Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola dvacátá sedmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá sedmá
Podtitulek: O tom, kdo byl mistr Pedro a jeho opice, i o zlém výsledku dobrodružství s hykáním, jež se neskončilo, jak si D. Quijote přál a myslil.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 161–165.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Cid Hamet, spisovatel této veliké historie, začíná tuto kapitolu těmito slovy: Přísahám, jakož jsem dobrým katolíkem! Na to dí překladatel jeho, že přísaha Cida Hameta, jakoby byl katolickým křesťanem, kdežto byl beze vší pochybnosti mórem, neznamená nic jiného, nežli že, přísahá-li katolický křesťan, přísahá a přísahati má pravdu, a říci ji, jak pravil; tak on ji vypravuje, jakoby přísahal po křesťansko-katolicku na to, co chce psáti o D. Quijotovi, zvláště v udání o tom, kdo byl mistr Pedro a kdo věštící opicí, anaž svým hádáním podivení vzbudila u všech oněch lidí. Praví tedy, kdo první část této povídky četl, že se dobře pamatovati bude na onoho Ginese de Pasamonte, jenž kromě jiných galejníků osvobozen byl od D. Quijota v pohoří Morenském, za kteréž dobrodiní špatného uznání a tím horší odměny se mu dostalo od té zlomyslné a daremné lůzy. Tento Gines de Pasamonte, jemuž D. Quijote říkával Ginesillo de Parapilla, byl to, jenž Sanchovi ukradl osla, a poněvadž v první části vinou kněhtiskaře udáno nebylo, kdy a jak, způsobeno jest u mnohých domnění, z něhož tiskový poklések přikládán špatné paměti spisovatelově. Zkrátka, Gines ukradl šedouše, když Sancho na něm spal, užívaje úskočného způsobu, jehož použil Brunelo, když Sacripantovi před Albracou vzal koně zpod rozkroku, a pak jej Sancho našel, jak vypravováno. Tento Gines tedy, obávaje se, by postižen nebyl od spravedlnosti, anaž po něm pásla, aby jej potrestala za nesčíslné podvody a zločiny, jichž tolik a takových bylo, že sám vypravováním jich velkou knihu sepsal, ustanovil se na tom, že půjde do království Aragonského a přikryje si levé oko zvoliv si za povolání loutkářství, poněvadž této hře a kejklířským kouskům výborně rozuměl. Stalo se pak, že od jednoho z osvobozených a z Berberska přicházejících křesťanů koupil onu opici, již naučil dle jistého znamení skákat mu na rameno a jakoby šeptat mu do ucha. Na to dříve vcházel do osady, kam se s divadlem a s opicí ubíral, vyptal se v nejbližší vsi aneb kde nejlépe mohl, co zvláštního se v takovém místě přihodilo a komu. To si dobře do paměti vštípiv ukazoval nejdříve své divadlo, na němž se jednou ta, podruhé ona historie provozovala, avšak vždy veselá, zábavná a známá. Po skončení hry vykládal schopnosti své opice, říkaje lidem, že věští celou minulost a přítomnost, budoucností ale že se nezanáší. Za odpověď na každou otázku žádal dva realy a při některých žádal i méně, dle toho jak tazatelům sáhl na žílu. Někdy také přicházel do domů, v kterých znal příhody obyvatelů, i dával, aniž by se ho kdo ptal neb mu platil, opici znamení a říkal, že mu to a ono pověděla, jak se s příhodami shodovalo. Tím nabyl neobyčejné pověsti a lidé se za ním táhli. Časem chytrák odpovídal tak, že odpovědi dobře se s otázkou srovnávaly, a poněvadž nikdo jej neskoumal a na něj nedoléhal, omámil všecky a shraboval své tolárky.

Jak mile tedy vstoupil do hospody, poznal D. Quijota a Sancha, tak že známostí tou mohl snadně obdivení D. Quijota a Sancha Panzy i všech přítomných vzbudit, avšak bylo by mu přišlo draho, kdyby D. Quijote trochu níže býval ruku spustil, když srazil králi Marsiliovi hlavu a rozmlátil celou jízdu, jak vypravováno v předešlé kapitole. Tolik dlužno říci o mistru Pedrovi a jeho opici.

Obraceje se k D. Quijotovi de la Mancha uvodím, kterak odešed z hospody si umínil podívati se nejprve na břehy Ebra a celé vůkolí, dříve než by vstoupil do města Zaragozy, poněvadž mu k tomu poskytovala času hojnost toho a onoho, co ještě k sedání scházelo. S tímto úmyslem ubíral se cestou dále, kterouž dva dni kráčel, aniž by se mu něco zaznamenání hodného přihodilo, až teprv třetího dne přijížděje k návrší zaslechl veliký lomoz bubnův, trub a pušek. S počátku domníval se, že tu nějaký vojenský pluk táhne, i aby jej viděl, bodl Rocinanta a dostal se na témě návrší. Jak mile byl na vrchu, spatřil u paty jeho na pohled víc než dvě stě mužů rozličnou zbraní opatřených jako: ratišti, kušemi, pavezami a kopími, kromě několika ručnicemi a štíty ozbrojených. Sjel dolů a přiblížil se k zástupu, tak že rozeznával prapory a jejich barvy i pozoroval znaky na nich, zvláště pak jeden na praporu či korouhvi z bílého hedbáví, v němž vymalován byl osel jako živý, podoben malému sardinskému oslátku, s hlavou vzhůru, s hubou otevřenou a s jazykem vyplazeným v podobě a postavě jakoby hykal. Kolem něho napsány byly velkými písmeny tyto dva řádky:

