Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola dvacátá třetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá třetí
Podtitulek: Vypravuje se o podivuhodných věcech, jež D. Quijote v hluboké sluji Montesinově viděl; pro nemožnost a velkolepost jich pokládá se toto dobrodružství za podvržené.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 134–141.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Byly čtyry hodiny po polednách, když slunce chmurami zastřené skrovným světlem a mírnými paprslky D. Quijotovi poskytovalo příležitosti, aby bez vedra a obtíže vypravoval svým dvěma velmožným posluchačům, co v Montesinově sluji viděl, a začal tímto způsobem.

Asi deset neb čtrnáct sáhů v hlubině té sluje jest v pravo dutina či prostora, do nížto by se vešel veliký vůz se svými mezky. Přichází tam skrovné světlo rozpuklinami či děrami daleko jdoucími a na povrchu země otevřenými. Tuto dutinu či prostoru spatřil jsem, když jsem unaven a mrzut, že visím a spouštěn jsem na provaze, přicházel do tmavé části dolů bez jistého a určitého cíle, a proto umínil jsem si vstoupiti tam a odpočinouti si. Volal jsem prosebným hlasem, abyste více provaz nespouštěli dříve než byl řekl; museli jste mě ale neslyšeti. Vzal jsem tedy provaz, jejž jste povolovali, a učinil jsem chomol či klubko a seděl jsem na něm ustavičně přemítaje a rozjímaje, co bych činiti měl, abych se na dno dostal, nemaje nikoho, kdo by mě držel. Do těchto myšlének jsa zabrán a v té nesnázi uchvácen jsem byl najednou a beze vší předtuchy velmi hlubokým snem, aniž bych se toho nadál, a nevěda čím a jak, probudil a octl jsem se uprostřed velmi krásné, líbezné a utěšené lučiny, jakouž jen příroda může stvořiti a nejvytříbenější obrazotvornost lidská si představiti. Otevřel a protřel jsem si oči a viděl jsem, že nespím, alebrž že skutečně bdím. Nic však méně ohmatal jsem si hlavu a prsu na přesvědčenou, jsem-li týž, který jsem tam byl, aneb je-li to nějaký prázdný a klamný přízrak; avšak hmat, čití a rozumné úvahy, jež jsem v mysli činil, přesvědčovaly mě, že jsem tam byl tentýž, který nyní zde jsem.

Tu se mi najednou před očima objevil jakýsi královský a nádherný palác či hrad, jehož zdi a stěny vypadaly jako z průzračného křišťálu zbudované. Když se byly v něm dvě veliké vrátně otevřely, spatřil jsem, kterak z nich vychází a vstříc mi jde jakýsi ctihodný kmet, oděn pláštěm z látky fialové, jejž na zemi vlekl. Přes bedra a prsa měl řádovou stuhu ze zeleného hedvábí a na hlavě černý aksamitový milánský biret; brada jako mléko šedá splývala mu po pás. Zbraň neměl žádnou alebrž růženec s páteři nad ořechy a se zdrávasy nad pštrosí vejce velikými. Jeho nesení těla, krok, vážnost a prastará podoba, vše to vzbudilo ve mně překvapení a podivení. Přistoupil ke mně a první jeho, co učinil, bylo, že mne vroucně objal a ihned pravil: Dávno tomu, statečný rytíři, D. Quijote de la Mancha, co my obyvatelé této okouzlené samoty doufáme spatřiti tě, abys dal světu vědomost o tom, co tato hluboká sluje, do níž jsi vstoupil, sluje Montesinova zvaná, v sobě obsahuje a skrývá; slavný to čin, jehož vykonání zůstaveno nepřemožitelné hrdinnosti a obdivu hodné zmužilosti tvé. Pojď se mnou, nejjasňejší pane, abych ti ukázal divy, jež tento průzračný hrad v sobě chová, jehož správcem a ustavičným nejvyšším dozorcem jsem já, jenž jsem Montesinos sám, od něhož sluje má jméno své.

