Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola dvacátá čtvrtá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola dvacátá třetí	Kapitola dvacátá čtvrtá	Kapitola dvacátá pátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvacátá čtvrtá
Podtitulek:	Vypravuje se v ní o rozličných maličkostech tak pošetilých jako k pravému pochopení této velké historie potřebných.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 142–146. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Překladatel originalu této veliké povídky, kterou původně sepsal Cid Hamet Benengeli, dí, že když přišel ku kapitole o dobrodružství v sluji Montesinově, na pokraji knihy vlastní rukou Hametovou psána byla tato slova:

Nemohu se domýšleti aniž přesvědčen býti, že co v předešlé kapitole psáno jest, skutečně se statečnému D. Quijotovi přihodilo. Důvod můj jest ten, že všecky až doposud příhody byly možné a pravdě podobné; z ohledu dobrodružství v sluji ale nenalézám, proč bych ji za pravdivou měl, poněvadž přesahuje všecky meze rozumu. Domnívati se však, že D. Quijote lhal, jsa nejpravdomluvnějším šlechticem a nejokázalejším rytířem svého času, jest věcí nemožnou; spíše by smrt podstoupil, než by selhal. Druhou stranou uvažuji, že příhodu tu vypravoval a líčil se všemi uvedenými okolnostmi a že nemohl za tak krátký čas způsobiti tak velkou osnovu bláznovských kusů. Je-li tedy dobrodružství to podvrženo, nejsem tím vinen a tudíž sepisuju je, aniž bych je vydával za křivé neb pravdivé. Ty, soudný čtenáři, vyber si z něho, co se ti líbiti bude, já to učiniti nemohu a nesmím, ač se za jistotu pokládá, že D. Quijote na konci života umíraje prý je odvolal řka, že si je vymyslil, poněvadž se mu vidělo shodovati se a souhlasiti s dobrodružstvími, o nichž v povídkách čítal. — A na to spisovatel hned pokračuje.

Strýc divil se i opovážlivosti Sancha Panzy i trpělivosti pána jeho soudě, že radost způsobená setkáním se seňorou Dulcineí del Toboso, ač okouzlenou, zbudila v něm mírnou mysl tenkráte jevenou, sice by Sancho nesměl užívati před ním slov a řečí, které by zasluhovaly vyprášenou, a jakož uznával, že si sluha opravdově se svým pánem směle počínal, řekl mu: Já, pane D. Quijote de la Mancha, pokládám cestu s Vaší Mstí za vydatnou, poněvadž jsem při ní čtvero věcí získal. Předně poznal jsem Vaši Mst, a to mám za veliké štěstí. Za druhé zvěděl jsem, co se nachází v Montesinově sluji i s proměnou Guadiany a jezer Ruiderských, a to mně dobře poslouží při Španělském Ovidiovi, o němž pracuji. Za třetí poznal jsem starobylost karet, jichž se užívalo aspoň za císaře Karla Velikého, jak souditi lze ze slov, která dle udání Vaší Msti pronesl Durandarte, když po dlouhé řeči Montesinově se probudil řka: Trpělivost, a zamíchejme karty z nova. Těmto slovům a tomu způsobu mluvení nemohl se naučiti v okouzlenosti, nébrž když byl ve Francii a to za časů jmenovaného císaře Karla Velikého. Tento vynález jest mi jako na zavolanou pro jinou knihu, jižto sepisuji, totiž dodatek k Virgiliu Polydorovi o vynálezech starobylosti. Myslím, že ve spisu svém na to nepomněl položiti do něho vynalezení karet, jako já to nyní učiniti mohu; bude to věc velmi důležitá osvědčena jsouc svědkem tak vážným a pravdomluvným, jakým jest pan Durandarte. Za čtvrté zvěděl jsem nade vši pochybnost o původu Guadiany, až posud mezi lidmi nepovědomém.

Máte pravdu, pane, dokládal D. Quijote; ale rád bych věděl, dá-li Vám Bůh milost, abyste dostal povolení k tisku těch svých spisů, o čemž i nepochybuji, komu je věnovati zamýšlíte?

Jest pánů a velmožů ve Španělích, jimž by mohly připsány být, vece strýc.

Není jich mnoho, odpověděl D. Quijote, ne že by toho nezasluhovali, ale že je nebudou chtít přijmout, aby nebyli nuceni k odměně, které patrně taková práce a zdvořilost zasluhuje. Jedinkého knížete znám, který by nedůstatek ostatních nahraditi mohl takovými výhodami, že kdybych se odvážil uvesti je, probudila by se závist v mnohých šlechetných srdcích. Avšak o tom jinou příhodnější dobou, nyní pojďme hledat útulek na dnešní noc.