Při sám! Nehykali marně
Ti dva alkaldi tak švarně!

Z tohoto nápisu soudil D. Quijote, že lidé ti jsou z hykavé vsi, a řekl to tak Sanchovi vysvětluje mu, co na praporu jest psáno. Doložil mu také, že vypravovatel o té příhodě se zmýlil uváděje, že ti hykatelé byli dva obecní starší, neboť dle nápisu na praporu byli to alkaldové.

Na to odpověděl Sancho: Pane, na tom není čeho vytýkat, poněvadž je možno, že se za ten čas stali ve své vsi alkaldy, a tudíž mohou jmenováni býti oběma tituly. Ostatně z ohledu pravdivosti příběhu nezáleží na tom, byli-li hykatelé obecními staršími aneb alkaldy; hykali tak jako tak, a je stejně nebezpečno, hyká-li alkalde aneb obecní starší.

Zkrátka, zpozorovali a vyzvěděli, že uražená obec polem táhla proti jiné, která ji více týrala než se sluší a dobrému sousedství patří. D. Quijote se k nim přiblížil ne bez malé nelibosti Sancha, jenž nikdy toho nemiloval pouštěti se do takových půtek. Zástup jej pustil mezi sebe, poněvadž se domnívali, že se počítá k nim. D. Quijote zdvihl hledí, jel s ušlechtilou hrdosti a slušností k samému praporu s oslem; tu obklopili jej všickni náčelníci voje, aby ho viděli, a divili se divem obyčejným, jenž se zmáhá všech, kdo jej poprvé spatřili. D. Quijote vida, že tak bedlivě naň hledí, aniž by kdo promluvil aneb se ho tázal, chtěl toho mlčení použiti a přerušiv své mlčení hlasem pozdviženým vece:

Dobří pánové, žádám vás co nejvroucněji, abyste nerušili řeč, jižto k vám míti hodlám, leč byste shledali, že se vám nelíbí a vás nudí; stalo-li by se to, zavru při nejmenším znamení ústa a dám jazyk na uzdu. — Všickni volali, aby říkal co chce, že ho velmi rádi vyslechnou. Při tomto svolení D. Quijote pokračoval řka: Jsem, pánové, dobrodružný rytíř, jehož povoláním jest zbraň a zaměstnáním pomáhati nešťastným, přispívati potřebným. Je tomu několik dní, co jsem slyšel o vašem sváru i o příčině, jež vás pobádá chopiti se zbraně stůj co stůj, abyste se pomstili na nepřátelích svých. Přemítaje nejednou na mysli o sporu vašem shledal jsem dle zákonův souboje, že jste na omylu pokládajíce se za uraženy, poněvadž žádný jednotlivec nemůže uraziti celou obec, leč by ji vesměs ze zrády vinil nevěda ze jmena, který jednotlivec ji zradil, jemuž by vinu přičítal. Příkladem toho jest D. Diego Ordoňez de Lara, jenž celou zamorskou obec na boj vyzval nevěda, že jediný Vellido Delfos dopustil se zrády zavražděním krále svého; vyzval tedy všecky a na všecky spadala pomsta a obhájení, ač zapříti nelze, že pan D. Diego pustil se trochu daleko a šel příliš přes meze souboje, neboť nebylo proč vyzývati mrtvých, vodstva, obilí, ni budoucích narozenou, ni jiných více, o nichž se připomíná; ale tak se stává: překypí-li hněvem maminka, rozváže se jazyk tatínka, a pak není uzdy, která by jej držela. Je-li tomu tak, že jednotlivec nemůže uraziti království, provincii, město, obecnou správu ani celou osadu, jest patrno, že není proč vyzváním pomstu strojiti za takovou urážku, které není. Toť by bylo pěkné, aby lidé, jimž se říká hodinářů, neb kotlářů, ovocnářů, kytoplavců, mydlářů, neb jiní podobně zvaní a jmenovaní na potkání se zabíjeli proto, že názviska ta snad se ozývají v ústech uličníků a lidí nekalých! Věru by to bylo pěkné, aby všechny tyto počestné obce se sběhly a pomstiti se chtěly, aby s vytasenými meči proti sobě táhli při každém nedorozumění, byť sebe menší bylo. Mužové rozumní, státové dobře spořádaní ze čtverých příčin mají chopiti se zbraně, tasiti meč a do nebezpečenství dávati osobu, život a živnost svou. První příčina jest hájení víry katolické, druhá hájení života podlé zákona přirozeného a božského, třetí hájení své cti, své rodiny a živnosti, čtvrtá služba králi ve válce spravedlivé, a chtěli-li bychom přidati pátou, již možno klásti místo druhé, hájení své vlasti. K tomuto pateru příčin, jakož hlavních, lze přidati některých jiných, pokud by byly spravedlivé a moudré, jež zavazují k tasení zbraně; a však chopiti se jí pro maličkosti aneb pro věci, které jsou spíše směšné a kratochvilné než urážlivé, připadá mi, jakoby ten, kdo ji do ruky béře, na dobro pozbyl zdravého rozumu, a to tím spíše, poněvadž pomsta nespravedlivá — a spravedlivou nemůže nijakým způsobem býti — směřuje zpříma proti svatému učení, k němuž se přiznáváme a jež nám velí, abychom dobře činili nepřátelům svým a milovali těch, kteří nám ubližují, rozkaz to, který byť se zdál poněkud těžký z ohledu plnění, není nesnadný než těm, kteří si méně váží Boha než světa a výše cení tělo než ducha. Pročež Ježíš Kristus, pravý Bůh a člověk, jenž nikdy nelhal a lháti nemůže a nemohl, jsa zákonodárcem naším, vece, že jho jeho jest sladké a břímě jeho lehké; tudíž nemohl přikázati, co by nebylo lze plniti. Proto, pánové, povinni jste dle zákonů božských a světských ukrotiti se.

