Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola dvacátá pátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá pátá
Podtitulek: O hykání osla a o půvabné příhodě s loutkářem, kromě pamětihodných zjevení věštící opice.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 147–153.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

D. Quijotovi by sousto v krku vázlo, jak se říká, kdyby dříve neslyšel a nevěděl divy od muže zbraň nesoucího slíbené. Šel jej hledat, kde podle slov hostinského byl, a našed ho pravil mu, aby hned vypravoval o tom, nač cestou tázán byl a co vyprávěti měl.

Muž odpověděl: To vyžaduje času a stoje se ty divy nedají povídat, dovolte mi, Vaše Msti, abych dříve obstaral si zvíře, a pak Vám budu vypravovat věci, jimž se podivíte.

Na tom nesejde, odvětil D. Quijote; já vám pomohu při všem, a hned se jal obrok na opálce provívati a jesle čistiti. Takové snížení uložilo muži povinnost vypravovati mu ochotně, zač žádal. Posadil se tedy na lavici a D. Quijote vedle něho, majíce za společníky a posluchače strýce, panoše, Sancha Panzu a hostinského.

Na to jal se muž takto vypravovati.

Víte, pánové, že v jednom místě, čtyři neb půlpáta míle od této hospody, stalo se, že jednomu ze starších té osady ouskokem a podvodem děvečky jeho — vypravování toho bylo by dlouhé — ztratil se osel, i ač starší všecku možnou píli vynaložil, aby osla našli, nebyli s to. Asi patnáct dní minulo, jak se vůbec dí a povídá, co byl osel pryč, an tu staršímu poškozenému právě když na návsi stál, jiný starší téže obce dí: Co dáte náhrady, kmotře, našel-li se váš osel. Dám vám náhrady a to dobré, kmotře, odvětil druhý; ale povězte, kde ho našli? Na kopci, vece nálezce; viděl jsem ho dnes ráno bez pochvy a bez ostatního náčiní a tak zchudlého, že bylo ouzko se naň dívat; chtěl jsem ho před sebou hnát a vám odevzdat, už je ale tak zdivočilý a plachý, že když jsem k němu přišel, dal se na útěk a zaběhl do nejhustšího lesa. Chcete-li, půjdeme ho tam oba hledat, dovedu jen oslici domů a přijdu hned.

Učiníte mi veliký vděk, řekl pán osla, a budu hledět, abych se vám stejným způsobem odměnil. — S těmi samými okolnostmi a toutéž měrou, jak já to vypravuju, povídají to všickni, kteří pravdivost toho příběhu znají. Zkrátka, ti dva starší šli pod paždím se vedouce do lesa a přišedše k místu, kde osla nalezti doufali, nenašli ho; neukázalť se ani v celém vůkolí, ač hledali co mohli. Vida tedy starší, jenž jej byl spatřil, že se nikde neukazuje, pravil druhému: Vidíte, kmotře, mně něco napadlo a tím to hovado najdeme, kdyby bylo i v ledvích země, neřku v lese; a to jest, že umím ku podivu pěkně hýkat, a umíte li vy to také trochu, je věc jako hotová.

Jen trochu, povídáte, kmotře? vece druhý; na mou duchu, nedám se nikomu předělat, ani oslu samému.

Uvidíme to hned, řekl onen starší, tedy navrhuju, abyste vy šel jednou stranou lesa a já druhou, tak že jej celý obejdeme, a chvílemi zahykáte vy a pak zahykám já, a nemůže jinak být, nežli že nás osel uslyší a nám odpoví, t. j. je-li v lese.

Na to odpověděl pán osla: Povídám, to je nápad výborný a vašeho důmyslu hodný!

Oba se rozešli jak umluveno, a přihodilo se, že téměř jednou dobou zahykali, a druh druha hykáním klamajíce hledali sebe v tom domnění, že se osel již vyskytl. A když se sešli, pravil poškozený: Je-li možná, kmotře, žeby to můj osel byl nehykal?

To nebyl on, nébrž já, odpověděl druhý.

Jářku, vece pán, toť mezi vámi, kmotře, a oslem není rozdílu, co se hykání týká; neviděl a neslyšel jsem jaktěživ nic přirozenějšího.

