, zač toho loket!

V tom objevilo se šest dueň vážně přes nádvoří za sebou kráčejících; čtyři měly brejle na očích a všecky nesly pravice vzhůru na čtyři prsty z rukávu přes oheb vystrčené, aby vypadaly ruce delší, jak to nyní v obyčeji. Jedva je spatřil Sancho, zařval jako túr volaje: Mohl bych si nechat na tělo sahati od celého světa, ale dovoliti, aby o mne dueňy zavadily, to nikoli! Ať mně kočky rozdrápou obličej, jako se to stalo pánu mému v tomtéž hradě, ať mně tělo probodají břitkými dýkami, ať mně rozžhavenými kleštěmi poštípají ruce, vše to snesu trpělivě a budu těm pánům po vůli, ale aby se mne dueňy dotkly, tož ať mne spíše ďábel vezme!

I D. Quijote zrušil mlčení řka Sanchovi: Měj trpělivost, synu, buď volen těm pánům a vzdávej tisícerých díků nebesům, že tu zvláštnost vštípila osobě tvé, bys mučedlnictvím jejím odčarovati mohl okouzlených, vzkřísiti zemřelých.

Dueňy stály již vedle Sancha, jenž zcela ukrocen a přemluven posadil se pěkné na sesli a nastavil obličej a bradu první dueně, anaž mu čistě šňupku vyflekla a spolu hlubokou poklonu učinila. — Méně zdvořilosti a méně ličidla, seňoro dueňo, vece Sancho; Bůh ví, že Vaše ruce voní růžovým octem. Zkrátka, všechny dueňy ho flekly a i ostatní domácí lid jej poštípal; co ale snésti nemohl, bylo píchání jehlami; tudíž patrně popuzen vyskočil se sedadla a uchopiv rozžatou pochodeň, anaž vedle něho stála, hodil ji mezi dueňy a ostatní své trapiče řka: Kliďte se, pekelní sluhové; nejsem zajisté z mosazu, abych necítil tak neobyčejná muka!

V tom hnula sebou Altisidora na bok unavena jsouci dlouhým naznak ležením. Vidouce to přítomní jedním hlasem vzkřikli: Altisidora je živa, Altisidora žije! Rhadamantos velel Sanchovi, aby ukrotil svůj hněv, poněvadž prý dosaženo žádaného cíle. Jak mile tedy D. Quijote spatřil hýbati se Altisidoru, padl před Sanchem na kolena řka: Nyní jest čas, milý synu a ne více zbrojnoši můj, abys vysázel si několik ran, jež si dáti máš k odčarování Dulcinee. Nyní pravím, že jest čas, když dospěla moc tvá, abys úsilně zasadil se o dobrý skutek, kterého se od tebe očekává. — To mně připadá jako nesmysl na nesmysl a nikoli jako med na lívanec, bránil se Sancho; toby bylo pěkné, aby po štípání, po luskání a po píchání přišlo nyní mrskání. Toť by nescházelo než vzíti notný kámen, přivázat mi jej na krk a hoditi mě do studně; na tom by mi ovšem mnoho nezáleželo, mám-li k napravení cizího zlého státi se hříšným beranem. Pusťte mě, sice Bůh ví, všecko zahodím a všeho nechám, děj se co děj.

Tu Altisidora na lešení se vzchopila a v tomtéž okamžení zavzněly píšťaly, s nimiž spojily se flétny a hlasy celého zástupu, jenž volal: Ať žije Altisidora, ať žije Altisidora! Vévodští manželé, králové Minos a Rhadamantos vstali a všichni s D. Quijotem a Sanchem pozdravovali Altisidoru a sundali ji s pohřebního lože; Altisidora jevíc na oko mdlobu opírala se o vévodské manžele a o krále i nakoso hledíc k D. Quijotu pravila: Bůh ti odpusť, nelaskavý rytíři; byla jsem zajisté ukrutností tvou na onom světě, zdá se mi, víc než tisíc let. Tobě ale, nejoutrpnější zbrojnoši, co jich jest na světě, vděčně povinna jsem životem, jehož požívám. Od té chvíle jsi pánem, příteli Sancho, šesti mých košil, jež ti dávám, abys udělal si z nich jiných šest pro sebe, a nejsou-li všechny dobré, jsou aspoň čisté.

S čepicí v ruce a na zemi kleče políbil jí Sancho ruku. Vévoda poručil, aby mu onu čepici vzali a dali mu jeho kápí, taktéž aby ho svlékli z řízy s plameny a nechali ho ve vlastním oděvu. Sancho prosil, by mu řízu i mitru zůstavili, že ji chce vzít s sebou domů na znamení a památku této neslýchané příhody. Vévodkyně odpověděla, že má obé býti jeho a že mu třeba jest poznati, jak velikou jest přítelkyní jeho. Vévoda kázal nádvoří vykliditi a všem do svých komnat se odebrati, D. Quijota pak a Sancha do jejich už známých jizeb odvesti.