Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola sedmdesátá čtvrtá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola sedmdesátá třetí	Kapitola sedmdesátá čtvrtá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola sedmdesátá čtvrtá
Podtitulek:	Kterak D. Quijote se roznemohl, učinil závět a umřel.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 424–429. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Jako věci lidské nejsou věčné chábnouce ustavičně od svého počátku až dojdou posledního cíle, zvláště pak život lidský, a jako D. Quijote neměl výsady nebes, aby zastavil běh žití svého, dospěl ku konci a cíli, když se toho nejméně nadál. Buďsi z těžkomyslnosti, že byl poražen, buďsi ustanovením božím, jež tak to zřídilo, upadl do horečnosti, anaž ho šest dní k posteli poutala. Za ten čas byl zhusta navštěvován od faráře, bakaláře a lazebníka, přátel svých, kdežto Sancho Panza, zbrojnoš jeho, od hlav se mu ani nehnul. Domnívajíce se, že zármutek porážkou a tím povstalý, že nevidí naplněnu tužbu svou, totiž svobodu a odčarování Dulcinee, způsobil mu ten stav, všemi možnými prostředky hleděli ho potěšiti. Bakalář mu domlouval, aby si dodal mysli a vzchopil se k nastoupení pastýřského života, k němuž prý on už má hotovou selanku, anaž se mu pěkněji podařila, než kterákoli Sanazarovi. Že i ze svých peněz koupil dva výtečné psy ku hlídání skotův, jeden že se nazývá Barcino a druhý Butron, a že mu je prodal jakýsi quintanarský pastvec. Nic však méně chmurná mysl D. Quijota neopouštěla.

Přátelé zavolali lékaře, který mu ohledal žilotep, nebyl ale hrubě spokojen řka, aby pro všecko pečováno bylo o spásu jeho duše, poněvadž prý tělo jest v nebezpečenství. D. Quijote vyslechl to s klidnou myslí, ne však hospodyně, neť a zbrojnoš jeho, kteří dali se do usedavého pláče, jakoby pán jejich už mrtev před nimi ležel. Náhled lékařův byl, že těžkomyslnost a zármutek ho dorazily. D. Quijote žádal, aby ho nechali samotna, poněvadž prý si chce trochu sdřimnouti. Zůstavili ho; spal jak se říká jedním proudem, přes šest hodin, tak že hospodyně a neť domnívaly se, že ve spaní skoná. Na konci řečené doby se probudil a hlasitě zvolal: Pochválen budiž všemohoucí Bůh, jenž mi takové dobrodiní prokázal. Milosrdenství jeho zajisté nemá konce a nedá se obmeziti ani přerušiti hříchy lidskými.

Neť poslouchala slova ujcova, a poněvadž jí připadala spořádanější než obyčejně bývala dokonce v této nemoci, tázala se ho: Co pravíte, milostivý pane? Stalo se něco neobyčejného? Jaké to milosrdenství? Jaké to hříchy lidské? — Milosrdenstvím jest to, odpověděl D. Quijote, co mi v tomto okamžení uděliti ráčil Bůh, jemuž nepřekážejí, jak jsem pravil, hříchové moji. Mám již volnou a jasnou mysl bez temných stínův pomatenosti, kterou na mne uvalilo neblahé a ustavičné čtení zlořečených kněh rytířských. Již nahlížím pošetilost a svůdnost jejich a nelituji toho, kromě že se poznání to stalo již trochu pozdě, tak že mi nezbývá času k náhradě, bych čítal jiných, které by světla daly duchu mému. Cítím, neti, že se nacházím nad hrobem. Rád bych umřel tak, bych důkazův podal, že nebyl život můj tak zlý, bych zůstavil po sobě jméno blázna, neboť byl-li jsem bláznem, nerad bych pravdu tu potvrdil při skonání svém. Zavolej, rozmilá, mé dobré přátely, faráře, bakaláře Samsona Carrasca a mistra Mikuláše lazebníka; chci se vyzpovídati a učiniti závět. Výkonu toho byla neť sproštěna příchodem těch tří.