Takové chválení a lichocení, pravil onen s nápadem, sluší a patří spíše vám než mně, kmotře; můžete vy zajisté, jaktě živ jsem, hykáním překonat největšího a nejcvičenějšího hykouna na světě; neboť hlas váš jest vysoký, dle taktu dopadný a odměřený, přestávky časté a krátké, slovem, já se podávám za přemoženého a palmu vám dávám klada prápor té vzácné schopnosti do rukou vašich.

Teď, vece pán, budu si něco domýšlet a cenit se výše než doposud, povážím-li, že něco umím a to něco pěkného, neboť ať jsem si myslil, že dobře hykám, nikdy jsem se nedomníval, že bych takového vrchole dosáhl, jak pravíte.

To já teď také říkám, pravil druhý, že je ve světě mnoho zkažených schopností a že jsou špatně uloženy u takových lidí, kteří z nich těžiti neumějí. Naše schopnosti, dokládal druhý, nemohou nám v jiném případě, kromě v takovém, v jakém se nacházíme, býti prospěšny, a kdyby se jen Bohu líbilo, aby nám v tom byly s prospěchem.

Po těch slovích znova se rozešli a zas hykali a ustavičně se klamali a opět se sešli, až pak si dali znamení, že někdy zahykají dvakrát za sebou, aby věděli, že oni to jsou a ne osel. Takto zdvojnásobujíce pokaždé své hykání prolezli celý les, aniž by osel i na umluvené znamení odpovídal. Nuže, jak měl ubohý a nešťastný odpovídat, když jej našli v nejhustším lese od vlků sežraného? Jak mile pán jej spatřil, zvolal: Už jsem se divil, proč neodpovídá; vsak kdyby byl živ, ozval by se slyše nás; toť by nebyl osel! Ale za to, kmotře, že jsem vás slyšel tak pěkně hýkat, nepokládám práci na hledání vynaloženou za marnou, ač jsem osla našel mrtvého.

Toho nechme, kmotře, odpověděl druhý; zpívá-li opat dobře, nezůstává řeholníček pozadu.

Na to vrátili se zarmouceni a chraptivi do vsi, a tam vypravovali svým přátelům, sousedům a známým, jak se jim vedlo při hledání osla, vynášejíce druh druha výbornost v hykání, až to známo a povědomo bylo po všech vůkolních osadách. A ďábel, jenž nikdy nespí a rád rozsívá a plodí hádky a sváry roznášeje ve vzduchu pomluvy a neslýchané smyšlenky, způsobil a dovedl toho, že obyvatelé druhých vsí vidouce někoho z naší osady hykali, jakoby nápodobili naše představené. Dali se do toho i kluci, a to bylo jako odevzdati se do rukou a do úst všem čertům v pekle. Tu rozšířilo se hykání ode vsi ke vsi takovou měrou, že obyvatelé vsí hykáním se různili, jako známi a různi jsou negrové a běloši. A již nehoda z toho žertu takového stupně dosáhla, že několikráte spílaní proti spílajícím brannou mocí a seřaděným šikem vystoupili, že ni Pavel ni Šavel, bázeň ni úhona přítrž tomu učiniti nemohla. Myslím, že zejtra ráno aneb pozejtří obyvatelé naší vsi, anaž jest ta hykavá, polem vytáhnou proti jiné asi dvě míle od naší vzdálené osadě, anaž víc než jiné nás týrá; i abychom dobře opatřeni vytáhli, přivážím ratiště a pavezy, které jste viděli. A to jsou ty divy, jež jsem Vám, jak řečeno, vypravovati měl, a jestliže se Vám nelíbily, o jiných nevím.

Tím skončil dobrý muž svou řeč, a v tom vkročil do dveří v hospodě muž maje oděv: kabátec, nohavice a punčochy, celý z kamzičiny, a mocným hlasem pravil: Pane hospodský, máte místa? přichází věštící opice a divadlo o osvobození Melisendry.

Na moutě milou! vece hospodský; totě pan mistr Pedro! Budeme mít příjemný večer. — Zapomněl jsem udati, že mistr Pedro levé oko a skoro půl tváře zavázány měl páskou ze zeleného hedvábí, důkaz to, že celá ta strana musela být chorobná. Hospodský pravil dále: Pěkně vítám, pane mistře Pedro, a kde je ta opice a divadlo? Nevidím je.