Sotva mi řekl, že jest Montesinos, tázal jsem se ho, pravda-li jest, co se tu na hořejším světě vypravuje, že totiž malou dýkou velkému příteli svému Durandartovi z prsou vyňal srdce a přinesl je seňoře Belermě, jak mu to Durandarte při skonávání svém nařídil. Odpověděl mi, že vše jest pravda kromě dýky, neboť nebyla to dýka aniž malá, nébrž kord lesklý a špičatý jako jehla.

Musel to být, ozval se tu Sancho, kord od Ramona de Hoces Sevillského.

Nevím, pokračoval D. Quijote, avšak nebude to týž mečíř, poněvadž Ramon de Hoces žil dříve, a bitva Roncevallská, kdy se tato nehoda stala, byla mnoho let později; a tento důkaz pravdy není bez důležitosti, aniž by rušil neb měnil pravdu a souvislost děje.

Tak tomu jest, odvětil strýc; pokračujte Vaše Msti, pane D. Quijote, poslouchám Vás zajisté s nevýslovným zalíbením.

A já ne s menším vypravuji, vece D. Quijote, pročež dím, že ctihodný Montesinos vedl mě do křišťálového palácu, kde v hluboké velmi chladné a zcela alabastrové síni stál mramorový náhrobek přeuměle shotovený, na němž jsem viděl jakéhosi rytíře jak široce tak dlouze nataženého ležeti, ne z kovu neb mramoru, ani z jaspisu vytvořeného, jako to v jiných hrobkách bývá, nébrž z živoucího masa a skutečných kostí. Pravou ruku, anaž se mi na důkaz veliké síly vlastníka svého zdála být poněkud chlupatá a svalovitá, měl položenu na srdce, a dříve než jsem se Montesina tázal, vece on vida mě překvapeného a na náhrobek hledícího: To jest přítel můj Durandarte, květ a zrcadlo milostných a statečných rytířů své doby; drží ho tu v zakletí, jakož i mě a mnohé jiné obého pohlaví, Merlín, onen francouzský kouzedlník, jenž prý byl synem ďáblovým. Já ale mám za to, že nebyl synem ďáblovým, nébrž dokládám, jak se říká, že byl ještě o něco horší než ďábel sám. Jak a proč nás zaklel, nikdo neví, ale řekne to příští doba, anaž nezdá se být příliš vzdálena. To ale mně jest nejvíce divno, že vím jistě, jako nyní máme den, že Durandarte skončil život v rukou mých, a že jsem mu po smrti jeho srdce vlastníma rukama vyňal, i že muselo vážiti přes dvě libry, jako dle přírodozpytců kdo má větší srdce, větší statečností obdařen jest, než kdo je má malé. Nuže, je-li tomu tak a umřel-li tento rytíř, kterak to, že nyní časem úpí a sténá, jakoby živ byl? Po těch slovích ubohý Durandarte mluvil hlasitě řka:

O můj strýče Montesine,
Slyš mou prosbu poslední:
Až já budu mrtev spáti
A má duše odletí,
Vyňav z prsou srdce moje
Meče aneb dýky čepelí
Belermě je do bydliště
Doprav a jí odevzdej.