Nedaleko odtud, připomínal strýc, jest pouštka, kde bydlí poustevník. Praví se, že byl vojákem, a požívá pověsti dobrého křesťana; jest velmi rozumný a dobročinný. Vedle poustevny jest malá chýše, od něho samého vystavěná: ač skrovná, předce k přijetí hostí dostatečná.

Má snad ten poustevník kuřata? tázal se Sancho.

Málo který eremita jest bez nich, odpověděl D. Quijote, neboť nynější nepodobají se oněm v pustinách egyptských, odívajícím se listy palmovými a živícím se kořínky. Tomu však nemá se rozuměti v ten smysl, jako bych chválou oněch haněl nynějších, chci jenom podotknouti, že přísný a tuhý život oněch jest nad kajícnost nynějších; proto ale jsou všickni hodní, aspoň já je za dobré uznávám, a je-li nejhůř, činí pokrytec, jenž se hodným býti tváří, méně zlého než veřejný hříšník.

Co takto hovořili, pozorovali, že k nim přichází jakýsi muž ostře pěšky klusaje a mezka ratisti a pavezami obtěžkaného poháněje. Přišed k nim pozdravil je a uháněl dále.

D. Quijote k němu promluvil: Dobrý člověče, počkejte, zdá se mi, že pilněji kráčíte, než mezek může.

Nemohu se zdržeti, pane, odpověděl muž, poněvadž bude zbraně, kterou tu vidíte, ráno zapotřebí, a proto se nutím, abych nezmeškal; s Bohem. Chcete-li ale vědět, nač tu zbraň vezu, zamýšlím v hospodě nedaleko poustevny nocovat, a jdete-li toutéž cestou, zastanete mě tam; pak Vám budu divy divoucí vypravovat; s Bohem, na shledanou. A při tom mezka tak popoháněl, že D. Quijote neměl kdy tázati se, jakých to divů jim vypravovati hodlá. Že ale byl zvědav a vždy ho žádost znepokojovala slyšeti novin, ustanovil, aby hned dále šli a v hospodě přenocovali, aniž by o poustevnu zavadili, kde si strýc odpočinouti chtěl. Stalo se tedy, vsedli na stoupáky a ubírali se všickni tři rovnou cestou k hospodě, kamž něco před setměním dorazili. Strýc D. Quijotovi navrhoval, aby se v poustevně zastavili a doušek vypili. Jedva to Sancho zaslechl, obrátil šedouše v tu stranu a D. Quijote i strýc učinili totéž. Ale jakoby zlý osud Ganchův to nastrojil, poustevník nebyl doma, jak jim jistá podpoustevnice zdělila, jižto v poustevně zastihli. Žádali za nápitek dobrého, ona jim ale odpověděla, že ho pán její nedrží, libí-li se jim ale laciné vody, že jí s největší radostí podá.

Kdyby se mi chtělo vody, jsou studně cestou, a tu bych si chuť schladil, odpověděl Sancho. O svatbo Camachova a hojnosti v domě D. Diega, jak často vás pohřešuji!

Zůstavivše tedy poustevnu pustili se k hospodě a za malou chvíli zastihli mladíka, jenž před nimi ostře uháněl, a došli ho. Měl přes rameno meč a na něm visel raneček či uzlík nepochybně s oděvy jeho; byly to na pohled nohavice či zpodky, plášť a něco prádla. Na těle měl aksamitový kabátec s některými zbytky atlasu a prohledavou kosili; punčochy byly hedbávné a střevíce dle dvorského způsobu napřed přiříznuté. Bylo mu asi osmnáct neb devatenáct let, pohledu byl veselého a těla na oko pružného. Cestou si zpíval, aby si obtížnou cestu ukrátil, a když k němu přišli, skončil právě píseň, jižto si strýc pamatoval; zněla prý:

Na vojnu mě žene
Prázdnost kapes mých;
Kdybych měl dost peněz,
Věru, nešel bych.

První promluvil naň D. Quijote řka: Cestujete velmi lehce, panáčku; a kam račte? rádi bychom to věděli, líbí-li se Vám to říci.

Na to jinoch odpověděl: Příčinou, proč tak lehce cestuju, jest teplo a chudoba; jdu na vojnu.

Jak to chudoba? tázal se D. Quijote; pro teplo, to může být.

Pane, odtušil mladík, v tomto uzlíčku mám pár aksamitových nohavic k tomuto kabátci patřících; roztrhám-li je cestou, nebudu se moci jimi v městě pyšnit, a nemám zač koupit jiných. Proto tedy, abych si ulehčil, takto kráčím, až dojdu několik setnin pěšího vojska asi dvanáct mil odtud vzdáleného, a tam se dám odvest. Odtamtud budu mít na další cestu přistrojí dost až do vstoupení na loď, což prý býti má v Kartageně; raději chci mít krále za pána a velitele a sloužiti mu na vojně, než nějakého škudila při dvoře.

