Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola dvacátá šestá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola dvacátá pátá	Kapitola dvacátá šestá	Kapitola dvacátá sedmá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvacátá šestá
Podtitulek:	Pokračování o půvabném dobrodružství s loutkářem a o mnohých skutečně velmi pěkných věcech.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 154–160. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Umlkli Týrští a Trojští vesměs; tím chci říci, že všickni diváci upiatě hleděli vysvětlovateli podivných kousků do huby. Najednou za divadlem zaslechli množství bubnů i trub i střelbu z děl; to však za chvilku přestalo a tu hned pozdvihl hlasu svého výrostek řka: Tato pravdivá historie, anaž se tu Vašim Mstem představuje, věrně vzata jest z rukopisných kronik francouzských a z romancí španělských, ježto se nesou z úst do úst lidu a mládenců na jejich cestách. Jedná se o osvobození, které zjednal pan D. Gaiferos manželce své Melisendře, anaž byla ve španělském zajetí v rukou mórů v městě Sansueně. Tak se nazývalo jednou město, jemuž nyní Zaragoza říkají. Tu vidí Vaše Msti, kterak D. Gaiferos hraje v kostky, jak píseň dí:

Don Gaiferos hraje v kostky
Nepamětliv Melisendry.

Osoba, která tamto vystupuje s korunou na hlavě a s žezlem v ruce, je Karel Veliký, domnělý otec Melisendry; ten rozhněván, že v zahálce a bez starostí spatřuje zetě svého, přichází mu domlouvat; všimněte si, s jakou prudkostí a horlivostí ho cuchá, že se zdá, jakoby mu tím žezlem chtěl dát několik tuctů ran přes hlavu, jsou i spisovatelé říkající, že mu je dal a velmi pořádně dal. A když ho notně vypeskoval, ukázal mu nebezpečí, v němž se nachází jeho čest, že nehledí svobodu zjednat manželce své; pravil prý mu:

Čiňte, co jste často slyšel.

loutkařen

Tu zas vizte, milostiví páni, jak od něho odchází a zůstavuje D. Gaifera mrzutého, který zlostí bez sebe daleko od sebe hodí stůl a kostky a hned se chopí zbraně žádaje strýce svého Roldana, aby mu půjčil meč svůj Durindanu. Ten mu jej půjčit nechce nabízeje mu společnost svou k tak těžkému podniknutí, do něhož se pouští; ale rozhněvaný statečník nechce ji přijmout, spíše dí, že jeho jest k osvobození manželky dost, byť i uvržena byla do samého středu země, a s tím počne se zbrojit a chystat na cestu.

Obraťte nyní, Vaše Msti, očí svých k oné věži, jež se tu objevuje. Má se za to, že jest to jedna z hradních věží v Zaragoze, nyní Aljaferia jmenovaná. A ta dáma, co na tom balkoně se ukazuje oblečena jsouc jako móryně, jest nevyrovnaná Melisendra, anaž odtamtud často zírá na cestu k Francii a v mysli si představuje Paříž se svým manželem v zajetí se těšíc. Teď spatřují pánové nový kousek nikdy nevídaný. Vidíte toho móra, jenž z lehoučka a pomalu prst maje na ústech, přibližuje se za zády k Melisendře? Nu, vidíte, jak jí dává hubičku na prostřed rtů, načež ona ihned odplyne a ústa bílým rukávem svého oděvu si otírá? jak hořekuje a zármutkem slíčné vlasy si rve, jako by ony vinou byly zločinu toho? Vidíte také, jak onen vážný mór na té chodbě jest Marsilio, král Sansueňský, jenž vida opovážlivost mórovu, ač jest jeho příbuzným a velikým přítelem, káže jej hned vzíti, dvě stě ran mu vysázeti a vléci jej obyčejnými ulicemi města s hlasatelem napřed a s drábem v zadu. A tu vidíte, jak se vzchopují vykonat ortel, ač zjištěna nebyla vina, neboť u mórův není žádného odvolání ni důkazů, jako je u nás.

Hochu, hochu! zvolal při tom místě D. Quijote; jdi rovnou cestou za svou povídkou a nevoď nás křivými a příčnými pěšinami, neboť k vyvedení pravdy na světlo není zapotřebí důkazů ani protidůkazů. Taktéž mistr Pedro pravil tam vzadu: Chlapče, nepouštěj se do odchylek a čiň, co ti ten pán poroučí, to bude nejmoudřejší; zpívej ty jednoduchou píseň a nedávej se do kontrapunktu, neb všeho moc škodí.