Slyše to ctihodný Montesinos padl na kolena před žalostivým rytířem a slze pravil: Již jsem, pane Durandarte, strýče můj, již jsem vykonal, cos mi nešťastného dne porážky naší přikázal; vyňal jsem Vám srdce co nejlíp jsem mohl, aniž bych nejmenší částečky v prsou nechal, otřel jsem je pláténkem krajkovaným a ubíral se cestou k Francii, položiv Vás do lůna země s tolikými slzami, koliko jich stačilo, abych umyl a očistil si ruce z krve lpící na nich vniknutím do útrob Vašich. A na větší důkaz, strýce nejmilejší, dím: když jsem přišel do nejprvnější osady, na niž z Roncevallů jda jsem vrazil, dal jsem trochu soli do srdce Vašeho, by nelibě nepáchlo, i by, ne-li čerstvé, aspoň napuštěné dostalo se před seňoru Belermu, jižto s Vámi a se mnou a s Guadianou, zbrojnošem Vašim, i s dueňou Ruiderou a se sedmi dcerami, jakož i s dvěma neteřemi kromě mnohých jiných z druhu a přátel Vašich v mnoholetém zakletí tu drží mudřec Merlín. I ačkoli od té doby pět set minulo let, přece nikdo z nás neumřel, toliko Ruidera se svými dcerami a neteřemi schází, ježto ustavičně plačíce z útrpnosti, již Merlín potlačiti nemohl, v tolikéž jezer od něho proměněny jsou, která nyní na světě živých a v provincii Manchské zovou se jezera Ruiderská. Těch sedm patří králům španělským a ty dvě neteře rytířům nejsvětějšího řádu, jenž slove sv. Jana. Guadiana zbrojnoš, oplakávaje taktéž osud Váš proměněn jest v řeku téhož jména, anaž přišedši na povrch země a vidouc slunce jiného nebe tak těžký zármutek pocítila z opouštění nás, že ponořila se opět do útrob země. Jakož ale nelze nenásledovati přirozeného běhu tu a onde vypryskuje se, tak že slunce a lidé ji vidí. Vodou ji opatřují zmíněná jezera, s nimiž a s mnohými jinými do ní spadajícími vstupuje mohutná a veliká do Portugal. Avšak kamkoli se ubírá, jeví zármutek a těžkou mysl svou a nelibuje si v tocích svých ploditi ryb vzácných a předních, alebrž hrubých a nechutných, daleko rozdílných od ryb zlatého Taja. To vše, co nyní Vám dím, strýče můj, řekl jsem Vám mnohokráte, a poněvadž mi neodpovídáte, mám za to, jako byste mi nedával víry aneb neslyšel mě, z čehož, jak Bůh ví, velice se troudím. Novinu Vám nyní sdělím, anaž nebude-li Vám úlevou bolesti, aspoň ji nerozmnoží. Vězte, že tu máte před sebou — otevřte oči a vizte — onoho slavného rytíře, o němž věhlasný Merlín tak velkých věcí předpovídal, onoho D. Quijota de la Mancha totiž, jenž nově a slavnějšími činy než za věků minulých v století nynějším probudil zapomenuté dobrodružné rytířství, jehož pomocí a přízní budeme moci být odkouzleni, jakož velcí činové jen velkým mužům zůstaveni jsou.

A kdyby tomu tak nebylo, odpověděl Durandarte hlasem šepotavým a slabým, kdyby, pravím, tomu tak nebylo, strýče, pak trpělivost, a zamícháme karty znova. Na to se obrátil a zachovával své mlčení nemluvě ni slova.

V tom slyšeti bylo veliké úpění a naříkání s hlubokým lkáním a sténáním. Ohlídl jsem se a křišťálovými zdmi viděl jsem, kterak druhou síní dvěma řady nejsličnějších dívek veskrz smutkem oděných, s bílými turbany na hlavách dle způsobu tureckého kráčel průvod. Na konci řad šla nějaká vznešená paní, jakož vážnost její ukazovala, taktéž v černém oděvu se závojem tak dlouhým a rozsáhlým, že líbal zem. Její turban byl dvakrát větší než ostatních; obočí měla srostlá, nos poněkud ploský, ústa veliká, avšak rty červené; zuby její, jimž někdy prohlídnout dala, zdály se být řídké a nedobře sřaděné, ač bílé jako loupané mandle; v rukou nesla bílý šátek a v něm, pokud viděti bylo, srdce dle vyschlosti a vypráhlosti útvaru mumiového. Montesinos mi pravil, že veškerý ten zástup skládá se z komonstva Durandartova a Belermina s vrchností svou zde zakletého, a že poslední, jež nesla srdce v šátku, jest seňora Belerma, anaž s dívkami svými čtyřikrát za týden průvod ten vykonává zpívajíc či spíše plačíc žalozpěvy nad mrtvolou a zarmouceným srdcem strýce svého. Zdála-li by se mi, pravil, trochu nehezká či ne tak slíčná, jak pověst o ní dí, tož jsou příčinou toho zlé noci a tím horší dni, jež v tomto zakletí trávila, jak to viděti bylo z velkých kruhů pod očima a z bledé barvy její. Tato přepadlost ale a ty kruhy nepocházely ze špatného měsíčného odměšování, jak se u ženštin pravidelně stává, poněvadž mnohé měsíce i roky ani stopy panenské dospělosti jejich se neukazuje; alebrž měly původ svůj v bolesti srdce pochodící z onoho, jež ustavičně v rukou má, z něhož se obnovuje a na paměť uvodí neštěstí ubohého milence jejího, a kdyby toho nebylo, sotva by se jí slíčnotí, půvabností a vnadami vznešená Dulcinea del Toboso, tak velebná v celém tomto vůkolí ano i v celém světě, rovnala.