Přijdou hned, odpověděl kamzíkový; já šel jenom napřed podívat se, máte-li místa.

Sám vévoda Alba musel by couvnout a postoupit je panu mistru Pedrovi, odvětil hospodský; jen sem s opicí a s divadlem, dnešního večera máme návštěvu v hospodě, která zaplatí podívanou i schopnosti opice.

Tedy na zdar! řekl podvázaný; snížím ceny a spokojím se toliko pouhou výlohou; zatím podívám se, aby přišel vůz s opicí a s divadlem. A s tím odešel z hospody.

D. Quijote se ihned tázal hospodského, kdo ten mistr Pedro jest a jaké to divadlo a jakou opici to má.

Je to pověstný loutkář, který dávný čas aragonskou Manchou chodí ukazuje divadlo o osvobození Melisendy skrze slavného D. Graifera, a je to jedna z nejlepších a nejpěknějších divadelních historií, jichž v této části království ode dávna viděti bylo. Má také s sebou opici velmi vzácných schopností, jakých nikdy pozorováno nebylo mezi opicemi aniž kdy od lidí si pomyšleno, neboť táže-li se jí někdo na něco, poslouchá otázku a hned na to skočí pánu svému na rameno a přiblížíc se k uchu poví mu odpověď na otázku, načež mistr Pedro ji hned zdělí. O věcech minulých povídá více než o budoucích, i ač vždy všecko neuhodne, přec obyčejně trefí, tak že se domníváme, jakoby měla raracha v sobě. Za každou otázku od opice, t. j. od pána zodpověděnou, poněvadž mu to dříve do ucha pošeptá, platí se dva realy. Z toho se i soudí, že mistr Pedro je veliký boháč; je to člověk galantní, jak se v Italii říká, a veselý chlapík, jenž výborný život tráví; mluví víc než za šest, pije víc než za dvanáct, a to vše na vrub svého jazyka, své opice a svého divadla.

V tom se mistr Pedro vrátil, a na voze přišlo divadlo, s ním opice veliká a bezocasá, se zadnicí plstěnou avšak na pohled ne ošklivá.

D. Quijote jedva jej spatřiv tázal se ho: Povězte mi, pane věštče, jaké ryby chytíme? Co nás očekává? Tu jsou mé dva realy, a při tom kázal Sanchovi, aby je dal mistru Pedrovi. Na to on odpověděl: Zvíře to, pane, neodpovídá a nevysvětluje věcí budoucích; minulým něco rozumí a přítomným taktéž.

U čerta s těmi tlachy! zvolal Sancho; za povědění minulých věcí nedám ani špetku; kdo zajisté může to líp vědět než já sám? a platit za to, co vím, to by byla největší hloupost! Ví-li ale věci přítomné, tu jsou mé dva realy, a povězte mi, pane opičáku, co dělá nyní žena moje Teresie a čím se zanáší?

Mistr Pedro nechtěl vzít peníze řka: Neberu napřed odměnu, dříve než jsem posloužil; a jak zaklepal dvakráte na levé rameno, seděla mu opice jedním skokem na něm i dadouc hubu k uchu pánovu cvakala velmi rychle zubama. Když kousek ten vykonala za chvíli, co bys asi Věřím v Pánaboha se pomodlil, opětným skokem seděla na zemi, načež mistr Pedro s největším chvatem před D. Quijotem klesl na kolena a objímaje mu nohy zvolal: Objímám tyto nohy, jakobych v náručí svém měl oba sloupy Herkulovy. O buditeli zapomenutého dobrodružného rytířství! O nikdy dle zásluh neoceněný rytíři D. Quijote de la Mancha, duše slabých, podporo kolísajících, rámě kleslých, berlo a útěcho všech nešťastných!