A budete mít z toho snad nějakou výhodu? tázal se strýc.

Kdybych byl sloužil nějakému grandovi španělskému aneb některému vznešenému pánu, odpověděl jinoch, není pochybnosti, že bych jí byl dostal, poněvadž to jsou služby dobré a sluhové tací dostanou se za praporečníky, setníky aneb k nějakému slušnému platu; já nešťastný ale sloužil jsem vždy u jednatelů a lidí poběhlých s příjmy a platy tak bídnými a skrovnými, že služba a opatření jediné hlavy strávilo polovici těch důchodů, a div by to byl, kdyby panoš dobrodruh jen jakéhos takéhos stavu se dodělal.

Povězte mi pro Pánaboha, příteli, tázal se D. Quijote, je-li možná, abyste za tolik let služby nemohl se vyšvihnout na nějaký oděv?

Dva mi dali, vece panoš, avšak jako, když někdo z kláštera vystoupí, svlekou mu roucho a dají mu jeho oblek, tak mi pánové moji vrátili šat můj, když vyřídivše svou věc, za níž ku dvoru byli přišli, domů se vrátili, berouce oděv zpět, jejž mi pro okázalost dali.

Znamenité to škudlictví! jak říká Italian, zvolal D. Quijote; nic však méně můžete se pokládat za šťastného, že jste ode dvora odešel s tak dobrým úmyslem, s jakým přicházíte; není zajisté nic počestnějšího, nic prospěšnějšího, než nejprv sloužiti Bohu a pak králi, svému přirozenému pánu, zvláště v branném vojště, jímžto nabývá se ne-li více bohatství tedy aspoň více cti než perem, jak jsem již mnohokráte řekl; neboť byť i vědomostmi více dědičných statků se založilo než zbraní, má přece držebnost meče cosi před držebností perem, poněvadž lesk nacházející se v oné výhodou jest pro každou. A co Vám nyní řeknu, to si pamatujte; bude Vám to zajisté značným prospěchem a útěchou v obtížném životě Vašem: pusťte mimo sebe upamatování na zlé příhody, které by Vás potkaly, nejhorší ze všech zajisté jest smrt, a je-li počestná, není ničeno nad ni. Tázali se Césara, onoho statečného mocnáře, která smrt by byla nejlepší; odpověděl: netušená, náhlá a nepředvídaná. Ačkoli to pravil pohan, daleký pravého poznání Boha, vyjádřil se předce dobře, abychom se ohrožili z citu lidského; neboť dejme tomu, že bychom padli při první potržce, při srážce aneb teprv při výpalu hrubé střelby, při výbuchu podkopu, co na tom sejde? vše je smrt a dílo dokonáno. Podle Terentia vypadá vojín v bitvě padlý pěkněji, než živý a zdravý na útěku; dobrý vojín tím více nabývá dobré pověsti, čím poslušnější jest setníkův a velitelův svých. Věziž, synu, lépe jest vojínu páchnouti prachem než voňavkami, a kdyby stihlo tě stáří v tomto čestném povolání, byť i plno bylo ran, zmrzačení a chromoty, nebude tě aspoň moci zastihnouti beze cti, jížto ani chudoba na ujmu nebude. Mimo to se již zřizují ústavy, v nichž by živeni a léčeni byli vojínové staří a pochroumaní; nesluší se zajisté, aby se s nimi jednalo, jako se to stává s černochy, jimž se uděluje svoboda, když jsou staří sloužiti nemohouce. Jsouce pak z domu propuštěni s názviskem svobodných stávají se otroky hladu, jehož zbaviti se nemohou než smrtí. Nyní však nehodlám dále mluviti, než abyste si sedl na zadek mého koně až k hospodě; tam se mnou popijete a ráno půjdete cestou dále, jižto Vám Bůh propůjč tak dobrou, jak toho úmysl Váš zasluhuje.

Panoš nepřijal nabídnutí zadku, ovšem ale společné pojedení v hospodě, a Sancho prý u té příležitosti myslil si: Pomáhej Bůh mému pánu! Možno-li aby člověk, jenž takových a tak pěkných věcí dovede povídati, říkal, že viděl nemožná bláznovství, jakých vypravoval o sluji Montesinově? Avšak on řekne: Je to v pořádku. A v tom přišli k hospodě před setměním a ne bez radosti Sanchovy, jenž viděl, že ji pán béře za skutečnou hospodu a ne za tvrz, jak to činívá.

Jedva vstoupili do domu, tázal se D. Quijote hospodského na onoho muže s ratišti a pavezami, načež on odpověděl, že jest v stáji obstarávaje svého mezka. To samé učinili se svými stoupáky strýc a Sancho, dada Rocinantovi nejlepší jesle a nejlepší místo v chlévě.