Pomalu, pane Montesine, řekl jsem tu hned; vypravujž Vaše Mst příběh svůj jak se sluší, jakož vím, že každé porovnání pokulhává, a proto neporovnávejte nikoho s nikým; nevyrovnaná Dulcinea del Toboso jest jaká jest, a seňora Doňa Belerma jaká jest a byla, a na tom dost.

Na to odpověděl: Odpusťte mi, pane D. Quijote; vyznávám, že jsem pochybil a nebylo dobře, řekl-li jsem, že seňora Dulcinea del Toboso sotva se rovná Belermě, neboť kdyby mne dost malé tušení napadlo, že Vaše Mst jest jejím rytířem, spíše bych si jazyk ukousl než bych ji s něčím porovnával kromě s nebem.

Zadostučiněním, jež mi podal veliký Montesinos, ztišilo se srdce moje z popuzení, jež povstalo z doslechu, jakoby seňora Belerma podobala se seňoře Dulcinei.

Divím se ale přec, ozval se Sancho, že jste, Vaše Msti, na toho starouše neskočil, všecka žebra a hnáty mu nepřetloukl a bradu do jednoho vousu nevyškubal.

Nikoli, Sancho, vysvětloval D. Quijote, neslušelo by se tak činiti, poněvadž všickni máme starce v úctě míti, byt i nebyli rytíři, a zvláště jsou-li jimi a k tomu zakletými; vímť předobře, že jsme si mezi otázkami a odpověďmi na vzájem činěnými ničím dlužni nezůstali.

Tu divil se strýc: Nevím, pane D. Quijote, jak jste mohl za tak krátký čas, jakýž jste tam dole ztrávil, tolik věci viděti, mluviti a zodpovídati?

Jak dlouho jsem byl v hlubině? tázal se D. Quijote?

Něco přes hodinu, odpověděl Sancho.

To nemůže být, odporoval D. Quijote, vždyť se tam přede mnou setmělo i rozednilo a opět se setmělo a rozednilo po třikráte, tak že jsem dle svého náhledu tři dni v těch vzdálených a zrakům mým objevených končinách strávil.

Můj pán nemůže než pravdu mluviti, vece Sancho; poněvadž ale všecky ty věci, jež se Vám tam vyskytly, jsou samé čáry, tudíž co se nám hodinou býti zdá, musí tam jako tři dni a jedna noc vypadati.

Tak tomu bude, přisvědčil D. Quijote.

A jedl jste něco za celý ten čas, pane můj? tázal se strýc.

Nevzal jsem ani do úst, odpověděl D. Quijote, a hladu jsem neměl ani s pomyšlení.

A zakletí jedí? tázal se opět strýc.

Nejedí, odvětil D. Quijote, a také nemají výkalu, ač se za to má, že jim rostou nehty, vousy a vlasy.

Ale snad spějí ti zakletí? ptal se Sancho.

Zajisté nespějí, tvrdil D. Quijote, aspoň po ty tři dni, co jsem mezi nimi byl, nikdo ani oka nezamhouřil, a já rovněž jsem to neučinil.