D. Quijote se divil, Sancho byl zaražen, strýc žasnul, panoš trnul, hykavský zpitoměl, hospodský zdřevěněl, zkrátka, všickni byli vyděšeni slyšíce slova loutkáře, jenž pokračoval: A ty, dobrý Sancho, nejvýtečnější zbrojnoši nejvýtečnějšího rytíře ve světě, budiž vesel, že tvá dobrá žena Teresie jest zdráva česajíc v tu chvíli libru lnu, a na lepší důkaz toho má po levé ruce žbán s uraženým hrdélkem, a v žbánu tom dobrou zásobu vína, jímž se při své práci baví.

Tomu velmi rád věřím, odpověděl Sancho, neboť je to z míry dobrá žena, a kdyby nebyla žehravá, nedal bych ji za obryni Andandonu, anaž byla dle slov mého pána velmi rozumná a rozšafná paní. Terezka moje je z těch, které si nouzi nepřipustí, byť to i bylo na ujmu dědiců svých.

Nyní, vece na to D. Quijote, vidím, že kdo mnoho čte a mnoho cestuje, také mnoho vidí a ví. Dím to, poněvadž bych neměl důstatečné přesvědčenosti, abych věřil, že jsou na světě věštící opice, jakož jsem to nyní vlastníma očima viděl. Jsem tedy týž D. Quijote de la Mancha, jak zvíře to pravilo, jen že poněkud přehnalo vychvalování mé. Avšak nechť jsem jakýkoli, vzdávám Bohu díky, že mi udělil srdce měkké a útrpné, vždy hotové dobře činiti všem a neubližovati nikomu.

Kdybych měl peněz, prohodil panoš, zeptal bych se paní opice, jak se mi povede cestou, kterou mám před sebou.

Na to odpověděl mistr Pedro, jenž již od nohou D. Quijotových byl vstal: Již jsem pravil, že zvířátko to o budoucnosti nedává odpovědi: odpoví-li ale, nezáleží na tom, máte-li peníze, nechámť zajisté u přítomnosti pana D. Quijota všechen zisk stranou, jen abych mu prokázal vděk. A tak z povinnosti a pro jeho zábavu zřídím nyní své divadlo i dám místa všem přítomným v hospodě zdarma.

Slyše to hospodský nad míru vesel vykázal mu místo, kde by mohl své divadlo postaviti, a za minutu bylo to vykonáno. D. Quijotovi se ty opičiny věštby hrubě nelíbily, poněvadž to nepokládal za slušné, aby opice předpovídala minulé neb budoucí věci. Zatím tedy, co mistr Pedro pořádal své divadlo, odebral se D. Quijote se Sanchem stranou do kouta konírny, kde je nikdo slyšeti nemohl, a pravil: Vidíš, Sancho, pozoroval jsem bedlivě podivnou schopnost té opice, a shledal jsem, co mne se týče, že nepochybně mistr Pedro, pán její, mlčky neb zjevně učinil zápis s ďáblem.

Je-li nějaký nápis špinavý a ďáblovský, vece Sancho, musí být zajisté velmi nečistý; ale co pomohou takové nápisy mistru Pedrovi?

Ty mi nerozumíš, Sancho, chtěl jsem toliko říci, že musel učiniti nějakou smlouvu s ďáblem, jenž vštípil opici tu schopnost, z níž Pedro se živí, i aby zbohatnul, dá duši svou všeobecnému nepříteli, jak jí požaduje. Nahlížím to z toho, že opice odpovídá jen na věci minulé neb přítomné, protože vědomost ďáblova dále se nevztahuje; budoucích věcí nezná, leda z pouhého domyslu a to ne vždy, jakož pouze Pánubohu zůstaveno jest pojmouti všechen čas a všechnu dobu, poněvadž mu není nic minulého, nic budoucího, alebrž vše jest přítomné. Je-li tomu tak, jako že jest, vysvítá, že ta opice mluví z návodu ďáblova, a divím se, že naň nevznesli žalobu před sv. inquisicí, aby vyšetřila a vypátrala z něho, jakou mocí komu co předpovídá. Jisto jest, že ta opice není hvězdopravcem a pán její ani ona neutvořili a nedovedou utvořiti těch hvězdových obrazů, které slovou věštecké; a to jest nyní ve Španělích tak obyčejné, že není báby ani panoše ani starého prtáka, který by si netroufal utvořiti takový hvězdový obraz, jako by to byl nepatrný kluk v kartech, tak že svými lžemi a svou nevědomostí poskvrňují velebnou pravdu vědy. O jisté paní vím, anaž se tázala jednoho takového hadače, oběhá-li se její zamilovaná čubička, a bude-li mít štěňata, kolik jich bude a jaké barvy. Na to pan hadač utvořiv zhvězdění odpověděl, že se čubka oběhá a bude mít tři štěňata, jedno zelené, druhé načervenalé a třetí strakaté, avšak s tou výminkou, spáří-li se mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou ve dne neb v noci a bude-li to v pondělí neb v sobotu. Za dva dni na to stalo se, že čubka žaludek si přecpala a zcepeněla, a pan vykladač stal se v místě pověstným za nejosvědčenějšího vykladače, jako se to stává se všemi aneb s většinou hadačů.