Jedva je D. Quijote spatřil, zvolal: Přejte mi štěstí, dobří pánové, že nejsem více D. Quijote de la Mancha, alebrž Alonso Quijano, jemuž chování jeho dalo příjmí Dobrého. Nyní jsem nepřítelem Amadisa de Gaula a vší nesčíslné sběře rodu jeho; nyní jsou mi nenáviděny všecky ty světácké historie o dobrodružných rytířích; nyní nahlížím převrácenost a nebezpečí, do nichž mě čtení takové přivedlo, nyní jsem nabyl rozumu milosrdenstvím božím; zatracuji podobné spisy.

Slyšíce ty řeči tři přátelé domnívali se, že se ho nepochybně nějaké bláznovství zmocnilo, pročež Samson vece: Nyní, pane D. Quijote, když jsme dostali návěští, že seňora Dulcinea jest odčarována, přicházíte s takovými věcmi? Nyní, se když už už státi máme pastýři, chce se z Vás učiniti poustevník? Pro pána, dejte si pokoj, zpamatujte se a nechte toho bájení! — Až doposud, odpověděl D. Quijote, zdály se mi ty bájky býti pravdou k mé vlastní škodě; smrt moje promění je pomocí boží v prospěch můj. Cítím, pánové, že se chvatem k smrti chýlím; nechte žertu stranou a zavolejte mi duchovního, jemuž bych se vyzpovídal, a písaře, který by můj závět napsal. V takových rozhodných chvílích, jako jest nynější, nelze člověku s duší žertovati, proto prosím, aby mezi tím, co mě pan farář zpovídati bude, šel někdo pro notáře.

Všickni hledíce na sebe divili se slovům D. Quijotovým, i ač byli v pochybnostech, dávali mu víry. Jedním znamením, z něhož na jeho smrt soudili, byl náhlý jeho přechod z bláznovství k rozumu, ježto mimo uvedené již řeči pronesl mnoho jiných tak pěkných, tak křesťanských a tak spořádaných, že je všech pochybnosti zbavil a k víře přiměl, že zdravého jest rozumu. Farář kázal všem odejiti, zůstal s ním samoten a vyslýchal zpověď jeho. Zatím šel bakalář pro písaře a za malou chvíli dostavil se s ním a, se Sanchem Panzou, jenž zvěděv již od bakaláře, v jakém stavu se pán jeho nachází, a zastav neť s hospodyní plačící, dal se do vzlíkání a usedavého slzení.

Zpověď byla zkončena a farář vyšel ven řka: Alonso Quijano Dobrý jest skutečně na smrt a skutečně při rozumu. Můžeme jíti k němu, aby učinil závět. Tato zpráva vehnala strašný nával do zaslzených očí hospodyně, neteře a Sancha Panzy, dobrého zbrojnoše jeho, tak že jim slzy z očí potokem tekly a tisíc hlubokých vzdechů z prsou vystupovalo, neboť věru, jak již mnohokráte pravíno, dokud D. Quijote byl pouze Alonsem Quijanem Dobrým a dokud trval D. Quijotem de la Mancha, byl vždy mírné povahy a přívětivého chování a proto byl náviděn nejen ode všech domácích, alebrž i ode všech známých.

Písař s ostatními vstoupil, a když byl hlavu k závětu napsal, spořádal D. Quijote duši svou podlé všech povinných křesťanských zřetelů a přikročiv k odkazům pravil: Item jest v tom vůle má, aby Sancho Panza, jehož jsem ze svého bláznovství učinil svým zbrojnošem, poněvadž máme mezi sebou jakési oučtování, dávání a braní, nebyl činěn zodpovědným z peněz, které u sebe má, aniž aby žádáno bylo nějakých oučtův od něho, alebrž zbývalo-li něčeho, až si dluh můj vyplatí, by i zbytek byl jeho, ježto zajisté bude malý, i aby mu to k dobrému sloužilo. Jako jsem za svého bláznovství se přičiňoval, abych mu zjednal vladařství na ostrově, dal bych mu nyní ochotně, jsa na mysli zdráv, vladařství v království, kdybych je měl, poněvadž prostota jeho povahy a věrnost v chování toho zasluhuje. Na to obrátiv se k Sanchovi vece: Odpusť mi, příteli, že jsem byl příčinou, abys zdál se bláznem býti, jakým já jsem byl, klamaje tě, čím já se klamal, že byli a jsou dobrodružní rytíři ve světě.