Tu se dobře hodí přísloví: Pověz mi s kým zacházíš, a já ti řeknu jaký jsi, prohodil Sancho. Vale Mst byla s lačnými a bdícími; jaký to tedy div, že jste ani nejedl ani nespal po ten čas, co jste mezi nimi byl. Avšak odpusťte mi, Vaše Msti, řeknu-li, že všemu tomu, co jste tu vypravoval, ať mě Bůh, chtěl jsem říci čert vezme, ani za mák nevěřím.

Proč ne? divil se strýc; což by měl pan D. Quijote lhát? A kdyby i chtěl, neměl by času zosnovat a vymyslil si tolik lží.

Namyslím, že můj pán lže, omlouval se Sancho.

Ne-li, co tedy myslíš? tázal se D. Quijote.

Myslím, odpověděl Sancho, že ten Merlín aneb ti čarodějníci, kteří celou tu chasu očarovali, a kterou, jak pravíte, jste viděl i s ní tam dole rozmlouval, vkouzlili vám do mysli a paměti ty podivnosti, které jste nám vypravoval, i vše, co nám ještě vypravovati chcete.

To vše by mohlo být, Sancho, odtušil D. Quijote, není tomu ale tak, poněvadž všecko, co jsem vám vypravoval, jsem viděl na své oči a ohmatal svýma vlastníma rukama. Co ale tomu řekneš, povím-li ti nyní, že mezi všemi nesčíslnými věcmi a divy, jež mi Montesinos ukázal, — svým časem ti je za naší cesty všecky povím, poněvadž nyní na to není kdy — byly také tři venkovanky, které na oněch přeutěšených nivách tančily a hopčily jako kozy, a sotva jsem je spatřil, že jsem v jedné z nich poznal nevyrovnanou Dulcinei del Toboso, a v těch druhých dvou tytéž vesničanky, které byly s ní a s nimiž jsme mluvili cestou do Tobosa? Tázal jsem se Montesina, zda-li je zná, a on mně odpověděl, že nezná, domnívaje se, že to musí být nějaké velmožné dámy, které se teprv před několika dny na těch nivách objevily. Tomu, prý, aby se nedivil, ježto tam jest mnoho jiných vznešených paní zakletých z věků minulých i přítomných, rozmanité a podivné podoby, mezi nimiž poznával královnu Ginevru a její dueňu Quintaňonu, nalévající Lancelotovi vína, když z Britska se vrátil.

Slyše Sancho Panza pána svého takto mluviti, myslil, že o rozum přijde aneb smíchy pukne; věda, v čem pravda o smyšleném okouzlení Dulcinee spočívá, jejíž očarovatelem a důkazu osvědčovatelem on byl, shledal neomylně, že pán jeho pozbyl rozumu a jest hotovým bláznem. Pravil mu tedy: Nešťastná to chvíle, neblahá to hodina a osudný to den, když jste se s panem Montesinem setkal, jenž Vás tak přemrštil. Štěstí by to bývalo, kdybyste byl zde zůstal při zdravém rozumu, jak Vám jej Pán Bůh dal, pronášeje přes tu chvíli přísloví a udíleje rady, a nyní nevypravoval větších podivností, než jakých si kdo myslit může.

Jak tě znám, Sancho, odpověděl D. Quijote, nedám nic na tvoje slova.

A já také nedám nic na slova Vaší Msti, odbyl ho Sancho; chcete-li zbíte mě, zabte mě za to, co jsem řekl aneb říci chci, nenapraví-li a nepolepší-li se řeči Vaše. Řekněte pak nyní, kdy spolu v míru žijeme: Kterak aneb z čeho poznal jste naši seňoru velitelku? A mluvil-li jste s ní, co jste jí řekl a co ona odpověděla?