Budu to tak dělat, odpověděl jinoch a pokračoval řka: Figura, co tu přichází na koni, zahalena do gaskoňského pláště, je D. Gaiferos sám, jehož manželka očekávala. Pomstěna jsouc za drzost zamilovaného móra s přívětivější a jasnější tváří vystoupila na pavlán ve věži a mluvila se svým manželem, domnívajic se, že je to nějaký pocestný, s nímž vedla všechny ty řeči a rozmluvy, z nichž romance uvodí:

Do Francie-li, rytíři, jdete,
Otažte se tamo na Gaifera.

Nechci však ty hovory přednest, poněvadž z rozvláčnosti povstává omrzelost; dost tedy na tom, vidíte-li, kterak D. Gaiferos se jí prozradí a Melisendra veselou tváří svou dává na jevo, že ho poznává; ano vidíme i že se spouští s balkonu, aby sedla si na zad koni dobrého chotě svého. Ale běda! cíp spodničky zachytil se jí na hřebíku pavlánu a ona visí ve vzduchu nemohouc se dostat dolů. Avšak hleďte, jak slitovné nebe v největší nouzi na pomoc přichází! D. Gaiferos přijde a nehledě, zdali roztrhne tu drahou spodničku čili nic, škubne Melisendrou a bezděky ji shodí na zem a zas jedním skokem vysadí ji na zad koně na obkroč jako mužského a káže jí držeti se pevně položiv ruce její na bedra svá, tak že ona mu je křížem dá na prsa, aby nespadla, nejsouc zvyklá takové jízdě. Vidíte také, jak oř ržáním na jevo dává radost svou z břemene tak statečného a slíčného nesa pána svého a paní svou. Podívejte se, jak nastupují zpátečnou cestu a vyjíždějí z města a vesele i radostně ubírají se cestou k Paříži. Jděte v pokoji, nevyrovnaní, upřímní milenci, a dojděte šťastně toužené vlasti své, aniž by vám osud nějakých překážek kladl cestou blaženou. Oči přátel a příbuzných vašich nechť vás vidí v klidném míru okoušeti dní Nestorovým podobných, kterýchž vám život poskytne.

Tu se podruhé ozval mistr Pedro: Jednoduše, chlapče, nelítej vzhůru, každé přepínání je s ujmou!

Vykladač nic neodpověděl alebrž pokračoval řka: Nescházelo zahálčivých očí, které všecko vídají, a proto viděly i sestoupení Melisendry i vsednutí její na kůň. Daly o tom vědomost králi Marsiliovi, a ten hned velel chopiti se zbraně, a vizte, s jakým chvatem celé město se žene při hlaholu zvonů, jež se na všech věžích mešit ozývají.

To nemůže být! zvolal tu D. Quijote; co se zvonů týká, počíná si mistr Pedro velmi nesprávně, neboť u mórů neužívá se zvonů alebrž bubnů a jakýchsi rohů, které se našim hoboím podobají; a to zvonění v Sansueně jest zajisté veliký nerozum.

Slyše to mistr Pedro přestal zvoniti řka: Nevšímejte si maličkostí, Vaše Msti, a nebeřte si nic do hlavy, co tam není. Neprovozuje se u nás takořka obyčejně tisíc her se samými nepříslušnostmi a nesrovnalostmi, a nejdou proto dobře před se, neposlouchají se nejen s potleskem, alebrž i s podivením a podobně?

Pokračuj, chlapče, a nech je mluvit, jen když si naplním sáček, byť bych i více neshodností přednesl, než má slunce atomů. —

Máte pravdu, přisvědčil D. Quijote, a jinoch vece: Tu vidíte, jak veliká a skvělá jízda uhání z města stíhat ty dva křesťanské milence, kolik trub se ozývá, kolik rohů zvučí, kolik bubnů a kotlů víří; jest se obávati, že jich dohoní a zpět je přivlekou uvázané k ocasu vlastního koně, a to by bylo strašné divadlo!