Ach! odpověděl Sancho plačky, neumírejte, Vaše Msti, pane můj, alebrž přijměte radu mou a žijte mnohá léta, poněvadž největší hloupost, které se člověk jaktěživ domysliti může, jest pro nic za nic dobrovolně umřiti bez zabití někým jiným a bez dotknutí jinou rukou kromě ruky těžkomyslnosti. Nuže, neleňte a vstaňte s postele a pojďme do polí po pastýřsku oděni, jak jsme se umluvili. Tam za některým keřem zastaneme doňu Dulcinei odčarovánu, že nelze něco pěknějšího spatřiti. Je-li tomu tak, že člověk umříti může zármutkem z porážky povstalým, sveďte vinu na mne, že jste proto spadl, poněvadž jsem Rocinantovi špatně stáhl pás, dokonce když jste ve svých rytířských knihách shledal, že jest věcí obyčejnou, jak ten a onen rytíř se svalil, a že kdo dnes je přemoženým, zejtra může býti vítězem.

Tak jest, dosvědčoval Samson, dobrý Sancho má v těch věcech dokonce pravdu.

Pánové, vece D. Quijote, počínejme si rozumně, neboť v loňských hnízdech nejsou letošní vrabci; bláznil jsem a nyní jsem zmoudřelý. Byl jsem D. Quijote de la Mancha a nyní jsem, jak pravíno, Alonso Quijano Dobrý. Kéž bych mohl lítostí a upřímností svou nabyti opět úcty Vaší, které jsem druhdy požíval! A teď nechť pan písař pokračuje.

Item, odkazuju celé své jmění, jak leží a běží, Antonii Quijanově, neteři své, u přítomnosti její, které zbude po vzetí toho, čeho na vyřízení učiněných odkazův zapotřebí bude. První mojí výminkou jest, aby zaplacena byla služba, za niž zůstal jsem dlužen hospodyni své po ten čas, co mi sloužila, a mimo to aby jí dáno bylo dvacet dukatů na oděv. Za vykonávatele poslední vůle své ustanovuji pana faráře a pana bakaláře Samsona Carrasca zde přítomné.

Item, jest vůle moje, kdyby Antonie Quijanova, neť moje, chtěla se vdávati, aby si vzala muže, o němž prv bylo shledáno, že neví, co jsou rytířské knihy; kdyby však na jevo přišlo, že je zná, a kdyby přes to přes všecko chtěla si ho neť moje vzíti a vzala si ho, nechť celý můj odkaz ztratí, jejž potom vykonávatelé zavětu mého podlé libosti k dobrým účelům rozděliti mohou.

Item žádám řečené pány vykonávatele poslední své vůle, kdyby šťastnou náhodou poznali spisovatele, jenž prý sestavil historii, anaž nese název: O slavných činech D. Quijota de la Mancha část druhá, aby ho jmenem mým co nejsnažněji prosili, by prominul mi pohnútku, kterou jsem mu bezděčně k sepsání tolikých a tak velkých pošetilostí, jakých vypisuje, k spisu tomu látky podal.

Tím byl závět ukončen; D. Quijote omdlel a natáhl se celou délkou přes postel. Všickni se ulekli a přichvátali mu na pomoc; po tři dni, které po sepsání zavětu žil, přicházely na něho mdloby v menších a menších lhůtách. Celý dům byl v zmatku, nic však méně neť jedla, hospodyně si připíjela a Sancho Panza se veselil; dědictví zajisté ruší poněkud a mírní v dědici paměť truchlivosti odchodem zemřelého povstalé.