Nic však méně přál bych si, dí Sancho, abyste ráčil mistru Pedrovi říci a se tázati opice jeho, pravda-li to, co se Vaší Msti v sluji Montesinově přihodilo, neboť myslím si, s dovolením Vaší Msti, že to vše bylo jen smyšleno a lží aneb aspoň snem.

To může být, odpověděl D. Quijote, avšak učiním, jak mi radíš, poněvadž bych se rád sprostil jakési pochybnosti.

Mezi tím přišel mistr Pedro hledat D. Quijota a sdělit mu, že divadlo jest připraveno, i aby Jeho Mst šel se podívat, poněvadž to prý za podívání stojí.

D. Quijote mu řekl úmysl svůj a žádal, aby se ihned zeptal opice a pověděl mu, zdali jisté věci, které se mu v Montesinově sluji přihodily, jsou pouhý sen aneb pravda, protože se mu zdály býti obojím. Na to mistr Pedro, aniž by slova odpověděl, přivedl opici a postaviv se před D. Quijota a Sancha vece: Pozor, paní opice, rytíř tento rád by věděl, jsou-li jisté věci, které se mu přihodily v jisté sluji, Montesinovou zvané, pravdivé čili nic; a když byl obyčejné znamení dal, skočila mu opice na levé rameno, i když mu na oko něco do ucha pošeptala, řekl mistr Pedro: Opice dí, že věci, které jste v řečené sluji viděl a zkusil, jsou dílem nepravdivé, dílem pravdě podobné, a to že jest vše, co ví a nic víc, ať byste se jí tázal načkoli; chtěl-li byste ale více vědět, že příští pátek na vše odpoví, nač se jí zeptáte, nyní prý umění její přestalo a nepřijde až v pátek, jak jsem právě řekl.

Neřekl jsem to, jal se Sancho mluviti, že tomu nemohu dát víry, aby vše, co jste Vaše Msti, pane můj, o příhodách v sluji vypravoval, bylo jen s polovici pravdivé?

Výsledek to ukáže, Sancho, dokládal D. Quijote; čas zajisté, onen odkrytce všeho, nenechá ničeho, co by na světlo sluneční nepřivedl, byť to ukryto bylo v ledvích země. Nyní ale dost toho, pojďme podívat se na divadlo dobrého mistra Pedra, jež nám, doufám, něco nového objeví.

Jak to, něco? divil se mistr Pedro; šedesát tisíc rozličných věcí obsahuje mé divadlo; pravím Vaší Msti, že uvidíte něco víc než jest na světě, operibus credite, non verbis, a nyní ruce k dílu, začíná se připozdnívat a máme ještě mnoho co činit, mluvit a ukazovat.

D. Quijote a Sancho uposlechli a dostali se k divadlu s oponou již zdviženou, plnému rozžhatých voskových svíček, jež mu udělovaly pěkného pohledu a lesku. Mistr Pedro odebral se hned za jeviště maje říditi panáčky, a zvenčí postavil se povyrostlý sluha mistra Pedra, aby sloužil za tlumočníka a vykladače divadelního děje, maje v ruce hůlku, jížto ukazoval na vystupující figurky. Všickni, kdo byli v hospodě, posadili se a někteří stáli před divadlem; Don Quijote, Sancho, panoš a strýc sedli si na lepší místa, a tlumočník vysvětloval co viděli a slyšeli, a to slyšeti či viděti bude v kapitole následující.