Když spatřil a uslyšel D. Quijote tak veliký zástup mořský a takový lomoz, vidělo se mu, že by na pomoc přispěti měl prchajícím, a vzchopiv se hlasitě zvolal: Nepřipustím, aby za mého živobytí v mé přítomnosti utiskován byl tak proslavený rytíř a tak odvážlivý milenec, jako jest D. Gaiferos. Zadržte, bídní psi! Nechoďte za nimi, nestíhejte jich! ne-li, budete mít půtku se mnou! Po těch slovích obnažil meč a jedním skokem octnul se před samým divadlem i hurtem a vztekem nikdy nevídaným sypal rány na loutkářské móry kole jedněch, hlavy utínaje druhým, údy urážeje těm, a rozpolťuje oněch, a mezi jinými spustil takovou sečnou ránu, že kdyby mistr Pedro se byl nesehnul, neslezl a neschoval se, hlava by mu ulítla tak lehce, jakoby byla z perníku. Mistr Pedro volal: Ustaňte, Vaše Msti, pane D. Quijote, a podívejte se, že co tu porážíte, roztínáte a zabíjíte, nejsou skuteční mórové, alebrž panáčky z lepenky! Běda mně hříšnému! hleďte, že mne ničíte a odnímáte mi všecku výživu! Nic však méně D. Quijote nepřestal máchati, sekati, bodati, odrážeti, jakoby kroupy padaly. Zkrátka, dříve než s dvou otčenášů leželo celé divadlo na zemi a veškerý stroj, všechny loutky válely se mu roztříštěny a potrhány u nohou. Král Marsilio byl těžce raněn a císař Karel Veliký ztratil korunu maje hlavu rozpoltěnou. Shromáždění diváků se vyděsilo, opice prchla na střechu hospody, strýc dostal strach, panoši bylo úzko, ano i sám Sancho Panza bál se převelice, neboť, když se bouře utišila, dokládal se, že pána svého nikdy neviděl v tak zuřivém hněvu.

Vykonav úplnou porážku divadla zmírnil se poněkud D. Quijote řka: Přál bych si, aby tu přítomni byli všickni ti, kteří nevěří a věřiti nechtějí, jak velice prospěšni jsou na světě dobrodružní rytíři; podívejte se, kdyby mne tu nebylo, co by se stalo s hodným D. Gaiferem a se slíčnou Melisendrou? Zajisté že by již v tomto okamžení byli jich ti psi dostihli a učinili jim nějakou potupu. Zkrátka, ať žije dobrodružné rytířstvo přede vším, co na světě živé!

Ať žije blaze, řekl na ta slova mistr Pedro hlasem bolestným; ať žije, a já ať umru jsa tak nešťasten, že mohu s králem D. Rodrigem zvolati:

Včera byl jsem králem španělským,
Dnes ni jediného cimbuří
Nemohu již nazývati svým!

Není tomu půl hodiny, ba ani půl minuty, co jsem se viděl pánem býti králů a císařů, plné maje konírny, bedny a vaky nesmírného koňstva, nesčíslných šperků, a nyní se spatřuji opuštěným, ztrápeným, chudým a žebráckým. Kromě všeho nemám opici, neboť věru, než ji opět dostanu do rukou, potit se mi musí zuby, a to vše pro nepředložený hněv tohoto pána rytíře, o němž se dí, že ošetřuje sirotků, napravuje křivdy a koná milosrdné skutky. Při mně jediném zvrhl se šlechetný úmysl jeho, ač dík a chvála nebesům, z něhož pochodí vznesené záměry jeho! Zkrátka, rytíř truchlivé podoby to měl být, jenž podoby loutek mých znepodobí! Sancho Panza byl slovy mistra Pedra dojat a uchopil se slova: Nenaříkejte, mistře Pedro a nebědujte, sic mi srdce pukne. Pravím vám, že pan D. Quijote jest tak katolickým a svědomitým křesťanem, že napadne-li mu ublížení vám učiněné, ochotně vám zaplatí a dá náhradu s výdělkem.

Jen kdyby mi nějakou část způsobené škody nahradil, byl bych spokojen, a Jeho Mst ztišil by si svědomí, poněvadž nemůže je mít pokojné, kdo má cosi cizího proti vůli majitelově a nevrátí to.

Tak jest, ozval se D. Quijote, nevím ale, mistře Pedro, co bych měl vašeho?

Kterak byste neměl? odpověděl mistr Pedro; kdo roztříštil a zničil ty zbytky zde na tvrdé a neúrodné zemi, není-li nepřemožená síla tohoto přemocného ramene? A čí byla to těla, ne-li moje? Čím jsem se živil, ne-li jimi?

Nyní jsem úplně přesvědčen, vece tu D. Quijote, o tom, čemu jsem jindy velmi často věřil, že ti kouzedlníci, jižto mě stíhají, před oči mi staví podoby jaké jsou, a okamžitě je proměňují a přetvořují, jakými je míti chtějí. Pravím to opravdově, pánové, kteří mne tu vidíte, že mi připadalo vše, co se tu stalo, jakoby se to na vlas skutečně dělo, že Melisendra byla Melisendrou, D. Gaiferos D. Gaiferem, Marsilio Marsiliem a Karel Veliký Karlem Velikým. Proto zbouřil se můj hněv, i abych vykonal co jest povinností dobrodružného rytíře, chtěl jsem pomocí a podporou přispěti utíkajícím a z úmyslu toho učinil jsem, co jste spatřili. Vypadla-li věc špatně, není vinou mojí, alebrž zlých lidí, kteří mě stíhají; nic však méně chci se za tento poklések, ač ze zlé vůle nepošel, sám potrestati. Řekněte, mistře Pedro, co za ty porouchané loutky žádáte, a já se nabízím, že vám je ihned dobrou a běžnou mincí španělskou zaplatím.