Poznal jsem ji tím, odpověděl D. Quijote, že měla na sobě tytéž šaty, jako když jsi mi ji ukázal. Promluvil jsem k ní, ona mi ale neodpověděla, alebrž obrátila se zády a prchla tak hbitě, že by jí ani střela nedostihla. Chtěl jsem jít za ní a býval bych to učinil, kdyby mne byl nezrážel Montesinos, abych se za ní nepouštěl, poněvadž by to prý bylo marné, hlavně ale že se blížila chvíle, kdy jsem měl jíti zpět nahoru. Pravil mi taktéž, že svým časem dá mi vědět, kdy on a Belerma i Durandarte se všemi, kteří tam dlí, měli by odčarováni býti. Avšak ze všeho, co jsem tam dole viděl a zpozoroval, zarmoutilo mě nejvíce, že, když jsem s Montesinem o těchto věcech mluvil, přiblížila se ke mně, aniž bych co věděl, jedna ze společnic nešťastné Dulcinee i majíc plné oči slz a hlasem nejistým a slabým pravila: Velitelka moje, seňora Dulcinea del Toboso, líbá Vaší Msti ruku a prosí, abyste jí vzkázal, jak se máte; a jsouc u veliké nouzi taktéž Vaši Mst nejvroucněji prosí, abyste jí na tuto spodničku — a tu vyndala kartounovou sukni — půjčil šest realů, aneb tolik, co u sebe máte, že Vám je na slovo co nejdříve zas vrátí. Takovou žádostí překvapen jsa divil jsem se a obrativ se k Montesinovi tážu se: Je-li možno, pane Montesine, aby okouzlené princezny měly nouzi? Načež on mi odpověděl: Věřte mi, pane D. Quijote de la Mancha, že tak zvaná nouze všude jest obyčejem, na vše se vztahuje a všecky stíhá, ano i okouzlených neušetřuje. A poněvadž seňora Dulcinea del Toboso prosí za těch šest reálů, a zástava, jak se zdá, jest dobrá, není, proč byste jí je nepůjčil, neboť nepochybně nachází se u veliké nesnázi. Zástavu nepřijmu, řekl jsem, aniž jí dám, co žádá, proto že nemám než čtyři reály u sebe, a ty jsem jí dal — byly to tytéž, Sancho, které jsi mi den před tím dal na almužny chudým, kterých bychom cestou potkali — a řekl jsem: Vyřiď, rozmilá, paní své, že se velice rmoutím z jejího nedůstatku i že bych si přál být Fuggerem, abych jej napravil, a že jí vzkazuju, kterak nemohu a nesmím býti zdráv pohřešuje jejího milostného pohledu a duchaplné společnosti, i že prosím co nejvroucněji, aby Její Mst ráčila se před očima svého jatého sluhy a pronásledovaného rytíře objeviti a s ním se baviti. Vyřiď jí též, že o mně uslyší, když se toho nejméně naděje, neboť učinil jsem přísahu a slib jako onen markýs Mantovský, že pomstí se za bratrovce svého Balduina, když jej umírajícího zastal uprostřed hor, a že chleba s pokrytého stolu jísti nebude, kromě jiných připojených maličkostí, dokud by se nepomstil. A tak učiním i já, že neustanu a všech sedm konců světa projdu s větší svědomitostí než je prošel Don Pedro Portugalský, dokud ji neodčaruju.

Vším tím a mnohým více povinen jste, Vaše Msti, mé velitelce, řekla dívka a vzavši ty čtyři realy místo co by se mi poklonila učinila kotrlec, že na dva lokte do výšky se povznesla.

Svatý Bože! zvolal Sancho s velikým výkřikem; je-li něco takového na světě možno! Může-li to být, aby na někoho kouzedlníci a kouzla měli takovou moc, by zdravé smysly mého pána v takové pomatené bláznovství proměnili! O pane, pane, jako že Bůh jest, mějte se, Vaše Msti, na pozoru a hleďte na svou čest a nedávejte víry těmto slátaninám, ježto mysl Vaši ruší a zatemňují!

Jak mně přeješ, Sancho, tak mluvíš, vece D. Quijote; a poněvadž nemáš zkušenosti o věcech na světě, zdá se ti vše, co je poněkud nesnadné, býti nemožným; a však, jak jsem již řekl, budu ti jednou vypravovati o některých věcech, jichž jsem v hlubině spatřil, a ty tě přesvědčí o tom, co jsem nyní vypravoval, tak že pravda toho nepřipouští ani pochybnosti ani odporu.