Ať mé čert vezme, myslil si tu Sancho, není-li ten můj pán panem páterem, a není-li tomu tak, podoben mu jest jako vejce vejci.

D. Quijote trochu si odpočal a vida, že všude jeví se ticho, chtěl svou řečí pokračovati, a to by se bylo i stalo, kdyby v to nevkročila prostořekost Sancha, jenž vida, že pán jeho se odmlčel, uchopil ho za ruku řka: Pán můj, D. Quijote de la Mancha, jež druhdy se nazýval rytířem truchlivé podoby a nyní lvím rytířem sluje, jest velmi moudrý šlechtic, který umí latinsky a španělsky jako bakalář. Při všem jednání a radění svém počíná si jako řádný vojín a má všecky zákony a předpisy o tak zvaném souboji v malíku. Proto nemůžete nic lepšího učiniti nežli následovati slov jeho, a na mě padniž, kdyby vám v čem selhalo, dokonce je-li vám, jak se pravilo, potýkati se pouze pro hykání. Pamatuju se zajisté, že jsem za svého pacholetství hykával, kdy se mi zlíbilo, aniž by se mne byl kdo dotekl, a hykal jsem tak přirozeně, že hykal-li jsem já, hykali všickni osli ve vsi; přes to přese všecko zůstal jsem dítětem rodičův svých a to velmi počestných; arciť záviděno mi pro tuto schopnost od více než čtyř předních ve vsi; já bych ale byl za ni ani dvě grešle nedal. Abyste však viděli, že mluvím pravdu, dejte pozor a poslouchejte, neboť s uměním tím jest to jako s plováním, umíš-li je jednou, nikdy je nezapomeneš. — A tu ihned držel se rukou za nos a jal se tak hlučně hykati, že všechna okolní údolí se rozléhala. Jeden blíže něho stojící ale domnívaje se, že si z nich tropí žert, zdvihl obušek, jejž v ruce měl, a zasadil mu takovou ránu, že Sancho nemohl jinak než na zem se svaliti.

D. Quijote vida, jak špatně se Sanchovi daří, hnal se s založeným kopím na škůdce jeho, avšak položilo se mu jich tolik v cestu, že nebylo lze pomstiti se za něj. Naopak zpozorovav, že se na něho hromobití kamením sype a že mu hrozí tisíc napřažených samostřelů a ne méně ručnic, obrátil se s Rocinantem a ujížděl největším cvalem od nich poroučeje se z celé mysli Bohu, a obávaje se při každém skoku, aby mu nevjela nějaká koule do zad a nedostala se do prsou, ustavičně oddechoval zkoušeje, jde-li to; avšak zástup spokojil se tím, že ho viděli na útěku, aniž by za ním stříleli.

Sancha, když k sobě přišel, položili na osla a pustili jej za svým pánem, jakoby s to byl šedouše říditi; ten ale šel za stopou Rocinantovou, bez něhož ani na okamžik býti nemohl. D. Quijote, když hodný kus popojel, ohlídl se a viděl, že Sancho přichází, i nabyv přesvědčení, že je nikdo nestíhá, čekal naň. Zástup stál tam až do noci, a poněvadž odpůrcové jejich na bojiště se nedostavili, vrátili se radostně a vesele do své vsi; kdyby však starý řecký obyčej byli znali, postavili by v těch místech vítězoslavný pomník.