Mistr Pedro se uklonil řka: Neočekával jsem ničeho jiného od neslýchaného křesťanského smýšlení statečného D. Quijote de la Mancha, opravdového podpůrce a ochránce nuzných a potřebných tuláků. Pan hostinský tu a velký Sancho budou prostředníky a ceniteli mezi Vaší Mstí a mnou o tom, zač stojí a státi by mohly moje porouchané loutky. Hospodský a Sancho slíbili, že tak učiní, a mistr Pedro ihned se země zdvihl bezhlavého krále Marsilia Zaragozského řka: Tu vidíte, jak nemožno jest, aby král ten byl tím, čím býval, a proto myslím bez ujmy soudu jinému, abych za jeho smrt, skonání a dožití dostal půlpáta realu.

Dále, vece D. Quijote.

Za tuto ránu shora dolů, pokračoval mistr Pedro bera do ruky rozpoltěného císaře Karla Velikého, nebude mnoho, požádám-li čtyři realy a čtvrt.

To není málo, soudil Sancho.

Mnoho to také není, namítal hospodský, udělejme to prostřední cestou, a ustanovili za něj pět realů.

Ať si má celých pět a čtvrt, pravil D. Quijote, při oceňování tak značné nehody nejedná se o čtvrt realu více neb méně; ale ať si mistr Pedro pospíší, neboť bude čas k jídlu, a já pozoruju jistých znamení hladu.

Za tuto figurku, pokračoval mistr Pedro, která přišla o nos a jedno oko, žádám, poněvadž je to sličná Melisendra, jak mám za věc spravedlivou, dva realy a dvanáct maravedů.

Toť by v tom byl ďábel, rozhorlil se D. Quijote, aby Melisendra se svým manželem nebyla už aspoň na francouzských hranicích! neboť kůň, na němž jeli, podlé mého zdání spíše letěl než běžel, a tu mi přec nebudete prodávat kocoura za zajíce ukazuje mi beznosnou Melisendru, když ta druhá, vezme-li se věc jak jest, nyní už si natažena se svým manželem ve Francii hoví! Zachraň Bůh každému, co jeho jest, pane mistře Pedro, jděme každý rovnou cestou s myslí zdravou a poctivou.

Mistr Pedro vida, že D. Quijote dostává se z rovnováhy a opět na svého prvějšího koníčka si sedá, nechtěl mu nechat vyklouznouti a tudíž pravil: To nebude asi Melisendra, nébrž některá ze služebných děvčat jejích, a šedesáti maravedy, které mi za ni dáte, budu spokojen a dobře zaplacen.

Takovýmto způsobem oceňovali i ostatní pochroumané loutky, při čemž ti dva soudcové cenu k spokojenosti obou stran rozhodovali a na čtyřicet a tři čtvrti reálů vystoupili; kromě těch, jež mu Sancho hned vyplatil, žádal mistr Pedro dva realy za chytání opice.

Dej mu je, Sancho, poručil D. Quijote, ne za chytání opice alebrž na opici, a dvě stě bych hned tomu dal, kdo by mi na jisto řekl, že Doňa Melisendra a seňor D. Graiferos jsou již ve Francii u svých.

To by nám mohla nejlépe říci moje opice, pravil mistr Pedro, ale který čert by ji teď chytal, ač si myslím, že věrnost a hlad ji přinutí mne hledat; dá-li Bůh, zejtra se shledáme.

Zkrátka, bouře s divadlem se stišila, a všickni jedli smířeni spolu s D. Quijotem, jenž byl nad míru štědrý. Před úsvitem vstal muž, který vezl ratiště a pavezy, a když se rozednilo, přišli strýc a panoš s D. Quijotem se rozloučit, jeden aby se vrátil domů, druhý aby se ubíral svou cestou dále. Tomuto dal D. Quijote dvanáct realů podpory. Mistru Pedrovi nechtělo se pouštěti se s D. Quijotem, jehož velmi dobře znal, do nových řečí, tudíž časně před slunce východem vstal a sebrav zbytky divadla a opici šel taktéž hledat štěstí svého. Hospodský, jenž D. Quijota neznal, divil se rovněž bláznovství jako štědrosti jeho. Posléz mu Sancho k rozkazu pána svého velmi dobře zaplatil, a když se s ním okolo osmi hodin ráno rozešli, zůstavili hospodu a dali se na cestu, kudy jich necháme jíti, neboť dlužno jest u vypravování místa dopřáti jiným věcem, které k vysvětlení této pověstné historie náležejí.