Konečně přišla poslední hodinka D. Quijotova, když byl všecky svátosti přijal a dlouhou i výraznou řečí rytířské knihy zatratil. Přítomný písař pravil, že nikdy nečetl v rytířské knize, aby některý dobrodružný rytíř byl umřel ve své posteli tak klidně a po křesťansku jako D. Quijote, jenž litován a oplakáván ode všech přítomných vypustil ducha t. j. skonal. Vida to farář prosil písaře, aby dal svědectví, že Alonso Quijano Dobrý, obecně D. Quijote de la Mancha zvaný, opustil tento svět a umřel přirozenou smrtí. Svědectví to prý žádá proto, aby jinému spisovateli kromě Cida Hameta Benengelia odňal příležitost křivě z mrtvých ho opět vzkřísiti a nekonečných povídek o jeho činech sepisovati. Ten byl konec důmyslného rytíře de la Mancha, jehož rodiště Cide Hamete zúmyslně určitěji nepodal, aby všecka města a všecky vesnice Manchské mohly se mezi sebou příti, že ho zplodily a za vlastního mají, jako se přelo sedmero měst o Homéra. Opomeneme nářku Sancha, hospodyně a neteře D. Quijotovy, jakož i rozmanitých nápisův náhrobních, ač mu Samson Carrasco tento nápis byl dal:

Hle, tu leží zeman statný,
Jenž si zbraní zjednal velkou čest
Jsa, jak známo, tak udatný,
Že byl triumf smrti matný
Tím, že smrtí život dán mu jest.

V celém světě našel málo;
Lidem strašákem a děsem byl,
Jak se vůbec všechněm zdálo.
Štěstí však mu zjevně přálo:
Umřel mudrcem a bláznem žil!

A velemoudrý Cide Hamete vece péru svému: Nyní pírko moje, nevím zdali dobře rozštípené či špatně řezané, visiž na tomto hřebíku a na tomto mosazném drátu. Žij tu mnohé věky, nesundají-li tě domýšliví a loupeživí dějepisci, aby tě zneuctili. Dříve ale než na tě sáhnou, můžeš je vystříci a co nejdůrazněji jim říci:

Vari, vari, padouchové,
Nikdo na mne ruky nevztahuj!
Máť, jak chtěli osudové,
Dobrý králi, úkol ten být můj.

Pro mne jediného přišel D. Quijote na svět a já pro něho. On uměl jednati a já psáti; pouze my dva byli jsme jedno na vzdor a na příkoř podvrženému spisovateli tordesillskému, který se osmělil aneb osměliti mohl hrubým a špatně sříznutým pštrosím pérem vypisovati činy statečného rytíře mého, ač to není břímě pro jeho bedra ani pro jeho nastuzený rozum. Náhodou-li se s ním seznámíš, dej mu napomenutí, aby mdlé a již trouchnící kosti D. Quijota nechal v hrobě na pokoji i aby je proti všemu právu nepřenášel po smrti do staré Kastilie a nevyndaval z hrobu, v němž skutečně a opravdu spočívají celou délkou nataženy nemohouce vykonati vyjíždku třetí a cestu novou. Stačí zajisté na posměch všem cestám, co jich veškeří dobrodružní rytíři vykonali, tyto dvě, jež podstoupil jak pro zábavu a k zalíbení všeho lidu, který o nich zvěděl, tak i v těchto a cizích královstvích. Tím naplníš své křesťanské povolání dávajíc dobrou radu těm, kteří ti nepřejí; já pak budu spokojen a hrd, že první dokonale požívati budu ovoce ze spisův svých, jak jsem si přál, jakož tužba moje nebyla jiná, než abych lidem zošklivil báječné a nesmyslné historie rytířských kněh. Sepsání mého pravého D. Quijota již je rozviklalo a zajisté je dokonce podvrátí. Vale!